Každý z nás má úlohu, ktorú nemôže prevziať nik iný. Jednota nie je zmiešavanie, ako rozlíšenie nie je rozdelenie

Jednička zůstává jednou, i když ji vynásobíme nebo vydělíme jí samotnou. Je sama a přitom je v ní odedávna všechno obsaženo. Všechno hmotné i nehmotné v našem světě, naše těla i naše mysli, jejich prožitky a duchovní bytí se realizují jako odraz celku. Celek je v každé části všeho. Propojený vzájemně neviditelnými vlákny bytí. Jednota je princip, který dává životu smysl. Každodenní zápas o stabilitu systému a jeho udržení ve všem, co známe, se odehrává teď a tady, zase a znovu. Tvůrčí silou jednoty je dech Ducha svatého. Nositeli darů Ducha ale nemusí být nutně jednotlivci, je jím celá křesťanská obec v celku jí svěřených darů. Jednota má své úrovně, pomyslná patra, i jednotky, které jsou ale opět propojeny, aby se dříve nebo později, budeme-li se dívat výše či níže, opět slily v nerozeznatelné jedno. Částečky odloupnuté jednoty bojují o vlastní nezávislost, místo aby splynuly v harmonii vlnění Ducha. Boj fragmentu se stává ohrožením pro funkci celku.

2) Smyslem není uniformita, ale mnohost v jednotě, která ve své rozmanitosti dokáže přežít na hraně působení nerovnovážných sil. Objeví-li se problém u jakékoliv části celku, ovlivňuje celý systém. Onemocní-li jeden člen rodiny, přenastaví se chování všech ostatních, byť i „jen trochu“ anebo „neuvědoměle“, snad „náhodou“. Rodina, ten unikátní a vzácný, křehký systém, kde každý disponuje jinými dary, vklady a požadavky, je příkladem mikrokosmu vcelém širém vesmíru bytí. Žít v rodině znamená neustále vylaďovat zvukový chaos, který má potenciál hudby. Hudby, symfonie, která dokáže zaznít ve chvíli, kdy každý vnímá každého, sladí se s přirozeným metronomem vztahů, trpělivě poslouchá a sám zahraje právě ve chvíli, kdy je to harmonicky potřeba. Rodina žije v mnoha výše zmíněných patrech, biologicky, psychologicky, sociálně i duchovně a přesto z prvního podlaží „bio“ vede přímá linka k nejvyšší, spirituální úrovni. Propojení všech částí zdravého systému se děje bez našeho velkého přičinění, zvýšenou vnímavostí k „vlastním“ bližním, láskou a vyladěním ve vztazích získaných (manžel/manželka) i ve vztazích vrozených (rodiče/děti). Genetickou danost (a podobnost) můžeme považovat pouze za dispozici, která se realizuje, dáme-li ji k tomu prostor a stejně tak zaniká, pokud dáme vědomě šanci rozvíjení dalších potenciálů jedince. Rodina má tvořit bezpečný prostor pro realizaci každého z jejích členů s podporou všech ostatních, k zájmu všech. Rozmanitost a schopnost přežít i s odlišnostmi je důkazem vyspělého systému, který výjimečnost neodsoudí k záhubě, ale pomůže jí k plnému uskutečnění. Každý z nás má ve svém pomyslném kruhu života svou úlohu, kterou za něj nemůže a nesmí převzít nikdo jiný. Mámy ať jsou mámami a tátové zůstávají táty, rodiče ať dovolí dětem být dětmi.

Právě takové prostředí je pro život další generace tím nejdůležitějším. Tím, co ukotvuje do země, aby nový kmen a celý strom mohl sílit a jednou také nést své plody. Avšak žádný systém není dokonalý, společenství, přátelství i vztahy se rozpadají, modifikují a přirozeně vyvíjí. Systém, který by naprosto dokonalý byl, přestává být živý a životodárný. A tak je třeba den za dnem být vědomě přítomni ve vztazích k druhým i sám/sama k sobě. Až snad jednou, možná zítra nebo za roky, před námi rozkvete jednota vlastního i kolektivního vědomí.

3) „Jednota je prvotní charakteristikou všeho živého a dogma jediného a trojího Boha nás vždy znovu přivádí k tomu, co vědomě prožívaný život musí nutně připomínat. …Jednota není žádné směšování, tak jako rozlišení není rozdělení. Staví-li se něco proti sobě, je to ve skutečnosti spjaté, a to nejživějším poutem vzájemného doplňování. Pravá jednota neusiluje „rozpustit“ bytosti, které shromažďuje, jedny v druhých, ale doplnit jedny druhými.“ takto zní slova Luigi Giussaniho v knize Proč církev. Právě tyto myšlenky pomáhají pochopit text části 12. kapitoly prvního listu apoštola Pavla do Korintu. Jednota a pouta. Nejsou šedí a nejsou svazující. Naopak. Jednota rozmanitého je darem, který může bezpečně existovat v prostoru a v čase. V církvi. V milujícím společenství, kde cíle jedince jsou cíli celku. Ve vědomí přítomnosti živého Krista v našem životě, který se dává poznat v lásce, kterou hluboce pocítíme a nemůžeme o ní pochybovat. Hluboká možnost pokoje. Potenciál společenství se naplňuje skrze uvědomí a přání. Skrze touhu prožívat jednotu. V ekumeně, v mezináboženském respektu, v neposuzování druhých, v jejich zahrnutí do Boží náruče. Budovat smysl existence můžeme jako lidstvo jen bok po boku, schopni pohlédnout si do tváře (vzájemně i sami sobě), dívat se stejným směrem. Směrem, který ukazuje ke Spáse. Směrem, který nás vede k nekonečnému Setkání.