Česko-slovenské slovo týždňa: louže v. mláka

Pár slov o slově louže

Kaluž, kalužina, louž – to je jen krátký výčet synonym k dnešnímu slovu louže, v němž cítím až jakousi melancholii a ponurost. Stačí jen vzpomenout sbírku Jiřího Wolkera Těžká hodina (1922), v níž je zahrnuta báseň „Sloky“: „Sníh padá na město, na město zšeřelé, / v tvém oku roztává se v louže popele // a z věží hodiny jak panny zrazené / padají v náměstí, v jezero kamenné.“ O radosti nemůže být řeč ani u Antonína Vondrejce, protagonisty stejnojmenného románu Karla Matěje Čapka-Choda, který představuje tragickou životní historii talentovaného básníka, jehož každovečerním útočištěm se staly hostince: „Zdvihá lokty, aby je neutopil v některé louži piva na stole. Neboť už je jedenáct hodin. Vondrejcovi bylo vůbec, jako by usedal vědomky do bláta a nemohl si pomoci.“ Jak praví české pořekadlo, hrdina se ve svém životě dostal z bláta do louže, tedy ze špatné situace do stejně nepříznivé nebo ještě horší.

V pojetí Boženy Němcové má z kaluží radost alespoň vodní drůbež: „Husy a kachny těší se z louží a stružek, kterých jim déšť nadělal.“ Spisovatelka ve své nejznámější próze Babička nejednou zmiňuje i kravky, což nahrává frazému Naše kráva se napila z vaší louže, který odkazuje na velmi vzdálený příbuzenský vztah. Zdá se, že se rodiny tímto zjištěním ocitly v louži čili v nepříjemné situaci. Ale jak je z té louže vytáhnout? Než aby skončily v kaluži krve, mohou odjet třeba za velkou louži, tj. do Ameriky. Tam ale etymologii slova louže nehledejme, neboť pochází z praslovanského lexému *luža, majícím protějšek v litevském liug(n)as ‚louže, bažina‘, ale třeba i v albánském ligátё ‚bažinatá louka‘ a jdoucím až k indoevropskému základu *leug- ‚bažina, louže‘. Původně se tedy mezi oběma entitami – louží a močálem – nerozlišovalo; staročeský výraz lúžě označoval obě, dodnes to tak je i na Valašsku se slovem bařina, ve středomoravských nářečích slovo luža/loža zas označuje nejen louži, ale též močůvku.

Přeju nám, ať se při podzimních toulkách po vlastech českých (třeba na Litovelsku namísto louže můžete slyšet kaluha a na západním Kolínsku kalaba) nezaboříme do bažin, nanejvýš jen šlápneme do psí loužičky!

Češka o slově mláka

Při vyřčení slova mláka mi vyvstane na mysli stejně znějící toponymum. Vesnice Mláka v třeboňské kotlině nese název podle nářečního výrazu mlaka, který označoval kaluž, ale též bahno, blata, rašeliniště či močálovitou krajinu. Rekonstruovaný praslovanský lexém *molka spojuje etymolog Jiří Rejzek s litevským malkas ‚doušek‘, gótským milhma ‚mrak‘, řeckým mélkion ‚pramen, vřídlo‘ – a to vše pochází z indoevropského kořene *melk- ‚vláha, mokrost‘.

A abychom zahnali tu ponurost vzlínající z močálů a bařin, rozveselme se na závěr půvabnou dětskou říkačkou: „Skáče žaba po blate / kúpime jej na gate. // Na aké na také / na zelené strakaté. // Skáče žaba cez mláky / kúpime jej na traky. // Aké sú, také sú, / gate jej však ponesú.“

Marika Kimatraiová, filologička, výskumníčka, pedagogička, recenzentka, prekladateľka z germánskych jazykov

Niečo o slove mláka

V slovenských lexikografických zdrojoch sa spolu s heslom mláka uvádzajú aj jeho synonymá kaluž či kaluža, ktoré sú podľa normalizovanej frekvencie v hlavnom korpuse oddelenia Slovenského národného korpusu menej časté. Mláka sa podľa údajov Stručného etymologického slovníka slovenčiny od Ľubora Králika do slovnej zásoby pravdepodobne nazbierala z praslovanského *molka, respektíve indoeurópskeho *melk vo význame ‚mokrý, vlhký‘. Kal zasa do lexiky pravdepodobne presiakol z praslovanského *kalъ, respektíve z indoeurópskeho *kal-, čo znamená ‚škvrna, špina‘.

Tieto výrazy spája význam akejsi tekutej, mazľavej konzistencie, ktorá predstavuje návrat do prvotného stavu pred rozlišovaním medzi subjektom a svetom. Tu sa mi vybaví scéna zo Smoljakovej a Svěrákovej hry Vyšetřovaní ztráty třídní knihy, kde sa v úvodnej prednáške vysvetľujú pedagogické metódy Járu Cimrmana. Aby žiakom navodil rozdiel napríklad medzi výslovnosťou tvrdých a mäkkých hlások v nemčine, striedavo sa dotýkal tvrdej skaly na stole, pričom vyslovoval slovo das Büro, a mäkkého sklárskeho tmelu vo vedre, čo sprevádzal slovom das Bier.

Možno práve tento splývavý stav a dotyková skúsenosť tak fascinuje primárnych používateľov mlák – malé deti. Pred časom som na ulici míňal dievčatko v žltých gumených čižmách, stálo uprostred blatistej kaluže v úžase nad tým, ako ho zároveň obklopuje i obchádza voda, stačí pomaly zdvíhať a spúšťať nohy, ako môže zľahka hniesť kal na dne. Mama dievčatka zastala opodiaľ. Vedela, že toto bude na dlhšie.

Slovák o slove louže

Český výraz pre mláku louže sa zrejme odvodzuje z praslovanského *luža a súvisí tiež so starým gréckym výrazom pre močiar. Tým by sa potvrdzovala séma splývania a mäkkej, viskóznej, poddajnej konzistencie. V louži sa dá brouzdat podobne ako na internete, hoci sa v nej, na rozdiel od internetu a močiara, človek nezvykne stratiť a utopiť. Páči sa mi, že v češtine môže záležať na tom, o akú mláku ide, podobne ako to platí pri apelatívach označujúcich skupiny živých bytostí. Tak máme hlúčiky ľudí, ale nie koní, roje múch, ale nie ľudí, kŕdle vtákov, ale nie múch, a čriedy koní, ale nie ľudí. Ak zasa ide o kaluž krvi, po česky sa označí samostatným slovom tratoliště. V spojení s inými tekutinami, napríklad olejom, by to znelo zvláštne. Azda preto, že samotné tratoliště a jeho rôzne historické a nárečové podoby súvisia s tratením krvi. A krv nie je olej.

Miroslav Zumrík, vedecký pracovník na oddelení Slovenského národného korpusu Jazykovedného ústavu Ľ. Štúra SAV. Prekladateľ a škandinavista