O nefunkčnosti České pošty

Každý podnik prochází několika fázemi. První fáze je aktivistická, nadšená, kdy s minimem lidí se snaží udělat co nejvíce. Jde o fázi růstu, která jde ztuha, ale je v ní cítit to zapálení. Pak přichází první vlna stagnace, kdy se podnik rozroste tak, že je třeba přijmout nové lidi a najednou už to zapálení naráží na řízení kolektivu, což je jeden z největších zádrhelů. Vést lidi je to nejtěžší. To vám potvrdí každý vedoucí pracovník.

Pak přijde druhý strmý růst, kdy z malého podniku má být velký. Velké investice, velké plány. Kolektiv se rozrůstá a zase je tam cítit nadšení z toho, že se něco opravu velkého podařilo. Následuje velký moloch. Těžký, udýchaný moloch, kde protlačit informaci kterýmkoli směrem je podobné hře na tichou poštu. Šedesát tisíc nohou a z toho 30 000 různých bot. Co boty, to člověk, co člověk, to názor, to zkreslené slovo, to problém. A teď těch třicet tisíc lidí zujte z boty a pošlete je do bazénu.

Pošta má 30 000 problémů

Ano, Česká pošta má 30 000 problémů. Samozřejmě, že nechci poukazovat na všechny ty pošťačky, které dřou za minimální mzdu, ale každý z těch lidí je součást jakéhosi bazénu nacpaného lidmi, skrz který probíhají vzruchy a propadávají informace. Vzruchy se rozprostírají a vracejí ve formě vlnění, informace se zastaví někde v půlce cesty.

Dám vám příklad:

Česká pošta před lety připravila zákaznické kartičky. Kdo často posílá, má možnost si jí zadarmo zařídit a pak přijde na poštu a nemusí vyplňovat podací lístky. Pošťačka si naskenuje kartičku a adresáta doplní sama. Takže úspora času minimální, ba i ten lístek nakonec vytiskne v trochu jiné podobě na tiskárně. Hlavní výhoda – jsou na to slevy. Takže nápad dobrý, ale zastavil se někde na půlce cesty.

Nyní má Česká pošta NOVOU možnost – na tuhle kartičku může kdokoli vybírat vaší poštu. Takže už není zapotřebí tam chodit osobně, ale může přijít třeba partner/ka a na kartičku zásilku vybrat. Super! Jenže je tu ten bazén. Nápad to byl možná dobrý, ale zastavil se zase na půlce cesty a nabral trochu překvapivé informace.

Jde totiž o to, že každý, kdo něco takového chce, musí mít vlastní kartičku. A pak si na tu svojí kartičku nahraje jakékoli zmocněnce.  To znamená, že manželé Novákovi si budou muset každý udělat vlastní kartičku a Adam Novák si přidá příjemce manželku Jarku a paní Jarka Nováková si přidá příjemce manžela Adama Nováka. Problém je ten, že pokud to člověk dělá online, tak to stojí 89 Kč za přidání jednoho příjemce. Kdo by nechtěl si dělat Zákaznickou kartu, bude mu vystavena kartička průkazu příjemce. Ta už zdarma není – stojí 200 Kč. A kdo by chtěl třeba tuhle funkcionalitu zrušit, tak online je to zdarma, na přepážce 50 Kč. Manželé Novákovi tak dají za možnost výběru dopisů na poště 178 Kč. To je dost, že? Zvlášť ve srovnání s tím že když pošťačka přinese dopis domů, může ho podle pravidel pošty strčit třeba elektrikáři, který zrovna bude odečítat spotřebu energií.

Jak by to mělo být

Chápete? Tohle je prostě typický příklad fungování neskutečného molochu, kde rozum nemá moc co dělat a i dobře míněná funkce nakonec uvázne v bazénu mezi 30 000 lidmi.

Jak by to mělo tedy být? Rodina Novákových by měla sednout k počítači a zřídit si jednotnou rodinnou kartičku, která přijde následně poštou. Nechť je zpoplatněna třeba padesáti korunami za kus. Je jedno, jestli jí bude mít rodina jako jednu dohromady, nebo si udělají čtyři pro všechny členy rodiny.  Na internetu si můžou navolit, že třeba na rodičovskou kartu mohou vybírat i dopisy pro děti, naopak to ale nejde. Jedno zaškrtávací políčko a je to. V případě jedné karty samozřejmě tyto možnosti odpadají. Zmocněné osoby by se daly volně přidávat a odebírat (třeba s omezením ověření občanského průkazu).

A když by se odesílala zásilka, majitel by prostě mobilem naskenoval QR kód z kartičky do mobilu nebo by vstoupil do internetové aplikace, kde by vyplnil elektronický podací lístek. Po příchodu na poštu by předložil kartičku, pošťačka by naskenovala QR kód, přijala peníze a zásilku a poděkovala. Vše by na poště trvalo přibližně 30 sekund. Hodinové fronty by se tak mohly zkrátit o polovinu.

—

Tak co myslíte. Je tohle tak náročný systém, který by bylo příliš obtížné naprogramovat a uvést v život? V podnicích první a třetí fáze nikoliv. Ve druhé fázi by to bylo trochu složitější, ale podařilo by se to. Jenže Česká pošta je dav lidí v bazénu. Na jedné straně někdo řekne, že by mohla být udělaná zákaznická kartička a pak tichou poštou se lidé dohadují, kdo to vlastně umí, kdo by to měl dělat a kdo to bude dělat. Mezi tím se hromada lidí v bazénu vymění, takže nově příchozí moc neví, co se děje. A výsledek je ten, že na poště vám chtějí prodat losy, křížovky, pastelky a pojištění, ale poslat balík je problém.