Denník N

Teorie pootevřených dveří

V České republice se v poslední době neustále mluví o referendu. To má být přímou spojnicí mezi občany a rozhodováním. Už žádný mezičlánek v podobě poslanců, senátorů a dalších budižkničemů. Dveře tolik chtěné „vlády věcí tvých“ se konečně pootevírají.

Je to velmi lákavá vidina. Lidé budou moct rozhodovat o věcech, do kterých jim doteď nic nebylo. Tedy bylo, ale jen zprostředkovaně. Podle SPD a Tomia Okamury se lidé dokážou sami rozhodnout, co je pro ně nejlepší. Ostatně mají to i v názvu strany – přímá demokracie. A Piráti, kteří to mají v programu také, se rozhodli, že budou za garanta správnosti celého procesu.

Pod povrch

Pojďme se podívat, jak na celou situaci nahlíží různé strany. Tak třeba SPD je pro to, aby přímá demokracie referend nebyla omezována a lidé v případě dostatečného počtu podpisů mohli rozhodovat prakticky o všem – o odvolání prezidenta, o stranách, o tvorbě zákonů o vystoupení z EU a NATO. Bohužel jejich rétorika se nespojuje s technicky propracovaným plánem. Jsou populisté, tak prostě hlásají a troubí na všechny strany své názory, ale konkrétní návrhy nemají.

Komunisté jsou rozdělení – někdo pro referendum je, jiný ne. Hlavně ale mají společného nepřítele – EU. Pokud by se jednalo o hlasování o vystoupení, pak by asi návrh na referendum podpořili.

ANO je proevropské. Prý. Jde hlavně o to, že spousta lidí ve straně čerpá dotace z EU ve velkém. Andrej Babiš a jeho koncern Agrofert je v tom rekordman. Přesto se ozývají hlasy, že vystoupit z EU bychom měli, pokud by nám chtěli diktovat podmínky. Všimněte si, jak opatrné soudy EU se kryjí s termíny, kdy bychom měli přestat být příjemci dotací a začít také do EU platit.

Moje další blogy

Bratři Slováci, závidím vám

Smrt elitám

Piráti mají referendum vlastně prostoupené vším. Když neví, jak se k nějaké otázce postavit, sjednají celorepublikové hlasování na internetu a postup si zvolí. Referendum prosazují jako účinnou moc občanů. Podle nich by mělo referendum být základem demokracie na komunální úrovni. Lidé by měli se vyjadřovat k místním problémům, volit a odvolávat starosty, krajské zastupitele, hejtmany… Větší a silnější kontrolu by zasluhovala referenda o celostátních problémech a těch mezinárodních. Podle Pirátů je třeba pro taková referenda zvýšit kvórum a také počet lidí, kteří by podepsali petiční archy na vyvolání takového referenda.

Ostatní strany s rozšířením referend vesměs nesouhlasí, protože už dnes tu máme možnost vyvolat referendum a není třeba se zabývat tímtéž a otevírat Pandořinu skříňku.

Otevřené dveře

Proč se mluví o Pandořině skříňce? Protože nikdo neví, co to udělá. Piráti sice mají ohromné množství dat o referendech v cizině, všechno pečlivě zanalyzované, připravené… Ale nikdo nedokáže odhadnout, co se stane. Dají se lidé v České republice snadno „oblbnout“? Vypadá to, že extrémně snadno. Ve světle posledních voleb se zdá směšný i názor Pirátů, že například povinný počet podpisů pro vyvolání referenda o tak důležitých otázkách, jako je odvolání prezidenta nebo vystoupení z EU, by byl 100 000 nebo 250 000. Vždyť jen prezident Zeman i bez velké snahy přinesl přes 100 000 podpisů na podporu své kandidatury na druhé prezidentské volební období. A když se přidá skupina voličů SPD (ve volbách do Poslanecké sněmovny je volilo 538 574 voličů), tak i těch 250 000 lidí vypadá dost směšně.

A pak budou o veledůležitých nadnárodních otázkách rozhodovat lidé, kteří s danou problematikou nemají vůbec nic společného. Představte si situaci – bude vás už třetí den silně bolet břicho. Máte možnost buď jít k doktorovi, tedy odborníkovi, který posoudí váš stav a napíše vám na to léčbu. Duhou možností je, že zavoláte všem příbuzným, kteří vám postupně řeknou, co by to mohlo být, co měla vzdálená sestřenice z matčiny strany za podobný problém, na facebooku se zeptáte kamarádů a pak se podle jejich rad zařídíte. Co je správně? Jasně, doktorům je lepší nevěřit, vždyť kolikrát už přehlídli úplně triviální věc a jediné, co umí, je předepsání antibiotik. Jenže…

Piráti ale argumentují tím, že proto do celé věci vstoupili oni. Chtějí vytvořit na otevírající se dveře pojistku. Jakési Brano, které nenechá dveře otevírat moc rychle. Chtějí seštelovat dveře demokratického rozhodování lidu tak, aby to bylo správné. Aby to opravdu fungovalo. Skvělý názor.

Jenže mě tady napadá jedna věc – princip pootevřených dveří. První, co každý zloděj s pootevřenými dveřmi udělá, je, že do nich strčí nohu, aby se už nemohly zavřít. A do pootevřených dveří naší demokracie pak může strčit nohu kdekdo.

Text je súčasťou blogov Denníka N, nie je redakčným obsahom.
Administrátorov blogov môžete kontaktovať na adrese blog@dennikn.sk.

Teraz najčítanejšie

Jan Čech

Byla to krabice od cukru a v ní klobouček se sojčím pérkem, vytržený list z notesu a na něm královou rukou: Honzíku, ejchuchú! Tvůj táta. Nasadil si klobouček a zavřel oči. Najednou viděl tátu, jako by před ním stál, ucítil krém na boty, jako by teď někde boty lidem čistil, slyšel jasně pataputu svého prvního mopedu. Otevřel oči a vyšel ze zámku. Co toho viděl najednou! Sedmikráska, chrpa a heleho! brabenec. To je věcí, to je věcí! To je krásy, podivností, záhad, dokonalostí, všechno má smysl, rytmus a hrdost skromnosti. Ejchuchú! (Jan Werich, Fimfárum)