Denník N

Žijeme ve zvláštní době

Šéfredaktor Respektu Erik Tabery. foto Respekt - Milan Jaroš
Šéfredaktor Respektu Erik Tabery. foto Respekt – Milan Jaroš

Lidské sny nemají hranic. A proto je i pro nás v Česku sen kolegů z Denniku N tak inspirující.

Autor je šéfredaktorom týždenníka Respekt,
členom redakčnej rady Denníka N.
Text je príhovorom autora z odovzdávania Ceny Jána Langoša.

Stále více politiků mluví o novinářich, jako by byli nepřátelé státu. Označují je za zaprodance cizích mocností či součást jakéhosi spiknutí. V souvislosti s tím zaznívá v různých variacích i otázka: Potřebujeme vlastně ještě novináře?

Odpověď je podle mě poměrně jednoduchá. Samozřejmě, že potřebujeme, protože smysl novinařiny nikdy neskončí. Nikdy nepadne poslední otázka a nezazní poslední odpověď. Vždy bude zapotřebí někoho kontrolovat, bude nutné klást nepříjemné dotazy, odhalovat případy, které si aktéři přáli před veřejností utajit, ale i přinášet dobré zprávy o tom, co se podařilo.

Jenže zatímco význam tohoto povolání nezanikne, média, která se snaží nárokům odpovědné novinařiny dostát, zaniknout mohou. Někdy z ekonomických důvodů, jindy kvůli nátlaku, cenzuře či prostě jen vlastní pohodlnosti.

Proto když se v roce 2014 zvedlo několik desítek slovenských žurnalistů z deníku SME, aby založili novou redakci, zdálo se to jako zpráva z jiného světa. Média přece už jenom zanikají, jaký blázen by tedy chtěl něco zakládat? Neměli peníze, prostory, vybavení… přesto do toho šli a stalo se něco neskutečného. Ono se to podařilo, vznikl Denník N a dnes se mu dokonce výborně daří.

Vše přitom umožnila jediná, prostá myšlenka: Chceme dělat nezávislou novinařinu. Už ve chvíli, kdy se redaktoři a redaktorky na nejistou cestu vydali, začali psát příběh, který je všechny přesahuje. Je to totiž příběh o odvaze a naději.

Slovensko je v těchto dnech v pohybu. Nikdo z nás netuší, kudy se cesta historie vydá, ale jedno vím jistě. Slovensko je dnes silnější společností i proto, že má redakci, která chápe, že úkolem novinářů je hledat pravdu.

Má redakci, která se snaží vyhýbat banálním frázím a floskulím, která se netváří, že je třeba akceptovat lež jako jiný názor, která nechce být zadobře s mocnými, ale myslí zejména na ty zapomenuté, která si uvědomuje, že novináře nepohání senzacechtivost, ale pocit zodpovědnosti.

Lidské sny nemají hranic. A proto je i pro nás v Česku sen kolegů z Denniku N tak inspirující. Překračování hranic tu ale není míněno jen jako metafora.

Svět novinářů je dnes velmi úzce propojen. Úspěch slovenských žurnalistů, ale i třeba německých či polských, je pro nás důležitý stejně jako ten náš vlastní. Uvědomujeme si pak, že je stále dost lidí, kteří mají zájem o kritickou novinařinu a že nevítězí jen ta všudypřítomná a ničivá kultura žvástu. Je to svědectví, že se novinařina nemusí proměnit v banální historky o celebritách nebo v nekonečné strašení lidí.

Stejně tak ale platí, že útok na slovenské novináře, je i útokem na nás v Praze, Berlíně či Varšavě. V posledních týdnech jsme si znovu silněji uvědomili, jak je svět médií křehký. Novináři se pohybují v prostředí mocných a mnohdy temných hráčů, kteří mají často nevyčerpatelné prostředky, jsou obklopeni ochrankou, týmy právníků či lobistů zatímco žurnalisté jsou většinou vyzbrojeni jen diktafonem a otázkami ve veřejném zájmu.

Vražda Jána Kuciaka a jeho přítelkyně otřásla slovenskou společností, ale zároveň ukázala, že základy jsou pevné. Je tu totiž stále dostatek novinářů, kteří prostě neuhnou. A za sebe říkám, že na ně hledím s velkým obdivem.

Přes to všechno je podle mě novinařina nejkrásnější práce na světě. Každý den totiž objevujete něco nového. Poznáváte svět i vlastní zemi a zároveň důležitými informacemi posilujete společnost – znalost nás totiž dělá silnějšími.

Je to ale i náročná profese, protože všichni bojujeme s limity vlastních sil, financí, pereme se se svými předsudky, vědomostmi, časem a kdo ví čím ještě. Je náročná i v tom směru, že musíme neustále věřit vyššímu smyslu naší práce, ale zároveň si uvědomovat, že tento vyšší smysl není spojený s námi, ale s tím, co děláme. Nemáme tedy cítit pýchu, ale odpovědnost.

Kolegové a kolegyně z Denníku N dokázali a stále dokazují svojí odvahou, odhodláním, ale i pokorou, že si to uvědomují. Pokračují tak v úctyhodné tradici kritické a zodpovědné novinařiny. Občasné napadání jejich práce pak jen potvrzuje, že to dělají správně. Hledání pravdy bude vždy provokovat.

Žijeme ve zvláštní době.

Žijeme v době, kdy se útoky na novináře stávají politickým programem.

Žijeme v době, kdy volba novinářského povolání, je volbou životního postoje.

Žijeme v době, kdy naštěstí máme Denník N.

Teraz najčítanejšie