Rozhovor s Karlom Schwarzenbergom

Autor je režisér

Tak nám kníže zesnul. Spomenul som si na svoje jediné stretnutie s Karlom Schwarzenbergom na Pohode. Súčasťou festivalu bol aj literárny stan a autorské čítačky. Hovoril som o príbehu parníka Penčo a prečítal pár stránok. Po skončení sme sedeli v horúcom saharskom dni v tieni za stanom, on bafal fajku, ktorá mu ustavične zhasínala, ja goloásku.

Prišla reč na fajky a teóriu, že keď nemáš čo robiť, s fajkou je práca vždy. Hovoril som mu o pražskom weltmanovi, pánovi F., rodákovi z Považia – dával mi prvé lekcie o fajkách – počas vojny bol tajomníkom čilského básnika Pabla Nerudu. Jeho pražský byt plný kníh a obrazov, konzervovaných nikotínom, fajok, aj obľúbenej dunhillky od princa Norodoma Sihanuka, aj ópiovej fajky od Ho Či Mina. Potom sme prešli na tému parník.

Do knižky som mu k venovaniu prikreslil obrázok s fajkou. Usmial sa. – Jako dítě jsem kreslil rád, leč tuze špatně. Děkuji. Knížku si přečtu, nicméně neslibuji kdy. Líbí se mi, jak o příběhu mluvíte, tak by se knížky měly psát, jak říkají muzikanti, con amore. Když to tak není, knížka je o ničem. Knížky se píší srdcem, nikoli, jak si lidi myslí, inkoustem.

Vyzeral na tej lavičke skvele, v plátených khaki kraťasoch, ako štábny pisár od Tobruku. – A jak ti vaši hrdinové dopadli? Věděli, že je čeká válka? Nejdřív s Rommelem, pak s Araby a pak zase a napořád s Araby. Můj strýc mi jednou ve Švýcarech vyprávěl, jak mluvil s lidma, co odcházeli ilegálně do Palestiny a ptal se na války, které je tam čekají. Říkali, že i když dva tisíce let nebojovali, naposledy v židovské válce s Římany, že jednou taky budou muset bojovat. Stejně jako jiní. Nic jiného je nečeká…

Keď si po desiaty raz pripaľoval zhasínajúcu fajku, niekto po neho prišiel. Pokrčil plecami. – Máte pravdu, kouření dýmky je vzpomínka na doby, kdy ještě byl na kouření a rozhovor čas.

Pri záberoch z Gazy som si spomenul na rozhovor v tieni. Spravodajský stereotyp s jasným podtextom: výbuch uprostred miliónového mesta, strih, veľký detail hračky, medvedíka alebo bábiky uprostred ruín a nasleduje záber exodu na oslíkoch. Jasná správa o vine. Pogrom vo vidieckych domoch, odrezané hlavy, znásilnené ženy a vraždenie mladých na hudobnom festivale málokoho zaujímajú.

Zatiaľ som videl iba jednu reportáž, kde obyvateľka Gazy z hrôz vinila teroristov. Iste, boja sa. Kto natočí rozhovor s ľuďmi, ktorí roky chodili pracovať za hranice, dostávali plat a teraz okrem strachu nemajú nič? Bývali šťastní, ktorí uprostred nezamestnanosti v Gaze mali prácu. Ako by reagovali tisíce mladých od nás, keby prišli o prácu v zahraničí? A čo by hovorili? Je v tom rozdiel, žijú v slobodných krajinách.

Veta, ktorú na Pohode Karel Schwarzenberg citoval, má odrazu iný význam: I když dva tisíce let nebojovali, naposledy v židovské válce s Římany, jednou taky budou muset bojovat. Stejně jako jiní. Nic jiného je nečeká…