K Průmyslu 4.0 nepotřebujeme Školství 1.2

Pamatujete si taky, jak jste chodili před školou s igelitovými pytlíky na rukou a nohou, cvičili jste práci s buzolou a učili se, že v případě atomového výbuchu si máte lehat na zem nohama k epicentru? Pamatujete si stejně jako já na pěstitelské práce, kde na 30 žáků připadaly dvoje hrábě, jeden kbelík a jedna lopata? Tak to se vám zdá asi stejně neuvěřitelné jako mě, že se tu někdo může zasazovat o návrat těchto předmětů.

Školství včera

Ráno jsme přišli do školy, sedli si do lavic, vytáhli hromady učebnic, ze kterých jsme málem dostali skoliózu a začali se učit. Od první třídy se známkovalo. Kdo byl dobrý, dostával jedničky. Kdo byl oblíbený, dostával jedničky. Dobrý a oblíbený nejsou synonyma. Někdy ano, protože žák, se kterým nejsou problémy a dobře se učí, přece jen bývá víc oblíbený, než třídní šašek. Ale pak tu byla také sorta lidí, kteří prostě měli modrá kukadla nebo paní učitelka byla kamarádka maminky. Ti starší si ještě pamatují, že občas maminka pracující na poště nebo na Národním výboru byla lepší, než doučování.

Hromady nepotřebných předmětů se vršily. Ano, stali se z nás všeumělci, což je myslím základ pro to heslo „zlaté české ručičky“. Dokážeme se orientovat i v tom, v čem západní studenti beznadějně ztrácí směr. Jenže selekce jedničkám až pětkařů je neúprosná. A tak chytří šli na lepší školy, hloupí na učňák. Hloupí… prostě neměli maminku na poště nebo někdy prostě neměli buňky na matiku.

Školství dnes

Vlastně to, co platilo včera, platí dnes. Jen s tím rozdílem, že některé předměty odpadly. Třeba ty pěstitelské práce či brannou výchovu. Jenže k tomu se přidala spousta jiných předmětů, které dřív nebyly. Vezměte si třeba práce s počítačem nebo množství jazyků.

Lidé, jako ti, kteří navrhují výše uvedené předměty vrátit do škol, by potřebovali protáhnout vzdělávacím procesem ještě jednou. Tak předně – většina základních škol dnes ještě v rámci výuky jakési „praktické předměty“, tedy i ty pěstitelské práce, rodinnou výchovu apod. Branná výchova by klidně mohla být zasunuta do občanské výchovy a součástí by byla návštěva nejbližšího krytu civilní obrany, vysvětlení základních zvukových signálů sirén a co dělat v případě živelných pohrom.

Školství zítra

To je to, co je třeba řešit dnes. Vlastně ne. Tohle bylo zapotřebí řešit už v roce 1990. V letech 1995 až 1997 mela být přijata celková koncepce reorganizace školství a začít se změnami v celé šíři vzdělávacího systému. Dnes je pozdě. Ale udělat se to musí.

Nemůžeme neustále děti na základních školách dělit na ty, co mají z matiky jedničku a na ty ostatní. Nemůžeme je separovat na státní školy zdarma a soukromé lepší za peníze. Nemůžeme je nechat odcházet na víceletá gymnázia a vytvářet jakési domnělé elitářství.

Je zapotřebí začít vzdělávat systémem pro přípravu na roky následující, ne ty minulé. A co bude v následujících letech? Třeba průmysl 4.0. Mluví se o něm, dostávají se na něj granty, zavádí se rychlostí robotické ruky na automatizované lince, ale školství o něm stále neví. Chybí nám prý dělníci. Chybí nám lidé obsluhující stroje. Máme naplnit učňáky a střední průmyslovky.

Ale zajímal se někdo, kdo tohle říkal, co znamená ten Průmysl 4.0? Když dnes začneme řešit naplnění základních tříd a následně učňáků, za osm let vyjde první várka takto silných ročníků do českých montoven. Jenže kam půjdou? Za osm let tu máme další průmyslovou revoluci. Už nebude zapotřebí člověka, který zvedne čtvercový plech, ustřihne mu na hydraulických nůžkách dva rohy a zase ho odloží. Tohle budou dělat stroje. A mnohem víc. My musíme už dnes vychovávat lidi, kteří budou mít verzi 4.2, aby průmysl 4.0, který dnes se zavádí, dokázali za pár let vůbec stíhat. A to návratem branné výchovy do osnova opravdu nezvládneme.

Doufám v to, že lidé jako Ondřej Kania, Martin Jaroš a další mladí, kterým české školství ještě nedokázalo tak úplně ublížit a naopak zahraniční školství je dokázalo inspirovat, se tohoto úkolu co nejdříve chopí a připraví komplexní plán rekonstrukce. Bude to heroický výkon. Má se začít od konce jako u výrobního pásu nebo od začátku? Ne, musí se začít všude. Musí se začít vychovávat ti, kteří mají vychovávat ostatní. Ale kdo vychová je? Kam pak půjdou, až budou vědět to, co vědět mají? Mají vychovávat další generaci těch, kteří budou vzdělávat nebo už je vrhnout do školského systému a nechat je měnit ten CK mocnářský systém, jenž se oprostil pouze od rákosek? Nezávidím jim. Ale udělat se to musí. Bohužel dnešní političtí představitelé do tohoto chuť nemají. Tohle jsou politické body sbírané za dvacet let. A tak to nikdo nedělá. Nechce.

Doufejme, že tedy vznikne strana, hnutí, společnost, která si vezme za cíl připravit právě vzdělávání 5.0, abychom nezaostávali stále víc, ale naopak abychom poskočili do čela vzdělanostního pelotonu.

EDIT:

Několik dní po napsání tohoto blogu vyšel diskusní pořad na DVTV ohledně této problematiky, kde se proti sobě posadil Karel Havlíček z Asociace malých a středních podniků a živnostníků a výše uvedený Ondřej Kania – podnikatel ve školství.

To, co říká pan Havlíček, je logické, pochopitelné, samozřejmé. Ano, má pravdu, Skutečně bychom měli udělat ty „pracovky“ moderní s počítačovými systémy. Jenže:

• Jak chce někdo pomocí počítače nalákat dítě na lásku k materiálu?
• Implementace na základní všechny základní školy bude opravdu strašná, jako většina současných nařízení. Ale hlavně si představte, jak taková vesnická škola, která má problém sehnat děti, tedy i peníze a učitele, implementovat dílčí posun k Průmyslu 4.0 v rámci dílen. Stačí se podívat třeba na tuhle fantastickou práci datové žurnalistiky irozhlasu. 32 % učitelů na ZŠ je mladších 40 let. Typickému učiteli je mezi padesátkou a šedesátkou. S velkou pravděpodobností je to tedy ten člověk, který bude učit i dílny. Máte pocit, že to je ten člověk, který by měl učit něco k Průmyslu 4.0? Pokud ano, tak se ještě podívejte na průměrný plat učitele. Jsme na tom nejhůř z celé OECD. Budou mít učitelé k tomu vůbec chuť?
• Kdo bude ty učitele školit? Kdo bude školit školitele?
• Mluvíme o základní škole. Mluvíme o školách, které jsou před separací – jak intelektuální, tak zájmovou. Takže si představte vzorovou situaci, kdy intelektuálně slabší dívky (označuji je tak bez jakých pejorativních proporcí) budou dělat na počítači, který je nezajímá, něco, co je nezajímá. Budou to dělat pomalu, na zařízení za několik desítek tisíc korun. Budou zdržovat ty, které to zajímá. Výsledek je podobný, jako naše dílny – kus dřeva, pilník a deset hodin pilovat, aby z toho byla kostka 2×2 cm.
• Teď se o tom bude dva roky mluvit (ostatně pan Havlíček to sám uvedl, že tahle akce je stará už z roku 2016, ale nikdo v tom nic neudělal), bude se připravovat implementace, bude se školit, pak se provede výběrové řízení pro zařízení škol vhodným strojním a programovým vybavením, poražený se odvolá, pak se vše konečně rozjede a uběhne krásných deset let a my máme venku ze ZÁKLADNÍCH škol první děti, které se budou rozhodovat, jestli jít na učňák nebo gympl. To je dynamika jako prase. Jen si vzpomeňte, kde byly telefony před deseti lety. Připomenu – lidé toužili po iPhonu 3G se šestnácti GB paměti (druhá generace nakouslého jablka), jinak se prodávaly první dotykáče ale hlavně tlačítkové telefony jako Nokia 6220. Co bude za dalších deset let?

Foto: Designed by www.vecteezy.com