Česko-slovenské slovo týždňa: játra v. pečeň

Pár slov o slově játra

Játra, játra, jatýrka. Labužník se možná oblizuje, ale mně to nemějte za zlé, já v tom slyším něco o týrání. Ne snad o týrání zvířat (o tom si nechejte vyprávět od talíře foie gras), ale o týrání neviňátek. Ano, i já byl kdysi neviňátkem, těžce zkoušeným k tomu. A to skrze játra.

V Egyptě ze záhybů jater věštívali budoucnost. O pár tisíc let později jsem při spatření slova játra na jídelním lístku mohl i já bezpečně věštit, že příštích tisíc let budou muka. Tisíc let pro mě, na hodinách na stěně školní jídelny velká ručička odtočila maximálně půl kola. Zlá ženská nade mnou: To dojíš! A nedosažitelný kbelík se zbytky pro prasata ze školního statku.

To ovšem nebylo všechno. Skrz játra se v Česku dodnes týrají i děti ráčkující. Já rád játra, ty rád játra, on rád játra, trumpeta. Jazykolam z písničky o tom, že je někdo muzikant a přichází k vám z české země. Nedivte se, že po tomhle už neplatí, že co Čech, to muzikant. A pokud už se někdo muzikantem stane, zachází s játry nelítostně: Proč se rokenrolový umělec po výkonu neuklání? Aby si nezlomil játra.

Čech o slově pečeň

Česká játra mají co do činění s vnitřkem. Samozřejmě tím nemyslím, že by jinde nosili játra venku, etymologicky, co do původu. A s útrobami. A to je v pořádku, protože játra jsou uvnitř, v útrobách. Ale co to na nás na Slovensku zkoušejí s kuracou pečeňou? Existuje rozumný důvod, proč by játra měla být pečeň? Samozřejmě, bylo by bláhové hledat v jazyce rozumné důvody.

Ve Slovenskej reči z roku 1935 v jinak spíš obranném textu o českých slovech pronikajících do slovenštiny (mj. i rty na úkor per) čteme: „Jatrá-pečeň — Obidve slová sú dobré, slovanské a slovenské.“ Proto si myslím, že jestliže to vyhrála pečeň, není to než nepěkný naschvál, který má zmást českého turistu. Přichází k vám z české země, objedná si kuřecí pečeni – a dostane jatýrka, i když játra nerad. A už nad ním někdo stojí: To doješ!

A tak jsou česká neviňátka skrze jatýrka týraná všady. Jak říkají dědci mariášníci: Od Šumavy k Tatrám a od prdele k játrám.

Gabriel Pleska, edituje a píše pre weby Peníze.cz, Finmag a Heroine

Niečo o slove pečeň

Už od detstva verím, že slovo pečeň odkazuje na vnútorný telesný orgán, kde sa pred vylúčením z organizmu upečie nazhromaždený toxický odpad. Spečie, zhorí, zmizne! Z akých iných dôvodov by tento pojem mal mať svoj etymologický základ v peci, kde sa všetko upečie? V maďarčine si v tejto súvislosti pomohli krásnym slovom máj, na ktoré odkazuje aj populárna pečeňová nátierka Májka. Keď u nás ten dôležitý orgán jazykoznalci pomenovali, zrejme nikomu nenapadlo, že v pečeni sa upečú nielen jedy, ale aj dôležité vitamíny A, B a D, ktoré obsahuje.

Treba spomenúť aj gastronomické hľadisko – v dávnejších rokoch bola akákoľvek pečeň určená na konzum veľmi úzkym profilom; keď ste mäsiara nemali rovno v rodine, nemohli ste ju ani ochutnať. Dnes sa stala pod drobnohľadom rôznych gastroenterológov postrachom zdravej výživy, zdrojom všelijakých gastronomických jedov a zväčša sa nekonzumuje. Napriek všetkým vitamínom, ktoré obsahuje!

Ja som pečienku poznal, kúsky husacej občas mama zapúšťala do kačacej masti a bola to veru poriadna maškrtka. Tak či onak, aj v slovenčine to napokon dopadlo celkom dobre a pečeň sa stala základom milého slova pečienka, ktoré je synonymom akéhokoľvek dobrého pokrmu.

Slovák o slove játra

S priateľom Arnoštom na brnianskej filde sme kedysi z koleje často odchádzali šalinou do mesta na tresčí játra. Bol milovníkom jater – kuracích, husacích, bravčových, hovädzích, no najmä tresčích, ktoré boli v tých dávnych časoch populárnou pochúťkou. Ja som o játrach nič nevedel, to slovo som v Brne počul zrejme po prvýkrát. Znelo mi zvláštne, tajomne, nechutne, kým som tú dobrotu s cibuľkou a citrónom kdesi v bufete Avion neochutnal. Išlo vtedy o gastronomickú „vychytávku“, ktorú v rôznych obmenách podávali aj v najlepších reštauráciách.

Arnošt pri jedle rád rozprával o alkoholickej pliage zvanej cirhóza jater, ktorá skosila mnoho jeho známych – asi aj preto sa mi to slovo tak pevne zakotvilo v spomienkach. Jeho fonetická príbuznosť so slovenským pojmom jatriť ma občas napĺňala melanchóliou, najviac potom, keď môj moravský priateľ opustil tento svet. Arnoštova smrť jatrila môj smútok. Dozvedel som sa o nej na dovolenke v Chorvátsku, keď som zavčas rána na ostrove Brač sledoval brieždenie. Nad Jadranom sa objavili prvé ranné zore – bola to jitřenka, krásne české slovo, ktoré mi svojím nežným zvukom pripomenulo tie tresčí játra z Avionu, ale tiež jitrnici, ktorú sme si s Arnoštom dávali na papierovej tácke s okurkou, keď nás už tie játra omrzeli.

Tibor Ičo, novinár na dôchodku, bloger a fotograf