Česko-slovenské slovo týždňa: hejno vs. kŕdeľ

Pár slov o slově hejno

Nevím, jak je to ve školách teď, ale v mých učitelkách ještě žhnul obrozenský oheň – i vyprávěly plamenně, jak krásný jazyk je čeština. A hlavně jak bohatý!

Jen jedna střízlivěji připustila, že v některých oblastech se sotva můžeme rovnat třeba angličtině. Že nemajíce moře, nemáme ani možnost budovat slovník lodních částí a všeho toho plachtoví.

Jenže proti češtině má angličtina i neuvěřitelné bohatství jmen pro zvířecí kolektivy. Je jiné stádo krav, jiné bizonů, jiné koní a jiné hrochů. A je jiné hejno jeřábů, jiné slepic a jiné vran. A jiné papoušků a jiné krkavců a jiné a jiné a jiné. „Přebohatá“ čeština si musí stačit s jedním, nejvýš dvěma. S hejnem a s houfem, který pomaličku ustupuje.

Dnes se asi dají zaměnit, ale býval mezi nimi rozdíl ve významu. Hejno totiž dřív patřilo jen drůbeži, drobnějšímu dobytku. Ptactvu domácímu čili – jak se dřív říkalo – pitomému. Tomu, které svoboděnku vyměnilo za žvanec (ač nežvýká) a ochranu před luňákem i kuňákem.

A odtud to pojmenování: hajno, protože hájeno. Jo, hájeno. Čech je pak vypek‘ a upek‘. Ptáky pitomé, pitomé, pitomé.

Čech o slově kŕdeľ

Mluvčího češtiny může při prvním přečtení slova kŕdeľ přepadnout závan jistého pocitu. Přece jen se ten výraz na první pohled až nebezpečně podobá slovu prdel. Mě to přepadlo, když jsem ho prvně zahlédl v jakési obskurnější knížce, kterou mi antikvariáty vyplavily dřív ve slovenském než českém převodu.

Pokonzultoval jsem se slovenským kolegou, který sám byl poněkud mírně překvapený, že se mluví o ovcích, nikoli o ptactvu – ale říkal, že to není nemožné.

Zato já si pak dlouho do noci říkal, že to přece není možné. Slovenština nemá prdel? Srát serie, ale prdel nemá. A kdyby si ji chtěla vypůjčit od nás, jak by ji asi psala, vždyť každé de čte [dě]. Prděl? Nedělejte si srandu.

Gabriel Pleska, editor webu Peníze.cz, prispieva aj do časopisov Finmag a Heroine

Niečo o slove kŕdeľ

V slovenčine máme niekoľko skupinových pomenovaní zvierat, ktoré sa zväčša spájajú s konkrétnym živočíšnym druhom. S kopytníkmi sa nám spája slovo črieda, napríklad črieda oviec, koní, diviakov, sŕn, ku ktorým sa v synonymnom význame pripája i slovo stádo. Zoskupenie lietajúceho hmyzu nazývame rojom – roj komárov, včiel či sršňov.

Vlky a psy jazykovo spájame do svorky a ryby do húfov. Slovo kŕdeľ si najčastejšie predstavíme v súvislosti s vtáctvom – kŕdeľ sivých holubov, sliepok, husí alebo vrán. Okrem tohto označenia väčších zoskupení poznáme v slovenčine i zdrobneninu kŕdlik, ktorou sa zameriavame najmä na rozsahom menšie skupiny ako kŕdliky káčat, kurčiat apod.

Keďže jazykom stvárňujeme akúkoľvek (napríklad i vymyslenú) realitu, podobne ako to robíme i s inými slovami, aj význam slova kŕdeľ prirodzene posúvame a pomenúvame ním čokoľvek, čo má azda miestami i sklon zaraz sa rozpŕchnuť, napríklad kŕdeľ detí, oblakov či neposlušných myšlienok.

Na úrovni expresívnosti tak môžeme naraziť na slovné spojenia kŕdeľ dotieravých starostí, ľudí či darmošľapov.

Ak pokročíme ďalej v expresívnosti, z kŕdľa sa razom stane tlupa, zgerba či čvarga, od ktorej je to už iba kúsok k hávedi: „Čo si len počnú s toľkou háveďou po dvore?“ Alebo k chamradi: „Vtáčia chamraď sa prekrikovala.“

Nech už teda pre slovo kŕdeľ nájdete akékoľvek uplatnenie, vedzte, že ním vstúpite do histórie siahajúcej až do 17. storočia: „S panskeho krdla prigal mladich (oviec).“

Slovák o slove hejno

Ľudí hovoriacich po slovensky môže pri prvom začutí slova hejno prepadnúť istý pocit príznačného závanu. Predsa len sa hejno svojím znením až nebezpečne ponáša na slovo lejno. Rozdiel jednej hlásky medzi rôznymi slovami býva zriedkakedy natoľko silný, aby sa predral komunikačným šumom až k načúvajúcej strane.

Hej, no… potom vznikajú komické situácie, ktoré azda už zažil kadekto. Napríklad keď susedovo „Těším se, před domem mám ptačí hejno, které obdivuji dalekohledem“ naberá vo výsledku nečakaný rozmer.

Ak si teda nedáme pozor, poľahky nás zaskočí i povzdych našej známej: „Všechny mají už rodiny, jenom naše Maruška si ještě vybírá z toho hejna nápadníků.“ Hoci v tomto prípade by mohol v istom zmysle vyjsť jej povzdych narovnako, či nie?

Hejno podobných nedorozumení medzi češtinou a slovenčinou zažil neraz s humorným vyústením isto každý. Akoby aj nie, keď nás iba jedna hláska (až pričasto hraničiaca s pošmyknutím jazyka) delí od hroziacej katastrofy.

Roman Soóky, sociolingvista, ktorý sa venuje egolingvistike, pracovník Jazykovedného ústavu Ľ. Štúra SAV