Všem sráčům navzdory aneb Válka, o které nechcete nic vědět

V Absynte vyšla po dvadsiatich rokoch kniha Jana Urbana, ktorý pôsobil počas vojny v Bosne ako zahraničný reportér priamo na mieste. Táto zmes postrehov, esejí, politických úvah, prepisov rozhovorov a reportáží zavedie čitateľa na známe aj menej známe miesta a priblíži mu známe aj menej známe udalosti tohto mimoriadne krutého obdobia balkánskych dejín.

Český reportér Jan Urban, signatár Charty 77, ktorý pred rokom 1989 prispieval do vtedy ešte samizdatových Lidových novin a pôsobil aj v Občianskom fóre, pracoval počas vojny v Bosne a Hercegovine ako reportér na mieste konfliktu. Práve v snahe získať prostriedky pre zakúpenie humanitárnej pomoci pre Sarajevo vytvoril s kolegami historicky najúspešnejšiu českú kampaň SOS Sarajevo, z ktorej neskôr vznikla Nadace při České televizi Člověk v tísni.

Jeho kniha reportáží z Bosny Všem sráčům navzdory aneb Válka, o které nechcete nic vědět vyšla prvýkrát v roku 1996. Keď ho z Absyntu oslovili, aby ju u nich znovu vydal po dvadsiatich rokoch, v predslove k novému vydaniu napísal: „Asi nikdo netušil, že války, trhající hrdou myšlenku nadnárodní Jugoslávie na smutné čistě etnické kusy, představují začátek nové doby. A že se najde nová generace čtenářů. Něco je ve vzduchu.“

V rôznych častiach Bosny strávil dlhé mesiace a vojnu tam zažíval na vlastnej koži. Výborná zmes postrehov, esejí, politických úvah, prepisov rozhovorov s miestnymi obyvateľmi a umelcami sarajevskej scény a reportáží, ktoré vychádzali v rôznych periodikách. Zavedú čitateľa na známe aj menej známe miesta a priblížia mu známe aj menej známe udalosti, ale aj obrázky z každodenného života. Má mimoriadne nadanie priblížiť ten pocit bezradnosti obyčajného človeka, ktorý sa ocitol v etnickom konflikte: „Nevím, proč to chceš číst. Vím ale, jak bys to měl číst. Měla by ti být zima. Oknem, v němž je místo skla natažený jen silný igelit, profukuje do pokoje, osvětleného jedinou svíčkou, mrazivý pach. Unaveně sedíš zachumlaný v bundě a čekáš. Je ti úzko a nemáš co dělat. Co víš úplně přesně je, kolik dní už netekla voda a nešla elektřina. Od dubna 1992 nemáš práci. Ze tmy je slyšet střelba a štěkání toulavých psů. Občas temně bouchne granát. Jinak je ticho. Čekáš.“ A teraz si predstavte, že tam ste s dvoma malými deťmi. Ktoré by mali chodiť do školy, ale nemôžu ani vyjsť na ulicu.

Srebrenica, Goražde, Sarajevo, Mostar, Banja Luka. Karadžič, Miloševič, Mladič. Nevyhýba sa ničomu, ani tragikomickým situáciám, ani surrealistickému prostrediu, ani krutostiam a mučeniu, pretože práve tomu sa vo vojne v bývalej Juhoslávii vyhnúť nedalo. Vlastne asi v žiadnej vojne, hoci pre tie s etnickým pozadím to platí dvojnásobne. A keď napíše, že „tady se zvrací doopravdy“, myslí to naozaj. Ak ste citlivejšej povahy, tak radšej preskočte kapitolu „Človek človeku“. Je to výber z oficiálnych svedectiev o tom, čo sa stalo na území Bosny a Hercegoviny v rokoch 1992 až 1994. Čítala som už všeličo, ale z toho mi bolo fyzicky zle.

„Stovky a tisíce příběhu o nevyléčitelném smutku. Nikdo jim nevysvětlí, jak je to možné, že muž či ještě chlapec, kterého matka porodila v bolesti a bezbranného, vztáhne ruku na jinou matku. A že se objeví žena, která se tomu bude smát.“

Neuveriteľný príbeh o blázinci, ktorý, keď sa ocitol v zemi nikoho medzi dvoma bojujúcimi stranami, personál opustil a po jeho chodbách sa ponevierali hladní duševne chorí pacienti v tme a zime. Pohľad na deti, ktoré sa po dohodnutom mieri snažia miestni vyučovať v rozbitých nevykúrených budovách v Goražde, aby ich niečím zamestnali a aspoň trochu im zmenšili vojnové traumy. Trúfalá stavba tunela v obliehanom Sarajeve. Opis obyčajnej sarajevskej ulice a obyčajnej rodiny, ktorá ide napriek ostreľovačom a granátom na návštevu k známym. Lietadlá leteckého mosta do Sarajeva, ktoré všetci prezývali Maybe Airlines, pretože nikdy nevedeli, kedy poletia.

„Nejhroznější je vracet se mezi živé. Jednou jsem se po týdnu v mokrém podzimním Sarajevu, špinavý, zarostlý a unavený, dostal zpátky do Prahy. Za několik málo hodin. (…) Ráno jsem ještě viděl a cítil válku. Měl jsem ji v očích a v hlavě. A teď jako bych přistával na jiné planetě. V zablácených botách, s těžkou neprůstřelnou vestou a přilbou namísto příručního zavazadla, jsem mezi cestující nezapadal. Celou dobu jsem předstíral spánek, abych nemusel s nikým mluvit a trhat celofán z připravených svačinek. V autobusu z pražské Ruzyně do centra jsem bezděky naslouchal rozhovorům kolem sebe. Kdo má nové boty… a co šéf… a ta kráva nám řekla… Potom někdo ukončil debatu naprosto nevinným výrokem: Já bych ji za to zabil. A ostatní se začali smát. Vystoupil jsem o stanici dřív a zbytek došel pěšky. Nebyla to jejich vina – a nebyla to ani moje vina. Jen se dva cizí světy, dvě těžko spojitelné části člověka, až příliš rychle přiblížili k sobě. Dalo se to stihnout za čtyři hodiny.“

Bolo to v podstate blízko a napriek tomu tam české médiá nemali žiadneho stáleho spravodajcu. Pravidelne ich tam jazdilo len niekoľko. Keď opisuje celé diplomatické pozadie tohto komplikovaného konfliktu, tak veľmi ostro kritizuje nielen nečinnosť a ľahostajnosť českej politickej scény (a promiloševického Klausa), ktorá bola podľa neho ťažko uveriteľnou históriou amatérstva a neochoty mať vlastný názor, ale zároveň aj prístup medzinárodného spoločenstva, vrátane  UNPROFOR a predovšetkým OSN, keďže tá sa podľa neho v Bosne zdiskreditovala na dlhé roky.

Rada bezpečnosti síce mnohokrát slovne odsúdila koncept vytvárania etnicky čistých štátov, ale práve v prípade Bosny bolo jasne vidieť, ako svetové veľmoci a s nimi medzinárodné organizácie vrátane OSN veľmi rýchlo pristúpili na princíp etnických čistiek a niekoľkokrát priamo zablokovali jednania, ktoré by mohli viesť iným smerom.

„Mnohokulturnost a národnostní pestrost je normální v San Francisku, v Paříži, ve Frankfurtu i v Londýně. Proč to svět považuje za nenormální v Sarajevu?“ popsal svou trpkost sarajevský filmař Ademir Kenovič. Má pravdu.

Jedným z argumentov medzinárodnej politickej scény pre snahy oddeliť od seba jednotlivé národy a národnosti bola aj tradičná etnická výbušnosť Balkánu, hoci k väčším národnostne motivovaným konfliktom došlo až ku koncu minulého storočia. V samotnom Sarajeve žili náboženské komunity dlhé storočia pokojne vedľa seba. Sarajevo nikdy nemalo židovské geto, ani žiadnu „etnicky čistú“ ulicu. Lenže v tejto vojne napríklad v „stále srbštější Banja Luce nezbyla po dvou letech [války] ze sedmnácti mešit, jež po staletí dotvářely horizont města, ani jediná.“

Na vzťahu veľmocí k Bosne sa podľa neho preukázalo, že napriek svojim deklarovaným demokratickým hodnotám nie sú hodnoty, na ktoré by neboli ochotné zabudnúť, a neexistujú také dohody, ktoré by neboli ochotné porušiť, pretože snaha o medzinárodný mier aj nasadením svojich ozbrojených síl v zahraničí je a vždy bude podriadená snahe byť doma populárny za každú cenu a, samozrejme, byť zvolený znovu.

A vo vojne v Bosne sa stretlo toľko rôznorodých záujmov a hrali sa tam tak subtílne politické hry, že len málokto zvonku tomu celému skutočne rozumel – hoci mnohí boli veľmi rýchlo pripravení vynášať súdy o jednotlivých stranách a o tom, kto za čo môže, a to bez toho, aby tomu do príliš veľkej hĺbky rozumeli. Väčšinou sa ani nesnažili. To sú tí Urbanovi sráči: „V pohodlí někde daleko trousí chytráci povýšené úšklebky. Mluví o naivitě, levičáctví, nezodpovědnosti, psychické nestabilitě, dějinách a osudovosti etnicity. Neil toho nikdy moc nenamluvil, ale těmhle lidem, soudícím bez znalosti fakt, bez soucitu a odvahy, říkal „sráči“. Sráči. Přebírám to od něj. Uráží mě, že v Sarajevu nezavadíš o českého novináře nebo diplomata. Štve mě zbabělá povrchnost soudů našich politiků. Pojedeme znovu, protože když to neuděláme my, tak ztratíme právo ptát se, kdo to udělá. Všem sráčům navzdory.“

V roku 1994 napísal v článku, ktorý vyšiel v MF Dnes, že „násilná změna hranic a etnické čistky se tak znovu stávají tolerovanou součástí evropské politiky. Vítězem na Balkáně jsou především nedemokratické velmocenské tendence v Rusku, posilované každým ústupkem demokracie vůči násilí. A to je pro budoucnost střední Evropy nebezpečné.“ Hoci to napísal pred vyše dvadsiatimi rokmi, po jej prečítaní sa vôbec nečudujem, že ho Absynt oslovil s ponukou knihu znovu vydať. Na svojom blogu opísal reakciu na ich ponuku: „Blázníte?“ – ptal jsem se – „vždyť je to víc než dvacet let staré“. Prý, že sráči nezmizeli a jsou čím dál drzejší. A tak – po více než dvaceti letech – vyšla už dvě nová vydání. Všem sráčům navzdory…

Jan Urban – Všem sráčům navzdory aneb Válka, o které nechcete nic vědět (Absynt, 2016)

 

Text je súčasťou blogov Denníka N, nie je redakčným obsahom.
Administrátorov blogov môžete kontaktovať na adrese blog@dennikn.sk.

Teraz najčítanejšie

Ivana Krekáňová

Ivana Krekáňová

This is Major Tom to Ground Control
I'm stepping through the door

#allforjan