Denník N

Príbeh jedného emigranta

Prednedávnom zaujal čitateľov tohto blogu o Železnej opone článok o útekoch cez tranzit v Kanade pri letoch z Prahy do Havany. Jeden z diskutujúcich napísal, že počul historku, ako niekto vyskočil z obsadeného lietadla na stojánku. Predstavte si, nie je to legenda. Stalo sa to, na letisku Orly v Paríži v máji 1983. Tento príbeh mi rozpovedal muž, ktorému sa tento kuriózny útek naozaj podaril. Aj keď táto jeho cesta na Západ dopadla nakoniec inak.

Keď som si pod blogom o tranzite v Kanade prečítal tento diskusný príspevok, vôbec by mi nenapadlo, že sa z toho vykľuje skutočný príbeh. Bez akýchkoľvek údajov o roku, mieste a osobe, ktorej sa to malo prihodiť. Pred pár dňami som si však z českého antikvariátu zadovážil útlu knižku Jožku Pejskara s názvom Útěky železnou oponou. A na strane 41 som sa dočítal o 31-ročnom Ing. Janovi Ručkovi, ktorý počas tankovania československého lietadla pri lete z Havany do Prahy vyskočil z lietadla na betónovú plochu.

Povedal som si, že pána Ručku skúsim nájsť. Nebolo to príliš ťažké. Ak máte celé meno a rok narodenia (a trochu šťastia), môže sa to podariť. Najmä ak nie je dotyčný človek niekde na druhom konci sveta. Pán Ručka totiž žije v Ostrave-Zábřehu, je na dôchodku a vzhľadom k svojej bývalej profesii trávi pomerne dosť času pred počítačom. Požiadal som ho, či by nám svoj príbeh skokana z lietadla neopísal.

Začal naozaj od detstva.Jan Ručka

„Narodil jsem se r. 1952 mladým rodičům. V mých pěti letech se rodina přestěhovala do Ostravy. Krátce poté v srpnu 1957 otec utrpěl smrtelný pracovní úraz. Matka mi vyprávěla, že otec v 18 létech ujel vlakem do Rakouska a tam ho na lavičce chytla policie a poslala zpátky do ČSR. Byl na vojně jako PTP v dole. Po smrti otce se matka podruhé vdala za Slováka od Popradu.“

Zdá sa, že zdedil po otcovi okrem bežných génov aj ten „útekový“… A asi ako jeho otec pétépák nemal režim príliš v láske.

„Byl jsem vždy samotářské dítě a pokud šlo o politiku, doma jsme se o ni nebavili. Po roce 1968 jsem začal nenávidět SSSR a československé komunisty. Vystudoval jsem VŠB Ostrava a nastoupil v Tatře Kopřivnici jako programátor. Z první výplaty 1400 Kčs mi vzali příspěvek na ROH aniž by se mne na to ptali, tak jsem si postavil hlavu a do ROH nevstoupil. Pořád se mne snažili zlomit, ale nepodařilo se jim to. Nechodil jsem ani k volbám.“

Netreba byť ani ktovieako chápavý a je jasné, že mladému vyštudovanému človeku bolo v Československu tesno a pokukoval po živote na Západe.

„Někdy koncem 70. let jsem nastoupil jako programátor ve VOKD Ostrava. Můj kolega měl kontakty na emigraci  v Kanadě a já se rozhodl do Kanady emigrovat. Nikomu jsem to neřekl a zkoušel jsem to přes zájezdy na Kypr (1980), do Jugoslávie (1981) a podařilo se až v zájezdu na Kubu ( duben 1983). Letadlo na Kubu stavělo v Montrealu, ale rozhodl jsem se, že vystoupím až při cestě zpátky, chtěl jsem si Kubu prohlédnout. Zpátky ale jsme přistáli v Paříži. Na rozdíl od Kanady ale cestující zůstali v letadle. Říkal jsem si, jestli teď se na ten Západ nedostanu tak už nikdy.“

Začína to byť dramatické. Koľko mal času, kým natankujú? Hodinu? Musel sa rozhodnúť, riskovať.

„Na letišti v Orly se nabíralo palivo a posádka letadla otevřela vstupní dveře a přes otvor byla jen páska, lidé se začali okolo shromažďovat, prý může-li se fotit, uvolnilo se to, já si sedl na podlahu a odstrčil jsem se, po levé ruce steward, po pravé letuška, steward se mne snažil zachytit, tím jsem ztratil rovnováhu a možná i proto jsem si nohu zlomil, ale dneska mám skoro 100 kg, nemohl mne udržet, svou váhou jsem se mu z ruky vytrhnul. Bohužel jsem si zlomil levou nohu v holeni.“

Sarasota Herald Tribune

Sarasota Herald Tribune z 6. mája 1983

Doskočil teda na plochu a zlomil si nohu… Ale bol na francúzskej pôde. Jan však chcel do Kanady.

„Jak jsem vyskočil z toho letadla a shromáždili se kolem mně lidé, řekl jsem jim anglicky, že chci do Kanady, taky jsem 3x navštívil v Paříži kanadské velvyslanectví a projednávala se moje emigrace v Kanadě, ale ten zaměstnanec mi na poslední schůzce řekl, že bych v Kanadě musel přijmout jakoukoli práci a já už dělal v Paříži programátora a navíc mám špatně srostlý kotník na té levé noze, následek toho pádu a říkal jsem si, taky mám dobře placenou práci (ve Francii) a mám jet do Kanady a třeba budu muset dělat číšníka, tak jsme se na třetí schůzce na kanadském velvyslanectví dohodli, že do Kanady nepojedu, když tady mám dobře placenou práci.“

To sme však už trochu predbehli. Janovi totiž pomohli zabývať sa vo Francúzsku.

„Červený kříž v Juvisy sur Orge. Ujal se mne jeden francouzský učitel, dobrovolník Červeného kříže a ředitel nemocnice. Uměl jsem docela slušně francouzsky a anglicky a pomohli mi najít práci programátora v Paříži. Z domova jsem byl vychováván  k šetrnosti, měl jsem velice pěkný plat,tak jsem našetřil dost peněz.  Ten ředitel nemocnice Červeného kříže mne jednou požádal o půjčku. Ve své naivitě jsem mu chtěl pomoci, byl jsem mu zavázán. Tak jsem mu půjčil dohromady 90 000 franků. Peníze jsem do dneška neviděl. Prostě byl jsem naivní a hloupý.“

Pán Ručka bol teda šikovný muž a vedel si na seba zarobiť, ale mal smolu na ľudí.

„Už před tou půjčkou jsem měl stesk po domově a teď to všechno na mne padlo a rozhodl jsem se vrátit do Československa. Navštívil jsem velvyslanectví v Paříži a dohodl návrat. Protože jsem byl naivní  a hloupý,  zavolal jsem francouzské tajné policii (DST), že půjdu nebo jsem byl na velvyslanectví a že chci zpátky do Československa. Obával jsem se, že kdyby mne viděli vcházet na čsl. velvyslanectví,  mohl bych mít problémy. DST Orléans mne totiž na začátku mého pobytu v Chartres navštívila a dali mi na sebe telefon, ať se ozvu, kdyby mne obtěžovala čsl. strana.“

Asi nielen na ľudí, ale aj na organizácie…

„Problémy jsem ale měl, když se to DST dozvěděla. Začali si mne prověřovat, obtěžovali mé kolegy a přátelé. Jsem si jist, že mi nasadili  odposlech v bytě. Měl jsem spoustu nepřímých důkazů. Pamatuju si na jeden. Když mne těsně před návratem navštívil můj kamarád Jean Luc, řekl. „Oni si myslí, že se vrátíš do Francie na tanku.“ Jsem přesvědčen, že DST zdržovala můj návrat. Když jsem se ale vrátil do Ostravy, můj návrat sledovali.“

Do Československa sa Jan Ručka vrátil v roku 1988. Po jeho úteku na letisku v Paríži ho doma odsúdili za opustenie republiky k trestu 3 rokov odňatia slobody nepodmienečne.

„Doma v Československu mne navštívili dva čeští mladí tajní a měli nějaké dotazy stran časopisu Svědectví. Rodina musela poprosit Husáka o odpuštění trestu.“

Výslovný happy end zo slov pána Ručku necítiť. Trápia ho od tej doby zdravotné problémy. Ale záver jeho monológu mi aj tak znie tak nejako pozitívne.

„Teď už je to minulost, už po Francii netoužím. Když jsem se z Francie vrátil zpátky a viděl ten socialismus, zase mne to táhlo zpátky. Zůstal mi aspoň velký starobní důchod a sympatie ke sladké Francii.“


„Každý má právo opustiť ktorúkoľvek krajinu, aj svoju vlastnú, a vrátiť sa do svojej krajiny.“

(Všeobecná deklarácia ľudských práv, čl. 13, bod 2)

Občanom žijúcim v Československu bola v rokoch 1948-1989 odopieraná jedna zo základných ľudských slobôd. Na hranici neslobody umierali ľudia, ktorí sa snažili svoju slobodu naplniť.


Titulný ilustračný obrázok: Wikimedia Commons

Zdroje:

Jožka Pejskar: Útěky železnou oponou (str. 41)

Komunikácia s p. Janom Ručkom z 22. júla 2015

Text je súčasťou blogov Denníka N, nie je redakčným obsahom.
Administrátorov blogov môžete kontaktovať na adrese blog@dennikn.sk.

Teraz najčítanejšie