Denník N

Blížím se k sedmdesátce

Uvědomoval jsem si, že pokud nejsem schopen kompromisu, nemám v politice co dělat.

Úryvok z knihy Mojich tridsať rokov, ed. Fedor Gál, vyd. Artforum, marec 2019

Oproti většině intelektuální disidentské opozice jsem měl hned několik výhod. První byl příklad mého otce – v mládí přesvědčeného komunisty, který po šesti letech odboje za války ve straně nejprve udělal kariéru a dotáhl to koncem padesátých let až na vedoucího oddělení kultury a vědy ÚV KSČ. Pak prohlédl a začal se zpěčovat už začátkem šedesátých let, po cestě si uhnal čtyři infarkty a zemřel jako chartista.

Jako jeden z mála „bývalých komunistů“ odmítal hledat „polehčující okolnosti“ pro svoje komunistické období. Říkal mi: „Byla to jen mašina na zabíjení a ničení – a já byl její součástí, i když jsem osobně snad nikomu neublížil.“ A taky říkal: „Nikdy nevěř žádné straně, že dokáže rozlišit dobro od zla. Na to máš jen svoje svědomí a svoji zodpovědnost za to, co děláš.“ Díky rodičům jsem poznal moc i bezmoc ve všech jejich podobách dávno předtím, než jsem se potkal s politikou. Dnes už jsem starší, než byl můj otec, když zemřel.

Druhou výhodou bylo, že mě za nepodepsání „spontánního“ protestu proti rozvracečům z Charty vyhodili už v šestadvaceti a v okresním městě Prachatice mi znemožnili schovat se v nějakém nekolektivním „intelektuálním“ zaměstnání, jako byla práce v kotelně či mytí výloh. Nikdy za to nebudu dost vděčný. Měl jsem štěstí na spoludělníky, se kterými jsem dvanáct let pracoval jako ošetřovatel dostihových koní (kydal hnůj, hřebelcoval, krmil, jezdil steeplery v tréninku a byl holka pro všechno), ve fabrice (vazač, šponař, řidič vysokozdvižného vozíku a holka pro všechno) a na stavbách (přidavač, bourací práce a holka pro všechno).

„Možeš ochcať všecko, jen řemeslo nikdy“ – vštěpoval mi do hlavy Franta Filípek, můj moravský parťák a zedník od Pánaboha, když mě po dvou letech přidávání poslal v pětatřiceti s přihláškou k dálkovému studiu na zedníka. Aby mě naučil omítat, musel jsem v rukavici plácat maltou o vnitřní stěnu kolečka – „abys dostal švunk do teho zápěstí“. Při pohledu zpátky jsem v té době byl jenom paranoidní sólista, který programově nikomu nevěřil a stejně programově všem lhal.

V Občanském fóru jsem byl od začátku vzpoury. Ale už pár dní po začátku rebelie začalo být jasné, že jdeme do politiky – a že jsme absolutně nepřipraveni. Parta lidí z disentu, kteří odmítali moc, nikdy ji nechtěli, nic o ní nevěděli a nikdy o jejím převzetí ani nediskutovali. Prožili mnoho let v izolaci od společnosti, v paranoidním ghettu vyvrženců, daleko od tužeb a existence „normálních“ lidí, které ani neznali, natož aby je dokázali organizovat do nějaké opozice. Ale v té jedinečné chvíli, jak se zdálo, nebyl nikdo jiný, kdo mohl opuštěnou moc zvednout. V obavě z chaosu a násilí to většina navíc cítila jako povinnost. Přesně v té chvíli jsem – s varováním svého otce v hlavě – z toho vlaku vystoupil.

Něco se zlomilo. Přes noc přestalo platit to, co bylo v disentu nepřekročitelné – dané slovo a vzájemná úcta. Václav Havel byl první, kdo porušil slib a nechal se zvolit prezidentem. Okamžitě se izoloval a obklopil nekritickými obdivovateli a přitakávači. Nevěděl nic o moci ani o politice, kterou příliš dlouho bral jako nezávazný špektákl. Nejhorším mezi jeho vyvolenci byl ministr vnitra Richard Sacher, který sabotoval likvidaci Státní bezpečnosti, za největší ohrožení revoluce vyhlašoval svobodné zednáře a bez ohledu na zákon běhal za nominálně mocnými a ukazoval jim svazky StB. Dvakrát jsem ho s nimi vyhodil a nakonec jsme ho usvědčili ze zdržování likvidace Státní bezpečnosti. Prezident ho přesto podržel.

Odmítl jsem všechny nabídky funkcí. Nevěděl jsem, co budu v budoucnosti dělat, ale byl jsem si jistý, že politikou se živit nechci. Měl jsem štěstí. Uvědomoval jsem si, že pokud nejsem schopen kompromisu, nemám v politice co dělat. Sledoval jsem se smutkem, jak touha po moci a funkcích přes noc mění mé důstojné kamarády z disentu. S opovržením pak přítulnost různých normalizačních generálů, potentátů či „kluků z prognosťáku“, které ještě do Laterny magiky přivedl profesor Valtr Komárek. Za pár týdnů z nich byli ministři jen proto, že se tým kolem Václava Havla panicky bál exkomunistických ekonomů z Charty, které chlapci paranoidně podezírali, že se chtějí spojit s KSČ a „ukrást revoluci“.

A tak raději předali jednu z nejdůležitějších oblastí života státu – finance a ekonomiku – partě nomenklaturních teoretiků z Prognostického ústavu, založeném a podřízeném přímo ÚV KSČ. Mezinárodně uznávaný ekonom profesor Ota Šik, který strávil dvacet let v emigraci, o nich už v lednu devadesát prohlásil: „V životě neřídili ani parník a o fungování ekonomiky a práva nemají ani potuchy. Prošustrují stovky miliard a nikdy jim nedojde, o jakou šanci tuhle zemi připraví.“ Měl pravdu.

Brzy jsem pochopil, že nešlo o revoluci, a pokud ano, tak o první, která spáchala sebevraždu. Nelíbilo se mi to. Chtěl jsem jen dodržet bláznivý slib, že pomůžu dovést celý ten podnik k prvním svobodným volbám. Pro sebe jsem tím chtěl takhle symbolicky skončit svoji osobní vendetu. Až za nějaký čas mi došla naivita a hloupost rozhodnutí byť jen na pár měsíců zároveň být a nebýt v politice. Stejně naivní a zbytečný by byl pokus snad jen o poloviční těhotenství. Alespoň jsem se pojistil a nikdy nebyl v OF zaměstnán. A tak, přesně, jak jsem slíbil v rozhovoru Karlu Hvížďalovi už desátého prosince osmdesátého devátého roku, jsem den po vyhraných volbách v červnu 1990 nepřišel jako vedoucí představitel OF do práce. Vypařil jsem se do obnovené samoty bez funkcí a politiky. O mnoho let později mi při výpočtu důchodu na den přesně spočítali, jak dlouho musím ještě napracovat, abych nahradil zameškanou dobu bez příjmu…

🗳️ Ak chcete podporiť našu prácu pred druhým kolom volieb aj nad rámec predplatného, môžete to urobiť aj darom.🗳️

Máte pripomienku alebo ste našli chybu? Prosíme, napíšte na [email protected].

Komentáre

Teraz najčítanejšie