Denník N

70 rokov od komunistického puču (25.2.1948) V

„Krabičkový atentát“

Táto udalosť z 10. septembra 1947 nie je širšej verejnosti známa až v takej miere ako predchádzajúce dve, mnou zverejnené v predchádzajúcich blogoch, teda odsun Nemcov a Marshallov plán. Napriek tomu podstatne dokresľuje situáciu, ktorá v tom období, tesne pred pučom, charakterizuje vtedajšiu politickú i hospodársku a dá sa povedať všeobecnú atmosféru. Podrobnú informáciu o tejto udalosti, ako aj o celkovej atmosfére toho obdobia podáva opäť môj obľúbený Ota Hora v mnou už po niekoľkýkrát citovanej dvojzväzkovej knihe: Svědectví o puči. Nakoľko je Horova výpoveď v podstate absolútne komplexná, nie je dôvod k tomu čokoľvek dodávať, snáď len porovnanie s vyšetrovaním únosu syna nášho prezidenta a vraždy Róberta Remiáša, ktoré sú stále živou témou a čakajú na spravodlivý rozsudok:

Zpráva o pokusu atentátu na náměstka předsedy vlády Dr. Petra Zenkla, ministra zahraničních věcí Jana Masaryka a ministra spravedlnosti Dr. Prokopa Drtinu, vysílaná rozhlasem a uveřejněná ve všech novinách, hluboce rozrušila celé čs. veřejné mínění. V úřední zprávě o pokusu atentátu na tři členy vlády se mj. praví, že „ve středu dne 10. září 1947 v dopoledních hodinách byl doručen do předsednictva vlády balíček adresovaný místopředsedovi vlády Dr. Petru Zenklovi. Poněvadž balíček zdál se být podezřelý, byl dán bezpečnostním orgánům, které zařídily podrobení balíčku pyrotechnické zkoušce… Tytéž zásilky byly odeslány ministrům dr. Prokopovi Drtinovi a Janu Masarykovi… Ve všech případech jde o pekelný stroj, opatřený tritolovou výbušninou. Všechny tři zásilky byly podány současně dne 9. září 1947 kolem 15. hodiny na poštovním úřadě v Praze II., Ostrovní ulice… Jako odesílatel byla uvedena firma K. Malý, parfumerie, Praha III., Nerudova 17. Na uvedené adrese a v nejbližším okolí se podobná firma nevyskytuje…Po pachatelích se usilovně pátrá…“

Klub poslanců čs. strany národně socialistické ve své schůzi dne 11. září 1947 co nejpříkřeji odsoudil hanebný pokus o atentát na členy čs. vlády a konstatoval, že „české národní povaze naprosto cizí prvek politického boje by se nemohl v našem prostředí zrodit, kdyby nebylo neobvyklého rozčilování a vzrušování, jemuž byla naše veřejnost vystavena právě v posledních týdnech. Odsuzujeme proto co nejrozhodněji tiskové a agitační metody, které tento neklid vyvolaly. Příznaky rostucího teroru, kterému některé tiskové a agitační orgány komunistické strany udávají tón, jsou v našem demokratickém státě neslýchané… Sami žádnému násilí a teroru neustoupíme.“ Také v redakční poznámce se zdůrazňuje, že „Věříme, že naše bezpečnostní orgány rychle a objektivně vyšetří tento zřejmý čin protistátních živlů. Přesto však se nelze již dnes nezamyslit nad jmény ososb, které si atentátník vyhledal za cíl svého pokusu…je to jméno Dr. Petra Zenkla, předsedy čs. strany národně socialistické, proti němuž se v posledních dnech soustředila nenávistná agitace zozsáhlého aparátu naší největší vládní strany, že je to jméno ministra spravedlnosti Dr. Prokopa Drtiny, který se rovněž stal terčem soustředěného útoku stejné propagandy. A že je to s nimi jméno Jana Masaryka, ministra zahraničních věcí, který svým prohlášením v posledních dnech zasadil tak těžkou ránu zmíněné propagandě.

Od prvního okamžiku kdy jsem zvěděl o pokusu atentátu na tři nejpopulárnější ministry čs. vlády, kteří se těšili úctě a lásce všech občanů, věrných humanitní Masarykově demokracii, bylo mi jasné, že atentát byl spáchán komunisty, kteří je hluboce nenáviděli. Tušil jsem proto, že komunistický ministr vnitra V. Nosek dal z nařízení KSČ rozkaz, aby proti znění zákona a navzdory svým slibům, byla v SNB zvýšená činnost směrující k co nejrychlejšímu odstraňování nekomunistických členů z velitelských míst SNB, aby SNB byl připraven „pro každý případ“. Po atentátu jsem usoudil, že takto zkomunizovaný Sbor národní bezpečnosti místo odhalení pachatelů učiní vše, aby zahalil všechny stopy, které vedly do sekretariátu a vedení KSČ, skutečných to osnovatelů a pachatelů atentátu. Nemýlil jsem se, jak je vidno z mého dotazu na ministra vnitra o neuspokojivém pátrání po pachatelích atentátu na členy vlády, který jsem podal téměř po dvou měsících ode dne atentátu. Proč? Protože za celou tu dobu koministický aparát „bezpečnosti“ pachatele nezjistil, ač vedení KSČ, tedy i ministrovi Noskovi, pachatelé byli známi. Abychom pochopili závažnost pokusu o atentát na tři ministry, musíme se zamyslit nad tím, co předcházelo atentátu, jaké bylo ovzduší, v němž jsme politicky žili a jaká byla reakce čs. veřejnosti na vše co se odehrávalo v parlamentě, ve vládě, v Národní frontě. Význačný obrat ke zvýšení útočnosti komunistů nastal ihned po jubilejním sjezdu čs. strany národně socislistické, kdy čtvrt miliónu nadšených vlastenců přesvědčilo komunistické vůdce, že komunistické sny o 51% v příštích volbách jsou nesplnitelným snem, nebude-li ovšem použito násilí místo volebních lístku – pušek, samopalů, kulometů, hojně uskladněných v komunistických skrýších. Pak, v červenci, přispěchal na pomoc Stalin, který dýkou do zad – svým ultimatem a rozkazem, aby Československo odvolalo svou účast na Marshallově plánu – naznačil, že je konec samostatnosti a nezávislosti Československa a hrubě porušil čs.-sovětskou smlouvu o přátelství a nevměšování… To pozvedlo chátrající sebevědomí komunistů natolik, že i Ďuriš, po svých těžkých porážkách utrpěných v parlamente v zemědělském výboru v červenci, právě před odchodem na prázdniny, v dalších týdnech se ještě více rozzuřil a tak jako předtím, ve zvýšené míře hrozil voleným zástupcům lidu, poslancům, „vůli lidu“, ovšem jen komunistického. Bystře to postřehl posl. Dr. Ján Stránský v úvodníku „Lid a parlament“: …Parlamentní restaurace se znovu zaplní kovozemědělci, v poslaneckých klubech si budou znovu rozhořčení mužové strhávat s klopy národně socialistické, sociálně demokratické a lidovecké odznaky, které jim k tomu účelu bezplatně zapůjčí ústř. sekretariát KSČ, dělníci se budou z novin překvapeně dovídat o rezolucích, na nichž se jejich jménem, ale zato bez jejich souhlasu, usnesla nezvolená komunistická závodní rada – prostě řečeno, bude mluvit, protestovat, vybízet a bouřit onen lid, jehož příslušníky nerodí matky v bolestech, nýbrž komunistické sekretariáty…“ Tímto způsobem ministr Ďuriš znevažoval parlament a rozeštvával a znenáviděl vesnici, zejména i svými rozhlasovými projevy překypujícími komunistickou demagogií a nenávistí. Nejvíce pobuřující byl však návrh komunistů, přednesený ministrem financí, komunistou Dolanským. Veliká sucha (ale také Ďurišova ignorace skutečných zemědělců a nezužitkování půdy v pohraničí) zavinila katastrofální neúrodu a právem zemědělci měli býti odměněni za ztráty tím způsobené. Proto ministr financí přednesl ve vládě počátkem září návrh na tzv. milionářskou daň, návrh demagogický, který nemohl přinést nutnou úhradu. Dokonce i souputník Fierlinger odmítl o tomto podnětu Dolanského jednat a nazval jej „hospdářským dětinstvím a legrací!“ . Návrh Dolanského byl zamítnut, kromě hlasy komunistů. Vrcholem neslušnosti bylo však uveřejnění jmen ministrů – v Rudém právu , kteří nehlasovali pro návrh ministra financí o způsobu úhrady nákladů, potřebných na mimořádné příplatky k cenám zemědělských výrobků. Demokratičtí ministři, zejména národní socialističtí, prohlásili, že se stalo něco, co je naprosto nezvyklé v politické a ústavní praxi. Je to způsob nepřípustný a pro autoritu vlády, zájem státu a pořádek ve státě nebezpečný. Navrhovali proto, aby vláda jednomyslně přijala zásadu, že trvá na dosavadní politické a ústavní praxi o neveřejnosti vládního jednání… Těžkou ránu zasadil komunistům ministr zahraničí Jan Masaryk dopisem, který dne 5. září 1947 otiskly Svobodné noviny o hlasování ve vládě o „milionářské dávce“. Zní takto: „Když se hlasovalo o zemědělských příplatcích, jehož průběhu se v tisku objevily zcela neobvyklé a zcela agitační indiskrece, nebyl jsem přítomnen, maje vyvrknuté rameno. Vzhledem k tomu, že ministři, kteří hlasovali proti „milionářskému“ řešení, byli postaveni na nekolegiální pranýř, považuji za svou povinnost sdělit veřejnosti, že bych rovněž hlasoval proti. Kdo jsou dnes milionáři? Rozhodně oni šmelináři, kteří zcela veřejně nabízejí půl milionu KČS i víc za americký automobil. Pak ti, kteří skutečně mají miliony volných peněz. Kolik jich je, a kdo jsou, nevím. Ale rozhodně je třeba mezi milionáře počítat nás, kteří máme statisícové příjmy. (Já sám mám přes 20 tisíc měsíčně, z nichž nic neuspořím a pak jsem vydělal slušný obnos za svou knížku „Volá Londýn“). Jsou to ministři, ředitelé národních podniků a mnozí, jímž, jak se říká v zemědělství, nynější situace „sype“. Bude-li definován pojem „milionář“, rád se přihlásím. Ale způsob, kterým se vytáhlo do pole s agitační houfnicí, mně nevyhoví. Pomoci rychle nevinně postiženým zemědělcům – ovšem.“ Jan Masaryk

(…)

V této době byli jsme však svědky nejen demagogické kampaně o „milionářské dávce“, nýbrž i vzrůstajícího teroru komunistů ve Sboru národní bezpečnosti a zejména bezohledného teroru v závodech znárodněného průmyslu. Tak i na schůzi předsednictva čs. strany národně socialistické dne 8. září 1947 byla pozornost soustředěna ke zprávám o množících se případech politického útisku v závodech. Komunisté v závodech donucují zaměstnance, aby podepisovali resoluce na podporu „milionářské dávky“, ač s resolucí naprosto nesouhlasí. Nebo komunisté, jako např. na Ostravsku, oznámili v komunistických novinách, že celá závodní rada Vítkovíckých železáren jednomyslně souhlasila s tím, aby byl podpořen návrh vlády (tj. Komunistického ministra financí Dolánskeho!) na uzákonění „milionářské dávky“. Zjistilo se, že je to lež, neboť místo podpisů rezoluce byla k ní připojena prezenční listina všech přítomných, čili komunisté spáchali podvod. O síle komunistického teroru v továrnách svědčí přímo neuvěřitelná zpráva z předsednictva čs. strany sociálně demokratické ze dne 4. září 1947, kdy „Ministr průmyslu“ – podle Svobodných novin ze dne 6. září 1947, „nabídl své straně demisi. Bohumil Laušman, tvůrce a průkopník našeho znárodnění, dal své křeslo k dispozici proto, že pokládá osud našeho znárodněného průmyslu, který je nyní ve slibném vývoji, ohrožený novou vlnou teroru a straníckých akcí v továrnách. Snaha o rozpoutání stávky v Gramofonových závodech i v přádelně v Nejdaku a jiné události, svědčí podle zprávy ministra Laušmana představenstvu strany o tom, že opět jde zájem jedné strany nad zájem státu i znárodňovacího díla. Představenstvo sociálně demokratické strany žádost ministra Laušmana o demisi nepřijalo, postavilo se jednomyslně za jeho postoj ve vládě i v průmyslu, a proto ministr průmyslu zatím v úřadě zůstane.“ Národní fronta, což otevřeně vyjádřil na krajském sjezdu strany národně socialistické dne 7. září Dr. Petr Zenkl, prožívá mravní krisi…ohrožuje ji především agitační psychoza, strach z pravdy a nedůstojná demagogie. Jak blízko byl k pravdě, svědčí zpráva, kterou otiskly noviny dne 12. září 1947 a sice o dohodě sociálních demokratů s komunisty, kteří tak vytvořili nový blok! Prohlášení pouze říká, že se těch otázek, které jsou bezprostředním úkolem vlády a všech stran Národní fronty, dohodly, ale neříká se jak. Neříká se na čem se dohodly. Za komunistickou stranu podepsali toto prohlášení Gottwald, Slánský a Kopecký. Není pochyby, že jejich podpisy vyjádřují vůli všech členů komunistické strany. Za sociální demokracii podepsali prohlášení Fierlinger, Tymeš a Vilím. Jak vidět, obě strany ignorovaly všechny strany Národní fronty a také tzv. Socialistický blok, jehož členem byla i čs. strana národně socialistická, ale tento blok ve skutečnosti od svého ustavení v červnu 1945 byl v nečinnosti. Důvod? Obě tyto marxistické strany se předem dohodly a čs. strana nár. socialistická jejich usnesení měla vzít jen na vědomí, čili vůbec nerozhodovat. Nová dohoda komunistů a soc. demokratů způsobila mnoho neklidu, zejména mezi starými, osvědčenými sociálníi demokraty, kteří s politikou Fierlingerovou, úzce spjatou s komunisty, nesouhlasili. Tento nesouhlas se brzy projevil na sjezdě čs. sociální demokracie, který se konal ve dnech 14-16. listopadu 1947 v Brně a na němž byl zvolen novým předsedou Bohumil Laušman 283 hlasy proti Zdeňkovi Fierlingerovi, který dostal jen 182 hlasů. Je vhodné tu poznamenat, že Laušman při zahájení sjezdu dne 14. listopadu 1947 prohlásil, že „Naše politická a taktická cesta je demokracie, náš cíl, od něhož se nikdy neuchýlíme, je socialismus. Budeme vždy usilovně pracovat k udržení jednoty všech stran Národní fronty Čechů a Slováků. Jdeme-li v některých případech v zájmu a ku prospěchu věci s komunistickou stranou, jako když jsme s ní uzavřeli svého času tzv. dohodu, pak to nikdy neznamenalo a ani v budoucnu nebude znamenat, že bychom ze svých programových zásad cokoliv slevili.“

Pokusil jsem se uvést několik důkazů o tom, v jakém chaotickém ovzduší žil národ v několika týdnech před atentátem. Vesnice byla rozeštváná, v závodech a v továrnách vládl komustický teror, ve sboru národní bezpečnosti nekomunisté byly persekvování, komunistický rozhlas a tisk šířil nenávist, lži a útočil na ostatní demokratické strany, způsobil mravní krizi v Národní frontě, rozbíjel její jednotu, sjednal zvláštní dohodu s čs. sociální demokracií. Chvílemi to připadalo, jakoby naši demokracii zachvátila vichřice hněvu, která se zesilovala a vycházela z komunistických sekreteriátů. Uvědomil jsem si, že situace je vážná a že boj o podstatu demokracie vchází do nového, nebezpečného stadia. Snad atentátem, kdyby se podařil, měl býti dán povel ke komunistickému puči. Všecko tomu nasvědčovalo. Přihodila se událost, výjimečná v poměrech každého spořádáného státu a tím výjimečnější v našem státě. Pamatuji se u nás na jediný atentát a to na ministra financí Dr. Aloise Rašína, který byl postřelen v r. 1923 komunistou Šoupalem. Pamatuji si na to dobře, ač mi bylo jen 14 let. Šoupalova milenka, sl. Přibylová, žila totiž v mém rodišti Golčově Jeníkově, takže celý atentát a okolnosti kolem něho byly pro mne tehdy zvláště pěkvapující a nezapomenutelné. Proto i při atentátu na tři členy vlády mi přišel na mysl tento jediný politický atentát, který se údál před 24 lety a byl proveden komunistou! Všechno nasvědčovalo tomu, že atentát byl připraven komunisty, zejména i to, co atentátu předcházelo, chování komunistických vůdců, ba i vlády, která na výtky z tisku se zmohla až dne 16. září na odsouzení tohto zločineckého atentátu, zatímco president republiky tak učinil osobními dopisy již 11. září a dokonce v týž den i Klub poslanců čs. sociální demokracie, v čele s předsedou Jaroslavem Hladkým a tajemníkem Janem Klapkou.

Byl jsem přesvědčen o tom, že v oné době, kdy zkomunizovaná policie oproti stavu z první republiky měla téměř zdvojnásobený počet, musila by pachatele atentátu vypátrat v krátke době. Nestalo se tak, neboť zkomunizovává policie, za vedení komunistu Václav Noska, přece neodhalí pachatele, jimiž jsou členové komunistické strany! Proto jsem čekal několik týdnů, a když pátrání nebylo úspěšné, rozhodl jsem se použít tzv. prvního interpelačního dne, kdy poslanci mohli ve sněmovně vyslovit ústní dotaz na člena vlády a žádat podrobné vysvětlení. Tisk o tom přinesl tuto zprávu: „Ministr vnitra o atentátu“ – „První interpelační den ve sněmovně… Dne 25. listopadu 1947 odpoledne zahájil předseda sněmovny J. David první interpelační den naši sněmovny… Prezence poslanců byla velmi hojná, zůčastněni ministři byli provázení svými odbornými poradci. Největší zájem pléna soustředil dotaz národně socialistického poslance O. Hory o stavu pátrání po pachatelích atentátu na tři československé ministry… Uvádím znění svého dotazu tak, jak byl uveřejněn v Těsnopisecké zprávě ÚNS ze dne 25. listopadu 1947 a také část odpovědi ministra vnitra Noska přesně podle Těsnopisecké zprávy. Z další části jeho projevu budu citovat jen výňatky, neboť projev ministra vnitra byl příliš obsáhly a trval téměř hodinu. Zde je text mého dotazu: Předseda: žádám pana poslance Horu, aby přečetl svůj dotaz na pana ministra vnitra ve věci neuspokojivého pátrání po pachatelích atentátu na členy vlády. Poslanec Hora: Pane předsedo, slavná sněmovno, paní a pánové! Činím stručný dotaz podle § 65 jed. řádu na pana ministra o neuspokojivém stavu pátrání po pachatelích atentátu na členy vlády. 10. září t.r. vyšla úřední zpráva ministerstva vnitra o atentátu na členy vlády Dr. Zenkla, Jana Masaryka a Dr. Drtinu. V dalších úředních správách se shrnují pátrání, jejichž závěr jest, že nemělo v celku úspěchu. Táží se proto pana ministra vnitra: 1. Kterými orgány a kterými složkami Sboru národní bezpečnosti bylo vedeno šetření v prvních dnech po zjištění atentátu? 2. Je pravda, že naprosto neodborným postupem orgánů složky státně bezpečnostní byly zmařeny důležité stopy, zejména otisky prstů na krabici, určené ministru Masarykovi, jež byla zajištěna na poštovním úřadě? 3. Kterého dne byla provedena koordinace činnosti všech bezpečnostných složek za účelem jednotného postupu při vyšetřování? 4. Jakým způsobem byla tato koordinace provedena po stránce kriminálně-taktické a kriminálně-technické? 5. Z jakého důvodu vedení státně-bezpečnostní služby pokládalo první den po zjištění skutkové podstaty za významné neodborným způsobem zjišťovat veřejné mínění občanstva na Václavském náměstí, namísto intensivního šetření o činu samém? Proč nebylo ihned nařízeno soustředění činnosti všech složek Národní bezpečnosti? 6. Čím se celkově vysvětluje dosavadní naprostý neúspěch pátrání? Předsea (zvoní): Dávám slovo panu ministru vnitra k odpovědi na tento dotaz. Ministr vnitra Nosek (čte): Slávná sněmovno! Dotaz pana posl. Hory o stavu pátrání po pachatelích atentátu na členy vlády předešel můj vlastní úmysl podati o tom slavné sněmovně vyčerpávající zprávu. Neučinil jsem tak dříve jen proto, že jsem měl všechny důvody k obavám, že zveřejněním takové informace bych vlastně zájem na vypátrání pachatelů – který jistě sleduje i pan poslanec Hora – poškodil. Bohužel stalo se to stejně právě v posledních dnech, kdy z podnětu pána gen. tajemníka národně socialistické strany posl. prof. Dr. Krajiny bylo zahájeno přípravné vyšetřování u krajského soudu v Olomouci a podrobné informace byly dány k dispozici tisku. Protože pak dotaz pana poslance Hory je stylizován tak podrobně a takovým způsobem, že naznačuje pochybnosti o naši opravdové snaze o úplný úspěch pátrání, jsem nucen na jeho dotaz odpověděti obšírněji a celý případ alespoň stručně zrekapitulovat. Paní a pánové! Dne 10. září t.r. asi kolem 9. hodiny ráno byl donesen tajemníkem předsedníctva čs. strany národně socialistické první z podezřelých balíčků do kabinetu pana náměstka předsedy vlády Dr. Zenkla. Zásilka byla všem přítomným podezřelá. Vhodným zásahem jednoho ze zaměstnanců, který přežízl nitky, spojující víko krabičky s rozněcovadlem, se podařilo krabičku odjistit a po otevření nylo shledáno, že jde o tak zvaný pekelný stroj. Teprve v 11 hodin. 20 minut byla volána státní bezpečnosti. Bylo zděleno, že do kabinetu došla podobná zásilka a žádáno, aby na místo byli vyslání bezpečnostní orgánové. Na podkladě tohto sdělení se stala věc předmětem úředního šetření. Do kabinetu byli ihned vyslání bezpečnostní orgánové a když zjistili, oč jde, upustili prozatím od výslechu a neprodleně krabičku s výbušninami odnesli pyrotechnikům vojenského technického ústavu, aby zabránili případnému výbuchu. Již při prohlídce u pyrotechniků bylo přísně dbáno toho, aby na krabičce byly zachovány případné otisky prstů, a bezpečnostní orgánové současně telefonicky požádali daktyloskopické oddělení kriminální ústředny o sejmutí otisků. Asi za 20 minut se dostavil daktyloskop, který otisky prstů již nemohl zjistit, neboť krabička před tím, než se dostala do rukou bezpečnostních orgánů, prošla rukama více osob. (Výkřiky.) Bylo pak okamžitě pokračováno v pátrání a pozornosti orgánů se obrátila na poštovní úřad v Praze II., Ostrovní ulice…, odkud byl pekelný stroj odeslán. Ač bezpečnostní orgánové upozorňovali zaměstnace poštovního úřadu, že v takovém případě není možno dovolávati se poštovního tajemství, byly mu z toho titulu činěny potíže a teprve po zákroku přednosty bylo umožněno orgánům šetření provést. Bylo zjištěno, že dne 9. září kolem 15. hodiny byly podávány ještě dvě zásilky podobného tvaru, které byly adresovány pánům ministrům Dr. Drtinovi a Janu Masarykovi. Kabinety obou pánů ministrů byly ihned upozorněny na možnost doručení nebezpečných zásilek s tím, aby nebyly otevírány a že je převezmou bezpečnostní orgány. V kabinetu pana ministra Drtiny bylo však zjištěno, že zásilka byla tam již doručena rovněž toho dne asi v 9 hodin ráno. Tento případ nebyl vůbec bezpečnostním orgánům hlášen, ač zaměstnancům kabinetu byl obsah zásilky znám. Zejména u ministerstva spravedlnosti bylo lze přece očekávati, že vzhledem k povaze věci okamžitě uvědomí bezpečnostné orgány. To se však nestalo. Balíček byl orgány bezpečnosti nalezen v zahradě ministerstva spravedlnosti v altánku již otevřen… Poté ministr pokračoval ve svém obsáhlem projevu, z něhož vyjímám jen nejdůležitější. Na mou výtku, učiněnou v mém dotaze o tom, že stopy byly zmařeny neodborným zásahem bezpečnostních orgánů, řekl, „že tomu tak není“… Na můj dotaz, proč bylo zjišťováno po atentátu veřejné mínění v hloučcích na Václavském náměstí, místo aby se zintensivnělo pátrání, dovozoval, že „to bylo na místě, ježto nelze přejít ani takové poznatky, zvláště tehdy, když bylo lze předpokládat, že jde o čin z důvodů politických. Podařilo se zjistit obchod v Praze, v němž byly krabičky pachatelům prodány (je to nepravda, protože krabičky byly vyrobeny v Krčmáni komunistou truhlářem Kopkou, jak později vyšetřováním min. sprvedlnosti bylo zjištěno! O.H.). Zjišťováno, jak a kde se mohl pachatel nebo pachatelé zmocnit třaskavin. Hlavní šetření se soustředilo na poštovním úřadě v Praze II. a jeho okolí, byly provedeny prohlídky v kinech, restauracích, nočních podnicích i na veřejných prostranstvích, ve weekendových chatách v okolí Prahy a bylo zjišťováno i v ústavech pro duševně choré, zda snad z některého z nich nebyla propuštěna osoba, která by přicházela v úvahu jako pachatel nebo spoluvinník příprav atentátu.“ Ministr vnitra odmítal výtky, že nebylo dbáno opatrnosti a že nebylo učiněno vše pro zintensivnění vyšetřování. Svědčí o tom na sto domovních prohlídek, perlustrace 760 osob, provedení 29 zatčení, při čemž byly v 16 případech objeveny zbraně a třaskaviny… Ministerstvo vnitra podle prohlášení ministra Noska „usilovalo, aby se věc nestala předmětem straníckopolitického boje už proto, že k ní došlo v době značného politického napětí v souvislosti s jednáním o tzv. milionářské dávce…“ V dalším si ministr pochvaloval zdrženlivost tisku, který nepředbíhal vyšetřování uveřejňováním předčasných zpráv, ale neopominul poznamenat, že prý „po 20. listopadu byl tento způsob porušen neseriosním psaním o postupu vyšetřování… V Krčmáni u Olomouce bylo zatčeno několik účastníku, kteří však totožnost krabiček, zabavených v Praze, s oněmi, které byly nalezeny u truhláře Jana Kopka v Krčmáni, nepotvrdili. Rušivě do vyšetřování zasáhly zprávy o trestním oznámení, které podal národně socialistický generální tajemník strany posl. Dr. Krajina, takže jedna ze stop, které měly být ještě zatajeny, se stala předmětem veřejné kampaně… Pokus o atentát na československé ministry je čin, na jehož vyšetřování a odsouzení musí být vynaloženo všechno úsilí všech bez rozdílu…“

Tak jako bylo neuspokojivé pátrání po pachtelích atentátu na členy vlády, tak byla neuspokojivá i odpověď ministra vnitra Noska, který vědomě nemluvil pravdu a sněmovně zapřel všechna fakta, která věděl o komunistických pachatelích atentátu. Na základě určitých důkazů obrátil se na ministra spravedlnosti a žádal o jeho zákrok. Prof. Dr. Vladimír Krajina o tom stručně píše ve Frankfurtském kurýru (vycházejícím ve Frankfurtu n/M.) v č. 4, v červenci 1973, toto: „Dr. Drtina žádal o radu Dr. Jaroslava Drábka. Došli jsme pak společně k závěru, že Dr. Drtina musí svěřit celou záležitost státnímu zástupci (Dr. Mariankovi), aby se věc z komunistického ministerstva vnitra dostala podle zákona do rukou politicky neangažovaných, tj. Ministerstvu spravedlnosti… Podle toho, jak komunistický ministr Václav Nosek vyváděl, bylo jasné, že tato akce ťala do živého. Fakta se pak valila denně. Bylo doznáno, že Kopka vyráběl krabičky podle instrukcí z krajského sekretariátu komunistické strany v Olomouci. Instrukce přenesla žena Zapletala (vrátného z kraj. sekretariátu) s nímž se Kopka znal. Krabičky pak plnil komunistický poslanec Jaroslav Jura Sosnar, jemuž dodal výbušniny později zatčený pyrotechnik z Olomouce. Tři balíčky s domnělou voňavkou, ve skutečnosti s pekelnými stroji, byly adresovány ministrům rukou strojvůdce Josefa Štěpánka, který byl komunistickým předsedou MNV v Krčmáni a dojížděl do Prahy. Celá záležitost byla podle Kopky, Zapletala a Štěpánka známa krajskému výboru KSČ v Olomouci. Tak se zavíral kruh kolem dvou komunistických poslanců Jury Sosnara a Alexeje Čepičky. Zde je nutno připomenout, že Čepičkovi bylo již známo, že za války prozradil gestapu svou sekretářku, která byla později popravena, neboť věděla o úkrytu parašutistů na Kroměřížsku, o čem Čepička věděl od ní. Když se pak oženil s dcerou K. Gottwalda, stal se tak vážným uchazečem o ministerské křeslo, za podpory KSČ. Takový nepotismus mohou snášet jen komunisté. Mezitím při soudním vyšetřování v olomouckém kraji byla objevena tří velká tajná skladiště zbraní; jedno v domě truhláře Kopky v Krčmáni, druhé mnohem větší, u komunisty Opluštila v Olomouci a třetí, největší, u komunisty Dr. Frinty, předsedy státní tajné policie v Olomouci… Jura Sosnar byl chráněn (tak jako Čepička) parlamentní imunitou. Proto nemohl být zatčen, dokud k tomu poslanecká sněmovna nedala souhlas. Když však o něm soudním jednáním bylo vyšetřeno tolik, že ho ani komunistická strana už nemohla chránit, byl poslaneckou sněmovnou zákonně vydán a zatčen. Vzápěti nato se honem vzdal Alexej Čepička svého ministeřského křesla (byl tehdy ministrem vnitřního obchodu), neboť Sosnar ho nijak nešetřil a podle pravdy ho uváděl jako svého spoluvinníka… Když ministr vnitra odpovídal na můj dotaz dne 25. listopadu1947, komunisté si byli jisti, že nebude odhalena účast komunistických pachatelů přípravy atentátu. Proto komunistický poslanec za olomoucký kraj, Zuzaňák dostal neprozřetelný příkaz, aby podobný dotaz o atentátu učinil na ministra spravedlnosti Dr. Prokopa Drtinu, který již po projevu ministra vnitra Noska sněmovně slíbil – 25. listopadu 1947 – že o atentátu podá sněmovně podrobnou zprávu. Stalo se tak při třetím interpelačním dnu ve sněmovně, ve středu dne 21. ledna 1948, kdy zásluhou posl. Dr. Krajiny, který podal již v listopadu 1947 trestní oznámení soudu, případ se dostal do kompetence ministerstva spravedlnosti, které svými soudními orgány zjistilo původce atentátu. Nejdůležitější výsledky vyšetřování jsem shora citoval z článku prof. Krajiny. Proto z velmi obsáhleho expozé ministra spravedlnosti Dr. Drtiny, které bylo tehdy hodnoceno jako největší událost v obnovené čs. sněmovně, uvedu jen některé:

Je prokázáno na základě výpovědi svědků a doznáním některých obviněných, že koncem července 1947 byly zhotoveny v Krčmáni u Olomouce tři dřevěné krabičky, při čemž zůčastněné osoby věděly a znaly, k čemu jich bude použito. Věděly totiž, že mají být v těchto krabičkách umístněny pekelné stroje, kterými má být spáchán atentát na tři ministry… Pokud zde pan ministr vnitra ve své odpovědi na dotaz pana poslance Hory dne 25. listopadu 1947 prohlásil, že výrobce tří krabiček, kterými byl spáchán pokus o atentát, je bezpečně zjištěn v Praze, a že byl též bezpečně zjištěn i obchod v Praze, ve kterém útočník tyto tři krabičky koupil, konstatuji, že v tomto směru dosavadní výsledky soudního vyšetřování jsou v rozporu s policejním šetřením bezpečnostních úřadů v Praze… Krčmáňský případ je souvislostí s pražským pokusem o atentát. Svědčí o tom 1) Že se v Krčmáni a Olomouci nesporně připravoval atentát pomocí pekelných strojů… 2) Že již koncem července 1947, tedy opět jeden a půl měsíce před vlastním zákeřným útokem na tři ministry, byl v Krčmáni v hantýrce mezi obviněným Aloisem Zapletalem a Janem Kopkou jeden z těchto ministrů označován výrokem, že jedna krabice s pekelným strojem je určena Janu Židovi z Palestíny. (Takto komunisté pojmenovali Jana Masaryka! – O.H.) 3) Že tři krabice, použité v Praze při atentátu, shodují se, jak do technického provedení, tak i vnější úpravy, s třemi krabicemi, vyrobenými odborníkem stolařem Kopkou v červenci 1947, kdežto krabice vyráběné v Praze 75 letým obuvníkem Stanislavem Pilařem jsou na první pohlad prací diletantskou a líší se zřetelně od krabic, použitých při atentátu… V souvislosti s tímto případem byli zatčeni: Vladimír Opluštil, posunovač ČSD v Olomouci-Hodolanech, jeho manželka Marie Opluštilová, Oldřich Halíř, šofér sekretariátu KSČ v Olomouci a bylo proti ním zavedeno přípravné vyšetřování s vazbou pro zločiny úkladu a nedovoleného ozbrojování podle zákona na ochranu republiky…

Projev ministra Drtiny byl další drtivou ranou a důkazem zločinných metod komunistů a to právě před volbami! Reakce komunistů na projev ministra Drtiny byla hněvivá. Svobodné slovo dne 23. ledna 1948 v rubrice „Rovně a jasně“ o tom píše: „Rudé právo velkým titulem vytrubuje do svých řad, že prý ministr spravedlnosti Dr. Prokop Drtina zneužil parlamentní tribuny k předvolebnímu útoku na komunistickou stranu. Tak totiž odpovídá ústřední orgán největší strany na nejvážnější obvinění, doloženo naprosto konkrétními údaji… Jak k tomu prohlášení ministra spravedlnosti došlo? Lidé totiž nerozumějí, proč se na tak choulostivou věc tázal právě komunistický poslanec Zuzaňák. Podle jednacího řádu sněmovny, je každá první plenární schůze v měsíci vyhrazena ústním dotazům poslanců na členy vlády. Při prvním tomto tzv. interpelačním dnu v listopadu 1947 se tázal národně socialistický poslanec Hora ministra vnitra Noska, jak je to s vyšetřováním atentátu. Ministr Nosek tehdy odpověděl dost podrážděně. Aby si to vynahradil, podal ihned komunistický poslanec za kraj olomoucký (byl jaksi kompetentní, protože tam se to stalo!) Zuzaňák dotazy na ministra vnitra a na ministra spravedlnosti. Dotazy musely být podle jednacího řádu sněmovny předloženy do 10. prosince, měly-li být zodpověděny v lednovém interpelačním dnu. Komunisté tehdy – před 10. prosincem! – očekávali, že jejich ministr vnitra podá senzační zprávu a ministr spravedlnosti, že bude zahnán do úzkých. Měli smůlu. Interpelační den byl až 21. ledna. Ministr spravedlnosti musel odpovědět, když se poslanec tázal. A musel odpovědět podle pravdy, jak každý uzná.“

Pokus o atentát na tři čs. členy vlády, kteří se těšili oblibě většiny národa, s výjimkou komunistů, byl dalším varováním demokratickým stranám, jakých prostředků používají a budou používat komunisté na své cestě k moci. Za pouhý měsíc po projevu ministra spravedlnosti Dr. prokopa Drtiny probíhal v Československu komunistický puč, tentokrát odborně připravený a za dozoru sovětského velvyslance v Československu A. V. Zorina.

Teraz najčítanejšie

Pavol Polko

Narodený 1953, som na dôchodku, pôvodné povolanie učiteľ (ruština - francúzština). Blogy som sa rozhodol písať, nakoľko ma veľmi frustrujú príspevky, v ktorých ľudia, väčšinou neznalí histórie, glorifikujú zriadenie, v ktorom som prežil viac než 36 rokov a o ktorom som nikdy nemal ani len najmenšiu pochybnosť, že je to zriadenie zločinecké. Chcem byť protiváhou dnešných vyznavačov "alternatívnej" histórie, ktorí sa opierajú o pseudohistorické konštrukcie a pre ktorých je vlastný pocit, umocnený ruskými trolmi, dôležitejší ako historické fakty, či osobné skúsenosti ľudí, ktorých autentické zážitky sú marginalizované. Moje príspevky budú vždy podložené buď vlastnými skúsenosťami alebo serióznymi historickými materiálmi. Od októbra 2017 člen strany Šanca, od septembra 2019 člen strany Za ľudí.