Denník N

Kritický (verejný) intelektuál v neskoré popoludnie

V utorok 12. februára 2019 večer som sledoval absurdnú drámu v slovenskom parlamente. Jeden jediný politik, expremiér Robert Fico, v priamom prenose lámal chrbticu právnemu štátu v mene svojho politického prežitia a imunity. Pred spaním sa mi ozval z ostrova Lesbos kamarát a skvelý psychiater Peter Pöthe. Odišiel tam na pár dní pomáhať do tamojších utečeneckých táborov deťom.

Hovoril o blate, zime, stanoch, do ktorých zateká, ľuďoch bez nádeje, deťoch bez budúcnosti. Súbežne s jeho fotkami mi v emailovej schránke pristal zoznam miest na Slovensku, kde pôsobia neonacisti. Odoslal akýsi Joe prostredníctvom služby Disk Google. Nad ránom som sa pokúšal „doladiť“ článok o „kritickom intelektuálovi“, ktorý som pôvodne spísal pre Denník N po česky, pretože v Česku žijem. Tu je:

Dlouhá léta bylo jeho chlebem každodenním zabývat se společenskými problémy. Především těmi zásadními. Stíhala ho kvůli tomu šikana ze strany kolegů („kadíš do vlastního hnízda“) a veřejnosti („kdo ho, proboha, platí?“). Jeho život plynul v studiu, přemýšlení, publikování… a v zdolávání konfliktů, kterých přibývalo úměrně věku a kompetenci. V jedno pozdní odpoledne, na sklonku profesní kariéry, se rozhlédl kolem: rodina už ho nepotřebovala, mizerný důchod na obzoru, možnosti přivýdělku bídné… Tehdy se v jeho hlavně zrodil plán posledního úseku aktivního života. Zaměří se na sebe – na své tělo, duši a mysl. A na rodinu, samozřejmě, a užší sociální svět.

Nejjednodušší to bylo s tělem. Pět kliků, deset dřepů a necelá hodina procházky, s přestávkou v oblíbené hospodě. S duší také nebyl problém: co bylo, bylo – je zapotřebí přijmout svůj život se vším všudy a uleví se ti. Mysl se chvíli vzpouzela, ale konfrontace s přetlakem nových poznatků, s mladšími a tuze ambiciózními kolegy, s pořád komplikovanějším grantovými řízením, naháněním sponzorů, lobování u klientů… vyústila ve věcné konstatování: je to v řiti, vlak mi už ujel.

***

Kdysi jsem do jedné své knihy, která se jmenovala příznačně Krédo, napsal: Z mé oblíbené hospody U Vystřelenýho Voka je to domů necelá čtvrthodinka. Když cestou potřebuju čurat, zajdu do Slovanské lípy. Je na půl cestě. Čas je ovšem nemilosrdný. Posledně mě to chytlo mezi Slovanskou lípou a domovem. Zašel jsem na opuštěné parkoviště do kouta. Byla to úleva. Doma jsem zjistil, že jsem se trefil rovnou do igelitky s nákupem. Tolik tělo.

***

Zastávám názor, že jsme částí Absolutna – nekonečna hvězd v naší galaxii, nekonečna galaxií v našem Vesmíru, nekonečna Vesmírů v … Některé možná právě teď vznikají a jiné zanikají. A vše je jeden celek, ve kterém platí Zákon zachování hmoty a energie. Mimochodem: platí ještě?

Už nevím, kdo řekl, že schopnost myslet je jenom kousíček ze schopnosti žít. Žije se lépe, když má člověk naději. Naděje předpokládá víru, která nemusí být náboženská.

Líbí se mi představa, že některé věci jsou prostě nepochopitelné, neuchopitelné a nepojmenovatelné. Lépe se s tím žije. Především ve stáří.

Kúpte si knihu rozhovorov Karola Sudora s Fedorom Gálom

Do obchodu

Teraz najčítanejšie