Trocha o knihách
Patrik Ouředník versus Tomáš Halík
Práve som dočítal knihu, ktorú dokážete za jeden deň prečítať aj dvakrát. Antialkorán Patrika Ouředníka je stručné a jasné stanovisko k náboženskému fanatizmu akéhokoľvek vierovyznania, ale predovšetkým k tomu islamskému. Je to kniha, ktorú by sme mohli pripodobniť k inej knihe od svetoznámeho autora Stefana Zweiga – Svedomie proti násiliu s podtitulkom Castellio proti Kalvínovi. Ouředníkova kniha má podtitulok – aneb nejasný svět T.H., ale kľudne by mohla mať aj podtitulok Ouředník proti Halíkovi.
Patrik Ouředník je „starý disident“ z dôrazom na disident, ktorý v roku 1984 emigroval do Francúzska, keď sa predtým angažoval aj na práci v tzv. Jazzovej sekcii, resp. podpísal aj petíciu VONSu (Výbor na obranu nespravodlivě stíhaných) za prepustenie politických väzňov v Československu. Teraz žije vo Francúzsku a venuje sa písaniu a prednáša na univerzite.
V knihe Antialkorán ma zaujala jeho nepriestrelná argumentácia podložená jednak hlbokou znalosťou historických, filozofických a politických análov, ale aj vlastnou schopnosťou argumentácie.
Z jeho argumentácie ma zaujala predovšetkým táto pasáž:
„Ke svobode patří zodpovědnost,“ říká Halík a v tomto ohledu s ním nemohu než souhlasit. Jenomže – odpovědnost vůči čemu? Podle Halíka vůči komunitě věřících, vůči náboženství jako takovému: „Já si myslím, že rasa, národnost a náboženství jsou tři věci, které se nemají urážet.“ Halík opomína jeden zásadní princip: rasa a národnost jsou objektíví danosti, náboženství volba. Rasu ani národnost si nevybírame a posmívat se nám za něco, k čemu jsme přišli jako slepí k houslím, je vskutku nepatřičné; náboženství je ideologie – to jest, chápáno bezpříznakově, ideová soustava určitého pojetí světa -, s níž můžeme a nemusíme souznít, ba můžeme načas souznít a posléze souznit přestat, či naopak. Proč ne „rasa, národnost a politické přesvědčení“? „Rasa, národnost a názor“? A opět „Rasa a náboženství jsou na stejné rovině.“ Halíkova slova mi nepříjemně připomínají zákaz apostáze v zemích, v nichž Korán tvoří substrát zákonodárství. Neboť je-li rasa a náboženství totéž, znamená to, že náboženství nelze odvrhnout.“
Pri čítaní Ouředníka si musíte pomáhať slovníkom cudzích slov, pokiaľ nie ste jazykovedec, či politológ, poprípade filozof, či filológ. Aj táto jeho útla knižôčka je plná výrazov, ktoré musia obohatiť aj slušne vybaveného „jazykospytca“.
Ako ilustráciu by som chcel uviesť odsek z tejto knihy, v ktorom sa Ouředník zaoberá rôznymi fóbiami, počnúc „islamofóbiou“ a končiac hipopotomonstroseskvipedaliofóbiou. Toto slovo by som dal za trest naučiť sa každému plagiátorovi dankovského typu, aby mali aspoň malú predstavu o tom, čo je to za drina, ak sa chce niekto stať doktorom. Takže tí, ktorí sa cítite jazykovými fajnšmekrami, si teraz môžete dokonale vychutnať rôznorodosť a pestrosť niektorých druhov fóbií, o ktorých ste doteraz nemuseli mať ani šajnu. Aspoň ja to tak cítim za seba.
„Islamofobie je podivné slovo. Spojuje v sobě – věc dosud nevídaná – náboženství se starobilou řeckou fobií, s níž jsme se dosud setkávali v žargonu psychologů a psychiatrů. Phobos označuje chorobný stav, v nemž subjekt – pacient – pociťuje iracionální obavu z toho či onoho. Ze tmy (achluofobie), z koček (galeofobie), z roztočů (akarofobie), z prostoru (agorafobie), z dopravních prostředků (amaxofobie), z lidí (antropofobie), z předčasného výronu semene (spermatofobie), z pavouků (arachnofobie), z ropuch (bufonofobie), z plynutí času (chronofobie), z davu (oklofobie) a z dlouhých slov (hipopotomonstroseskvipedaliofobie). Namátkou. Označovat kritiku toho kterého náboženství, té které doktriny, té které ideologie za chorobu připomíná praxi sovětských úřadů, které posílaly disidenty do blázinců: přiznaná nevíra v dogma byla ztotožněna s psychiatrickým problémem.“
Patrik Ouředník napísal knihu, v ktorej sa nájde veľké množstvo zaujímavých úvah, ale pokiaľ by som chcel citovať všetko, čo ma tam zaujalo, obral by som vás o pôžitok z vlastného čítania tejto veľmi zaujímavej a poučnej knihy.
