Byla to krabice od cukru a v ní klobouček se sojčím pérkem, vytržený list z notesu a na něm královou rukou: Honzíku, ejchuchú! Tvůj táta.

Nasadil si klobouček a zavřel oči. Najednou viděl tátu, jako by před ním stál, ucítil krém na boty, jako by teď někde boty lidem čistil, slyšel jasně pataputu svého prvního mopedu.

Otevřel oči a vyšel ze zámku. Co toho viděl najednou! Sedmikráska, chrpa a heleho! brabenec. To je věcí, to je věcí! To je krásy, podivností, záhad, dokonalostí, všechno má smysl, rytmus a hrdost skromnosti. Ejchuchú!

(Jan Werich, Fimfárum)