70 rokov od komunistického puče (25.2.1948) VII

Jednou z najodpornejších československých komunistických beštií bol nepochybne Bedřich Reicin. O zlomkoch z jeho života sa dozvedáme z vynikajúco spracovanej dokumentačnej knihy Romana Cílka Běda tomu, kdo vyčníva z řady. Táto beštia v ľudskej koži svoju inteligenciu zneužívala výlučne vo svoj prospech, a to na úkor nešťastia celého svojho okolia, nad ktorým mal možnosť vládnuť.

Válka skončila, a ti z bojovníku, jímž osud dopřál přežití, se dříve či o něco později vraceli domů. Navraceli se, muži i ženy ze západní i východní fronty, z bitev na zemi, ve vzduchu i na moři, z ilegálních skrýší odboje, z partyzánských lesů, z věznic, trestnic a koncentračních táborů. Vraceli se s myšlenkami na své druhy, kteří to štěstí neměli, a převážná většina z nich se vracela především s vírou, že svými činy všichni dohromady pomohli nejen porazit krutého nepřítele, ale i vybojovat lepší svět. Čestnější. Spravedlnější. Humánnější. Prodchnutý myšlenkou, že i nesouhlasný názor toho druhého je třeba ctít. A přece… přece již tehdy tikala časovaná nástraha blížící se totality. Ještě se skoro ani neuzavřel zápas s fašismem, a už byli lidé jedné země, jednoho jazyka zase děleni na pravověrné, získatelné a nepřátele. Zatím, pravda, jen skrytě, v dokumentech označovaných stupněm maximální utajenosti. Díky spolupráci některých našich exilových komunistických činitelů s orgány sovětských tajných služeb, především NKVD, začaly se v Sovětském svazu už na sklonku čtyřiačtařicátého roku, a možná i o něco dřív, vznikat první seznamy těch, kteří by mohli požadovanému poválečnému vývoji v Československu, jehož cíle byly zcela jednoznačné, tak či onak překážet. V nasledujících měsících se tyto seznamy stále doplňovaly. Současně se kladly základy k vybudování chystaných represivních složek v civilní sféře i v armádě. Skrytá časovaná nástraha… Vláda Národní fronty přijížděla zpět do vlasti s jednotným programem. Ale byla to jednota skutečná, bez trhlin a antagonistických sporů – zatím jen z taktických důvodů oddálených a držených pod povrchem-, jednota slov i činů, bez touhy po uzurpování moci, bez taktikaření? Myslel to poctivě a bez postranních úmyslů každý z těch, kteří si na veřejnosti podávali ruku a jimž značná část národa v návalu emocí uvěřila a tleskala? I Klement Gottwald, který se – jak víme – již v devětadvacátém roce neomaleně svěřil pražskému parlamentu s tím, že on a jeho souputníci hodlají dle osvědčeného sovětského modelu všem politickým protivníkům zakroutit krkem? I ministr vnitra Václav Nosek, jemuž bylo nyní uloženo vybudovat bezpečnostní složky tak, aby sloužily především straně, a nikoliv státu? I Bedřich Reicin, muž s temnou minulostí, kterého z bezejmenného dna moskevského exilu vytáhl Klement Gottwald a jeho nejbližší spolupracovníci, a když poznali jeho schopnosti, ctižádostivost i míru bezcharakterní krutosti, dali mu volnou ruku v přípravách budoucí očisty a nuceného přizpůsobování ozbrojenych sil? Svěřil mu tím úkol mimořádně nesnadný. Bylo jasné, a oni to dobře věděli, že střetnutí o poválečnou podobu armády bude patřit k nejdůležitějším. A nejobtížnějším. I když počítali se značnou poddajností ministra Ludvíka Svobody, který jim byl jistým způsobem zavázán, museli předpokládat, že převážná část důstojníckeho zboru, posílená navíc frontovými bojovníky, bude stát za prezidentem Benešem a jeho koncepci obnovy státu, jehož základní idea by navázala na pozitivní část předmnichovských tradic, v nichž významnou roli hrála přísně dodržovaná apolitičnost a nadstranickost armády jako celonárodního, sjednocujícího garanta demokratického vývoje. S tím Gottwald, Slánský, Reicin a jim blízcí nemohli souhlasit, odporovalo to podstatě jejich záměrů. Věděli, že budou muset těmto tendencím čelit. A nejen čelit, ale i ofenzívně vzdorovat a potlačovat je. Jakkoli. Tvrdě. Metodou biče a cukru, a pědevším bez sebemenších ohledů na jakékoliv – byť i dosud vysoce ceněné – bojové zásluhy. A tak Bedřich Reicin – rodák z Přerova, původním jménem Reinzinger, či podle jinýh Reicinger, předválečný činovník Svazu komunistické mládeže, kterému říkali Kinderfricek, protože řídil práci pionýrů, později sportovní redaktor Rudého práva, na počátku okupace zajatec gestapa, který se potom za záhadných okolností v jednom z židovských transportů dostal přes Berlín do Moskvy, hlasatel zdejšího rozhlasového vysílání pro Československo, ale brzy poté už rychle se prosazující osvětový důstojník v naší vojenské jednotce i blízký spolupracovník expozitury NKVD – začal budovat pevnost, z níž by se dalo útočit. Z osvětáře se stal zpravodajec, jehož postavení uvnitř 1. čs. armádního sboru v SSSR se měnilo v čím dál významnější. Když bylo potom v době bojů o Duklu rozděleno sborové zpravodajství na dvě samostatné části, Recin se stal náčelníkem OBZ. Obranného zpravodajství. „Nařídili nám to, byl na to vydán zcela jednoznačný pokyn,“ řekl generál Ludvík Svoboda, když jsem se ho na to v sedmašedesátem roce na Vítkově osobně zeptal. Kým vydán? Jen mávl rukou a trpce se usmál: „Však víte, kdo v těchto věcech vládl. Nikdo z nás neměl právo do toho sebeméně mluvit. Všechno určovali specialisté v sovětských štábech.“ Reicinovo „óbézet“ dosáhlo během bojů na Slovensku několika skutečných úspěchů, podařilo se zneškodnit i tlupy nacistických záškodníků v sovětských uniformách, došlo k odhalení nepřátelských zvědů. Konec bojů. Vítězství. Majora Bedřicha Reicina a jeho muže začlenili jako kontrarozvědnou složku do struktury vznikajícího ministerstva národní obrany a jeho hlavního štábu. O něco později už i pod novým názvem – 5. oddělení. Nadcházející období lze v určitém úhlu nazírání nazvat stadiem příprav. Zpočátku šlo asi opravdu především o podíl na stíhání válečných zločinců, o likvidaci zbytků nacistického podzemí, o werwolfy – vlkodlaky a jim podobné, ale i při těchto akcích se už více či méně myslelo také na budoucnost. Každá informace se může tak či onak hodit, až dojde k lámání chleba. Mezitím se stal pochopitelně únor osmačtyřicátého roku. Signál k úderu. Během zbývajících deseti měsíců tohto jediného roku muselo Československou armádu opustit skoro šedesát generálů, přes dvě stě plukovníků, tisíc podplukovníků a majorů, půldruhého tisíce důstojníků nižších hodností… Vznikl tábor nucených prací v obávané trestnici na Mírově, kam byli často jen na základě jakéhosi správního nařízení, a tedy bez legálního soudního rozhodnutí, zcela protiprávně, soustřeďování především letci ze západní fronty a další účastníci našeho zahraničního odboje. Přichystány byly i nemilosrdné vojenské tribunály. Od června 1948 do stejného měsíce roku následujícího přinesl tisk zprávy o dvaatřiceti armádních procesech se sto dvanácti obžalovanými, z nichž celá desetina vyslechla v soudní síni výrok o absolutním trestu. Jiná přelíčení se konala tajně a neucelené správy o nich pronikly na veřejnosť až po mnoha desetiletích. A 5. oddelení…? Jako pupeční šňůrou propojena souvisela s tím vším stale narůstající aktivita Reicinovy složky obranného zpravodajství. Zde se připravovaly nejen represivní kádry pro budoucnost, ale i podklady pro čistky mezi důstojníky a případná soudní řízení, odtud vyrůstaly administrativní a rozhodovací kořeny „akce Mírov“. Tady se dělo vše, co pod vídeňským dohledem vrchního sovětského poradce generála Mechlise a jeho pomocníků koordinovaně doplňovalo – někdy samozřejmě se stopami rivality a konkurence – podobnou činnost Státní bezpečnosti v ostatních složkách společnosti. Kruté hry 5. oddělení, a zejména neustále se zdokonalující a až do absurdních podob dovedena forma uměle vyprovokovaných případů, postihly desítky a stovky lidí, mezi nimi i četné osobnosti nedlouho předtím vítězně ukončeného antifašistického zápasu, které by se v každém spravedlivě založeném státním systému staly chloubou a pýchou národa. 5. oddělení se naopak stalo synonymem krutosti. A písmeno „R“ – „R“ jako Reicin – tajemným cejchem absolutního a nikým nekontrolovaného zla.

O Reicinovi a „jeho“ 5. oddelení sa dozvedáme z výpovede Ludmili Řičicové-Uhlířové, ktorú „vyspovedal“ autor uvádzaného diela – teda Roman Cílek:

Mnohokrát jsem se díval té dnes již nežijící ženě do očí a viděl jsem tytéž oči už také před více než čtyřmi desetiletími, kdy jsme se v nadějném čase osmašedesáteho roku poprve setkali a zveřejnil jsem tehdy alespoň torzo jejího svědectví. Ty oči se v ničem neměnili. Soustředěný pohled, laskavý, ale i netajeně cílevědomý a kategorický. Žena, která věděla víc, než je člověku zdrávo, a kvůli níž – když šla na povinnou vězenskou vycházku či když ji vedli k dalšímu z četných výslechů – vyklízeli na sklonku jara devětačtyřicátého bezmála polovinu Pankráce. Před léty, když jsme se poznali, mě upozornila na pár řádek, k nimž zřejmě cítila niterný vztah a které jí byly čímsi jako imperativním závazkem. Řádky z dopisu sepsaného v osamělé cele uprostřed plzeňské věznice Bory v noci z 20. na 21. června 1949: „Před strašně a hrůzně tragickými okamžiky stojím klidný, vyrovnán, s čistým svědomím… Jsem přesvědčen, že nejde o justiční omyl, vždyť vše je tak průhledné – že jde však o politickou vraždu… Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivosti… studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost, pravda – snad jen dočasně… a šíří se nenávist, mstivost, zmizel smysl pro snášenlivost, pro svobodu myšlení a projevu…“ O několik hodin později byl člověk, který tyto věty v podobě testamentu sděloval svým nejbližším, za krajně nedůstojných okolnosti popraven. Tak zemřel, doslova vestoje, přední činitel našeho protifašistického odboje, divizní generál Heliodor Píka, rodák ze Štítiny na Opavsku. Dlouho, nekonečně dlouho museli jeho pozůstalí a jeho čest čekat na slovo NEVINEN. Senát Vyššího vojenského soudu je pronesl až v pátek 13. prosince 1968. Obnovené trestní řízení tehdy ukázalo nejen křivdu na muži, kterému již nikdo nevrátí život, ale poodhalilo také oponu mlčení nad metodami lidí, jímž tento justičný zločin, jeden z mnoha, zatížil svědomí. Opomeneme-li roli jednotlivců, opět se tu soustřeďovalo vše podstatné do jediného bodu – k 5. oddělení poúnorového hlavního štábu ministerstva národní obrany. Zde se vymýšlely účelově zacílené provokace, vznikaly falešné důkazy, sepisovaly se utrpením vynucené výpovědi, tady byl jeden z klíčových článků řetězce zla. Článek, o němž se dlouho vědělo jen velmi málo a dodnes zůstáva v jeho obraze mnoho bílých míst, a to především proto, že většinu z těch, kteří měli v 5. oddělení po kritickou dobu hlavní slovo, smetly a navždy umlčely mlýny, jímž pomáhaly vdechovat život. Žil však, až donedávna žil, korunní svědek mnoha činů 5. oddělení. Svědkyně. Žena, jejíž paměť představovala pro některé skupiny lidí zosobněné nebezpečí – a pro jiné zase až nahmatatelnou a vyslovitelnou podobu naděje -, a která si své vědomosti za žádnou cenu nemínila vzít do hrobu. Žena, jíž bylo určeno, aby se nevrátila z kriminálů, jejíž martýriem procházela dlouhých osm let, a které ještě po mnoho pozdějších desetiletí radili, aby večer raději nechodila po ulici sama, protože nelze dát ruku do ohně za její bezpečnost.

– Bála ste se, paní Ludmilo Řičicová-Uhlířová?

„Ano. Ale každý, kdo něco podobné prožil, vám potvrdí, že i sebevětší strach je pocit, na který si poté, co překonáte nějaký vrcholný bod, prostě zvyknete, naučíte se s ním vynuceně žít. A já se, mohu-li to tak říci, predevším bála umřít. Někdy mi až připadalo, že nemám na předčasnou smrt právo. Jako občan, křesťanka i žena.“

– Vysvětlete to, prosím.

„Musela jsem zůstat naživu, protože jen tak jsem mohla učinit to, co jsem učinit chtěla. Přála jsem si, aby vyšly najevo všechny nezákonnosti, podlosti a intrikánství, jichž jsem se stala na 5. oddělení bezprostředním, a mnohdy vlastně jediným vnějším svědkem. V mnoha případech jsem se i se všemi přísně utajovanými podrobnostmi seznámila s tím, jakým způsobem byly přivedeny na popraviště anebo do dlouhodobého kriminálu desítky lidí, jak byly doslova zničeny celé rodiny. Chtěla jsem postiženým a jejich blízkým svým svědectvím pomoci při cestě za pravdou. Dokázat nevinu nevinných a vinu vinných – prostě osvětlit, jak Reicinovi muži svá obvinění a důkazy vyráběli. A jaké to všechno dohromady mělo mocenské i politické souvislosti a smysl.“

-Kolik vám bylo, když jste do 5. oddělení nastoupila, a co jste měla v životě za sebou?

„Bylo mi pětadvacet a vyrostla jsem v rodině důstojníka, rovněž můj bratr si po válce zvolil stejné povolání. Sedmnáctého listopadu 1939 mě Němci vyhodili z vysoké školy a při Opletalově pohřbu jsem ve dveřích filozofické fakulty také poprvé pocítila na zádech úder pendreku. Po osvobození jsem pracovala na ministerstvu sociální péče, odkud jsem shodou různých náhod přešla na hlavní štáb ministerstva národní obrany. Přijali mne jako administrativní pracovnici, uměla jsem německy i anglicky, ovládala český a německý těsnopis. Takže mne brali jako kvalifikovanou sílu, později sice kádrovému oddělení vadilo, že jsem nebyla ve straně a ani jsem tam vstoupit nemínila, ale to už je jiná historie. (…) Zaměstnání to bylo zejména zpočátku nesporně zajímavé. Hodnotily se různé informace ještě z období druhé světové války, 5. oddělení se tehdy zaměřovalo na boj proti nacistickým ilegálním organizacím, které působili ještě i po osvobození, sledovala se činnost banderovců, budovaly se agenturní sítě…“

– Běžná zpravodajská práce. Upřesněme si však, prosím, vaše postavení. Sídlili jste v budově hlavního štábu v Praze – Dejvicích. Kdo byli vaši nadřízení?

„Do podzimu 1948, kdy se stal kádrovým náměstkem ministra národní obrany, zastával funkci šéfa 5. oddělení Bedřich Reicin, v době mého příchodu podplukovník, pak rychle plukovník a generál. Reicinovým zástupcem byl nejdříve podplukovník generálního štábu Černík, potom major JUDr. Karel Vaš a štábní kapitán Josef Mirovský. O něco později je vystřídal ve funkci zástupce plukovník a brzy nato generál Ludvík Klen, původně Kreisel, krycím jménem Kolovrat. Klenovi jsem také delší dobu přímo podléhala a přes chodbu jsme sousedili s Reicinem. Když Klen povýšil a stal se vedoucím 2. oddělení, což bylo ofenzivní spravodajství (rozvědka), došlo k reorganizaci a hlavními aktéry v „pětce“ zůstali pod přímým Reicinovým řízením z náměstkovského křesla podplukovník Richard Mysík a generál Josef Musil. Mysík jako vedoucí pátrací složky mne zařadil do svého úseku a starala jsem se mimo jiné o evidování agenturních sítí a zpráv. A právě tady, v rámci pátrací složky, se začalo odehrávat to podstatné, nejpodstatnější: připravovaly se tu vyprovokované, násilím získané, zfalšované či prostě jen všelijak zkompilované a nadhodnocené podklady k jednotlivým soudním žalobám, uměle se tu vytvářely volavčí protistátní skupiny, do jejichž sítí pak byli zatahováni předem vytipovaní jedinci.“

– Ale to už nebylo to, co jsme před chvílí nazvali běžnou zpravodajskou prací.

„Zdaleka ne. A také proto se mi přestávalo v zaměstnání líbit a tento pocit ve mně týden po týdnu narůstal tak silně, že mne to až dusilo. Když odcházel Klen z oddělení, uvažovalo se o tom, že si mne vezme s sebou. Jenomže se tehdy také myslelo, že si mne třeba ponechá sám Reicin – jako náměstek. Nakonec jsem musela přes svůj odpor ještě nějaký čas zůstat u Mysíka a dodnes mám před očima jeho spisovou šifru My, obyčejně ji psával zelenou tužkou – a často to byl podpis, jímž se rozhodovalo o lidských životech.“

…

– Byla jste mladá, a byla to doba těsně po válce, čas snů a ideálů. Co se pro vás stalo prvním signálem, který vás upozornil, že se kolem vás dějí věci přinejmenším nečestné?

„ V lednu osmačtyřicet se mi z trezoru ztratil velmi závažný spis v angličtině. Čtrnáct dní jsem skoro ani nespala, celá nešťastná jsem hledala, protože ji ode mne vymáhal plukovník Klen, dokonce mi jednou se zcela vážnou tváří předhodil, že jsem ty materiály asi prodala americké rozvědce. Pomohl mi až major Jančárek, bývalý příslušník západní armády, kterého nakonec také zavřeli. Upozornil mne, že hledané papíry má na stole sám Klen. Došlo pak mezi námi k velmi ostré srážce a podala jsem žádost o okamžité propuštění. Nepustili mne, ale až do Klenova odchodu jsme měli napjaté vztahy.“

Považujme to za určitý soukromý impuls. A ten obecnější, nadosobní?

„Zásadním předělem bylo přirozeně jaro osmačtyřicátého roku, čas kolem Února. Jenomže v tajných službách se vrcholící mocenský zápas projevuje vždy o něco dřív, vskrytu a tiše se tu chystá vše, co se třeba až později projeví veřejně. I tohle jsem se učila chápat, v tom směru bylo 5. oddělení vynikající univerzitou života. Takže již v druhé polovině sedmačtyřicátého roku bylo i mně jasné, že se blíží velké události. Reicin v té době kladl důraz na dotvoření agenturních sítí zaměřených na všechny legálně působící politické strany Národní fronty, a to včetně komunistické strany, jejíž byl členem a špičkovým funkcionářem..“

– Můžete být v tomto směru konkrétnější?

„Nejlépe placeným a 5. oddělením často využívaným agentem unvitř KSČ byl v Praze Gustav Bareš, v Bratislavě pak Viliam Šalgovič, který se o dvacet let později, v sprnu 1968, dal jako náměstek ministra vnitra do služeb sovětských interventů a řídil činnost zatykacích komand. Po listopadu 1989, kdy leccos začalo vycházet najevo, se pak Šalgovič oběsil.“

– Aspoň občas mají dějiny svou logiku: vše souvisí se vším. Vraťme se však, prosím, do těsné předúnorové doby…

„Podzim 1947 přinesl mosteckou aféru, která signalizovala jednoznačný posun v metodách zákulisního politického boje. Státní bezpečnost, kde měli hlavní slovo nejmilitantnější stoupenci Gottwalda a Slánského, zcela jednoznačně vyprovokovala teroristický a špionážní případ, jímž měla být kompromitována zejména národně socialistická strana, její předáci Zenkl, Drtina i Krajina a stoupenci této strany v armádě, bezpečnostních složkách a na dalších místech. Podíl 5. oddělení spočíval v tom, že do již rozehrané partie dodalo vojenské osobnosti, aby se tím naznačila šíře a nebezpečnost záškodníckých úkladů. Tak uvízl v sítí provokatéra Vladimíra Podivína podporučík Pravomil Reichl, někdejší příslušník naší východní armády, kterého označili za jednoho z iniciátorů příprav násilné protikomunistické akce. Mezi čtyřiceti zatčenými v Mostě a Teplicích bylo i dalších sedm vojáků z povolání. Pravomil Reichl dostal potom u soudu doživotí, ale o čtyři roky později se mu za nesmírně dramatických okolností podařil útěk z vězení a za hranice. Společná akce Státní bezpečnosti a 5. oddělení však na rozhraní let 1947 a 1948 splnila svůj propagandistický účel: nabídla často opakovaný a zdůrazňovaný argument o „zákeřných piklech reakce, kterou je proto třeba co nejdříve rozdrtit a zbavit moci“. A o to jim zřejmě šlo.“

– Zbývalo pár týdnů… Jak se potom únorový mocenský zvrat projevil v činnosti 5. oddělení?

„Okamžitě a ve všem. Jako když mávnete čarovným proutkem. To, co si dosud udržovalo přece jen skrývanou podobu, dostalo najednou oficiální punc. Padly veškeré zábrany a Reicin i jeho podřízení měli najednou naprosto volné ruce. Doslova s úděsem jsem sledovala, co vše bylo připraveno a v jak horečném tempu se začaly ty plány v armádě realizovat. Už v březnu 1948 se rozjela rychlá, organizačně doslova až překotná perzekuce značného množství nekomunisticky smýšlejících důstojníků, v prvopočátku zejména západních letců: byli vyhazování, zbavování funkcí, zatýkání a soustřeďování do věznic a táborů nucených prací. Započalo ve velkém stylu takzvané generálské sledování, kdy na veškerý soukromý i služební pohyb mnoha generálů, většinou těch, kteří prošli frontou či odbojem, a tvořili tak náš velitelský výkvět, nasazovalo 5. oddělení své stíny a získavalo o nich i kontrolou pošty, odposlechem telefonických rozhovorů a verbováním důvěrníků přímo z jejích okolí nejrůznější informace. Jmenovitě se to týkalo generálů Hasala, Palečka, Přikryla, Janouška, Píky, Kutlvašra, Kudláčka, Bočka, Studlara, Květoně, Ferjenčíka, Tichého, Žáka, Klapálka, Vesela, Moravce, Bartíka, Lišky, Hrabovského, Neumanna… snad jsem na žádného nezapoměla. Každý z nich měl založeny osobní desky a v nich záznamy o tom, co kdy dělal a s kým se sešel – ať už třeba v 08.15 ráno nebo ve 23.10 večer. Denně docházelo ke zpravodajskému vyhodnocování údajů a do těchto přehledů se v konkrétních částkách zanášely i odměny informátorům za jednotlivé zprávy.“

– A přímé provokace?

„K nim bohužel toto všechno mířilo. Začal se zavádět postup, který způsobil geometrickou řadou narůstající množství zla.: nasazování placených agentů – provokatérů, kteří měli za úkol vybrané osoby jakýmkoliv způsobem zkompromitovat, zatáhnout je do neexistující či jen formálně se projevující protistátní činnosti a následně z toho připravit materiál pro vojenskou prokuraturu. Případy generálů Janouška, Kutlvašra, podplukovníka Skokana, a samozřejmě další, jsou jen názornou ukázkou. Vzpomínám si i na těžký osud podplukovníka Vacka, zkušeného zpravodajce z 2. oddělení, kterého tímto způsobem dostali do vězení. Když se potom likvidovalo důstojnícke oddělení věznice v Mírově, našli ho tam ve velmi zbídačelém stavu, skoro na umření. Podobně připravilo 5. oddělení procesy i proti generálu Píkovi, mladému Bočkovi, majoru MUDr. Šmídovi a mnoha, mnoha jiným. Desítky, spíš stovky důstojníků byly tímto způsobem postiženy. V jedné době se „pětka“ zaměřila například i na styčné oddělení k cizím vojenským atašé a tamní plukovník Kokrda tehdy raději opustil republiku, než aby snášel slídilský nápor. Všichni však odejít nemohli či nestačili. A akční rádius Reicinových lidí se neustále rozšiřoval.“

-Jak se jednalo se zatčenými a vyšetřovanými?

„Trpěli, strašlivě trpěli, víc, než si člověk vůbec dokáže představit. V hradčanském „domečku“ pod Loretou i jinde. Útrpným právem vynucované přiznání se stalo běžnou praxí, bez níž se neobešel ani jediný případ, který 5. oddělení řešilo. Věděla jsem o tom, a umíte si jistě představit, že mne taková představa jako ženu nesmírně zraňovala. Byla období, kdy jsem nedokázala na nic jiného myslet a stále jsem jenom znovu a znovu probírala možnosti, jak bych mohla obětem pomoci, anebo aspoň z toho nyní už pro mne doslova hrůzného pracoviště odejít.“

-Viděla jste na vlastní oči…?

„Jediného. A taky přiznávám, že toho jsem svým způsobem vidět chtěla. Viděla jsem ztlučeného, zmučeného podplukovníka Hrušku – provokatéra, který mnoho lidí do toho pekla záměrně přivedl. Josef Hruška jako prototyp placeného denuncianta mne zajímal od počátku až do konce. Začínal před únorem 1948 dodáváním skutečných i provokačně uzpůsobených zpráv z branné komise národně socialistické strany, kde se angažoval, odnesli to jmenovitě kapitán Teichmann a Němeček z 5. pluku T.G.Masaryka na Kladně, kteří patřili mezi první poúnorové zatčené i odsouzené a dostali se do komunistických učebnic jako důkaz údajných reakčních příprav puče. Podplukovníku Hruškovi za to Reicin osobně poděkoval a nabídl mu trvalou spolupráci. Sledovala jsem průběh jeho špičkově zaplacených provokací, často jsem měla příležitost slyšet , jak se s Mysíkem až cynicky domlouvali, komu jakou připravili léčku. Hruškova činnost vyvrcholila umělým vytvořením Kutlvašrovy skupiny PRAVDA ZVÍTĚZÍ. Vyvrcholila, ale také navždy skončila.

A ako skončil samotný Reicin? O tom sa dozvedáme z inej kapitoly Cílkového svedectva v tejto knihe v kapitole : Poprava na počest dukelského výročí. Táto kapitola je venovaná pamiatke jednej z Reicinových obetí podplukovníkovi Františkovi Skokanovi, ktorého Reicin dal odstrániť kvôli vlastným ambíciám, resp. akejsi ješitnosti v spojení so žiarlivosťou a neukojenou ambicióznosťou. Obaja bojovali bok po boku v Sovietskom zväze, kde sa pplk. Skokan zúčastnil bojov o Kyjev, Bielu Cerkov, bojov pod Žaškovom a na Dukle, a ako veliteľ spojovacieho práporu bol vyznamenaný za statočnosť sovietskymi aj československými radmi. Po februárovom puči boli v častom kontakte – ich rodiny sa často navštevovali – a tam vyčítal Skokan Reicinovi, že řadu nevinných důstojníků nechal zavřít, mezi nimi i některé příslušníky našeho sboru a nyní náměstek ministra ve věcech kádrových dělá pro ně málo, že nebylo učiněno nic, aby se doplnilo jejich odborné i všeobecné vzdělání, že jich celou řadu propustil z armády a podobně. Dále mu prý Skokan vytýkal, že je zlý člověk, vystupuje jako diktátor, nepostupuje v jednání s lidmi správně a že jednou bude za to vše pykat.

V ďalšej časti sa vdova po pplk. Skokanovi vyjadruje nasledovne:

…A do smrti mi nikdo nevysvětlí, jak se ti dva mohli, i když jen dočasně, stát přáteli. Tak rozdílné povahy a předchozí osudy! Skokana, mého muže, dodnes vidím před očima jako důstojníka každým coulem, odchovance demokratických tradic předválečného Českolslovenska, prošel západní frontou, mohl porovnávat, vyjadřovat se ke všem problémům s někdy až frajerskou otevřeností, nekladl si zábrany… A Reicin? Fricek – jak se mu říkalo? Zgruntu jiný: tajemný, odměřený, nikdy nemluvil o své minulosti, sektářsky opovrhoval každým byť jen trochu odlišným názorem, zanesl do jednotky komunistické pletichaření, nesnášenlivost, nevraživost… Ale stalo se, prostě se na frontě nějak dali dohromady, třeba je právě ta jejich odlišnost přitahovala, do trojice je doplnil ještě pozdější generál Šmoldas, tehdy také spojař jako Franta, a ti tři si občas, když to šlo, společně poseděli, bavili se a někdy i hádali o to, co bude, až nebude válka. Jenomže když válka skončila, každý z nich šel jinou cestou. Skokan se držel své spojařiny, ale Reicin začal prostřednictvím kontrarozvědky – tehdy se říkalo obranného zpravodajství -, kde tvrdou rukou šéfoval – dělat velkou bolševickou politiku. Občas se ještě stýkali, Reicin k nám někdy zašel na skvělé moravské buchty, které pekla Frantova maminka, a splnili si také slib z války, že si vzájemně půjdou za kmotry svým dětem – a tak Šmoldas byl kmotrem naší Věre a Reicin Petrovi, který se narodil v osmačtařicátém roce. Ale už to mezi nimi nebylo ono, zejména u Fricka a Franty těch střetnutí přibývalo.“

-O co konkrétně se přeli?

„Byla v tom politika i docela obyčejné věci. Každý z nich viděl poúnorový vývoj v zemi dočista jinak. A Frantu až k nepříčetnosti pobuřovalo každé bezpráví, o kterém se dozvěděl – a dozvídal se toho tehdy moc, čím dál víc, lidé za ním chodili, prosili, aby jim pomohl, občas i naléhali, aby využil své známosti s Reicinem, zabránil dalším zločinům. A on je prostě nedovedl jen tak odmítnout, zastrčit hlavu do písku. Měl v sobě zvláštní smysl pro spravedlivost, byl to – jestli to tak mohu říci – kluk z vesnice, a těm se to nějak pro celý život zadře do krve. „Tak to dále nejde, pro tohle jsme přece nebojovali,“ rozčiloval se, když to kolem sebe viděl.“

-Zažila jste někdy…?

„Jednou, to už v devětačtyřicátém, jsme byli u Reicinů v Bubenči na návštěvě, myslím, že to bylo naposledy, co jsme tam takhle spolu zašli – a tehdy jsem nějakým ženským instinktem poznala, jak je Fricek nejen histerický a zlý, ale i nebezpečný. Skokan mu tehdy řekl: „postaral ses o své soudruhy, vzájemně se povyšujete, ověšujete se řády, ale ke mně přicházejí lidé bez rukou, bez nohy, Ukrajinci i jiní, a já pro ně na rozdíl od tebe nemohu nic udělat. Staráte se jen o partaj a na bývalé spolubojovníky kašlete. Chováte se jako diktátoři, zatýkate důstojníky, prý jsou týráni, vymýšlíte si na ně úplné nesmysly, rodiny těch lidí žijou v bídě. Tohle že je ten váš vysněný komunistický svět?“ Reicin ho nenechal domluvit a křičel: „Ze všeho obviňuješ mě!“ Byla u toho i Jožka reicinová, jeho žena, a také měl sestru, obě mu říkaly: „Ale ne, Fricku, Franta to myslí jen obecně.“ Opakoval však jako zmyslů zbavený: „Ne, ne – mě myslí, mě, mě! Jak je možné, že si to troufne?! Co si vůbec dovoluje?!“ Vraceli jsme se z té návštěvy domů celí nesví a já jsem tehdy svému muži řekla: „Františku, on tě Fricek nechá zavřít.“ Divil se: „Proč by to dělal?“ Odpověděla jsem mu: „Protože nesnáší, když mu o něm a o té jejich straně říkáš pravdu.“ Chvíli o tom přemýšlel a pak pokývl hlavou: „Ale někdo mu to přece musí říkat…“ Už jsem ho nepřesvědčovala, ale obavy a nejistota ve mně zůstaly.“

(…)

…na podzim 1949 byl podplukovník František Skokan náhle zatčen… pracovníci 5. oddělení hlavního štábu ministerstva národní obrany (obranné zpravodajství) obdrželi od všemocného Bedřicha Reicina pokyn „něco pořádného“ na Skokana za každou cenu najít, a to tak, aby se soudní přelíčení mohlo uskutočnit nejpozději v polovině roku 1950… v létě 1950 se konal v Praze tajný proces ve věci Skokan, Hojtaš, Moravec, Fiala, Rohlena a Tomčík… František Skokan byl za velezradu a vyzvědačství degradován a odsousen k trestu smrti…

A koniec príbehu? Kira Skokanová nemohla nečinne čakať na odsúdenie svojho manžela, šla najprv za Klementom Gottwaldom, ktorý ju odbil, že ide o vojenskú záležitosť, do ktorej nemôže zasahovať. Potom sa premohla a šla aj za Reicinom.

„Znám se s tebou a s tvou ženou dlouho, moc dlouho, Fricku,“ řekla jsem, a udělám ti tedy takový návrh: zařiď, ať můj Franta dostane místo smrtí doživotí – a ať musí na Sibiř. My bez řečí půjdeme s ním. Všichni, Frantova maminka, já i děti. Dělat umíme. Však víš, že leccos jsem už v životě zažila a přetrpěla. Takhle to vyřeš, Fricku, však oni na tebe ti u soudu dají. A Franta ti už nikdy nebude moci přejít přes cestu, když ti tolik vadí.“ Podíval se na mne a namítl: „Jo, budete si pěkně spolu…“ To mě naštvalo a vyjela jsem na něho: „No a?! Ty snad trestáš rodinu, děti mne, babičku Skokanovou?! Co ti kdo z nás udělal?!“ Ušklíbl se a navrhl mi: „Udělej něco jiného, Kiro: rozveď se s ním, a já ti obstarám slušný důchod i byt.“ Tím to u mne nadosmrti prohrál a jako věštící cikánka jsem mu syčela do tváře: „Jednou zavřou tebe, Fricku. Brzy! Pak ať se s tebou tvoje Jožka rozvede. Já to neudělám. Tvůj byt a tvůj důchod nechci!“ Tehdy jsem Reicina viděla naposledy v životě. Pak jsem jeho hlas slyšela až v rádiu, když o dva roky později vysílali proces se Slánským. Fricek byl mezi obžalovanými, na které čekala smrt, a v závěrečném slovu škemral o milost. Napadlo mne v té chvíli – promiňte mi, je to trochu hloupé – prostě jsem se zamyslela nad tím, co by tomu Franta, který se mi občas smával, že jsem řižská vědma, asi řekl, kdyby se toho dočkal.

Reicina síce neodsúdili za zločiny, ktoré páchal na nevinných, napriek tomu v jeho prípade nie je možné nespomenúť si na príslovie o Božích mlynoch!