Denník N

Smrt elitám

Tak se nám národ rozdělil. Nelze říct, že na dvě části. To by bylo moc jednoduché. Rozdělil se na skupiny, které mezi sebou soupeří. Především v opovržení, nenávisti a skupinovému odsuzování. V dobách voleb je tato situace extrémně viditelná.

Člověk nemusí být členem nějakého bratrstva sociálních sítí, aby slyšel to, o čem se v Čechách mluví. O kom se mluví. Nemluví se o lidech, ale mluví se o skupinách s podivnými jmény – sluníčkářích, burešovcích, havloidech, zemanovcích, xenofobech, vítačích, absolventech školy života a elitách. Náhle se naše země neskládá z různých lidí. Někdo chytrý a jiný hloupý. Někdo dobře běhá a další má sjeté všechny seriály v televizi. Dnes se lidé zařadí do sekcí. Sekce se oznámkuje, olepí a nechá stát. Kolem vznikne prázdný kruh hanby.  Občas (a v době voleb často) přeletí toto území nikoho kámen, zlé slovo, slina. Útok střídá protiútok.

Bijte je Pražáky, hanba Sparta!

Najednou jsme se dostali do třídírny lidských duší a činů, jako tomu je u fotbalu. Kdo fandí Spartě, je Sparťan. Kdo fandí Slavii, je Slávista. Kdo chce pomáhat migrantům je vítač. Kdo se jich bojí, je xenofob. Národ se polarizuje a je to vidět na volbách. Je to velký boj celé republiky proti Praze, obyčejných lidí proti Pražákům a elitám a boj Pražáků proti venkovanům, lůze. Ale co to znamená? Kde se to vzalo?

Rozdíl mezi Prahou a zbytkem republiky byl vždy velký. Centralizace moci zákonodárné stahovala jako gravitace k sobě i moc výkonnou, a ta nutně vytvářela dle jakéhosi sociálního newtonova zákona svou vlastní gravitaci vůči firmám, institucím, lidem. V Praze se už od dob Masaryka vše uvařilo a pak poslalo dál. A znáte to, jak jsme jako národ alergický na rozhodování „o nás, bez nás“.

Přečtěte si také můj text o tom, jestli je v České republice prostor pro další politickou stranu

 

Proto tu máme stále silnější tendence rozdělení České republiky na Prahu a zbytek. Prahu, kde jsou Pražáci, pražská kavárna, Lumpenkavárna (jak neskutečně hloupé pojmenování tedy pan Zeman vypustil, všimli jste si?), politici, hydra, zloději, sorošovci, elita. Kde jsou platy dvojnásobné, kde je život tak jednoduchý, protože tam jezdí metro. A taky tu máme ten zbytek země, kde bydlí dělníci, zemědělci, lůza,… Živit je tam pohodový, z práce doma jsou ve dvě hodiny, všichni mají vlastní baráček, mají vlastní názory na cokoli – od nejlepšího piva až po prezidenta, nic neřeší, leda bůček v lednici.

Jak trapné škatulkování

Jen málokdo z těch, kdo nadávají na Prahu, se ale zamyslí nad tím, že právě sem se stahují právě ti nejlepší z jejich okolí, jejich děti a vnuci, kteří chtějí uplatnit svoje znalosti (v Praze je nejvyšší koncentrace vysokoškolsky vzdělaných lidí), chtějí být tam, kde najdou uplatnění, mít lepší plat, chtějí být tam, kde to žije. Automaticky tak tito mimopražšstí házejí do jednoho pytle všechny své rodinné příslušníky, kteří vyrazili za lepším do Prahy nebo dokonce šli prosazovat jejich zájmy do parlamentu, senátu či nějaké veřejně prospěšné organizace. Vždyť každý z nich určitě chtěl pro svoje děti a jejich děti to nejlepší vzdělání a zaměstnání. Jenže s titulem PhDr se prostě v rodné vsi nikdo neuplatní, a tak zůstává v nenáviděné Praze.

„Pražská kavárna, což je takové společenství sebe se utvrzujících lidí, kteří v životě příliš mnoho nedokázali, teď asi, pokud nebude chtít pět let fňukat, že neprošel její kandidát, bude muset zavřít ústa. Zdůrazňuji, zavřít ústa. Já jsem pověstný originálním překladem anglických výrazů. Nicméně výraz ‚Shut up‘ je natolik přeložitelný zdvořile i méně zdvořile, že ponechávám na každém, pro jaký překlad se rozhodnou.“ (Miloš Zeman po vítězství v prezidentských volbách, 27.1. 2018)

Ovšem i jen málokdo z Pražáků si uvědomuje, jak strašně Praha zapomíná na ta místa, z nichž většina Pražáků vzešla. Zapomíná na to, jak těžko se tam žije. Že průměrný plat tu vidí sotva zlomek lidí a velká část republiky sotva vidí i tu práci. Vše co je mimo intravilán Prahy je zapomenuto, je to montovna nehodna pozornosti. A přitom odtud vzešla více než polovina Prahy a 90 % politiků. I tady žijí lidé, kterým vadí to, že do jejich podniku přijede jednou za měsíc vedení z Prahy, aby rozhodlo zase o nějaké pitomosti vytržené z reality, někoho v rámci „optimalizace“ vyhodili a pak ve svých audinách zase odjeli domů.

Jak vidíte – tyhle dva pohledy mají každý něco. Každý má svou pravdu. Říká se, že systý hladovému nevěří. Jenže tady nevěří ani hladový sytému. Nevěří nikdo nikomu.

Elita vs. škola života

Tady bych se zastavil u elitářství, nenávisti k elitám a vysoké škole života. Projděte se diskuzemi na facebooku, zastavte se v komentářích na zpravodajských webech nebo se zaposlouchejte do komentářů některých politiků a vždy narazíte na slovo elita. Dříve slovem elita byli označováni lidé vzdělaní, kteří byli hodni obdivu. Byli to třeba vysokoškolsky vzdělaní lidé, kteří požívali úcty. Bývaly doby, kdy bez těchto lidí se nestalo vůbec nic. K panu učiteli se na vesnici chodilo pro radu, poučení, ale názor, jestli si Maruška může vít Václava. Vzdělání vytvářelo propast mezi lidmi, ale propast, kterou lidé obdivně přehlíželi a toužili být na té druhé straně.

Dnes je slovo elita sprosté slovo. Vysokoškolák pomalu také. Jak často dnes slýchávám „áááá, pán je ´inženýýýýr´“. Být elitou, být vysokoškolákem, být Pražákem, to je smrtelná kombinace.  Příkop je tu také. Jenže ti mimopražští nevzhlížejí k tomu, kdo vystudoval vysokou školu s obdivem a příkop nepřecházejí po úzkých lávkách v úctě. Vysokoškoláci také nechtějí mít nic společného s lidmi z „vysoké školy života,“ jejichž vzdělání jim připadá ploché a rozhledy omezené. Ony ty rozhledy omezené jsou, ale co chtít od člověka, který pracuje dvanáctky u pásu na směny, pak přijde domů a z výplaty sotva vyžije. Ten si večer nepřečte Denník N nebo Reportéra, ale podívá se na politickou show na TV Barrandov. A příkop mezi nimi se prohlubuje. Je plný smradlavými výkaly, které proti sobě obě strany střílí.

Kde nastal obrat?

Nutno říct, že obrat nenastává samočinně. Není to nic, že by se kupříkladu jednoho dne ráno traktorista Jarda probudil s nápadem, že za jeho věčně rozbitý traktor a špinavé holinky může nějaký sociolog z Prahy. Tuhle myšlenku mu někdo podsunul. A jako když zasejete semínko do brázdy za traktorem, vzešla z tohoto semínka myšlenka, stále přiživovaná.

Živí jí politici.

Živí ji ti, kteří z ní dobře žijí.

Není to o ničem jiném, než o psychologii davů. Představte si politika, který musí přesvědčit o své pravdě skupinu lidí. Kdyby každý byl „normální“, tedy ani ne elitářský vysokoškolák ani dělník z továrny na automobilové díly, ale úplně obyčejný občan, který je spokojený, který žije, pracuje, má svůj spokojený domov, rodinu a volný čas, pak bude muset přesvědčovat velkou skupinu.

Vyselektuje tedy z masy lidí nějakou, na kterou se dá ukázat. Na kterou se dá svalit vina za… Třeba vina za to, že byl Zeman znovu zvolen za prezidenta. Vina, že průměrný plat není ani zdaleka průměrných ve všech krajích. Že… (Sem si doplňte cokoliv). Tím se rozdělí jedna velká skupina na dvě, tři a více. Potřebujete v pondělí podporu některé z těch skupin? Stačí vhodné heslo, plivnutí na „nenáviděnou“ protiskupinu, trocha politické masáže a je to doma. K čemu zdlouhavá demokratická diskuse? Vznikají zkratky, které dokážou všechno udělat mnohem rychleji, efektivněji. Bohužel také bez rozhledu, bez záchytných bodů, bez možnosti návratu. Vzniká spravedlnost orientovaná na jednu skupinu.

„Existuje teorie dvojí facky. Když mi dá dělník facku, můžou za to zavřít mě, protože jsem k té facce vyprovokoval. A když já dám facku dělníkovi, tak je to kvalifikováno jako těžké ublížení na těle, i když je to ublížení lehké.“ (Skřivánci na niti; režie: Jiří Menzel, dle předlohy Bohumila Hrabala; 1990)

Ukážeme si to na příměru. Pojedete z kopce na lyžích. Jedna skupina navrhuje jet oklikou, protože svah přímý je nebezpečný a jde o lavinové pole. Oklikou je možné do cíle také dojet, v pohodě a klidu. Jenže politik, který vidí svůj cíl a chce k němu dospět co nejrychleji a bez toho, aby ho po cestě třeba někdo nepředjel (vždyť politické body se sčítají tady a teď a ne za deset let), navrhne, že se pojede zkratkou. A kdo jede delší cestou, je srab a neumí lyžovat. Ukáže tedy na něj a pořádně se mu vysměje. Protože lidé raději stojí s těmi, kdo se směje, než s těmi, kterým se ostatní vysmívají, spousta lidí se rozhodne jet zkratkou. A ono to funguje! Projeli! A po druhé! SRABI! POSRÁNCI! Co na tom, že po cestě zničili pár semenáčků, že si na lyžích udělali rýhy o kameny. Byli rychlejší. Přece to říkali, že to jde! Jaká demokracie? Jde to! Jenže jednoho dne někdo klopýtne a zlomí si nohu. A to v tom lepším případě. Jednoho dne ten Vůdce strhne takový dav lidí, že se utrhne i lavina.

A těch lavin jsme už zažili spoustu. Už jsme tu měli Vůdce, který strhl německé nespokojené občany a přesvědčil je, že je to právě on, kdo umí nejlépe lyžovat a kdo pojede s ním, tak ten na konci bude mít v hospodě nejlepší místo a nejvíc jídla. Už tu byl Vůdce, který poštval dělnickou třídu proti elitám s tím, že i vyučený truhlář má moc mít moc. Ti vůdcové vyburcovali davy chudých a nespokojených, aby se postavili svému osudu a vzali do svých rukou zbraně a šli bojovat za lepší zítřky. První na řadě byla ta skupina, kolem které postavili plot a na kabáty našili znak. Těch Vůdců se najednou vynořuje stále víc. A je jedno, na které straně barikády stojí. Každý z těch Vůdců rozšiřuje příkopy a ukazuje na opačný tábor s posměchem a nepochopením. Využívá každý útok a faul, jen aby obhájil svou vůdcovskou roli. Vytváří skupiny, které spolu nemluví. Začínají si dávat jména, nálepky, znaky. Je to tak nebezpečné.

Už zase se tu volá po konci elit.

Už zase tu volá po vládě dělnické třídy.

Už zase se tu vzývá k bojkotu demokracie, protože je lepší mít silného Vůdce.

Už zase se musíme bát, aby v zemi nestál bratr proti bratrovi, syn proti otcovi.

Teraz najčítanejšie

Jan Čech

Byla to krabice od cukru a v ní klobouček se sojčím pérkem, vytržený list z notesu a na něm královou rukou: Honzíku, ejchuchú! Tvůj táta. Nasadil si klobouček a zavřel oči. Najednou viděl tátu, jako by před ním stál, ucítil krém na boty, jako by teď někde boty lidem čistil, slyšel jasně pataputu svého prvního mopedu. Otevřel oči a vyšel ze zámku. Co toho viděl najednou! Sedmikráska, chrpa a heleho! brabenec. To je věcí, to je věcí! To je krásy, podivností, záhad, dokonalostí, všechno má smysl, rytmus a hrdost skromnosti. Ejchuchú! (Jan Werich, Fimfárum)