Denník N

Vyhlížet „ze sebe“ ven

Foto - TASR/AP
Foto – TASR/AP

Prinajmenšom dve témy Václava Havla vystúpili v roku 2021 do popredia.

Bol to smutný rok. V marci zomrela Hana Hegerová, v máji Ivan Havel, v júli Milan Lasica, a potom prišiel príšerný november, Miro Cipár, Miroslav Žbirka, Žeňo Gindl, Lev Bukovský. Mal som to šťastie ich poznať, niektorých dôvernejšie. A koncom roku sme si pripomenuli desať rokov od odchodu Václava Havla.

Intenzívne naňho spomínali v Čechách a na Morave, v divadle Husa na provázku v Brne sme sa spolu s Petrom Oslzlým, Annou Šabatovou i Andrzejom Jagodzinskim pokúšali ponechať bokom akademické hodnotenia a podeliť sa s respirátorovým publikom o osobné dojmy, stretnutia, príbehy. No hoci som o tom nehovoril, predsa mi chodili hlavou nielen Havlove osudy, ale rovnako naliehavo aj jeho rôzne texty.

Prinajmenšom dve jeho témy vystúpili v roku 2021 do popredia. Už v roku 1995 nabádal, aby sme sa začali zbavovať „svého egoistického antropocentrizmu, podle kterého jsme pány vesmíru a smíme si dělat, co nás napadne”. To si podľa neho vyžadovalo nájsť „nový vztah a úctu k tomu, co nás nekonečně přesahuje: k vesmíru, k zemi, k přírodě“. O dva roky v článku uverejnenom v International Herald Tribune a New York Times pod nadpisom „Nemožno prehliadať dnešné hrozby“ hovoril o vážnych globálnych klimatických zmenách a navrhol „začít se dívat na svůj pobyt na této Zemi jako na půjčku. Je nepochybné, že si euro-americký svět přinejmenším posledních sto let půjčoval na dluh a nyní se přidávají a následují ho i další části světa. Vstoupili jsme však do éry, v níž nás příroda varuje a žádá dluh nejen dále nezvyšovat, ale naopak jej začít splácet“. Podľa neho sa „nemůžeme donekonečna obelhávat, že se nic neděje a že svým konzumním způsobem života můžeme žít vesele dál, klimatické hrozby přehlížet a řešení odkládat“.

Inými slovami, „buď si jako lidský rod dokážeme uvědomit své místo v životodárném organismu naší planety, anebo hrozí, že můžeme naši evoluční cestu vrátit o tisíce či dokonce milióny let nazpátek. (…) O planetu jako takovou se nemusíme obávat. Byla před námi a bude nejspíš i po nás. Ale (…) klimatický systém na této Zemi může naším přičiněním a zásluhou naší neodpovědnosti dospět do stavu, v němž tu pro nás nebude místo. Budeme-li otálet, pak mohou možnosti našeho rozhodování a tím i naše individuální svobody značně klesnout.“

Veľký klimatický samit v Glasgowe s čiastočnými výsledkami sa zišiel až štvrťstoročie po týchto apeloch…

Koncom tohto roku sa vyhrotili vzťahy medzi Ruskom a Západom. Prezident Putin predostrel neprijateľné požiadavky na opätovné uznanie sfér ruského vplyvu a na zrušenie zásady, že každá krajina sa môže slobodne rozhodnúť, kam chce patriť, do akej bezpečnostnej organizácie by chcela vstúpiť. Na hraniciach Ukrajiny sa sústredili ruské vojská, rastú obavy z prerušenia energetických dodávok do Európy…

Pritom už pred dvadsiatimi rokmi, v máji 2001, Havel v prejave na veľkej medzinárodnej konferencii pod názvom „Nové európske demokracie: líderstvo a zodpovednosť” v Bratislave upozornil na otázky ruskej identity a ruskej rozpínavosti: „Jako by Rusko pořád trochu zápasilo s problémem, s nímž zápasí, pokud vím, víceméně po celé své dějiny. Totiž s otázkou, kde vlastně začíná a kde končí, co mu ještě patří a co mu už nepatří, kde ještě musí uplatňovat svůj rozhodující vliv a kde ho už uplatňovat nemůže. Nedostatek samozřejmého sebevědomí někoho, kdo si je jist svou identitou, a tedy i svými hranicemi, jako by byl pak nahrazován lehce imperiální rétorikou nacionální nabubřelosti. (…) Pobaltské státy dávají jasně najevo, že se cítí být nejen zeměpisně, ale především historicky a kulturně součástí Západu, a že tudíž mají eminentní zájem i o členství v NATO. Sovětský svaz je násilně anektoval na základě zločinného paktu Ribbentropa s Molotovem. Nechápu, proč by těmto třem svobodným zemím nemělo být co nejdřív nabídnuto členství, tím spíš, že se na ně intenzivně připravují. Ústup před jakýmisi geopolitickými či geostrategickými nebo možná jen čistě prestižními zájmy Ruska by byl v daném případě tím nejhorším, co by mohla aliance udělat. Byl by to návrat k paktu Ribbentrop – Molotov, uznání jeho legitimity, uznání práva Ruska na jakýsi sanitární kordon, který ho má obklopovat, či na takzvanou zájmovou zónu eufemisticky nazývanou „blízké zahraničí“, zkrátka uznání starého principu dělení světa a národů bez ohledu na jejich vůli.“

A do tretice myslím na slová z listov žene Olge, ktorých napísal počas pobytu vo väzení 128 (v knihe Havlových súborných textov zaberajú 660 strán). V jednom z nich, pred štyridsiatimi rokmi, píše o tom, čoho sme svedkami aj dnes: „Milá Olgo, v posledních letech jsem poznal několik inteligentních a slušných lidí, které jejich osud poznamenal velmi zřetelně a podle mého názoru velmi tragicky: zatrpkli, zanevřeli na lidi i na svět a ztratili víru v cokoliv. Nezávisle na sobě se dopracovali k přesvědčení, že lidé jsou špatní, sobečtí a zlí, že nikomu nelze věřit a nikomu nemá smysl pomáhat, že nestojí za to o něco usilovat a cokoliv napravovat, že všechny mravní zásady, vyšší cíle a nadosobní ideály jsou jen naivními utopiemi, a že je třeba přijmout svět „takový, jaký je“, to jest nezměnitelně špatný, a zařídit se podle toho. (…) Chápu dnes možná líp než kdy dřív, že člověk může zatrpknout. Pokušení Nicoty je ohromné, všudypřítomné a má se stále víc oč opírat a na co se odvolávat; proti němu stojí člověk sám, slabý a vyzbrojený hůř než kdykoliv dosud v dějinách. A přece jsem přesvědčen, že neexistuje v tomto slzavém údolí nic, co by samo o sobě mohlo vzít člověku naději, víru, smysl života. Ty ztrácí jen a jen tehdy, kdy selhává on sám, kdy podléhá pokušení Nicoty.“

Väzeň Havel sa netváril, že pozná návod, ako sa z tohto stavu dostať, na konci listu iba uvažoval o tom, že „každá životní smysluplnost, byť by měla podobu sebedramatičtějšího tázání a pochyb, se vyznačuje určitým přesahem lidské existence za hranice její pouhé „sebepéče“ – k druhým lidem, ke společnosti, k světu. Tím, že člověk vyhlíží „ze sebe“ ven, že se stará o věci, o které se z hlediska čistého přežití vůbec starat nemusí, že si znovu a znovu klade nejrozmanitější otázky a že se vždy znovu vrhá do vřavy světa s úmyslem uplatnit v ní svůj hlas – tím teprve se z něj stává skutečně člověk, tvůrce „řádu ducha“, bytost, která dokáže zázrak: znovustvořit svět. Rezignovat na jakýkoli svůj přesah znamená rezignovat defakto na svou lidskou existenci a spokojit se svou příslušností k živočišné říši.“

V roku, ktorý odchádza, sme takýchto povykročení k iným ľuďom videli našťastie veľa. Aj v blížiacom sa roku s troma dvojkami ich budeme potrebovať.

🗳️ Ak chcete podporiť našu prácu pred druhým kolom volieb aj nad rámec predplatného, môžete to urobiť aj darom.🗳️

Máte pripomienku alebo ste našli chybu? Prosíme, napíšte na [email protected].

Komentáre

Teraz najčítanejšie