Česko-slovenské slovo týždňa: venkovan v. vidiečan

Pár slov o slově venkovan

Při vyslovení slova venkovan se mi vybaví muž v lidovém kroji, který jako by vypadl z Tylova Švandy dudáka. A nejspíš nejsem sama, koneckonců podívejte se, jaké obrázky k tomuto slovu najde internetový vyhledavač.

Slovo venkovan má svůj původ v adverbiu ven (jako opaku toho, co je uvnitř) a jeho odvozenin venek a venkov. Venkovan sám (s ženskou paralelou venkovanka) je podle PSJČ obyvatel venkova, člověk žijící nebo vyrostlý na venkově. U Jungmanna je – ovšem v podobě venkovník – doložen příkladem: „Ano čím ty (mravy) jsou sprostnější, o to bývá blaženější v stánku svém venkovník, pokoje milovník.“

Nejméně z té doby se už nese idealizovaná představa venkovské nezkaženosti a jednoduchosti. Kdo je ale oním venkovanem dnes? Těžko bychom pro současnou českou situaci použili Jiráskovu větu, že se někde „hemžilo lidem městským i venkovany“. Venkovan se od městského člověka vzhledově nijak lišit nemusí. Je venkovanem můj kolega jen proto, že bydlí ve vesnici pár metrů za městem?

Venkovana tudíž od městského člověka odlišuje nejspíš styl života, který pak při nedostatku porozumění a tolerance na obou stranách bývá vyjadřován poněkud předsudečnými spojeními jako prostý venkovan, vesnický balík – anebo naopak zhýčkaný měšťák či zpovykaný Pražák. A stejně jako v minulosti tak za významem slova venkovan stojí spíše než místo bydliště soubor stereotypů.

Češka o slově vidiečan

Jako člověku, který byl na slovenčinu zvyklý odmala, se mi vždy líbila slova, která se lišila od českých, měla svoji slovenskou osobitost. Jedním z příkladů je právě vidiečan. Brala jsem ho jako prototyp slovenštiny s oním patrným měkčením, a přitom průhlednou strukturou obdobnou českým protějškům: venkov–venkovan, vesnice–vesničan, vidiek–vidiečan. O to víc mě při nahlédnutí do etymologického slovníku slovenštiny překvapilo, že původ slova vidiek není úplně jasný a že jde nejspíš o slovo s maďarskými kořeny. Nicméně stejně jako jeho český protějšek se podle korpusových dokladů prototypicky (a stereotypně) pojí s adjektivy chudobný, jednoduchý či prostý.

Barbora Štěpánková, lingvistka, v súčasnosti pôsobí v Ústave formálnej a aplikovanej lingvistiky na MFF Karlovej univerzity

Niečo o slove vidiečan

Keď Janko Kuric a jeho družina stvorili v osemdesiatych rokoch svoj najväčší hit Vidiečan, mal byť programovo protibratislavocentrický. Zakladajúci členovia totiž pochádzali z obce Rovinka a chceli sa profilovať ako umelci mimo stredného prúdu veľkého mesta. Aj preto sa neskôr rozhodli nazvať svoju kapelu Vidiek. O pôvode tohto slova etymológovia vedú spory. Niektorí tvrdia, že bolo prevzaté z maďarského vidék. Iní ho odvodzujú zo slovanského vydeg vo význame ‚zem získaná vypaľovaním‘, ktorého koreň deg sa spája s horením a dechtom. Môžeme teda predpokladať, že jeho vznik súvisí s obsadzovaním nových území a taktikou spálenej zeme. Jedna z prvých zmienok o vojenskej stratégii, pri ktorej útočník za sebou všetko spáli, aby nepriateľa zbavil akejkoľvek možnosti zásobovania, pochádza zo starovekého Ríma. V galských vojnách si ju osvojili obidve strany a vďaka nej ľahli popolom mnohé galské, germánske i rímske obydlia, cesty a mosty. Označenie vidiečana si tak so sebou nesie násilnú minulosť.

Mocenské vzťahy sa rozohrávajú aj v podloží príbuzného výrazu pohan (z lat. paganus ‚vidiecky‘). Ten sa pôvodne používal ako jeho ekvivalent, pretože na dedine sa ľudia držali svojich pôvodných náboženstiev silnejšie a pokresťančovali sa ťažšie než mešťania. Na zmienených príkladoch dobre vidno, že reč často vychádza z antagonizmov, oproti sebe v nej stoja kolonizátori a kolonizovaní, prenasledovatelia a prenasledovaní, vládcovia a ovládaní.

Slovenka o slove venkovan

V základe českého slova venkov tiež nájdeme opozitum – vnútra a vonkajška. Spája sa obvykle so staropruským winna vo význame ‚vonku na vzduchu‘ či staroindickým vánam ‚do lesa‘. Veď aj v spomínanej Kuricovej óde sa spieva: „Len tu ešte stále dýcham vzduch, / záhumienok, lesy, vôňa lúk.“ Idylickú predstavu vidieka si však v posledných rokoch čoraz častejšie berú na paškál českí prozaici, ktorí nadväzujú na tradíciu žánru vidieckeho románu. Po Jiřím Hájíčkovi a Zuzane Keiserovej prasklinu na tomto ideáli zväčšil aj víťaz minuloročnej Litery za prózu Stanislav Biler. Hrdina jeho románu Destrukce miesto neskazeného vidieckeho vzduchu nasáva „poctivú zmes spáleného hnedého uhlia a vecí, ktoré by snáď ani horieť nemali“ a vonku miesto lesa nachádza len „cintorín stromov“.

Monika Sechovcová, komparatistka, redaktorka časopisu Plav, príležitostná recenzentka, venuje sa vzťahu literatúry a fotografie