Nechceme sa vzdať sna z Novembra

Nedávno sa ma kamarát Jakub Pohle opýtal, ako naložiť s oslavami tridsiateho výročia Novembra 89. Odpísal som: „V novembri 1989 sme jednoducho prišli na námestia. Po celom Československu. Príďme aj tridsať rokov po. Na námestia, ktoré sú k dispozícii. Ľudia mojej a tvojej generácie. Bez patetických rečí a negatívnych emócií.“

Takto sa začala naša komunikácia. Pridali sa ďalší a ďalší. Napríklad Ivan Gabal z Prahy: „Zdravím zúčastněné, netroufám si mluvit do slovenské situace, ale Fedorův nápad prostě vyjít spontánně na náměstí, všichni, kdo se s výročím cítí identifikováni jako se svým svátkem, veterán nebo čerstvý rekrut a rekrutka demokracie, je velice přirozený a odpovídající povaze věci. Pokud tam k tomu někdo něco řekne, dobře; pokud se jen pozdravíme a vzájemně na sebe zasmějem, protože k tomu je důvod, a budeme korzovat městy, taky dobrý – jsme státy svých občanů, žádných papalášů… a to je občanská společnost, nemusíme se znát, ale máme cosi dobrého společné. Hlavně na sebe buďme konečně trochu vlídní a laskaví, zasloužíme si to, arogantních sprosťáren a hulvátství už bylo nad hlavu!“

Do toho prišli dva články uverejnené v Mladej fronte DNES, ktoré vyvolali negatívny ohlas medzi niektorými účastníkmi udalostí z novembra 1989. Jedna z nich, Monika MacDonagh-Pajerová, napísala: „Není náhoda, že si pan Plesl a spol. vybrali polovinu léta, vytipovali pány Jaskmanického a Chalupu jako zkušební balónky a sledují, co to udělá, když tito lidé vyprávějí nehoráznosti typu ‚pietní akce 17. listopadu 1989 na Albertově byl můj nápad‘, ‚Martin Mejstřík byl můj zástupce‘ nebo ‚… snad po týdnu se tam (v Disku) objevil takzvaný celostátní studentský stávkový výbor… byli v něm Monika Pajerová, Šimon Pánek, Igor Chaun, Martin Mejstřík… tam to vypadalo jako papalášské doupě – na stole whisky, víno, americké cigarety…‘.“

Výsledkom bolo vyhlásenie štyroch desiatok signatárov (info napríklad tu). Nie všetci oslovení boli nadšení predstavou, že majú vstúpiť do takejto polemiky. Pestrosť pohľadov a interpretácií je po troch desaťročiach normálna, pokiaľ nejde o zlý úmysel. A keď ide o zlý úmysel, ako sa brániť? Jeden z účastníkov diskusie (a autor tohto textu) napísal: „Jenom co já vím, vzniká a připravuje se několik knižních publikací, textů do různých médií, filmových dokumentů, rozhovorů pro média, demonstrací, diskusí po klubech, na festivalech… Připravují se také větší akce v Praze, Bratislavě, Košicích… v zahraničí. Dezinformátoři, odpůrci listopadových změn a lidé, kteří doufají ve zviditelnění, jsou také v pohybu. Propojování bude spontánní, celoplošné a místy chaotické. Nevadí. Hlavně, abychom se občas někde viděli, věděli o sobě, dokázali čelit lžím a nenávisti… a dali si spolu skleničku. S úsměvem a v dobré náladě, samozřejmě. Máme co slavit.“

Áno, máme čo sláviť. Ideálne opäť raz česko-slovensky, pretože sme boli Česko-Slovensko. Bez negatívnych emócií, pretože tie zase plodia iba negatívne emócie – a to si nezaslúžime ani my, ani generácie, ktoré prišli a prichádzajú po nás.

Bez negatívnych emócií však neznamená so stiahnutými nohavicami. Šli sme vtedy do konfrontácie, pôjdeme aj dnes. Nemáme v úmysle vzdať sa svojho sna spred tridsiatich rokov. Prvá knižná publikácia Verejnosti proti násiliu sa vtedy volala Keď sme brali do rúk budúcnosť. Dnes sme pripravení odovzdať svoj sen do rúk deťom Novembra a nie jeho osieračom. Našťastie, nielen sen, ale kus jeho uskutočnenia.

A keď už som zmienil osieračov, samostatnou kapitolou bolo, je a bude vyvracanie lží a dezinterpretácií udalostí spojených s novembrom 1989. Tu som trochu skeptický. Ukazuje sa totiž, že dobové fakty a svedectvá narážajú na múr osobných animozít, predsudkov, zdieľaných lží, fabulácií všakovakých čiperných profíkov, ktorí majú v náplni práce podkopávanie stability nášho civilizačného priestoru. Občas nestačím žasnúť nad malovernosťou ľudí, ktorí inak netrpia na počet tried a škôl, ktoré vychodili.

P.S.

Dal som, s pomocou Moniky MacDonagh-Pajerovej, dohromady súpis dobových faktov: Studenti psali revoluci (Benda, Pajerová, Pánek), Sto studentských revolucí (Otáhal, Vaněk), Vezměte s sebou květinu (Pajerová), Studentské revolty 80. let (Sommerová), Sedm studentů (Rebeka Křižanová), Albertov 16.00 (Hanzel, Müllerová), Filozofové dělají revoluci (Petráň)… A keďže sa v Česku málo vie o tom, čo sa v tom čase dialo na Slovensku, pripisujem vlastnú knihu Z prvej ruky, ktorú som písal v roku 1990 (prvé vydanie 1991, Archa, Bratislava).

Ani úplná rešerš publikovaných prác, čo nie je tento prípad, však nezabráni tomu, aby šlo o výber neúplný. Nehovoriac o tom, že okrem faktov je v hre aj osobná skúsenosť, viera či skrytý záujem autora i čitateľa.