Mladíci, ktorí budíkom oklamali pohraničníkov

Jiří Brom sa už ako učeň pokúsil v okrese Tachov o nelegálny prechod štátnej hranice do Západného Nemecka. Či skôr sa len priblížil k hraničným zátarasám. Mladý chlapec bol hliadkou pohraničníkov pristihnutý ešte pred signálnou stenou, kde vyčkával na zotmenie. Nepomohlo mu ani to, že rýchlo zahodil kliešte, ktorými chcel drôty prestrihať. Vojaci ich našli a chlapec prestal zapierať svoje úmysly. Bolo to v roku 1982 a Jiří bol odsúdený na 10 mesiacov s podmienkou na 1,5 roka za trestný čin pokusu o opustenie republiky.

Jiří Brom ako 19-ročný (zdroj: p. Jaromír Knechtl)

Bromovi však blízka hranica do slobodného sveta asi nedala spávať. A osud mu do jeho plánov priniesol cennú pomoc blízkeho kamaráta Jaromíra Knechtla. Ten dostal povolávací rozkaz k Pohraničnej stráži a odkrútil si dva roky na štátnej hranici. Dokonale teda poznal spôsob jej ochrany. Vedel, kedy a ako vojaci hliadkujú, poznal poplachový systém. Cenný bol tiež poznatok, že strážený úsek je rozdelený na pravú a ľavú časť. Ak došlo na signálnej stene v jednej časti k poplachu, pohraničiarska rota prekryla daný úsek. A tá druhá časť zostala slabo pokrytá. Bolo potrebné už len vymyslieť, ako vyvolať poplach v jednej časti signálneho plota a zároveň byť pripravený na prechod cez zátarasy na druhom úseku.

Jaromír Knechtl v r. 1987 na základnej vojenskej službe (zdroj. p. Jaromír Knechtl)

Jiří Brom na to využil celkom primitívny, ale zároveň geniálny trik. 22. decembra 1988 sa pri obci Starý Hrozňatov v okrese Cheb priplazil k signálnemu plotu a pod drôty umiestnil nastavený budík. Ten mal na zadnej strane osku, ktorá sa po spustení zvonenia začala otáčať. A spolu s ňou pliešok, ktorý sa následne dotkol signálneho vodiča, čím vyvolal poplach na pohraničnej rote. Vojaci naskákali do áut a vyrazili na štandardné „prekrytie“ hranice v signalizovanom úseku. To už však bol Jiří ukrytý na druhom úseku zátarás a v danom čase sa na úplne inom mieste podhrabal lopatkou pod drôtmi a nerušene prešiel zopár stoviek metrov, ktoré ho delili od československo-nemeckej hranice.

Pohraničiarska mapa úseku, kde došlo k úteku

Brom bol teda konečne v Západnom Nemecku. Ale Jaromír Knechtl tu zostal. Štátnej bezpečnosti netrvalo dlho zistiť, kto Bromovi pri úteku pomáhal. Nasledovali mesiace vyšetrovania a vyhrážok väzením. Ale Jaromír preukázal pevné nervy a nič nepriznal. Vyšetrovací spis s príznačným názvom „Hrabal“ bol teda uložený do archívu. To už však bola jeseň roku 1989 a komunistický režim v Československu padol. Ako si dnes na tento kuriózny príbeh úteku cez Železnú oponu Jaromír Knechtl spomína?

---

Pán Knechtl, kedy a kde ste sa spoznali s Jiřím Bromom?

Jiřího Broma znám od našich 14-ti let. Byli jsme nejlepší kamarádi, potkávali jsme svoje první lásky, měli stejnou práci v závodě Chodos Chodov.

V ktorých rokoch ste si odkrútili základnú vojenskú službu? Bolo to priamo na danom úseku pri Starom Hrozňatove?

Na vojně jsem byl v letech 1985 až 1987 a sloužil jsem nejdříve na Svatém Kříži u Chebu a pak na pohraničním praporu Cheb. Vše bylo „kousek“ od Starého Hrozňatova.

Kto vymyslel trik s budíkom?

Trik s budíkem jsem vymyslel já. Dříve mě to naučil můj bratranec a já budík používal na buzení do práce. Měl jsem ho napojený na rádio. Budík, který Jirka použil, jsem vyrobil v bytě jeho tehdejší přítelkyně. Byl to její budík.

Zúčastnili ste sa osobne úteku Jiřího Broma? Ak áno, môžete bližšie opísať svoju pomoc?

Útěku jsem se nezúčastnil. Když tvrdím, že jsem ho převedl, jedná se pouze o slovní obrat. V podstatě ani nebyla moje přítomnost potřebná. Předal jsem mu veškeré informace a pak to už bylo na něm. Dva lidi na hranici byli vždy podezřelí.

Útek sa odohral 22. decembra 1988. Kedy si po vás prišli príslušníci ZNB?

Mám dojem, že vyšetřování začalo v lednu 1989. Vyšetřovalo mě nejdříve SNB, pak se přidalo StB a nakonec to vyšetřovala vojenská kontrarozvědka ve spolupráci s StB Plzeň.

Vyšetrovali vás na slobode alebo ste boli vo väzbe?

Byl jsem vyšetřován na svobodě. Vozili mě na výslechy cca 1x týdně, většinou z práce po noční směně. Trvalo to do podzimu 1989 a na výslechu jsem byl asi 30-krát.

Polícia údajne našla na budíku použitom na spustenie signalizácie vaše odtlačky prstov. Vy ste sa bránili vymyslenou historkou: vraj sa tam dostali tak, že ste boli milenec Bromovej priateľky a v jej posteli ste budík zaklapli vždy nadránom, keď sa mal Brom vrátiť z nočnej smeny.

Ano, toto je pravdivá informace. Musím dodat, že o naší dohodě věděla moje tehdejší žena a byla instruovaná, aby v tomto duchu také vypovídala. Je velmi zajímavé, a ze strany vyšetřujících neprofesionální, že mi během jednoho výslechu sdělili, že na hranicích našli budík s mými otisky prstů. Pak se vyšetřování přesunulo na další fakta a k budíku se nevrátili. Tím mi dali čas k tomu, abych tuto fámu vymyslel, se zúčastněnými tuto variantu dohodl a pak jsem již vypovídal s touto novou historkou. Po revoluci jsem se pak doslechl, že když k narušenému úseku přijela poplachová hlídka, tak pohraničníci po nálezu budíku začali zaléhávat s tím, že se jedná o nástražnou bombu. A na druhé straně úseku po Jirkovi zbyl „vaťák“. To je vatovaná bunda, která se používala na monterky v zimním počasí. Použil ji tak, že ji vložil mezi dráty a tímto prostorem prolezl. Pikantní na tom je, že si ji půjčil ve střeleckém klubu v Chodově a bylo na ní inkoustem napsáno jméno majitele. Jméno si nepamatuji, ale vím, že to byl vysoký komunistický funkcionář z nedalekého závodu Vřesová.

Príslušníci ŠtB vám teda nič nedokázali a odložili váš prípad.

Případ odložen nebyl, alespoň mi to nikdo neoznámil. Jednoduše vše skončilo revolucí. Co je ještě zajímavé… Někdy minulý rok jsem sehnal číslo na jednoho z vyšetřovatelů z chebské kontrarozvědky. Na vojně jsem ho trénoval karate a tykali jsme si. Ten mě pak ještě s nějakým podplukovníkem přijeli vyšetřovat do Chodova. Když jsem to číslo sehnal a zavolal mu, chtěl jsem vědět, co si o tom s odstupem času myslí. Bohužel si žádné vyšetřování nepamatoval. Dnes je zastupitel malého městečka u Chebu.

Kedy ste sa po páde režimu znova stretli s Jiřím Bromom?

Setkali jsme se koncem listopadu 1989, kdy přijel do Čech. Jeli jsme hned do Prahy a spali jsme na Václaváku v buňce Občanského fóra. Pamatuji si pana Dienstbiera, který mi zařídil tenkrát vízum do Německa a já v prosinci 1989 s Jirkou vyrazil do jeho bydliště, kde jsme pro OF zakoupili 4 ks kopírovacích strojů. Byly to první „kopírky“ přivezené do Čech. Při předání byli i pan Havel, pan Hutka a další disidenti.

Boli ste pohraničník a zároveň ste neskôr pomohli kamarátovi s útekom. Aký je váš názor na to, že sa bývalí pohraničníci stretávajú virtuálne aj osobne a spomínajú na „staré dobré časy“, so svojím známym pozdravom „Neprojdou!“? Nezúčastňujete sa toho tiež? Bolo by zaujímavé sledovať, ako sa na vás dnes bývalí spolubojovníci pozerajú.

Těchto setkání se nezúčastňuji. Určitě bych rád viděl staré kamarády, ale ne pod záštitou pohraničníka střežícího naši vlast. Já nebyl voják klasického typu. Dělal jsem do sportu a kultury a všemožně se snažil vyhnout povinnosti sloužit na „čáře“. Nebylo to ze statečnosti, ale z pohodlnosti. Osobně jsem do služeb chodil minimálně. Uvědomuji si, jak jsme měli „vypláchnuté“ mozky a věřili jsme, že hranici střežíme před vrahy a kriminálníky. Pak, když jsme viděli chycené chudáky z Polska, kteří utíkali proto, aby uživili rodinu, nebo když utíkali mladí kluci pouze z touhy po dobrodružství, tak jsme si uvědomili, že to není asi tak, jak je to prezentováno. Pamatuji si však jaký strach jsme měli z ruských vojenských zběhů, kteří měli s sebou samopal a 60 ostrých nábojů. To pak byly manévry, protože bylo jasné, že takový zběh nemá co ztratit. Byla to hodně zvláštní doba a my byli mladí, nezkušení. To, že jsem Jirkovi pomohl ven, nebylo žádné hrdinství. Dokonce s odstupem času vím, že to byla i hloupost. Myslím, že kdyby byla StB důslednější, tak mě za čas usvědčí. Tady musím říct, že jsem byl prostě lepší. A jak na mě dnes moji „spolubojovníci“ z vojny koukají? Nevím. Myslím, že o mém osudu nemají ani potuchy.

---

Jiří Brom žil istý čas v zahraničí, neskôr sa vrátil do južných Čiech. V súčasnosti žije v Kanade. Jaromír Knechtl žije v Karlových Varoch a venuje sa podnikaniu, okrem iného v oblasti grafiky webových stránok a prevádzkuje tiež firmu na rozvoz jedla v západných Čechách.

Ďakujem p. Jaromírovi Knechtlovi za rozhovor, fotografie a cenné informácie k tomuto príbehu

---

„Každý má právo opustiť ktorúkoľvek krajinu, aj svoju vlastnú, a vrátiť sa do svojej krajiny.“

(Všeobecná deklarácia ľudských práv, čl. 13, bod 2)

Občanom žijúcim v Československu bola v rokoch 1948-1989 odopieraná jedna zo základných ľudských slobôd. Na hranici neslobody umierali ľudia, ktorí sa snažili svoju slobodu naplniť.

---

Zdroje:

Titulný ilustračný obrázok: Místa paměti národa

Ivo Pejčoch: Útěky za Železnou oponu (Budík Jiřího Broma, str. 68-70)

E-mailová korešpondencia s p. Jaromírom Knechtlom