Denník N

Policajný a spravodajský svet – to je druhý život Andreja Babiša

Prečítajte si úryvok z knihy o Andrejovi Babišovi od českého investigatívneho reportéra Jaroslava Kmentu.

Text je úryvkom z knihy Boss Babiš.
Môžete si ju kúpiť na obchod.dennikn.sk

Kromě vztahů s politiky si Andrej Babiš budoval celá léta síť spolupracovníků v bezpečnostních složkách státu. Policejní a zpravodajský svět – to je druhý život Andreje Babiše.

Svým rozsáhlým stykům začal dávat systematický řád někdy v letech 2000 až 2002. Což kopíruje dobu, kdy se stal ministrem vnitra Stanislav Gross. Ten si totiž začal budovat různé policejní týmy, které rozplétaly závažné zločiny, ale které mu zároveň sloužily jako informační zdroj a též jako zpravodajská ochrana. Postupně do tohoto ochranného štítu začleňoval Gross i své přátele a přátele svých přátel. Jedním z prvních byl samozřejmě Andrej Babiš.

Policejními intrikami byl Babišův život protkán už dávno. Policejní myšlení si v sobě utvářel dlouhá léta. Začalo to už za socialismu, kdy se jako pracovník zahraničního podniku Petrimex musel stýkat s důstojníky někdejší Státní bezpečnosti. Babiš tedy žil v policejním světě od svého mládí. Už tehdy si osvojil vzorec zpravodajského chování, v němž převládalo předávání informací, princip „něco za něco“, a občas nejspíš i nátlak.

39

Od roku 1985 působil Babiš v Maroku. Z pověření socialistické republiky. Dělal tam obchodního delegáta státního podniku zahraničního obchodu PZO Petrimex.

V té době si začal asi nejvíce zvykat na vztahy s tajnými policisty a zároveň začal pronikat do detailů policejní práce. „Vůbec jsem netušil, jak StB funguje a jak může všechno vědět,“ připustil Babiš později.

Babiš se nikdy netajil tím, že byl v osmdesátých letech členem komunistické strany. Důvěrné vztahy se Státní bezpečností ale odmítal. Tvrdil, že tajné komunistické policii nedonášel. Dokumenty, které po skartacích zbyly v bratislavském Ústavu paměti národa (ÚPN), nicméně popisují jeho aktivní spolupráci. Z pozice „důvěrníka“, který nemusel o spolupráci vědět, se měl později stát „agent“ s krycím jménem Bureš. Vázací akt měl podepsat v listopadu 1982 v jedné z bratislavských vináren. Jeho řídícím důstojníkem měl být Július Šuman.

40

Andrej Babiš později vydal autorizovaný životopis. Je to příběh pozoruhodných náhod, „ústrků“ a boje za lepší život a kariéru. Babiš svou rodinu vykreslil téměř jako disidenty uvnitř komunistického režimu.

Po prostudování dobových archiválií se však dá říct, že Babiš svůj životopis – v němž se sám poměrně široce věnuje své rodině – tak trochu „nalakoval na růžovo“. Občas někde potlačil jisté údaje, jinde je naopak zveličil.

„Můj otec pracoval v podniku zahraničního obchodu Strojexport a asi v roce 1957 byl vyslán do Etiopie. Zde pracoval jako strojírenský delegát. Prodával české obráběcí stroje. Z Etiopie byl pak přeložen do Paříže, kde pokračoval v delegatuře pro Strojexport. V Paříži jsme žili do roku 1961 a já tam začal chodit do české školy při československém velvyslanectví. Po návratu z Francie otec pracoval i nadále v zahraničním obchodu a byl členem Komunistické strany Slovenska. Myslím, že asi v roce 1965 mu nějaký kolega, jak to otec interpretoval, asi schválně ukradl členskou legitimaci KSS. Na základě toho byl otec vyloučen z KSS a propuštěn z práce. A asi tři roky ho nikdo nechtěl zaměstnat. Celou rodinu tehdy živila jenom naše matka, která pracovala ve Výzkumném ústavu drůbežářského průmyslu,“ uvedl Babiš.

A v další části napsal: „V rámci pražského jara v roce 1968 byl otec rehabilitován a následně se připravoval na výjezd do Ženevy, kde měl zastupovat Československo v GATT při OSN (GATT je Všeobecná dohoda o clu a obchodu). Jeho vyslání na tuto pozici bylo ohroženo skutečností, že bratr mé matky Dr. Ervin Scheibner po vstupu ruských vojsk 21. srpna 1968 s celou rodinou emigroval do Švýcarska. Byl to známý slovenský geolog a následně se usídlil v Austrálii, kde žije dodnes. I otec měl v rodině dva emigranty (jeden z nich pracuje na Ministerstvu zahraničních věcí USA ve Washingtonu). Za otce se tak musel zaručit bývalý ministr zahraničního obchodu Andrej Barčák a garantovat, že naše rodina neemigruje.“

41

Babiš věděl, že s režimem nějak vyjít musí, stejně jako s důstojníky StB. Ostatně, v jeho rodině nebyly kontakty s Bezpečností považovány za nic špatného. S StB se stýkal i jeho bratr Alexander, který pak na konci devadesátých let figuroval ve vedení mnoha slovenských firem svého úspěšnějšího a o sedm let staršího bratra.

Alexander Babiš měl krycí jméno Miki a StB ho vedla nejdřív jako kandidáta tajné spolupráce, pak jako agenta. Koncem osmdesátých let byl Babišův bratr zaměstnán v podniku zahraničního obchodu Omnia. Důstojníci ho nejdříve vytěžovali k problematice vývozu svářecí techniky a pak zejména kvůli jednomu „protisocialistickému“ zaměstnanci PZO Omnia s krycím jménem „Svářeč“ a také v případu jistého „Schlinga“.

„Miki při pohovoru ochotně poskytl StB zajímavé poznatky k objektům Svářeč a Schling a i k dalším vízovým cizincům, kteří se s objektem Svářeč scházeli,“ stojí v dokumentech StB.

„Z doposud uskutečněných styků je vidět, že Miki má dobrý vztah k našemu socialistickému zřízení a také má dobrý vztah k orgánům federálního ministerstva vnitra,“ napsal v listopadu 1989 kapitán StB Miroslav Murín.

42

Ale pojďme se vrátit k Babišovu životopisu.

„V září 1969 jsme vycestovali do Ženevy, kde jsem začal chodit do běžného státního gymnázia za minimální poplatek na školné. Záhy jsem však onemocněl trombocytopenií a rok ležel v ženevské kantonální nemocnici. Můj transport do Československa nebyl možný a otce léčení stálo velké peníze. Roční pobyt v nemocnici jsem zužitkoval tak, že jsem se naučil velmi dobře francouzsky,“ připomněl Babiš.

Po uzdravení prý pokračoval ve studiu na College Rosseu. „V té době v Československu probíhaly politické prověrky a komunistický režim se bál, že většina československých úředníků při OSN v Ženevě emigruje. Jako pojistka, že rodiče nebudou emigrovat, jsem se musel vrátit do Bratislavy. Díky garanci tehdejšího ministra Barčáka to otec ustál a pracoval v Ženevě až do roku 1974. Otec pak po návratu ze Švýcarska pracoval až do odchodu do důchodu v PZO Polytechna,“ napsal Babiš.

43

Na otce Štefana Babiše (ročník 1922) založila StB spis pod názvem Štefan a vedla ho jako prověřovanou osobu. Státní bezpečnost totiž v roce 1979 prošetřovala podezření problematického prodeje licence na výrobu kyseliny citronové do Rakouska a Itálie. Štefan Babiš byl v té době ředitelem odštěpného závodu PZO Polytechna v Bratislavě. A podle archivních dokumentů byl zodpovědný za nevýhodné kontrakty.

Podle dochovaných materiálů StB udržoval Štefan Babiš nadstandardní vztahy s generálním ředitelem Polytechny Ladislavem Ballou, který mu vycházel všemožně vstříc.

„Mezi vedoucími pracovníky Polytechny se hovořilo o tom, že Ing. Štefan Babiš ví něco na Ing. Ballu,“ stojí v záznamech StB.

A na jiném místě důstojníci uvedli, že v jednom případě Štefan Babiš svého šéfa ochránil před vážnými problémy, čímž si ho získal na svou stranu. „Babiš využil svých známostí ve vládě a na ÚV KSS a Ing. Ballu podržel,“ stojí ve spisech po bývalé Státní bezpečnosti.

Je to sice drobnost, ale tato historka naznačuje, že Babišův otec už tehdy nejspíš velmi dobře věděl, jak se pracuje s informacemi.

Vzorec chování Andreje Babiše může být tedy v tomto ohledu podobný.

44

Na Babišova otce Štefana vedla v osmdesátých letech další svazek bratislavská pobočka StB. Štefan Babiš byl opět prověřovanou osobou s krycím jménem „Vedoucí“. Tentokráte byl Babiš starší podezřelý z defraudace. Šlo o zakázku na výstavbu diplomatické čtvrti v Iráku, kvůli které podepsal Babišův podnik zahraničního obchodu Polytechna kontrakt se západoněmeckou společností Scheu + Wirth.

„Pod přímým vedením Štefana Babiše vznikla českému hospodářství škoda, která byla do současné doby vyčíslená na 13 milionů korun. Agenturní cestou bylo zjištěno, že se Babiš snažil formou jednoprocentní provize získat na svoji stranu prokuristu firmy Scheu + Wirth a tímto způsobem vyřešit část problémů, kterých se dopustili pracovníci PZO Polytechna,“ napsal do svazku vedoucí důstojník StB Andrej Kuľha. Tentýž člověk byl shodou okolností podle dokumentů slovenského Ústavu paměti národa pozdějším řídícím důstojníkem jeho syna Andreje Babiše.

Tajná policie údajnou trestnou činnost Babišova otce detailně zdokumentovala. Štefan Babiš ale nakonec stíhání a kriminálu za zpronevěru unikl. „Vyšetřovatel vydal 2. 6. 1987 usnesení o odložení věci, protože v daném případě je trestní stíhání nepřípustné s ohledem na rozhodnutí prezidenta ČSSR o amnestii ze dne 8. 5. 1985. Na základě uvedeného rozhodnutí navrhuji osobní svazek ´Vedoucí´ uložit do archivu na dobu deset let. Složku dokumentace a korespondence navrhuji zničit,“ uzavřel v srpnu 1987 svazek Babišova otce kapitán Kuľha.

45

Po návratu ze Ženevy studoval Andrej Babiš na Gymnáziu Tomášikova v Bratislavě, kde v roce 1974 maturoval. Následně byl přijat na obchodní fakultu Vysoké školy ekonomické, kde se věnoval zahraničnímu obchodu.

„Směr zahraniční obchod byl samozřejmě velmi atraktivní, protože každý toužil vycestovat a dostat se z republiky pryč. V té době jsem měl dvě priority: stát se delegátem v cizině, jako byl můj otec, a vydělat si peníze. Od patnácti let jsem chodil různě na brigády, roznášel mléko, překládal balíky na bratislavském hlavním nádraží, pracoval na stavbách. Dobře jsem se učil a bral prospěchové stipendium. V době prázdnin jsem jezdil za rodiči do Švýcarska, kde jsem pracoval v různých podnicích nebo v maloobchodě, vykládal jsem bavlnu, pracoval v tiskárně a vydělané peníze jsem si šetřil na stavbu domu,“ přiblížil Babiš svůj život.

A dále napsal: „Na VŠE, o které se říkalo, že ji dokončí každý, koho neporazí tramvaj, jsem se relativně nudil, a proto jsem se věnoval práci v mezinárodní organizaci studentů AIESEC, kde jsem se později stal jejím prezidentem. Díky tomu jsem měl možnost pracovat na brigádách v zahraničí, dvakrát ve Francii a jednou v Belgii. Vysokou školu ekonomickou jsem skončil s červeným diplomem.“

Po absolvování vysoké školy měl Babiš původně nastoupit do podniku zahraničního obchodu Koospol, ale nakonec získal místo v jiné „pézetce“, v Chemapolu Bratislava (později přejmenovaný na Petrimex). Tam Babiš nastoupil 1. listopadu 1978.

„Byl jsem přidělen do oddělení chemikálií, kde jsme byli tři absolventi, a jelikož šéf oddělení neuměl anglicky, bylo mým úkolem překládat jeho telexy do angličtiny. Po měsíci jsem si řekl, že jsem nestudoval proto, abych dělal práci sekretářky, a dal jsem výpověď. Na základě toho mě přeřadili do obchodní skupiny, kde jsem kontroloval vagony čpavku, síry a dalších surovin, které podnik dovážel,“ uvedl Babiš.

46

Podle Babiše existuje mnoho dezinformací, že byl agentem StB. „Státní bezpečnost taková, kterou znám já a kterou znají všichni, kteří pracovali v podnicích zahraničního obchodu, hlídala ekonomické zájmy Československa. V PZO fungovala přesná pravidla: každý styk s cizincem bylo nutno hlásit a sepsat zápis. Stejné to bylo se zahraničními služebními cestami. Do podniku chodil oficiální pracovník StB a kolem něj fungovalo množství jiných, kteří byli utajeni,“ sdělil Babiš.

Příslušníci StB podle něj pracovali hlavně systémem pozvání na kafe a zjišťování informací, jestli náhodou někdo nebere provize od dodavatelů. „Fungovali úplně stejně jako dnešní tajná služba BIS. Ekonomická StB byla jiná než ta, která perzekvovala lidi, nedovolila jim cestovat nebo studovat,“ řekl Babiš.

Poprvé podle svých slov „zjistil“, že existuje i jiná StB, v roce 1980. „Tehdy mi můj šéf zavolal a řekl, že mě budou volat nějací policisté z ´Februárky´(sídlo bratislavské centrály StB) a něco chtějí ohledně syrských fosfátů. Bylo mi asi 26 let, když mě předvolali, a protože jsem věděl, že se jedná o problém dovozu syrských fosfátů, pečlivě jsem si připravil analýzu, proč tyto fosfáty nedovážíme. Byly nekvalitní a v našich chemičkách nepoužitelné. V úvodu rozhovoru mi příslušný pracovník StB oznámil, že ví o emigrantech, které máme v rodině, což mě šokovalo. Vůbec jsem netušil, jak neekonomická StB funguje a jak může všechno vědět. Kromě analýzy a důvodů, proč syrské fosfáty nevozíme, padaly otázky týkající se mého šéfa, jeho soukromí a dalších věcí, což jsem mému šéfovi samozřejmě řekl,“ zjednodušil svůj vztah s StB.

47

Babiš byl tedy podle své verze životopisu neustále nucen narážet na všelijaké překážky a při jejich překonávání se dostával do sporu s režimem. Dokonce uvedl, že jeho matka se prý obětovala, aby ho vzali do komunistické strany.

„Moje matka byla motorem naší rodiny a celý život bojovala za to, aby její děti v životě uspěly. Nechala se proto dokonce zaměstnat v Ústavu marxismu-leninismu a docílila toho, že mě vzali do KSS. Mým hlavním cílem bylo vycestovat a měl jsem výhodu v tom, že Petrimex nakupoval fosfáty ve francouzsky mluvících zemích jako Maroko, Alžír, ale také z Egypta, Jordánska a Sýrie. Mnoho lidí francouzsky neumělo, takže jsem se stal kádrovou rezervou na vycestování buď do Maroka, Alžíru, nebo Tunisu. Po osmi letech čekání se mi splnil sen a na podzim 1985 jsem byl vyslán jako delegát Petrimexu do Maroka, kde jsem zastupoval asi 15 podniků zahraničního obchodu,“ napsal Babiš.

48

V Maroku zastupoval Babiš kromě bratislavského Petrimexu ještě další československé podniky: Ligna, Motokov, Koospol či Chemapol. Prodával tam dřevo, pneumatiky, pračky, kancelářské potřeby a nakupoval fosfáty, což bylo hlavní marocké bohatství. V Maroku měl plat 600 dolarů, z čehož si podle svých slov půlku dával stranou na financování výstavby rodinného domu v Děvínské Nové Vsi.

„Se 300 dolary jsme si slušně žili. V Maroku jsme pracovali dopoledne a odpoledne, v době oběda byla pauza, takže jsem vodil dceru do tenisového klubu. Stala se trojnásobnou mistryní Maroka a díky tomu jsme poznali zemi a taky jsem získal výborné kontakty,“ dodal.

V Maroku působil i v době sametové revoluce. „My jsme ani pořádně nevěděli, co se dělo u nás doma. Chtěl jsem v této zemi zůstat natrvalo,“ řekl Babiš, který se nakonec vrátil do Československa až v roce 1991.

Kúpte si knihu Boss Babiš od investigatívneho reportéra Jaroslava Kmentu.

Teraz najčítanejšie