70 rokov od komunistického puču (25.2.1948) VI

Asi najstručnejšie z obsiahlej, mnou disponibilnej, literatúry sú popísané udalosti tesne pred pučom, ako aj jeho priebeh v knihe Madeleine Albrightovej Pražská zima, z ktorej som už citoval v predchádzajúcich častiach. Preto som tento zdroj, ktorý je výstižný a zároveň stručný zvolil na popísanie udalosti, o ktorej sú informácie známe asi v najväčšom rozsahu. Ale individuálne príbehy významných ľudí toho obdobia, najmä po tomto puči sú vždy pútavejšie ako suchá faktografia. Preto som sa rozhodol druhú časť tohto blogu venovať osudu jedného z kľúčových hrdinov tejto série blogov, teda osudu Otu Horu a jeho blízkeho okolia. Začnem ale popisom udalosti z pera Madeleine Albrightovej v kapitole Neschopnost domluvy:

Dne 12. ledna spolu čtyři hodiny, dvě dopoledne a dvě odpoledne, prezident a jeho velvyslanec probírali situaci ve světě, přičemž prezident dal opět najevo své příznačné pochybnosti o Západu, tentokrát si však nejsilnější kritická slova vyhradil pro rozpínavou politiku Sovětského svazu. Otci se nakonec podařilo posunout debatu k tomu, co mu dělalo největší starost: k vnitropolitické situaci v Československu. Je Beneš připraven hájit proti komunistům ústavu? Má plán, jak sjednotit demokratické síly? Uvědomuje si, do jaké míry Gottwaldovi lidé pronikli do armády, policie, do odborů, sdělovacích prostředků, ba i na ministerstvo zahraničí? Máloco mohlo otcovým uším znít varovněji než přehnaně optimistická slova, jež mu předestřel Beneš. „Jakkoli jsem pesimistický, pokud jde o vývoj mezinárodní situace,“ pravil, „tak pokud jde o vnitřní situaci, jsem klidný. Na jaře se budou konat volby. Komunisté prohrají, a po zásluze. Lidé rozumějí jejich politice a nenechají se napálit. Jen bych nerad, aby prohráli příliš. To by vzbudilo v Moskvě hněv.“ V Jugoslávii otec viděl, jak surový nátlak Stalin umí na tamní vládce vyvinout. Vyjádřil obavu, že českoslvenští komunisté by se tváří v tvář přízraku volební porážky mohli pokusit o státní převrat jako jediný způsob, jak vyváznout se zdravou kůží. A Beneš mu opět odpověděl, aby se neznepokojoval:

O puči uvažovali v září, ale pak od té myšlenky ustoupili a znovu již to zkoušet nebodou. Zjistili, že mám u národa jistou autoritu. A nejen to. Vědí, že mám početné stoupence i v řadách dělnické třídy, dokonce mezi mnoha komunistickými pracujícími. Uvědomili si, že nemohou jít proti mně.

Otce to moc neuklidnilo a požádal Beneše, aby se vyjádřil, jmenovitě u jednoho po druhém, k loajalitě nejvyšších představitelů armády. Prezident se za většinu z nich zaručil a překvapilo ho, když se dozvěděl, že náčelník vojenského letectva je komunista. Když otec vznesl pochybnosti o ministru obrany generálu Ludviku Svobodovi, Beneš odpověděl, že na toho je spolehnutí. „Nedělejte si starosti, pane velvyslanče,“ řekl Beneš, když se schůzka chýlila k závěru, „vraťte se do Bělehradu a pokračujte“. Během návštěvy v Praze byl otec pozván i na oběd do Gottwaldovy vily. Rozhovor se nevyhnutelně stočil ke srovnání situace v Jugoslávii a v Československu. Otec možná poněkud nerozvážně neodolal pokušení svého hostitele trochu podpíchnout. „Komunisté v Bělehradě si myslí, že nevíte, co děláte,“ začal. „Říkají, že jste jen takový louda a že prohrajete.“ Gottwald, povzbuzen kombinací vzteku a alkoholu, odsekl: „Já jim ukážu, kdo vyhraje, a nebude to v tak směšných volbách jako oni v Bělehradě.“

KAŽDÉ ZASEDÁNÍ VLÁDY od poloviny ledna provázely ostré spory. Vzedmutí partajních vášní by bylo vzhledem k blížícím se volbám přirozené, československá demokracie však připomínala notně ojeté auto s vytlučenými tlumiči – každý náraz bylo cítit a příští mohl být poslední. Vůz se však valil dál a před ním se vynořovaly další výmoly. Demokratičtí politikové se dožadovali stíhání komunistů za pokus o bombový atentát na jejich tři ministry, komunisté demokraty obviňovali ze spiknutí s cílem vypudit je z vlády. Obě strany varovaly, že volby budou kvůli pokoutním praktikám těch druhých nepoctivé, a obě s rozhorčením prohlašovaly, jak jsou taková obvinění – pokud mířila právě na ně – nespravedlivá. Když se leden střemhlav vrhl do února, půl napůl rozděleni ministři se hádali o daně, o hospodařskou politiku, o tempo znárodňování a o mzdy státních zaměstnanců. Jediný oddech si dopřáli zásluhou komise zřízené pro vyjasnění postavení Slovenska ve státě. Podle zprávy komise „Československo je stát, jeden a nedělitelný, který tvoří dva neoddělitelné a rovnoprávné národy“. To bylo natolik matoucí, že nikdo nevěděl, jak se o to pohádat. Jedním z lidí nejbližších Benešovi byl Hubert Ripka. Byl zkušený, inteligentní, ve vládě znal každého a většina jej měla ráda. Sloužil v různých funkcích a v tu dobu byl členem vedení strany národně socialistické a ministrem obchodu. Otec jej považoval za jednoho z nejlepších lidí v Praze. Za normální politické situace by to byl úspěšný advokát a politik, v Československu roku 1948 však připomínal platýse plujícího mezi žraloky. Dne 9. února se ve snaze uklidnit hněv, který hrozil ochromit vládu a rozštěpit zemi, sešel s Gottwaldem. Schůzka se však po výměně několika zdvořilostí zvrhla do hlasité hádky, při níž na sebe oba řvali a jeden druhého neustále přerušovali. Gottwald Ripku obvinil, že se staví proti socialismu, kryje zrádce a s dalšími spiklenci chce vytvořit, jak se o to pokoušeli nacisté, protibolševickou koalici. Ripka prohlásil, že Gottwald má v plánu, rovněž podle vzoru nacistů, zavést totalitní stát. Příští zasedání kabinetu čtyři dny poté přivedlo vládu na sám pokraj krize. Demokratičtí ministři předložili formou Drtinovy obšírné a statisticky podložené zprávy důkazy o tom, že komunisté se pokoušejí ovládnout policii, možná jako součást příprav puče. V průběhu jednání vlády přišly zprávy, že ministr vnitra nařídil sesadit osm krajských velitelů bezpečnosti – důstojníků s pravomoci rozdělovat zbraně a střelivo – a nahradit je komunisty. Drtina okamžitě podnikl kroky k opětnému dosazení oněch policistů do funkce a k zastavení dalších jmenování a odvolávání, dokud neskončí vládní vyšetřování. Sociální demokraté – někteří z policistů, na něž se výpověď vztahovala, byli členové jejich strany – toto opatření spolu s dalšími nekomunistickými stranami podpořili. Jeho schválení způsobilo Gottwaldovi značnou nesnáz a ještě vyhrotilo již tak napjatou situaci. Noviny byly plné obviňování ze zrady a na neděli 22. února bylo do Prahy naplánováno shromaždění tisíců odborářů, z 90 procent komunistů. Ripka si byl jist, že komunisté mají svůj plán, a on že ví jaký. Jeho informátoři mu oznámili, že Gottwald má v úmyslu představit ještě radikálnější hospodářský program určený k tomu, aby získal podporu shromáždění delegátů odborových svazů a pravděpodobně i sociálních demokratů. Ripka se obával, že takový manévr může spustit výbuch populistického nadšení a odvést pozornost od sporu o policii. Dne 16. února navrhl ostatním demokratickým ministrům, aby hromadně podali demisi, a tím urychlili rozhodující konfrontaci ještě před nedělní masovou akcí:

Je to jediný způsob, jak čelit plánu komunistů. … Vyvoláme-li krizi z toho důvodu, sociální demokraté se od nás nebudou moci distancovat. Jakmile krize vypukne, bude bezpochyby ihned nutno vypsat volby. A budou-li se volby konat v dřívějším termínu, nebudou mít komunisté čas potřebný k tomu, aby se zmocnili policie a armády.

Dva dny nato se Ripka se Zenklem sešli na Hradě, aby Beneše seznámili se svou strategii a získali jeho svolení. To bylo klíčové, neboť prezident měl v případě, že se vláda rozpadne, vypsat nové volby. I podle Ripkova líčení je patrné, že debata nebyla věcná, ale rozbředlá a zmatečná. Beneš souhlasil s tím, že komunisté mají povinnost podřídit se rozhodnutí vlády ve věci policie. Na přímý dotaz rovněž prohlásil, že vláda, z níž by byly vyloučeny demokratické strany, nepřipadá v úvahu. Nevyjádřil se – poněvádž nikto nepovažoval za nutné se na to ptát -, co přesně udělá, pokud ministři demokratických stran podle plánu všichni podají demisi. Ripka se domníval, že obdržel jasný signál pokračovat zamýšleným směrem, není ovšem zdaleka jisté, že to Beneš chápe stejně. Prezident Ripkovi řekl, aby „zůstali pevní“ a „vyhnuli se chybám“, to však vůbec neznamená, že promýšlel výbušné důsledky činu, který demokratičtí politikové chystali. Kdyby tak učinil, možná by poukázal na okolnost, že takový plán nemá naději na úspěch bez plné spolupráce sociálních demokratů, neboť bez nich ministři nezískají většinu potřebnou ke svržení vlády. Sociální demokraté poskytli svou podporu ve sporu o policii, když však Ripka nadhodil myšlenku společné rezignace, odmítli jej. Takto vážný krok by se rovnal vyhlášení politické války, s čímž nemohli souhlasit – vyvolalo by to rozkol v jejich řadách. Demokratičtí ministři se nicméně nezastavili a v pátek 20. února demisi podali v naději, že komunisty zaskočí. To se jim ovšem nepodařilo. Gottwald okamžitě začal mobilizovat síť svých věrných. Veškerá žluč komunisty ovládaných medií se soustředila na oněch dvanáct ministrů, kteří se údajně řídili příkazy zahraničních finančních zájmových skupin a kteří demisi podali ve snaze sabotovat demokracii a klást překážky vůli lidu.

V sobotu dopoledne Gottwald od Husova pomníku na Staroměstském náměstí apeloval na prezidenta Beneše, aby vzal ministry za slovo a nahradil je kandidáty Národní fronty složené z „dobrých“ Čechů a Slováků. Z náměstí pokračoval na Hrad a tam svůj požadavek zopakoval. Beneš odmítl a svolal vedení všech politických stran, že zprostredkuje řešení. Demokratické politiky znepokojilo, že nevyzval k demisi zbytek vlády. Jelikož s ním tuto alternativu předem neprojednali a rozpuštění vlády nebylo v žádném případě jeho pravomocí, je těžké pochopit, na co si stěžovali. Skutečnost, že Ripka nezískal souhlas sociálních demokratů, v podstatě znamenala, že většina kabinetu zůstala beze změny. Vláda nepadla. Gottwald byl nadále předsedou a prezident neměl jinou možnost než s ním jednat. Uprostřed všech domácích politických čachrů se dále vlekly i problémy studené války. Otec se vrátil z Bělehradu do Prahy, aby se zůčastnil jednání s jugoslávskymi a polskými představiteli svolaného – jako součást Gottwaldova velkého plánu – zejména s cílem pranýřovat Západ. Konaly se recepce a řečníci sklízeli potlesk za kritiku britského imperialismu a americké hegemonie. Objevil se návrh společného prohlášení, jež mělo tyto body zdůraznit. Otci se celý podnik zajídal, sotva však mohl jeho průběh ovlivnit. Masaryk, jenž měl jako ministr zahraničí sedět na pódiu uprostřed, se zcela stáhl stranou, buď předstíral nemoc, nebo mu bylo opravdu špatně. Požádal otce, aby za ním zašel do jeho bytu, který se nacházel ve druhém patře Černínského paláce. „Sešli jsme se v jeho ložnici,“ vzpomínal otec. „Ležel v posteli, což dělal často, aby se vyhnul nevítaným návštěvám. Řekl mi: „pod takový dokument se nemohu podepsat. Půl života jsem strávil mezi Američany a Brity, jsem s nimi spjat každým kouskem své duše a teď se po mně chce, abych podepsal prohlášení proti nim. To prostě nemohu. Zkus to nějak změnit.“ Otec si povzdychl; než odešel, vyhlédl z okna dolů na tmavý dvůr. Se svým šéfem už pak nikdy nemluvil.

Tu neděli Beneš odpočíval ve své rezidenci v Sezimově Ústí osmdesát kilometrů od hlavního města. Masaryk zůstával v posteli a další demokratičtí politikové byli roztroušeni porůznu, tu přijímali čestné uznání, tu navštívili konferenci žen, přihlíželi v Tatrách mistrovství v lyžování nebo v projevech ke svým stoupencům vyzývali k zachování klidu. Gottwald zatím v Praze promlouval k tisícům příslušníků dělnické třídy, kteří byli plni očekávání, jásali, zpívali „Internacionálu“. V tu chvíli již celá země naplno pocítila sílu mobilizačních příkazů. Spolehlivé stranické kádry přidělovaly zbraně milicím a vyhlásily pohotovost svým agentům v bezpečnostních složkách: ti se měli nachystat ke střetu s protivníky, kdekoli by je bylo třeba zastrašit, zadržet nebo zbít. Rozhlas i tisk vyzývaly řadové členy, aby se semkli za Klementem Gottwaldem a jeho požadavkem nové vlády. Dělníci obdrželi rozkaz očistit vedení továren od nekomunistů. Beneš dostával tisíce telegramů s naléhavou žádostí, aby přijal demisi ministrů, jinak že si zahrává s rizikem občanské války. V sobotu i v neděli byl Gottwald v nepřetržitém kontaktu se svými špehy na ministerstvu vnitra i obrany i na jiných ministerstvech. Měl rovněž přímou linku na sovětské velvyslanectví. Do Prahy náhle přicestoval sovětský náměstek ministra zahraničí Valerian Zorin. Když se jej Jan Masaryk ptal na důvod jeho návštěvy, Zorin odpověděl: „Abych dohlédl na dodávky pšenice.“ V pondělí se Beneš sešel s Ripkou a třemi jeho kolegy, Drtinou, Stránským a Zenklem – a to poprvé od jejich demise. Znali se desítky let. Zenkl byl za války vězněn v Buchenwaldu, avšak ostatní byli s Benešem v Londýně. Byli to prezidentovi spojenci, a nakolik on dovolil, i přátelé. Přesto se však v onom nejdůležitějším okamžiku nedovedli domluvit. Beneš ministry ujistil, že jejich rezignaci nepřijme a ani neschválí seznam případných náhradníků bez jejich svolení . Nic jiného nemohl nabídnout. Snažil se Gottwalda přimět k řešení, jež by bylo výsledkem jednání, komunisté však o vyjednávání nechtěli ani slyšet a trvali na tom, že ministři v demisi jsou zrádci. „A jak jste na to reagoval? Chtěli vědět čtyři demokratičtí politikové. Beneš odvětil: „Nereagoval jsem na to. Je na vás abyste se bránili. Co se mne týče, musím se povznést nad spory a zůstat nadstranický.“

Toho večera uspořádalo asi deset tisíc studentů pochod na podporu demokracie. Zpívali, skandovali hesla a stoupali Nerudovou ulicí k Hradu. Prezident je přijal a slíbil jim, že zůstane věren duchu T.G.Masaryka. Studenti se zasloužili o památné chvíle, ty však po celou dobu krize zůstaly jediným veřejným projevem podpory liberální vládě. Ripka a jeho poradci byli přesvědčeni, že na jejich straně stojí ústava a většina národa, nenašli však strategii, jež by to dokázala. Vláda zákona se dne 25. února stala v pražských ulicích obětí loupežného přepadení. Demokratické politiky, kteří ráno přišli do práce, nepustili do úřadu, jiné zatkli a odvedli, nebo jim provedli domovní prohlídku. Redakce posledních nezávislých novin obsadili, vydrancovali nebo zavřeli. Fierlinger v doprovodu policie a ozbrojených civilistů znovu přebral kontrolu nad stranou, jež se ho nedávno zbavila. Komunisty řízené odbory vyhlásili jednohodinovou generální stávku. Mnozí dělníci, kteří se jí nezúčastnili, pak přišli o práci. Odevšad se ozývalo stejné: Pryč se starou vládou, ať žije vláda nová. Gottwald se ještě sešel s Benešem, jenž na něho znovu naléhal, aby s demokratickými politiky jednal, Gottwald však odmítl. Mezitím Gottwald sestavil nový kabinet složený z komunistů a symbolicky z několika představitelů demokratických stran. V 11 hodin dopoledne návrh předložil Benešovi se žádosti o okamžité přijetí. Podle líčení Eduarda Táborského, jenž byl v místnosti přítomen, Gottwald se oháněl i druhým seznamem se jmény stoupenců demokracie určených k zatčení a možná i k popravě, kdyby prezident odmítl podepsat. Beneš slíbil, že odpoví ještě téhož dne.

Můj otec popsal, co následovalo:

Ve čtyři hodiny odpoledne si Gottwald přijel na Hradčany pro prezidentovou odpověď. Vzápětí, jen po několika minutách, odjel zpět na Václavské náměstí. V ruce měl list papíru. Byl to seznam členů nové vlády podepsán prezidentem republiky. Na hlavě měl Gottwald ruskou beranici. Očekávalo jej dvě stě tisíc zmobilizovaných dělníku, mezi nimiž se pohybovali policisté a dělnické milice. Oznámil ustavení nové vlády a přečetl její seznam. Vyjádřil povděk prezidentu Benešovi za to, že respektoval vůli a přání lidu. Dav provázel každé Gottwaldovo slovo frenetickým potleskem a hromovým voláním. Poblíž Pražského hradu se shromáždilo několik tisíc vysokoškoláků, aby se znovu vydali na pochod k sídlu prezidenta. Zasáhla proti nim policie. Sesazení ministři doma v policejním obklíčení poslouchali Gottwaldův projev. Byl evidentně opilý, opilý alkoholem a úspěchem. Toho dne bylo mrazivé chladno. Šedá obloha zastínila slunce. Demokracie v Československu byla mrtva.

Čo sa dialo bezprostredne po puči sa dozvedáme (nielen) z osobných spomienok mnou pravidelne citovaného Otu Horu:

Protože v této knize nebudu psát o živote a práci v čs. exilu, používám této příležitosti, abych vykreslil ovzduší, které zavládlo v republice hned první den po tom, kdy prezident podepsal novou Gottwaldovou vládu. Gottwald porušil slib, daný prezidentovi (o nezatýkání) hned druhý den. Na důkaz toho uvádím zde – jako ukázku – svědectví své ženy Lidunky o tom, co se dělo v našem bytě 26. února 1948, když byl přepaden komunistickými „policejními“ hordami. Vylíčila to takto: „Ve čtvrtek, 26. února 1948, zanedlouho po tvém odchodu, asi kolem deváté hodiny ráno, někdo zazvonil u vily. V téže chvíli slyším i zaklepání na dveře našeho bytu. Na můj dotaz, kdo to je, stroze odpověděl: „Státní bezpečnost, otevřete!“ Nesměji tušit, že se jich bojím! Když jsem však otevřela dveře, zmocnila se mne hrůza: uviděla jsem sedm, většinou mladých, rozzuřených esenbáků. Ač byl únorový mráz, měli uniformy rozhaleny až po pás. Mezi dveřmi jsem se jich zeptala, co si přejí? Odpověděli, že jdou vykonat prohlídku bytu poslance Hory. Nato jsem jim řekla: „můj manžel je poslanec a je chráněn poslaneckou imunitou. Nejste proto oprávněni vstoupit do jeho bytu.“ Místo odpovědi, mi předložili písemný rozkaz ministra vnitra Noska, že na základě protistátní činnosti poslance Hory jsou povinní prozkoumat jeho písemný a jiný protistátní materiál. Navzdory tomu jsem se snažila – marně, zabránit jejich vstupu do bytu. Řekla jsem jim: „můj manžel žádnou protistátní činnost neprovedl!“ Odstrčili mne a vrhli se do všech místností. Měla jsem dojem, že hledají tebe, aby tě zatkli. Poté se mne ptali, kde je poslanec Hora. Řekla jsem jim, že jsi odešel do ústředního sekretariátu strany. Potom všech sedm policistů vykonávalo podrobnou prohlídku celého bytu a všechno zpřeházeli. Mezitím jsem zjistila, že od branky přišla další skupina šesti esenbáků, kteří okamžitě začali důkladnou prohlídku celého domu od sklepa, dokonce prohlíželi i byty sousedů. Kdokoliv mne v té době přišel navštívit, musil už v bytě zůstat, byl podroben výslechu, učiněna u něho prohlídka a sepsán protokol, proč návštěvu učinil. Ihned mi také nařídili, že musím zodpovědět každý telefonický rozhovor. Nesmím však nikdy prozradit, že v našem bytě je policie. Pojímala mne hrůza… Každý telefonický rozhovor se mnou odposlouchávali. Děsila jsem se, co se stane, až zavoláš ty. Moje jediná myšlenka byla: musím tě varovat! V duchu jsem se modlila: „Pane Bože dej mi sílu, dej mi vnuknutí, co mám dělat?“ Bylo asi kolem jedenásté hodiny dopoledne, když jsi mne volal a hlásil se jako „Lukavský“. Chvíli jsme mluvili. Rázem jsem si uvědomila: teď je jediná příležitost, abych tě varovala. Sebrala jsem všechnu svou odvahu a sílu, o níž jsem prosila Boha a skoro prosebně, klidně , abych policisty zmátla, jsem řekla: „Oto přijeď domů…“ Náhle-plnou sílou- jsem vykřikla: „Pánové tu na tebe čekají!“ A již jen jako v mrákotách jsem slyšela Tvoje slova : „Tak sbohem a nashledanou…“ V tom okamžiku jeden z rozvášněných mladých policistů mi zuřivě vytrhl telefon z ruky a zařval: „Vy jste ho varovala!“ a namířil mi pistoli na spánek. V rychlosti mu jeden z nich, starší, asi padesátiletý policista srazil ruku a řekl: „Na to máme dost času!“ To mne zachránilo. Byl to jeden z těch poctivých, kterému vděčím za svůj život…

Po příjezdu k parlamentu, jsem neviděl před vchodem do budovy ani jednu uniformovanou hlídku SNB. Vstoupil jsem do kanceláři Klubu poslanců nár. socialistické strany, kde už bylo hodně lidí, nejen poslanců, ale i členů strany a mládeže. V Klubu vládlo neustálé vzrušení nad zprávami, které docházely z Prahy a ze všech koutů republiky. Týkaly se zabírání našich sekretariátů, zatýkání tajemníků a funkcionářů i prostých členů, propouštění nár. socialistů ze závodů, úřadoven z armády, SNB aj. podniků. V Klubu jsem zastihl i Dr. Miladu Horákovou a posl. Zemínovou, tajemníka Klubu Dr. Čuperu aj. Byl jsem krajně rozezlen nad tím, co se stalo a své rozhořčení jsem dal otevřeně najevo. Další vzrušení nastalo, když se do Klubu dostavila choť poslance Dr. Krajiny a oznamovala, že její manžel byl právě zatčen, dokonce, snad sovětskou policií. V té chvíli jsem volal ústřední sekretariát, který tuto zprávu potvrdil a dále oznámil, že i poslanec Alois Čížek byl policií zatčen. Ihned jsem volal domů. Ozval se žena Lidunka a já jsem se ohlásil jménem „Lukavský“. Oznámil jsem, že poslanci Krajina a Čížek byli zatčení. Co se potom doma odehrávalo, když jsem uslyšel její zoufalé varování „Pánové na tebe čekají!“, bylo již vylíčeno mojí ženou v této kapitole. Okamžitě jsem žádal o to, aby mi někdo obstaral kompas a mapu, protože musím z parlamentu co nejrychleji zmizet. A najít cestu k útěku přes hranice.

Horovi sa nakoniec, za pomoci viacerých priateľov, podarilo dostať sa z budovi parlamentu bočným východom, ktorý nebol strážený a azyl našiel na jednom zahraničnom veľvyslanectve, ktoré mu ponúklo mu možnosť dočasnej skrýše.

Pocítil jsem částečnou úlevu. Starost mi však činila moje rodina, které jsem zatím nemohl pomoci. Ještě v týž večer mne navštívil člen podzemního hnutí za doby nacistů, Eduard Hauptmann, majitel řeznického a uzenářského závodu v Praze. Za okupace jsem se s jejich skupinou „Prapor svobody“ dostal občas do styku. Představil mi ho plk. Poustka, čs. legionář, který byl se mnou ke konci války členem revolučního předsedníctva čs. strany národně socialistické, jako vojenský poradce, a účastnili jsme se spolu Pražského povstání. Eda Hauptmann, jemuž vděčím za záchranu svého života a pomoc při útěku mé ženy a Otíčka, při našem prvním setkání řekl: „Tak naše skupina už je v činnosti, tentokráte proti komunistům!“ V tento den večer, ve čtvrtek 26. února 1948, mi oznámil, že po mně kominusté „pasou“, hlavně ti, kteří v důsledku zákroků ve sněmovně, i když to byli komunisté, byli nakonec zavřeni, nebo zbaveni služby a pod. napr. insp. SNB Břet. Hampl, Sušánka aj. Za každou cenu mne chtěli dostat živého. Druhý den, v pátek 27. února přinesl mi nedobrou zprávu: V Kriminálním věstníku ministerstva vnitra se objevila moje fotografie se zprávou, že byl na mne vydán zatykač, protože jsem se dopustil protistátního činu velezrady. Kromě toho – měl totiž výtečné spojení s nekomunistickými členy pražské policie, kteří mi chtěli za každou cenu pomoci v mém útěku – se od nich dozvěděl, že sám ministerský předseda Gottwald prohlásil, že „Horu musíme dostat živého za každou cenu a řemeny se z něho budou řezat za živa. To bylo znamením pro Edu Hauptmana a pro policisty, kteří mi zůstali věrni, že musím uprchnout za hranice s největším urychlením. Nezapomněl jsem ani na slib, že před útěkem za hranice o tom uvědomím taj. Zahrádku a že přejdeme hranice společně. Jedna statečná studentka se obětovala a zařídila vše, aby Zahrádka byl připraven.

Ota Hora sa nakoniec, spolu so svojim priateľom Zahrádkom 2. marca úspešne dostali cez hranicu a zachránili sa pred chápadlami komunistických nohsledov.

Z knihy Viléma Hejla: Zpráva o organizovaném násilí sa dozvedáme, že : Odhady počtu postižených první vlnou čistky kolísají mezi 25 a 28 tisíc osob. Během dvou let po únoru se toto číslo zdesetinásobilo. Z armády musela odejít jedna třetina důstojníckého sboru; polovina zaměstnanců ministerstva zahraničí; polovina generálních a podnikových ředitelů; do května 1948 bylo vyloučeno 4500 studentů a 100 vysokoškolských profesorů a docentů propuštěno (a tím čistka zdaleka neskončila!): právnická fakulta Masarykovy university v Brně byla zdecimováná tak, že ji potom režim zrušil; z vládních úřadů bylo propuštěno 4525 úředníků a 1014 penzionováno; jen z pražské radnice bylo propuštěno asi 200 zaměstnanců a ze stočlenného Ústředního národního výboru „odvoláno“ čtyřicet členů. V nejbližších letech pak přešlo 250-300 tisíc dělníků z výroby do administrativy, armády a bezpečnosti – naznačuje to rozsah čistky. A přitom ještě v roce 1966 tvrdil Karek Bartošek, že: „únorová krize byla řešena demokraticky, neozbrojenými metodami.“ Nezdržoval se dokazováním, co bylo demokratického na akčních výborech a čím ovládly Prahu pohotovostní oddíly SNB a milice. Václav Kopecký vystihl skutečnost přesněji: „Únor je náš malý poloříjen“, řekl na zasedání ÚV KSČ 9. dubna 1948.

O osude jednotlivých obetí z radov najvýznamnejších predstaviteľov protifašistického odboja sa dozviete, ak si prečítate nasledujúce časti tejto série blogov.