Denník N

Každý z nás má úlohu, ktorú nemôže prevziať nik iný. Jednota nie je zmiešavanie, ako rozlíšenie nie je rozdelenie

Foto: Jana Křivánková
Foto: Jana Křivánková

Komentuje Martina Kopecká, farárka z Cirkvi československej husitskej, psychoterapeutka a krízová interventka. Za ekumenickú činnosť bola pápežom Františkom vyznamenaná pametnou medailou. Koncom roka 2018 sa ako jediná vysvetená žena – duchovná zúčastnila biskupskej synody vo Vatikáne. Bloguje o živote farárky dnešnej doby.

Nedeľa 27. január 2019 – Prvý list Korinťanom 1 Kor 12, 12-30

Vy ste Kristovo telo a jednotlivo ste údy

Bratia, ako je jedno telo a má mnoho údov, ale všetky údy tela sú jedno telo, hoci je ich mnoho, tak aj Kristus. Veď my všetci, či Židia alebo Gréci, či otroci alebo slobodní, boli sme v jednom Duchu pokrstení v jedno telo. A všetci sme boli napojení jedným Duchom.

Telo nie je jeden úd, ale mnoho údov. A keby noha povedala: „Nie som ruka, nepatrím k telu,“ tým ešte neprestáva patriť k telu. A keby povedalo ucho: „Nie som oko, nepatrím k telu,“ tým ešte neprestáva patriť k telu. Keby bolo celé telo okom, kde by bol sluch? A keby bolo celé sluchom, kde by bol čuch?

Ale Boh rozložil údy, každý jeden z nich, v tele, ako chcel. Keby boli všetky jedným údom, kde by bolo telo? No takto je mnoho údov, ale iba jedno telo. A oko nemôže povedať ruke: „Nepotrebujem ťa!“ ani hlava nohám: „Nepotrebujem vás!“

Ba čo viac, údy tela, ktoré sa zdajú slabšie, sú nevyhnutne potrebné. A údy tela, ktoré pokladáme za menej ušľachtilé, zaodievame s väčšou úctou a naše nečestné údy majú tým väčšiu česť, kým naše čestné nič také nepotrebujú.

Boh telo vyvážil tak, že slabšiemu údu dal väčšiu česť, aby nebola v tele roztržka, ale aby sa údy rovnako starali jeden o druhý. Ak teda trpí jeden úd, trpia spolu s ním všetky údy, a ak vychvaľujú jeden úd, radujú sa s ním všetky údy. Vy ste Kristovo telo a jednotlivo ste údy.

A v Cirkvi Boh niektorých ustanovil po prvé za apoštolov, po druhé za prorokov, po tretie za učiteľov, potom sú zázraky, ďalej dary uzdravovať, pomáhať, viesť, dar rozličných jazykov.

Sú vari všetci apoštolmi? Sú všetci prorokmi? Všetci učiteľmi? Robia všetci zázraky? Majú všetci dar uzdravovať? Hovoria všetci jazykmi? Vari všetci vysvetľujú?

Bylo, je a bude. Třikrát o životodárné jednotě v mnohosti

Martina Viktorie Kopecká /farárka/

1) Jednota. Jedno. Bůh. Bytí. Věčnost. Z jakékoliv úhlu pohlédneme na ono „jedno“, oddělujeme se od něj. Lépe tedy vyhlížet z okna domu postaveného uvnitř jednoty, vnímat tep života společenství, rodiny nebo církve z vnitřku než jen prstem zvenčí pohladit jeho ozvěnu. Jedno je pravou mezí všeho, je prvním počátkem a posledním po konci, alfou a omegou, která určuje, co je a co už (nebo ještě) není. Je to Počátek, i vesmír samotný. Jedno je středem srdce i láskou, která ho plní a vzkřísí. Jedno je počátek, průběh i cíl.

Jednička zůstává jednou, i když ji vynásobíme nebo vydělíme jí samotnou. Je sama a přitom je v ní odedávna všechno obsaženo. Všechno hmotné i nehmotné v našem světě, naše těla i naše mysli, jejich prožitky a duchovní bytí se realizují jako odraz celku. Celek je v každé části všeho. Propojený vzájemně neviditelnými vlákny bytí. Jednota je princip, který dává životu smysl. Každodenní zápas o stabilitu systému a jeho udržení ve všem, co známe, se odehrává teď a tady, zase a znovu. Tvůrčí silou jednoty je dech Ducha svatého. Nositeli darů Ducha ale nemusí být nutně jednotlivci, je jím celá křesťanská obec v celku jí svěřených darů. Jednota má své úrovně, pomyslná patra, i jednotky, které jsou ale opět propojeny, aby se dříve nebo později, budeme-li se dívat výše či níže, opět slily v nerozeznatelné jedno. Částečky odloupnuté jednoty bojují o vlastní nezávislost, místo aby splynuly v harmonii vlnění Ducha. Boj fragmentu se stává ohrožením pro funkci celku.

2) Smyslem není uniformita, ale mnohost v jednotě, která ve své rozmanitosti dokáže přežít na hraně působení nerovnovážných sil. Objeví-li se problém u jakékoliv části celku, ovlivňuje celý systém. Onemocní-li jeden člen rodiny, přenastaví se chování všech ostatních, byť i „jen trochu“ anebo „neuvědoměle“, snad „náhodou“. Rodina, ten unikátní a vzácný, křehký systém, kde každý disponuje jinými dary, vklady a požadavky, je příkladem mikrokosmu vcelém širém vesmíru bytí. Žít v rodině znamená neustále vylaďovat zvukový chaos, který má potenciál hudby. Hudby, symfonie, která dokáže zaznít ve chvíli, kdy každý vnímá každého, sladí se s přirozeným metronomem vztahů, trpělivě poslouchá a sám zahraje právě ve chvíli, kdy je to harmonicky potřeba. Rodina žije v mnoha výše zmíněných patrech, biologicky, psychologicky, sociálně i duchovně a přesto z prvního podlaží „bio“ vede přímá linka k nejvyšší, spirituální úrovni. Propojení všech částí zdravého systému se děje bez našeho velkého přičinění, zvýšenou vnímavostí k „vlastním“ bližním, láskou a vyladěním ve vztazích získaných (manžel/manželka) i ve vztazích vrozených (rodiče/děti). Genetickou danost (a podobnost) můžeme považovat pouze za dispozici, která se realizuje, dáme-li ji k tomu prostor a stejně tak zaniká, pokud dáme vědomě šanci rozvíjení dalších potenciálů jedince. Rodina má tvořit bezpečný prostor pro realizaci každého z jejích členů s podporou všech ostatních, k zájmu všech. Rozmanitost a schopnost přežít i s odlišnostmi je důkazem vyspělého systému, který výjimečnost neodsoudí k záhubě, ale pomůže jí k plnému uskutečnění. Každý z nás má ve svém pomyslném kruhu života svou úlohu, kterou za něj nemůže a nesmí převzít nikdo jiný. Mámy ať jsou mámami a tátové zůstávají táty, rodiče ať dovolí dětem být dětmi.

Právě takové prostředí je pro život další generace tím nejdůležitějším. Tím, co ukotvuje do země, aby nový kmen a celý strom mohl sílit a jednou také nést své plody. Avšak žádný systém není dokonalý, společenství, přátelství i vztahy se rozpadají, modifikují a přirozeně vyvíjí. Systém, který by naprosto dokonalý byl, přestává být živý a životodárný. A tak je třeba den za dnem být vědomě přítomni ve vztazích k druhým i sám/sama k sobě. Až snad jednou, možná zítra nebo za roky, před námi rozkvete jednota vlastního i kolektivního vědomí.

3) „Jednota je prvotní charakteristikou všeho živého a dogma jediného a trojího Boha nás vždy znovu přivádí k tomu, co vědomě prožívaný život musí nutně připomínat. …Jednota není žádné směšování, tak jako rozlišení není rozdělení. Staví-li se něco proti sobě, je to ve skutečnosti spjaté, a to nejživějším poutem vzájemného doplňování. Pravá jednota neusiluje „rozpustit“ bytosti, které shromažďuje, jedny v druhých, ale doplnit jedny druhými.“ takto zní slova Luigi Giussaniho v knize Proč církev. Právě tyto myšlenky pomáhají pochopit text části 12. kapitoly prvního listu apoštola Pavla do Korintu. Jednota a pouta. Nejsou šedí a nejsou svazující. Naopak. Jednota rozmanitého je darem, který může bezpečně existovat v prostoru a v čase. V církvi. V milujícím společenství, kde cíle jedince jsou cíli celku. Ve vědomí přítomnosti živého Krista v našem životě, který se dává poznat v lásce, kterou hluboce pocítíme a nemůžeme o ní pochybovat. Hluboká možnost pokoje. Potenciál společenství se naplňuje skrze uvědomí a přání. Skrze touhu prožívat jednotu. V ekumeně, v mezináboženském respektu, v neposuzování druhých, v jejich zahrnutí do Boží náruče. Budovat smysl existence můžeme jako lidstvo jen bok po boku, schopni pohlédnout si do tváře (vzájemně i sami sobě), dívat se stejným směrem. Směrem, který ukazuje ke Spáse. Směrem, který nás vede k nekonečnému Setkání.

Martinin blog

Diskusia pokračuje na Facebooku

seriáli komentárovliturgickým čítaniam používame tradične na mieru vypočítané úryvky z Biblie pre aktuálny deň a hovorovo ich tlmočíme pre každého, kto nesrší fundovanou teológiou a rád by sa trochu vyznal. Môžu to byť kľúče k súkromným alebo celospoločenským problémom, aj ak znejú značne zákulisne, nie sú bežne dostupné nezainteresovaným alebo majú chronicky nepríťažlivú reputáciu. Touto iniciatívou oprašujeme tisíceročné texty, aby sme zistili, čo v nich toľkí pred nami videli, vidieť mohli alebo vidieť chceli. Keď aj rozprávame rovnakou formou ako naši oponenti, či predkovia, hovoríme niečo úplne iné. Tak sa stáva štýl komunikácie vo všetkých sférach základom nesprávneho spracovania informácií. A neživiť nedorozumenia je predsa prvým predpokladom skutočných riešení.
Autori Mária Bruneau, pôvodne servisná manažérka v IBM, má tri deti (jedno s Downovým syndrómom), píše, žije vo východnom Francúzsku. Michal Patarák, psychiater vo Fakultnej nemocnici F.D.Roosevelta, má tri deti, píše, prednáša, žije na strednom Slovensku. Verona Šikulová, spisovateľka, pracuje v Malokarpatskej knižnici v Pezinku, má dve deti, píše, moderuje, žije v Malých Karpatoch. A komentáre hostí z alebo mimo fachu.

Text je súčasťou blogov Denníka N, nie je redakčným obsahom.
Administrátorov blogov môžete kontaktovať na adrese blog@dennikn.sk.

Teraz najčítanejšie

Prepočuli sme Božie slovo

Seriál aktuálneho, domácky tlmočeného Božieho slova a spoločenských tém s ním súvisiacich: jedna epizóda mesačne. Ponúkame rôzne uhly pohľadu. Keď rozprávame rovnakou formou ako naši oponenti či predkovia, hovoríme niečo úplne iné. Tak sa stáva štýl komunikácie príčinou nesprávneho spracovania informácií. Touto iniciatívou podporujeme vzájomnú interpretáciu. Naším úmyslom je neživiť nedorozumenia, a preto dešifrovať, debatovať a porozumieť si.