V istom meste, ktoré z mnohých príčin bude múdro neoznačovať a ktorému nepridelím nijaké vymyslené meno, stojí medzi ostatnými verejnými budovami dom, za starodávna spoločný väčšine miest, veľkých i malých: totiž chudobinec. A v tomto chudobinci sa narodil istého dňa a roku, ktorý mi netreba opakovať, keďže pre čitateľa nemôže byť nijako dôležitý, aspoň v tomto štádiu rozprávania nie, ten smrteľník, ktorého meno uvádzam na čele kapitoly.

„Pravidelnejšie ako kedysi sa modlím svätý ruženec. A som vďačnejší, zvyknem Bohu ďakovať za všetko, čo pre mňa urobil. Mimochodom, ani neviem, prečo vám vôbec odpovedám na takéto otázky.“

Vráskavce spia vždy iba jednou hemisférou mozgu. Inak by zabudli vyplávať na povrch, aby sa nadýchli, a utopili by sa!! (…) Zebry sú čierne s bielymi pruhmi — nie biele s čiernymi pruhmi! (…) Losy cítia, keď im mucha sadne na parohy! (… krokodýly) jedlo nežujú, miesto toho prehĺtajú kamene, ktoré im pomáhajú rozomlieť potravu v žalúdku!

„Jmenuji se Ben Urich. Jsem investigativní reportér Daily Bugle. Vážně bych si měl dojít k psychiatrovi. Jednou mě bodnula vražedkyne najatá mocným gangsterem a myslím, že od té doby mám trauma.

Na počátku českého baroku v Uhrách stojí generace pobělohorských exulantů a v jejím centru Jiří Třanovský, zrozenec českého Slezka. Muž, která byl ve vlasti jen jedním z mnoha utrakvistických humanistů a teprve v uherském exilu vyrostl v ústřední postavu evangelické kultury. Muž, jehož jméno bývá někdy stavěno vedle jména Komenského. Muž, jehož jméno se v latinské podobě stalo názvem knihy, která pro evangelíky v Uhrách měla obdobně kanonický charakter jako Bible kralická — Tranoscius.

„Existuje mnoho prastarých, excelentných a overených katechizmov. Načo vyvíjať úsilie a písať ďalšie? Niektorí ľudia by dokonca spochybnili motívy človeka, ktorý by sa chcel na niečo také podujať. Dnes si však väčšina ľudí neuvedomuje, že písanie nových a nových katechizmov na interné použitie bolo kedysi normálnou, dôležitou a potrebnou súčasťou života zboru.

„Byl to Boží úradek,“ pronesl další učenec. „Alláh vyhladik křesťany za to, jak pronásledovali muslimy a také židy.“
„Jenže al-Andalus byl v době moru stále muslimský,“ poznamenal Ibn Ezra. „Muslimská byla Granada, muslimský byl celý jih Ibérie. A ti lidé také zemřeli. Stejně jako muslimové na Balkánu, nebo to alespoň tvrdí al-Gazzabi ve svých dějinách Řeků. Zdá se, že jde spíše o záležitost polohy. Frandža byla těžce zasažena, možná z důvodu přelidnení, jak říká Chaldún, možná ze všech těch svých vlhkých údolí, v nichž se držel špatný vzduch. Nikdo to neumí říst přesně.“

„Teraz, v posledný deň svojho života, pani Clutterová zavesila do skrine kalikové šaty, ktoré mala na sebe, obliekla si jednu zo svojich dlhých nočných košieľ a obula si čisté ponožky. Potom, ešte než sa uložila na odpočinok, vymenila si okuliare do diaľky za okuliare na čítanie.

„Jak jen mohu hrát, když mne chvátí takový vztek? Vždyť ani nevím, co mluvím. A přesto musím na jeviště. Pche! Což nejsem též člověkem? Cha! Jsi jen Paňáca… Komediant! Obleč svůj cár a tváře zkrášli bledé! Publikum ti platí a chce se začít smát! A když ti Harlekýn tvou Kolombínu svádí — směj se, Paňáco… budou ti aplaudovat.“

„V biblickom zázname rozhovoru Ježiša so Samaritánkou sa Ježiš predstavuje ako Mesiáš (…). Nie je to v jeruzalemskom chráme, nie je to na kráľovskom dvore, nie je to ani v synagóge, či pred znalcami Zákona alebo vedúcimi osobnosťami judaistického náboženstva! Dokonca ani pred učeníkmi či zástupmi, ktoré ho obdivovali, a zo začiatku sa za ním hrnuli vo veľkých množstvách. Hovorí o tom so ženou pochybnej povesti, a ešte k tomu so ženou zo Samárie! (…)

„Vtedy Charlie začala hystericky plakať, boli to slzy zdesenia a výčitiek svedomia, lebo mamička mala obe ruky obviazané a Charlie vedela, prečo jej ocko čítal všetky tie strašné historky. Lebo včera, keď jej mamička povedala, že nemôže ísť k Deenie, pretože si neupratala izbu, sa Charlie veľmi nazlostila, a zrazu tu bola tá ohňová vec, vyskočila odnikiaľ ako vždy, ako čertík zo škatuľky, ktorý sa kyvká a škerí, a ona bola veľmi nazlostená a sústredila sa na ňu, a vtom už mamičke horeli ruky. No nebolo to až také zlé

Zajatci neustále narážali na známky osudu, ktorý postihol ortodoxných mníchov a mníšky počas boľševickej revolúcie: kostry v plytkých hroboch, siluety ľudských postáv tvorené dažďom guliek na stenách. Istému zajatcovi v Starobiľsku neušlo, že kláštor neustále okupujú záľahy čiernych havranov. Modlitba však prinášala nádej a muži rozličných vierovyznaní sa zvykli modliť spolu — až do 24. decembra 1939, keď kňazov, pastorov i rabínov zo všetkých troch táborov odviezli a už ich nikto nikdy nevidel. Tábory sa stali laboratóriom, miestom pozorovania poľskej triedy vzdelancov (…)

„Povězte, doktore, jak vlastně Lucy zemřela? Musím to vědet! Byla mou nejdražší přítelkyní a nikdo mi to zatím neřekl. Trpěla hodně?“
„Ja… nejprve ano. Ale od chvíle, co jsme ji uřízli hlavu, probodli srdce kůlem a následně ji spálili… už odpočívá v pokoji.“

Žijem v moslimskom prostredí a pre ľudí s inou vierou je nepochopiteľné, keď im hovorím, že nikto sa nerodí kresťanom a že všetci kresťania sú vlastne konvertiti. Aj ľudia, ktorí vyrástli v kresťanskom prostredí, majú zmätok z obrátenia, pretože mnohí pochádzajú z tradícií, ktoré zdôrazňujú, že človek je kresťanom pre vonkajšie príčiny.

To je, neveriaci na celom svete, pravdivý príbeh o Veľkej Matróne, zvrchovanej vládkyni nad ríšou Maconda. Panovala celých deväťdesiatdva rokov, umrela ako svätica v istý septembrový utorok minulého roku a na pohreb jej prišiel aj sám Najvyšší Pontifex.

Šetrnosť je v ostrom rozpore s podstatou nášho bytia. Plytváme peniazmi, lebo vtedy máme pocit, že sme niečo viac, vyššia trieda. Keď sa veci utrasú a zasiahne nás bankrot, alebo našu sprostosť zatiahne niekto z rodiny, zrazu zistíme, že neostalo nič. Nič na školné pre deti, žiadne investície na zveľadenie majetku, žiadne rezervy na horšie časy, keby napríklad náhodou niektorý z členov rodiny prišiel o prácu. (…)

„Říkam ti, už toho mám po krk. Kvůli tomuhle jsem do armády nešel. Hned zejtra si zažádám o přeložení.“
„O přeložení? Víš, kam tě pošlou, když uděláš něco takovýho? “
„Jo, je mi to jasný, ale horší než tady to bejt nemůže. Honíme se bludištěm za obludou, která žere lidi. A rozkazuje nám zatracenej přerostlej kapr.“

Štatistickí kresťania sú ľudia, ktorí, ak by ste sa ich spýtali na náboženstvo, by povedali “kresťan“. Toto označenie sa nemusí týkať toho, čomu títo ľudia veria alebo čo bežne robia. Často sa odpoveď týka kultúry. Napríklad, ak sa ľudí v určitej geografickej oblasti opýtate na ich náboženstvo, mnohí môžu odpovedať: „Samozrejme, že som kresťan. Nie sú všetci?“

Pomalu jsem jedl polévku a přikusoval k ní chléb. Byl tvrdý a na povrchu plesnivý, ale lepší jídlo jsem si nemohl dovolit. Chlapík u vedlejšího stolu zanadával, hlučne odsunul židli a postavil se. Najednou jsem držel v prstech vrhací šipku, ještě před okamžikem ukrytou v pouzdře na spodní straně levého předloktí.

Stále častěji jsem vídala, jak se její zrak ztrácí kdesi v dálce. Viděla jiné obzory, světy odlišné od toho našeho. Vnímala vesmíry vzdálené naší omezené představovosti, viděla, jak se pohybují věci, ze kterých byla smutná a zádumčivá.

Na Rokforte bolo stoštyridsaťdva schodíšť: dlhých a širokých; uzučkých a rozheganých; niektoré viedli vždy v piatok inam; na niektorých kde-tu zmizol schod a človek si musel pamätať, ktorý treba preskočiť. Potom tu boli dvere, čo sa otvorili až vtedy, keď ste ich o to zdvorilo požiadali, alebo zaťukali na ne na presne určenom mieste; dvere, ktoré vôbec neboli dverami, ale stenou, čo sa len tak tvárila.

Ja sám smrť síce pokladám za ono vzdialené hrmenie, ktoré počujeme počas nášho pikniku života, zároveň som však presvedčený, že úprimná konfrontácia so smrteľnosťou nám môže zmeniť spôsob, akým žijeme: pomôže nám neprikladať triviálnym skutočnostiam priveľký význam a povzbudí nás, aby sme žili bez hromadenia výčitiek.

Má láska spí! Ach,
nechť sen její
je trvalý, hluboký
a nerušený!
Ať kol ní červi plazí
se jen tiše,
nebudíce ji v srdci
temné lesní říše…

Je pravdou, že zmínky o daru jazyků najdeme pouze v nejstarších knihách Nového zákona. První list apoštola Pavla do Korintu patří mezi ty nejstarší novozákonní spisy a je vlastně jedinou z epištol, ve které se o daru jazyků mluví. V žádné jiné ze svých dvanácti epištol se Pavel o jazycích nezmiňuje a nemluví o nich ani autoři jiných novozákonních listů. Ani Petr, ani Jakub, ani Jan, ani Juda.

Kalpurnie loupala hrách a najednou řekla: „Jak já to tuhle neděli zařídím s vaším kostelem?“
„Asi nijak. Atikus nám nechal na milodary.“
Kalpurnie přimhouřila oči a mohla jsem si domyslet, co jí táhne hlavou. „Kal,“ řekla jsem, „přece víte, že se budeme chovat slušně. Už léta jsme v kostele nic neprovedli.“

Predstavme si panelák, v ktorom žije sto typických Slovákov a Sloveniek. (…) Mnohí ľudia v tomto paneláku trpia viacerými trápeniami súčasne. Sú chorí a chudobní, úzkostní i osamelí, alkoholici s exekúciami na krku. Na druhej strane, tento fakt zvyšuje aj počet ľudí, ktorí žiadny z podobných problémov nemajú.

Pokud třeba od demokracie čekáme, že nám zvolí nejlepšího, budeme dnes a denně zklamáni — nikdo to o demokracii vlastně ani nikdy netvrdil. Samí antičtí Řekové, Atéňané, kteří demokracii vynalezli a užívali, k ní byli obezřetně kritičtí. Smyslem demokracie není zvolit nejlepšího, ale bez krveprolití se institucionalizovaně zbavit těch nejhorších.

Takže když mi biskupův tajemník řekl, že mě chce vidět, vědel jsem, že to musí souviset s pitím. Ne že bych byl alkoholik. Jsem Ir: potomek mnoha generací pijanů. Jenže dnes se církev musí vyhnout byť jen náznaku provinění.

Zastávat plné lidství Ježíše Krista nebylo v daném kulturně-dějinném kontextu o nic lehší, než zastávat božství Božího syna. Náboženské dějiny té doby znaly boží syny a božské spasitelské postavy v mnoha variacích, nikdy je však neztotožňovaly s jedinečnou postavou a příběhem.

Kaladin se chtěl vyhoupnout na místo vedle vozky, ale potom se zarazil.
„Hej, vy!“ mával na vozku.
„Já!“ odpověděl králův šašek Filuta z kozlíku. Modré oči, černé vlasy, černá uniforma. Co dělá na kozlíku před vozem? Přece to není sluha, ne? Kaladin se opatrně usadil na svém místě a Filuta se chopil otěží a pobídl koně k pohybu.