Novinári – hrdinovia! – Anna Politkovská

Dnes, v čase keď naša vláda odmieta vyhostiť čo i len jedného ruského agenta s diplomatickým krytím v súvislosti s pokusom o vraždu dvojitého ruského agenta Skripaľa, je aktuálne znovu si pripomenúť jednú z mnohých (i keď asi najvýznamnejšiu) obeí ruského systému – novinárku Annu Politkovskú.

Anna Politkovská bola dňa 7. novembra (!) 2006 v Moskve zavraždená štyrmi guľkami. Zo záložky jej knihy Ruský denník, ktorú mám práve pred sebou, sa dočítame o.i.:

V její bohaté novinářské a publicistické pozůstalosti se našla i v Rusku dosud nevydaná kniha žurnalistických zápisků Ruský deník. Autorka v ní na půltisícovce stran zachycuje období od prosince 2003 do srpna 2005. Zahrnuje tedy do ní poslední ruské parlamentní volby (14. marca 2004), i druhé zvolení Vladimíra Putina ruským prezidentem. Víc než faktografická zjištění v ní zaujme přesná analýza důvodů, proč demokratické síly v Rusku zcela vyklidily prostor a jediným hráčem v ruské politické aréně se stal stále autokratičtěji vládnoucí prezident Putin. Ruský deník je podrobným popisem cesty současného Ruska k nové diktatuře.

Už výňatok z „denníka“ uvedený na zadnej strane obálky naznačuje šírku ruského záberu pri prenasledovaní, či skôr šikanovaní svojho obyvateľstva „autoritami“ na čo i len najmenších pozíciách. Tentokrát sa to týka šikany vojakov s vražednou pointou.

Co se stalo? Žeňa byl zdatný a dobře připravený voják. Byl to sportovec, nositel několika výkonnostních tříd a na vojenskou službu se zvlášť připravoval: už před nástupem do armády se mohl pochlubit tím, že v předvojenské přípravě zvládl několik armádních odborností. Naše armáda ale nepotřebuje vzdělané, nýbrž standardní vojáky. A v tom asi spočíval základní problém – Jevgenij Fomovskij měřil 196 cm a boty měl sedmačtyřicítky. U jednotky ale vyfasoval čtyřiačtyřicítky, v nichž musel denně ve čtyřicetistupňovém vedru naběhat 15 kilometrů. Takhle to v naší armádě chodí – bažanty je třeba mučit. Na začátku července už Žeňa mohl chodit nenejvýš tak v pantoflích. Naše země je obrovská. Když se Žeňová maminka Světlana Michajlovna Fomovská a jeho teta Jekatěrina Michajlovská vyvpravovaly do Priargunska, kde se chtěly podívat na přísahu, nevěděly, co je čeká. Z Jarového na Altaji do Priargunska je to pět dní cesty vlakem. „Už jsme to nestihly“, rozplakala se maminka. „Přijely jsme až desátého, a den předtím Žeňa zemřel.“ Priargunsk je osada městského typu v Čitské oblasti, učiněný konec světa. Márnice je v baráku při okresní nemocnici a spravuje ji věčně opilý soudní ohledávač mrtvol Prozorovskij. „Uviděla jsem Žeňu až v márnici,“ vypráví Jekatěrina Michajlovna. „Na krku měl stopu po smyčce. Zároveň jsme ale viděly řeznou ránu na levém zápěstí. Vysvětlovali nám, že než se pověsil, podřezal si žíly. Jenže celé tělo měl potlučené a hlava byla samá podlitina. Na omak mi připadala měkká, jako by měl všechny kosti polámané: v týle měl jasnou ránu po nějakém tupém předmětu. Pohlaví měl taky opuchlé a skoro zčernalé. Napuchlé a poškrábané měl nohy i záda, jako by ho někdo vlekl. A na chodidle jsme našly spáleninu. Na ramenou modřiny, jako by mu je někdo surově tiskl. Myslím, že ho mučili a pak ho teprve pověsili, aby vraždu nějak zakamuflovali.“ Žeňa se prostě nechtěl podrobit a požadoval obuv, která by odpovídala velikosti jeho nohou. A tak se erár rozhodl, že mu ukáže – přesně podle dávno vypracovaného armádního schématu: oficíři zamhouří oči a „disciplínu“ v kasárnách a u posádky vůbec udržují mazáci s poddůstojníckými náramenníky.

Mimochodom, manžela mojej kolegyne, ako vojaka základnej služby, tiež zavraždili a zvalili to na nešťastnú náhodu, zavinenú kým? No predsa ním samým! V každých kasárňach pritom vtedy – boli sedemdesiate roky 20. storočia – viseli transparenty s heslom: Sovietska armáda – náš vzor!

V Ruskom denníku Anny Politkovskej sa nemôžete netrafiť. Na ktorejkoľvek strane si knihu otvoríte, ide z nej hrôza. Strana 175:

19. června

Ve svém petrohradském bytě byl zastřelen Nikolaj Michajlovič Girenko. Byla to politická vražda známeho obhájce lidských prav a vědce-antifašisty. Vraždu zcela nepokrytě provedli ruští fašisté. Z jejich strany to byla jasná demonstrace. Nejdřív nad Girenkem vynesli rozsudek smrti, který umístili na internetu. Státní moc na to nijak nereagovala a Girenko byl v souladu s tímto rozsudkem usmrcen. Kdo byl Girenko? Šlo o petrohradského etnografa a předního vědeckého pracovníka Muzea antropologie a etnografie Ruské akademie věd, který při velmi vzácnych procesech s ruskými fašisty vystupoval jako soudní znalec. Analyzoval texty radikálních nacionalistických tiskovin a hodnotil ideologické platformy neonacistických skupin, které označoval za extremistické. Jeho znalecké posudky byly pregnantní a odborně zdůvodněné. Nejednou se staly základem rozsudků v procesech s neonacisty – přestože znovu opakuji, že podobné procesy jsou v Rusku velmi vzácné. Například v roce 2003 se ze 72 etnicky motivovaných trestních činů jen 11 dostalo až k soudu: vyšetřování těch ostatních ustrnulo na mrtvém bodě, protože vyšetřovatelé buď nedokázali, nebo nechtěli dokázat „národnostní motiv“. Neonacisté Girenka nenáviděli, protože když do vyšetřování nebo jednání soudu zasáhl on, tak dostávali tresty nepodmíněného odnětí svobody, zatímco jinak případy podněcování národnostních třenic či zločiny spácháne nacisty končí buď amnestií, nebo nanejvýš podmínkou. Na počátku června skončil právě jeden takový proces se členy místní pobočky tzv. Ruské národní jednoty a soudním expertem byl právě Griněnko. Vědeckých pracovníků a vůbec odborníků, kteří jsou ochotní veřejně vystupovat při podobných příležitostech, není mnoho, protože lidé se bojí pomsty ze strany fašistů, těšících se tiché podpoře moci a dokonce i většiny občanů. Takový soudní znalec nemůže počítat s tím, že ho justiční a bezpečnostní orgány podpoří, protože ty jsou dnes skrz naskrz prolezlé šovinosmem a xenofobií. Takové to vlastně bylo vždycky, jenže v atmosféře hysterické nenávisti vůči Kavkazanům, která je příznačná pro celé období Putinovy vlády a druhé čečenské války, se tyto šovinistické nálady dál nevídaně rozbujněly. „Když jsem se dozvěděla o Girenkově násilné smrti, měla jsem pocit, že se musí zvednout vlna veřejných protestů…“ řekla v těch dnech Alla Gerberová, spisovatelka, prezidentka fondu Holokaust a do prosince 2003 dlouholetá poslankyně Dumy za Svaz pravicových sil. Jenže zase se nestalo nic – nepřišel žádný protest. Naopak se dostavila vlna všeobecné spokojenosti. Zcela bez překážek, bez jediné reakce prokuratur, nemluvě o nějakých zákonem předepsaných krocích, se málem na všech internetových stránkách objevila radostná zpráva o Griněnkově vraždě: „Nacionalisté uvítali smrt tohto člověka s nadšením!“ Ruská národní jednota prohlásila, že „přijala předčasnou smrt antifašisty s úlevou“. Slovanský svaz (s oblibou užívajíci zkratku SS) již před Girenkovou smrtí umístil na svých stránkách poster s nápisem Věnováno Girenkově památce. Pod nápisem byl obrázek mladého muže v nacionalistické uniformě a s pistolí v ruce.

Na strane 211+ sa zase môžeme dočítať o tom, kto vládne doteraz v Čečensku a kto, podľa informácii, ktoré uvediem na záver tohto blogu, je vlastne osnovateľom Politkovskej vraždy.

29. srpna

V Čečensku se přece jen volil prezident. A zvolen byl samozřejmě drtivou většinou. Tím prezidentem se stal kandidát Kremlu Alu Alchanov. Faktickým vládcem Čečenska je však šílený Ramzan Kadyrov, sedmadvacetiletý syn bývalého prezidenta, později zavražděného Achmata Kadyrova, který byl ostatně zvolen naprosto stejným způsobem, tedy „všelidově“ a „drtivou většinou odevzdaných hlasů“. Kdo je Ramzan Kadyrov? Posledního půldruhého roku byl velitelem ochranky svého otce. V této funkci připustil vražedný teroristický útok na svého otce, za což nejenže nebyl z funkce odvolán, jak se to při podobných profesionálních přehmatech stává či alespoň stávat má, ale vzápětí byl osobně Putinem povýšen do funkce čečenského vicepremiéra pro silové rezorty (takže řídí policii, nejrůznější oddíly pro zvláštní úkoly a také čečenské omonovce). Vzdělání nemá. Zato má hodnost policejního kapitána, kterou získal neznámo jak – u milice nikdy nesloužil a na získání hodnosti policejního kapitána potřebujete v Rusku vysokoškolské vzdělání. A tenhle kapitán dostal navíc právo velet kariérním plukovníkům a generálům. Tak jim velí a oni jeho rozkazy plní. A proč? Protože vědí, že Ramzan je osobní favorit samotného prezidenta Putina. Tak tedy pár slov o Ramzanovi: Jak je možné, že člověk s takovými podivnými předpoklady může být Putinovým favoritem? Člověk, který zkroutil celé Čečensko do kozelce. A který to Čečensko obtěžkal daněmi jako nějaký asijský bej… Ramzan se jen málokdy zdržuje jinde než ve své rodné vesnici Centoroj (starý čečenský název této vesnice zní Chosi-Jurt). Centoroj je jedna z nejnevzhlednějších vesnic v republice. – je neútulná a nehezká a všude se tu potulují tlupy ozbrojenců s vrahounskými tvářemi. To není náhodou. Dnes tuhle vesnici protkává spleť klikatých prašných uliček, rámovaných mamutími zdmi a ploty. Za většinou těchto moderných hradeb jsou domy samotné rodiny Kadyrovovy, rodin nejbližších tělesných strážců a také bojovníků ochranné služby prezidenta, tedy jednotky, která vznikla ještě za života Kadyrova staršího. Všichni Centorojští, kteří se rodině Kadyrova nezamlouvali, byli nuceni odstěhovat se už před dvěma třemi roky do jiných obcí a jejich domy dostali střelci Ochranné služby. Je to protiprávně zřízená a federálními zbraněmi výtečně vyzbrojena jednotka. Jde opravdu o typicky nezákonně sestavenou bojovou jednotku, která se od oddílů Basajevových ozbrojenců liší jenom tím, že v jejím čele stojí Putinův favorit, což znamená, že těmto mužům je dovoleno vše. Kadyrovci se podílejí na ozbrojených konfliktech, stejně jako vojácí ministerstva obrany. Nadto ovšem zatýkají lidi a vyslýchají je, tentokrát jako orgány ministerstva vnitra. A jako by ani toho nebylo dost, mají v centorojských sklepeních zařízeny malé věznice, kde své oběti mučí jako bandité. Prokurátor však do Centoroje nezabloudí – žádný. Pro jistotu. Prostě sem nepřjede a tím to končí. Z Centoroje se tak stalo území, kde žádné zákony neplatí. Takhle to rozhodl Putin: Kadyrov stojí zcela mimo kategorie a pravidla, jež platí pro ostatní, protože on údajně proti teroristům bojuje „svými vlastními metodami“. (…) Ramzan jezdí do Grozného je zřídkakdy, protože se bojí, aby ho někdo nezabil – cesta trvá tak půldruhé hodiny. Tento Ramzanův strach se taky stal hlavním důvodem proměny Centoroje v pevnost. Když sem jedete, je síto bezpečnostních kontrol stejně husté, jako když jedete do Kremlu. Je to celá série strážních stanovišť, která rychle následují jedno po druhém. Když všechna stanoviště projedu, ocitám se v „domku pro hosty“, jak říkají ozbrojení muži kolem mě…

Takto sa začína popis stretnutia Anny Politkovskej s Razmanom Kadyrovom, ktorý, možno, bol práve tou poslednou kvapkou, ktorá sa jej stala osudnou.

„Tak kde je ten Ramzan?“ ptám se netrpělivě. Rozhovor jsem měla předem domluvený. „Hned to bude…“ mumlá ostraha „domku pro hosty“, a v tuto chvíli tedy i moje. (…) Když se setmělo, objevil se konečně Ramzan. S ním se sem přihrnula mračna chlapů se zbraněmi, kteří byli najednou všude – na nádvoří, na terase i po pokojích. Někteří posléze zasahovali do našeho rozhovoru a dopouštěli se i komentářů, nejednou ve velmi tvrdém a agresívním tónu. Ramzan se rozvalil v křesle a nohy v ponožkách mi strčil málem pod nos. Samozřejmě to bylo naprosto bezděčné, bylo vidět, že je zvyklý chovat se vždy tak, jak uzná za vhodné. „Chceme udělat pořádek nejen v Čečensku, ale na celém Severním Kavkazu,“ spustil Razman. „Abychommohli kdykoli klidně cestovat jak do Stavropolu, tak třeba do Leningradu… Budeme bojovat po celém Rusku. Dostal jsem pokyn, že mám volnou ruku po celém severním Kavkazu. Mám tu ničit bandity.“ „Komu říkáte banditi?“ „Maschadovovi, Basajevovi a tak…“ „Takže úkolem vašich lidi je najít Maschadova a Basajeva?“ „Jo. Ale hlavně je zlikvidovat.“ „Všechno, co se děje ve vašem jménu, se dá snadno obsáhnout slovy ´zničit´ nebo ´zlikvidovat´. Nebylo už těch bojů dost?“ „Samozřejmě bylo. Vzdalo se nám už 700 lidí, který žijou normální život. Po ostatních taky žádáme, aby zastavili nesmyslný odpor. Jenže bojujou, tak je musíme likvidovat. Dneska jsme chytili tři. Dva jsme zlikvidovali. Jeden byl velkej emír. Našcho. Ze skupiny Doku Umarova. Tam je to velká šajba. Tak jsme ho zničili. V Ingušsku. Tam se schovávaj skoro všichni.“ „A jaké vy máte právo někoho likvidovat? Navíc v Ingušsku, když formálně je vaše jednotka jen ochranka čečenského prezidenta.“ „Podle zákona na to právo mám. Do tý akce jsme šli společně s ingušskou FSB. Máme všechny oficiální povolení (lež – nic nemá – pozn. Aut.)

Rozhovor pokračuje rozporuplnými vyjadreniami Kadyrova, pri ktorých najprv striktne odmieta a neskôr nechtiac potvrdzuje svoju závislosť od Kremľa. Rozhovor sa postupne presmerúva k osobným invektívam až útokom na Politkovskú a novinársku obec celkovo.

„Jak hodnotíte sám sebe? Co je silná stránka vaší povahy?“ „Jak to myslíte, tomu nerozumím.“ „V čem jste dobrý? A v čem naopak slabý?“ „Já se za slabýho nepovažuju v ničem. Jsem silnej. Alchanova udělali prezidentem, protože já si myslím, že je silnej. A já mu storpocentně důvěřuju. Ty si taky myslíš, že nám tady rozhoduje Kreml? Tady rozhodujou lidi. To slyším snad prvně, že by tady vo něčem rozhodoval Kreml.“ „Zvláštní – já to už tedy slyšela…“ (Jenže uplyne ani ne hodina, a Ramzan bude tvrdit pravý opak: že absolutně o všem rozhoduje jedině Kreml, že lidi jsou chátra, že mu v Kremlu hned nabídli, aby se stal prezidentem, ale on, Ramzan, to odmítl, protože on chce „bojovat“.)

„Kdyby jste nás vy nechali na pokoji, tak my Čečenci by sme byli už dávno jednotný.“ „Koho myslíte tím ´vy´?“ „Třeba novináři, takoví jako ty. A ruský politici. Vy nám bráníte, abychom udělali pořádek. A rozeštváváte nás. Třeba ty, ty ses taky postavila mezi jedny a druhé Čečence. Ty jsi náš nepřítel. Horší než Basajev.“ „A kdo ještě je váš nepřítel?“ „Já nemám nepřátele. Proti mně stojej jen banditi.“

„Teď se už chystáte být čečenským prezidentem?“ „Ne.“ „Jaká činnost se vám líbí nejvíc?“ „Mně se líbí bojovat, já jsem voják.“ „Už jste sám někoho zabil?“ „Ne. Já jsem odjakživa velel.“ „Na to jste snad příliš mladý, abyste velel. Takže někdo musí velet i vám…“ „Mně velel jedině Kadyrov. Nikdo jinej. A nikdo jinej už mi velet taky nebude.“ „Ale rozkazy k zabíjení jste vydával, ne?“ „To ano.“ „A nebál jste se?“ „To jsem nebyl já, to Alláh. Prorok řekl: Vahhabisty je třeba zabíjet.“ „Tohle že vám řekl? A co když vahhabisti nebudou, s kým budete bojovat pak?“ „Budu včelařit. Já mám včely už teď. A taky bejčky. A bojový psy.“ (…)

„Jaké máte vzdělání?“ „Právnický. Teď to dodělávám. Skládám zkoušky.“ „Jaké?“ „Jak to – jaký? Normálně zkoušky.“ „Jak se jmenuje vysoká škola, kterou dostudováváte?“ „Je to filiálka Moskevský vysoký školy obchodní. V Gudermesu. Teda právnický.“ „A jakou máte specializaci?“ „No právník!“ „Dobře, ale z jaké oblasti děláte třeba diplomku? Z trestního práva? Nebo z občanského?“ „To jsem zapoměl. Téma mi napsali na papírek, ale já zapomněl. Vono se pořád něco děje.“

Anna Politkovská je už dávno mrtvá. A Ramzan Kadyrov je pravou rukou prezidenta Putina a od roku 2007 potvrdeným prezidentom Čečenska. Keď 18. marca 2014, deň po krymskom referende vystúpil v Kremli s mimoriadnym posolstvom Vladimír Putin, jedným z prítomných „hrdinov“ bol aj „náš Ramzan“. Michail Zygar, autor známej výpovednej knihy Všetci mocní Kremľa popisuje záver celého kremeľského ceremoniálu nasledovne:

Ľudia v sále boli nadšení. Aplauz prítomných zaznieval po každom odseku v Putinovom prejave, akoby ich dirigovala nejaká neviditeľná ruka. Dohromady zaznelo dvadsaťsedem potleskov. Pritom prvé dva a posledné dva boli postojačky, takmer celá Georgijevská sála v Kremli vstala zo stoličiek a skandovala „Rossija! Rossija!“ a „Putin! Putin!“. Potom Putin a šéfovia Kremľa podpísali dokumenty o pripojení polostrova k Rusku. Zaznela hymna. A všetci sa pobrali k východu, objímajúc sa a navzájom si blahoželajúc. Žiaril najmä prezident Čečenska Ramzan Kadyrov. Cestou k východu si nahlas pospevoval slová ruskej hymny. Po ceste sa zastavil, keď uvidel známeho: „Tak čo, teraz Aljašku?“, opýtal sa s radostným smiechom.

Keď som po skončení besedy s Michailom Zygarom na vlaňajšej Pohode zašiel poprosiť autora knihy Všetci mocní Kremľa o autogram, položil som mu klasicku otázku: „A nebojíte sa o svoj život?“ Zygar mi odpovedal, že Putin nedáva vraždiť novinárov. A na moju podotázku: „a čo Politkovská?“, odpovedal, podpisujúc sa mi do knihy,: „Politkovskú dal zavraždiť Kadyrov!“