Overené účinky omamných látok na pohybový aparát

„Řízek, vole!“ Karel udrel päsťou do stola a Země česká zahučela z Janských Lázní cez třeboňského kapra až po Brno. „Až přijedu domů, dám si řízek. To jídlo tady mě už pořádně sere!“
Sedeli sme v Relax bare. Karel svojím gestom rozlial pivo a zakrúžil hlavou veľkou ako balvan.
„Chalani, Karel je bývalý boxer. Karel, povedz chlapcom, čo máš napísané na odznaku!“
„Tady?“ Medveďou tlapou si nadvihol rybársku vestu. „Ne – ne – ne – nejsem z cu – cu – cukru, vole!“
„Jasné, že nie si!“ podporil som ho.
„He – he – he – le, dáš si panáka? Zvu tě.“
Kým nám dokúrený chlapec nalieval poldeci, stihli sme vypiť jedného Krakonoša. Lučenskí kamaráti, čo ma prišli pozrieť do kúpeľov, zatiaľ vonku na terase baštili grilovaný hermelín a pili šieste pivo. Takto nejako vyzeral môj rekonvalescenčný pobyt vo východných Čechách. Poldecáky a lokálne pivo boli trvalé, obmieňali sa len návštevníci. Ľuďá, ako by povedali českí braťá.

Jediný slovenský pacient
Pobyt v kúpeľoch som si predstavoval ako dovolenku v raji. Terezu som varoval, že je možné, že budem obkolesený gymnastkami, ktoré si do lázní prišli zrekonvalescentovať vytknuté členky. Smiala sa. „Seš asi jedinej mladej člověk, kterej chce do lázní. Ale když to tak cítíš, tak jeď. Jsem zvědavá.“

„Jak to, že jste tady, když jste Slovák?“ spýtala sa ma doktorka na vstupnej prehliadke.
„Bývam v Prahe, platím tu všetky odvody. Snažím sa kupovať si české výrobky. Viete, syry, mlieko, pivo, chlieb, okurky a tak…“
„Mléko? Nepijte mléko. Je to jed. Člověk ho potřebuje jenom když je mladý. Podívejte se kolem sebe. Kolik zvířat pije mléko i v dospělém věku? Hm? Žádné. Tak vidíte. To radši to pivo, když už. Co vás trápí?“
„Kolená. Trochu chrbát.“
„Jo. Co děláte?“
„Za počítačom“
„Ajťák, co?“
„Copywriter.“
„Cože?“
„Píšem.“
„Jo. Otočte se zády ke mně a předkloňte se. Hm… Hm… Jasně, jste celej pokroucenej. To máte od toho programování.“
Dostal som sedem procedúr denne. Cvičenia na balans, cvičenia v bazéne, masáže, elektroliečba, perličkový kúpeľ, fyzioterapia, posilňovanie kvadricepsov.

Karel a Zolpidem
Tereza mala pravdu. Je možné, že okolo mňa boli gymnastky, ale olympiáda, na ktorú sa kvalifikovali, bola v Tokiu v ’64-om. Prvé tri dni som bol preto pomerne nesvoj. Karel, môj štyridsaťpäťročný koktavý spolubývajúci – bývalý boxer s dvakrát zlomenou prepážkou – mi na začiatok povedal, že má rád Slovákov a že bol na vojne v Kežmarku. Mal vtedy 25, spravil si tam nechtiac dieťa a je s ním v kontakte raz ročne, cez telefón. Vedel som, že ten človek bude chrápať, ale ani vo sne by mi nenapadlo, že bude chrápať NEPRESTAJNE. Pamätáte si pripájanie sa na internet cez pevnú linku? Presne to robil svojimi ústami a zlomeným nosom. Prekladal to mľaskaním a stonaním, občas si dokonca v spánku odgrgol. Keď som sa v noci nakláňal nad jeho tvár, pripomínal mi kapra kráľovského, šéfa všetkých mazľavých rýb v bahnisku.

Samozrejme, že som sa sťažoval. Nie Karlovi, ten za to nemohol, ale všetkým naokolo. Keď sa ma nezávisle, jeden po druhom opytovali „zda jsem zkusil špunty do uší“, zakaždým som si spomenul na peknú vetu, čo napísal môj obľúbený spisovateľ Emmanuel Carrère v knihe Iné životy ako môj: „Povedať melancholikovi, že šťastie závisí od jeho rozhodnutia, je ako povedať hladujúcemu, že veď prečo si nedá briošku.“ Riešil som to po svojom. Každý večer som navštívil tých istých pár podnikov a všade nechal okolo stovky za pivo. Pivo stálo od 23 do 30 korún, do izby v Depandancii Čechie som sa vracal omámený, aby som zaspal skôr, než Karel spustí svoje serenády. Lenže po čase aj pivo prestalo fungovať.

Deň pred svojimi meninami, 24. júla, som si v stave skutočného zúfalstva vypýtal na vizite od doktora prášky na spanie.
„Na co vám to bude? Dyť jste mladej.“
„Nemôžem spať. Spávam tri hodiny denne. Na procedúrach sa premávam ako mátoha. Zdá sa mi, že sa prechádzam v sne.“
„Z čeho to máte?“
„Zo spolubývajúceho. Strašne chrápe.“
„Tak to potřebujete spíš brokovnici než prášky na spaní… Tak jo. Ja vám něco předepíšu. Takovej malej prášek, ale dejte si z něj jenom polovinu, jo? Je to celkem silný.“
Hneď, ako som doktorovi tú polovičnú dávku odkýval, som vedel, že zhltnem celú tabletku a kľudne aj dve. Takže, večer v izbe som poprial Karlovi dobrú noc a šupol do seba jeden Zolpidem. Ľahol som si na brucho jak batoľa a počúval Karlove dýchacie trubice. Zrazu som pocítil, ako sa mi predlžujú najprv ukazováky, a potom aj prostredníky. Po chvíli boli také dlhé, že som si nimi škrabkal palce na nohách. Karlovo chrápanie som síce stále vnímal, ale povšimol som si v ňom určitú pravidelnosť. Nechápal som sa, prečo mi predtým prekážalo, veď keď sa do toho človek započúva, tak je to vlastne ako vlny. Kokos, veď Karel šumí. Ježiš, to je pohoda. Mallorca. Západ slnka, more, unavené čajky. Koniec, tma.

Meniny
Ráno som sa prebudil ako mierne najebaný. Ako keby som si šupol nalačno zo tri dvanástky. Čakala ma procedúra, na ktorej sme mali balansovať na šikmých plošinách a ktorú som prozreteľne vynechal. Namiesto toho som si zadelil pivo, aby ma prebralo a povzbudilo. Povzbudilo ma k ďalšiemu pivu. Do toho sa na terase baru objavil kamarát, 57-ročný Robert zo severních Čech.

„Kubóóó! Ty máš dneska svátek, žejo? Tak všechno nejlepší! Renčo, já si dám taky jedno tady se Slovákem. A ještě nám prosimtě dones dva panáky. Tak co si dáš, Kuba?“
„Hocičo, tyvole.“
„Tak jó! Renčo, dáme si hruškovici!“
Dali sme si dve kolá, lebo človek má dve nohy. Lenže má aj dve ruky, dve oči, uši atakďalej, preto sme nemohli prestať.
„Prosimtě, Kubo, jaks mi tehdá říkal o tý marjánce, jo?“
„No.“
„Že ten sex je po ní takovej… viš.“
„Intenzívnejší.“
„Jó, jó, přesně. Tak mě napadlo, jestli bys…“
„Daj mi dve stovky a zajtra ti ju prinesiem.“
„Cože? A to jen tak? Jak víš, kdo to prodává?“
„Robert, však sa tu večer poprechádzaj a zhlboka dýchaj. V každom druhom podniku niekto húli. Dnes sa tu prejdem, niečo ti kúpim a zajtra ti to donesiem, hm?“
„Tak jo.“

„Hele, koukni, to jsou fešáci! Kluci, máte tady volno?“ Boli dve. Jedna mala 69 a druhá 70, ako sme sa o chvíľu mali dozvedieť.
„Ale jasně, dámy, jen pojďte! Tady Kuba má dnes svátek, tak si na něj připíjíme.“
„No ale neříkejte! Tak to se k vám musíme přidat. Lído, co si dáš?“
Objednali sme si ďalšie kolá. Dámy pili do oboch nôh, my s Robertom sme už nohy mali za sebou, takže sme pili do rúk. Cítil som sa veselo – naozaj som oslavoval.
„Ste celkom pekná,“ povedal som Lide. Hovoril som jak Richard Müller – môj hlas znel, ako z kazety v magnetofóne s vybitými baterkami.
„Já jí to taky říkám! A vidíš, to je jí šedesátdevět! Jako, ŠEDESÁT DEVĚT, chápeš, hochu, chachachacha!“ Rup ho do seba. „A nevěřil bys, jak hezkou má dceru. Kolik že ti to je, Kubo?“
„Tridsaťjeden.“
„Tak vidíš, Lído! Řekni mu něco o Lucii. Prodej ji trochu, je to pohlednej kluk. Aspoň se u vás v rodině promíchá krev a budeš mít zdravé vnouče, žejo! Máš přítelkyni, Kubo?“
„Jo.“
„Ale není Češka, co? To kdybys měl Češku, už bys jinou nechtěl!“
„Je Češka.“
„Ach ták. Tak to asi nic, no. A nechystáte se náhodou rozejít? Protože kdyby jo, tak tady Lída má perfektní dceru! Je jí pětatřicet, to je pro tebe akorát! Ach, hochu, kdybych já byla ve tvým věku, neodešel bys odsud po svých. Jo, já vím, jak teď vypadám, ale když mi bylo dvacet něco, to jsem to tady vopíchala skoro všechno! Chachachacha! Renatko, ještě čtyři panáky a dvě piva, jo?“

Kultúra a najhoršie filmy
Nepamätám si úplne presne, ako som sa dostal do izby, ale od slova do slova si spomínam na Karlovo privítanie.
„He – he – hele (kýval pri tom hlavou hore a dolu, ako keby mal pod bradou pružinku), hele, spisovateli, když seš takovej ba – ba – básník, tak poslouchej:

V Pardubicích na rohu
Visí kurva za nohu
Nechoďte k ní, prosím vás,
Zvedne nohu, ochčí vás!

Dobrý, co?!“
„Je to popiči, Karel.“
„To já vím! Ale já jsem to ne – ne – ne -…“
„Nevymyslel.“
„Jo!“
Zaspal som bez tablety.

Na ďalší deň som sa stavil v kine. Výber bol pestrý a nekvalitný, ako v čínskom obchode na hlavnej. Vyberal som si podľa herečiek. Keďže nepoznám v Hollywoode nikoho krajšieho ako je Alicia Vikander, šiel som na Tomb Raidera.
„Nevedel som, že tu máte kino,“ povedal som pani, ktorá trhala lístky.
„Tak pane,“ prebodla ma, „tady je kino třicet let. Z TOHO TŘI ROKY HRAJEM DIGITÁLNĚ!“
„Prepáčte.“
Občas robím také blbosti, ako že sa ospravedlním za niečo, čo som neurobil a navyše by to niečo bolo treba skôr pochváliť. Lara Croft sa po x-tý krát ocitla v beznádejnej situácii – z ktorej sa, samozrejme, vyslobodila. Aj ja som sa vyslobodil. Z kina som odišiel dvadsať minút pred koncom, fakt sa na to nedalo pozerať. Na námestí som si sadol pod lampu, otvoril pivo a knihu – vtedy to bola Henry & June od Anaïs Nin. Píše o Henrym Millerovi a jeho žene June, o tom, ako sa do oboch zamilovala, píše o tom, čo s ňou láska k týmto dvom šialencom urobila, píše: „To, že jsem Henryho neviděla, možná vystupňovalo můj hlad. Často masturbuji, rozkošnicky, bez výčitek svědomí, či dodatečného znechucení. Poprvé poznávám, co to znamená jíst. Přibrala jsem čtyři libry. Mívám šílený hlad a jídlo mi přináší neustálý požitek. V současné době mám jen tři touhy, jíst, spát a šoustat. Vzrušují mě kabarety. Chci slyšet rozpustilou hudbu, vidět tváře, dotýkat se těl, pít ohnivou benediktýnku. Chci tančit. Chci drogy. Chci poznat zvrhlíky, být s nimi v důvěrném styku. Chci se zakousnout do života a nechat se jím roztrhat…“

Ďalšiu kultúru som urobil o týždeň nato, keď som šiel na film Gangsterdam. Prišiel som tesne po začiatku premietania.
„Prepáčte, že meškám.“
„ALESPOŇ ŽE SI TO UVĚDOMUJETE!“
Vykresľujem tu tú pani ako harpiu, ale v skutočnosti bola v pohode a po filme sme sa porozprávali, na ulici sme sa zdravili a tak. K filmu: premýšľam, či som niekedy v živote videl niečo horšie. Je možné, že áno – napríklad Tomb Raider s Aliciou Vikander. Inak, za všeobecne najhorší na svete považujem film Všemocný, v ktorom hlavný hrdina zhltne prášok, čo mu umožní využívať mozog na 100 %. A potom, keď je už takýto nadupaný a ovláda všetky fyziky, chémie, bojové umenia a empatie, stretne na ulici zlého chlapca, čo mu povie, aby mu tiež dal ten prášok, lebo inak ho zbije. Tak on mu ho dá, a máme zápletku. Späť ku Gangsterdamu – dopozeral som ho, pretože tam bola Manon Azem. Pokojne by sa mohla volať aj Zaňou Amen, lebo… šak sa pozrite.

Diskotéka
V Janských Lázních väčšina ľudí chodí pomaly alebo na vozíku. S mojimi operovanými kolenami a pobolievajúcim chrbtom som sa medzi nimi cítil ako klokan. Najlepšie ale je, že skoro všetci invalidi si pobyt užívajú ako puberťáci tábor. Videl som lásky na jednu noc, podvádzanie dlhoročných manželiek (a manželov, aby ste si nemysleli), videl som veľmi veľa na padrť rozobratých ľudí, ktorí nevedeli chodiť ani triezvi, nieto ešte pomletí alkoholom. No proste, bola to fakt sranda. Do jednej z ubytovní sa hostia musia vracať do 22.00, lebo inak dostanú čierne bodíky. Kto má tri také bodky, letí z lázní preč a navyše si to celé musí preplatiť. Tento systém funguje odvtedy, čo si jeden vozíčkar povyrazil na diskotéku a našli ho nadránom došťatého, dosratého a ogrcaného na námestí pri studničke. Vedľa vozíka.

Keď ma prišli pozrieť kamaráti – tí zo začiatku blogu – musel som ich na disko zobrať. Je to zážitok. Diskotéka sa volá Black Hill (pretože Janské Lázně sú pod vrchom Čierna hora) a čapujú tam Stella Artois. Nevadí. DJ, kým je triezvy, hrá klasiky od Michala Davida, Elánu, děvčat Vondráčkových a podobne. Potom, keď ho to premôže, zahlási Písničky na přáááánííí! a všetci potrundžení rekonvalescenti si môžu dať zahrať niečo z YouTube priamo uňho na compe.

Mali sme asi 97. pivo, keď sme vošli do Black Hillu a zbadali mladého Róma na elektrickom vozíčku, ktorý si to roztúroval do kruhu medzi tancujúcich, zapol blikanie výstražných svetiel a na zadnom náhone sa točil dookola ako drifter. Chlap vedľa neho odhodil barle a skákal na jednej nohe, ďalší dvaja pacienti sa na seba pritisli a bozkávali sa ako Sean Connery v starých filmoch. DJ si spieval. Našli sme si voľný box a objednali Ruský štandard. Po prípitku sa ku mne natlačil brat a ukazoval na displej mobilu:
„Choď mi dať zahrať túto pieseň!“
„Prečo? Choď si sám.“
„Nemôžem. Mám očný kontakt s tamtou ženou (pekná) a nechcem ho prerušiť. Keď to dáš zahrať, zavolám ju tancovať.“
Sedela v obklopení troch mužov a ja som zrovna nemal chuť na nejaké konflikty, ale zábava bola v plnom prúde a boli sme celkom veselí. Tá pieseň sa volá Paternaire Particulier. Bol som dosť opitý na to, aby som jej názov cestou od stola k DJ-ovi zabudol, ale nie taký opitý, aby som si nezapamätal, že to malo byť niečo na P.
DJ ma okríkol: „Nazdar, Kubo! Tak co to dnes bude?“
„Čau! Pendulum: Tarantula.“
„Cože? Neznám, ale najdu!“
Cestu späť k stolu som odtancoval v dramáči, ako keby ma žiadne kolená nikdy neboleli. Vtedy som si uvedomil, ako to celé vlastne funguje, prečo ľudia navštevujú kúpele a prečo im to pomáha. Brat po tú slečnu nešiel, len krútil hlavou a tarantula vyhnala všetkých z parketu. Arachnofobici.

Ježíš
Na druhý deň sme šli triezvieť na Stezku v korunách stromů. Je to fajn. Cestou sme sa zastavili pri studničke, nad ktorou stála veľká socha bradatého muža, vytesaná do kameňa. Napili sme sa vody z prameňa a kamarát so zbytkáčom v hlase hovorí: „Počúvajte, oni sú tu dosť veriaci v týchto lázních. Veď teraz sme prešli okolo kostola a tu je zase ďalší Ježiš.“
„To je Krakonoš, tyvole.“
Dali sme si obed a šli si pospať. Popoludňajší spánok som mal za sebou ako prvý, a kým chlapci spali, zašiel som na pár pív do Relax baru. Stretol som tam chlapíka, čo vyzeral ako vytretý Kristus.
„Kubo,“ podal som mu ruku.
„Zajíc, vole.“
Štrng-štrng.
„Ale ty tu asi nie si ako pacient?“
„Pacient? Dnes jsem měl už dvanáct piv, vole. A to mě jich ještě dvanáct čeká. Vidíš ten kopec?“
„Vidím.“
„Tak tam bydlím. A jednou… ale, já nevím, jestli bych ti to měl říkat,“ podal mi joint. „Ale jo, řeknu ti to! Jednou jsem ten kopec sjel na snowboardu, vole. Když se majitelovi tyhle hospody narodil syn. Oslavovali jsme, víš?“
„Šak to je vpoho, nie?“
„No jó, jenže v létě! A NA DURMANU! Kúúúrva, to byla jízda! Ty to nebudeš kouřit?“
„Neviem, asi nie.“
„Tak dej. Byl jsi už na disko?“
„Na disko? Hej, bol.“
„RA – CHO – TI – NÁÁÁ, co? Mě tam jen tak nepustěj, nadělal jsem tam párkrát vostudu, víš? Nojo, hochu, všechno je jiný. Před deseti patnácti lety to tady byla kost na každém kroku. Co já si tady zaprcal, vole! Teď jsou tady jen starci, je to jak ve vězení. Byls někdy ve vězení?“
„Nie.“
„No to já jo. Dělal jsem blbosti. Ale nikoho jsem nezabil, neboj. Jenom krádeže, nějaký bitky a tak, víš.“
„Napíš o tom.“
„Jako knihu?“
„Jako knihu. Však polovica ľudí, čo píše, by chcela mať také zážitky ako ty, aby si nemuseli vymýšľať kokotiny.“
„Ale to by nikdo nečet.“
„To ti môže byť jedno, veď to nebudeš písať pre niekoho. Proste to napíšeš, a je to.“
„No takhle. Taky že si něco i píšu, ale stydím se to někomu dát přečíst, protože nevim, jestli to je dobrý.“
Veľmi som mu prial, aby sa na nejakých ľudí, predovšetkým na čitateľov, vykašľal a aby napísal to všetko, čo mi vyrozprával. Bol to taký jednorázový chlap – keď ste ho videli druhý a ďalší krát, začal vám liezť na nervy, lebo bol zvyčajne pripitý a hocičo, čo povedal, znelo stokrát zaujímavejšie ako celý váš život. To, že mal plné vrece zážitkov, demonštroval vždy, keď ste ho stretli, takže nakoniec ste sa mu začali vyhýbať, a preto sedával zvyčajne sám, s pivom na lavičke pred barom. Hovoril som mu to stále dookola, píš, píš, píš, nemusí ťa zaujímať, čo si o tom kto bude myslieť, ale som si takmer istý, že si od neho nikdy nič neprečítate, pretože súčasťou takého života, aký žil, je závislosť na ňom, a tá vám nedovolí sadnúť si na riť a písať, maľovať, skladať hudbu – proste si to celé odžijete a niekto iný to nakoniec napíše za vás. Takých, čo zvládli obe veci, nie je veľa, ale to sú presne tí, ktorých čítam rád.
Zajíc šiel po pivo, ale už sa nevrátil, a chlapci stále spali. Vytiahol som svojho prvého Kerouaca, na ktorého som sa skutočne sústredil – Podzemníci – fakt smutná kniha. Takto opisuje Fritza Nicholasa, „čestného hlavouna podzemníků“: „vyzáblej jak Kristus s faunovskejma rysama a mladej a vážnej a jako táta celý tý partičky, tak třeba; člověk ho najednou viděl v Černý masce se zakloněnou hlavou, jak černýma úzkýma očima všechny sleduje jakoby v rostoucím úžasu a jako by si říkal, „tak jsme tady drobečkové, a co teď, miláčkové?“ ale taky velkej feťák, sjel s chutí kdykoliv a v pořádnejch dávkách cokoliv, co ho pořádně nakoplo.“

Ilúzie
Vždy, keď niekto z mojich lázenských kamarátov odišiel, bolo mi chvíľu smutno. Ale väčšinou to netrvalo dlhšie ako pár hodín. Zašiel som si niekam na pivo, k niekomu si prisadol a už to šlo. Zoznamoval som sa aj na procedúrach. Bola tam jedna celkom pohľadná žena – nevedel som odhadnúť jej vek, ale dosť sa smiala a mala celkom chlípny humor. Po cvičení v bazéne sme mali polhodinu „voľného programu“ – mohli sme buď plávať, alebo sa močiť vo vírivke. Ocitli sme sa v nej len dvaja, s výhľadom na Krkonoše. Z predchádzajúceho dňa, keď sme sa zase s kýmsi lúčili, som bol ešte stále v dobrom rozmare – v hlave mi síce dunelo, ale na svet som sa pozeral zvesela.
„Prosím ťa, čo sa ti stalo? Vyzeráš, že si úplne zdravá.“
Strašne sa rozosmiala. „Nic se mi nestalo. Měla jsem rakovinu prsu, ale taky se mi začína roztroušená skleróza. Takže jsem si mohla vybrat, zda chci jít do onkologických nebo ortopedických lázní. Střídám to. Teď jsem tady, už po několikáté.“
Čudoval som sa, lebo v plavkách vyzerala, že má prsníky oba. Spýtal som sa jej, či nemá jeden prsník.
„Nemám. Jsou na to takový speciální vycpávky, takže to takhle není vidět.“

A potom som stretol Milana. Mal tak meter a pol, žiadne vlasy a fúziky ako diktátor. V pravom uchu nosil zlatú naušnicu, na jednu nohu strašne kríval – vlastne, kráčal tak, ako keby sa chcel s každým krokom z celej sily odraziť a vyskočiť hrozne vysoko. Keď sme sa zoznamovali, razantne mi podal ruku a povedal: „Nalim!“
„Nalim?“
„To je Milan pozpátku, žejo! CHAAAAA! CHAAAAAAAAAA!“
Tento chlap mal v sebe toľko života a energie, že keby som to mal opísať tak, ako to naozaj cítim, celý blog by sa rozmočil od slzavého sentimentu. Hovoril vtipy a ja som si nezapamätal ani jeden, ale hovoril ich namiesto pozdravu. Zvyčajne to boli vtipy o kurvách, Židoch alebo mrzákoch a vždy v nich bol niekto buď frigidný, alebo nymfoman. Milan poznal všetkých ľudí a zo všetkých si robil srandu. Keď sme sedeli na lavičke a okolo šla nejaká ženská na vozíčku, krkolomne sa postavil a povedal jej: „Paní, sedněte si!“ Zvykol tiež pichať barlou do ostatných invalidov alebo k sebe „na klín“ volal skutočne staré dámy, ktoré sa na tom smiali. Jeho 53. narodeniny sme oslavovali v podniku menom Bazén. Zavolal som ho von z krčmy a naozaj úprimne som mu poblahoželal.
„Hele, Kubo. Teď celkem vážně, jo? Koukej,“ vystrel pred seba ruky so zimomriavkami. „Vidíš to? To mám z toho cos mi řekl a jaks mi to řekl. Fakt ti děkuju.“ Potom si zapálil. „Něco ti povím. Víš, toto všechno je jen iluze. Já chodím do lázní dvacet let. Dvakrát za rok. Všichni sem chodíme proto, že tady jsme rovnocenní. Lijeme, užíváme si to tady, smějem se. Nikdo se tady na nás nekouká skrz prsty. Jsou to pokaždé nejhezčí měsíce v roku. Dyť i já mám tady milenku – zrovna pozítří jí jdu odevzdat jejímu manželovi, co si pro ni přijede. No ale víš, když se vrátíme do normálního světa, je to pořád to samý – žádný prachy a nějaká blbá práce na půl úvazku. Protože jako kripl si nemůžeš najít nic normálního. Jen blbá práce a žádný peníze. Víš, já jsem stejně mladej jako ty – tady vevnitř. Ale pro tu zatracenou společnost jsem na vodpis. A teď, když se vrátíme do ty hospody, tak nikomu nic z toho neřekneš, protože tady se chce každej bavit. Víš, jak to myslím…“
„Jasné.“
„Tak jo. Tak jdem.“