Denník N

Šém ducha: Jazyk a evoluce

Jazyk a evoluce

Vocabula sunt notae rerum. Slova jsou znaky věcí, řekl kdysi Cicero a dodneška se nám to jeví jako samozřejmost. Jenže je to učiněný nesmysl. Slova jsou leda tak znaky konceptů, ale ani to nelze tvrdit s jistotou. Biolingvistika nás učí, že jazyk je jako vločka, že zvířata sice komunikují, ale nemluví, že všechny jazyky ovládá jedna a ta samá univerzální gramatika a spoustu jiných užitečných věcí. To si zasluhuje vysvětlení.

Že se člověk liší od zvířat tím, že má jazyk, postřehli už první vědátoři. Proč je tomu tak, je však záhada nad záhady. Je to záhada větší než černá díra, protože o té se už učí i děti, avšak o tom, jak vznikl jazyk, se dneska ve škole neučí nikdo. Je to pouhých dvacet třicet let vědeckého výzkumu, který do této záhady vnesl krapet poznání, a tento krapet je asi o sto procent víc, než co civilizace o této záhadě vyzkoumala za poslední dva a půl tisíce let od doby, co se touto otázkou začal zabývat Aristoteles.

Wallacův problém

Jistě si vzpomenete, kdo byl Charles Darwin. Dobře. Tak Alfred Russel Wallace byl spoluobjevitelem teorie evoluce prostřednictvím přirozeného výběru. Wallace se sám prohlašoval za darwinovce, v určitém ohledu byl darwinovštější než Darwin. Nedokázal najít žádný důvod, k čemu by první přírodní lidé, jejichž mozek se však od našeho už prakticky neliší, potřebovali tento orgán schopný čistého intelektu a vyšších morálních schopností, jednoduše orgán přesahující potřeby jeho nositele. „Přirozený výběr,“ říká Wallace ve slavné pasáži, „mohl pouze obdařit divocha mozkem o málo lepším než opičím.“[1] Musíme připustit, že vůči šimpanzovi toho umíme víc, než je slušné. Fakt, že lidé mají kompetenci daleko přesahující nějaký proto-jazyk, lze z evolučního hlediska vysvětlit jenom stěží. Darwin věřil, že počátky jazyka mohou být ve zpěvu a že rozdíl mezi zvířecí a lidskou kompetencí je rozdílem ve stupni, nikoli v podstatě. Wallace o tom pochyboval a neviděl rozumné evoluční vysvětlení pro komplexní jazyk. A tak zůstává otázka: Proč (k čemu) tedy jazyk vůbec je?

Linného problém

V 17. století vyslovil Leibniz tezi, že „příroda nedělá skoky“. A protože spolu s Newtonem vynalezl derivace a integrály, které skoky nedělají, lze mu to věřit. Carl Linné, slavný botanik, kterého známe ze školy, tento princip přejal a zavedl do biologie. Protože to napsal latinsky (na rozdíl od Leibnize), stala se tato teze slavná v Linného verzi: natura non facit saltum. Takto ji přejal od Linného i Darwin. Ten píše: „Neboť přirozený výběr může probíhat pouze využíváním mírných postupných variací; nikdy nemůže přeskočit, nýbrž musí postupovat nejkratšími a nejpomalejšími kroky.“[2] Potíž je zde s časováním. Když se tlupy anatomicky moderních lidí vydaly na exodus z jižní Afriky asi před šedesáti až osmdesáti tisíci let, aby osídlily zbytek světa a zanechaly nás jako potomky, celkem jistě už měli jazyk. Tito lidé se vydělili z evoluční linie asi před dvěma sty tisíci let, a tudíž někde v tomto časovém období pěti až šesti tisíc generací musel vzniknout jazyk. Časově je to z evolučního hlediska strašně málo. Jak může v evolučním pikomomentu vzniknout něco tak složitého a vlastně dokonalého jako jazyk, je další hádanka.[3]

Descartův problém

Rozumu je „zapotřebí jen velmi málo k naučení řeči“, podivoval se René Descartes, filosof jen o jednu o generaci starší než Leibniz. „Není tak tupých a hloupých lidí,“ píše, „nevyjímajíc ani šílence, aby nebyli schopni sestaviti dohromady různá slova a složiti z nich řeč.“[4] Naopak ani to nejchytřejší zvíře nedokáže nic podobného. To je opravdu podivuhodné. Jak to, že se každý (i velmi hloupý) člověk naučí mluvit?

Ve 20. století si Noam Chomsky, americký lingvista a filosof (také anarchista, což dnes necháme stranou), uvědomil naléhavost tohoto problému zvláště v souvislosti s pozorováním, že existuje naprostý nepoměr mezi empirickými lingvistickými daty, která se dostávají malému dítěti tím, že na něj mluví jeho okolí, a gramatickou komplexitou, kterou si dítě osvojí. Kdybyste vzali tu nejchytřejší umělou inteligenci světa a nechali na ni mluvit rodiče, prarodiče a brášku, naučí se „ďava-ďava“ a třeba také „hele, co ti upekla babička“, ale rozhodně se z ní nestane Tolstoj. K napsání jazykově průměrného novinářského sloupku potřebuje umělá inteligence přečíst celou Wikipedii, několik knihoven navíc, a ještě to nejspíš bude hoax.

Tolik vstupních dat lidský mozek nikdy nedostane, a přece generuje mnohem lepší výsledky. Když vezmete novorozeně druhu homo sapiens z jižní Afriky z doby před třiceti tisíci let a přenesete ho do dnešního Brna, naučí se brňácky tak, že budou Pražští jenom koukat. To je tedy zvláštní mozeček, když umí všechny jazyky světa, minulé, dnešní i budoucí. A on opravdu umí. Čili jak to, že existuje taková spousta jazyků a lidské mládě se naučí jakýkoliv jazyk?

Evoluční příběh jazyka

Konzistentní evoluční teorie jazyka si musí nějakým způsobem poradit se všemi třemi výše naznačenými problémy. Mnoho hypotéz o vzniku jazyka pokulhává v tom, že řeší jenom jeden či dva z výše zmíněných problémů, ale stěží všechny tři najednou. Třeba teorie klevetění, kterou favorizuje Yuval Noah Harari ve své knize Sapiens, tvrdí, že se řeč vyvinula jako sdělování poznatků o světě, a zejména o lidských vztazích.[5] Toto pojivo je nevyhnutelné pro lidskou spolupráci jako základ dějinného společenství. Sice staví na některých evolučně klíčových psychosociálních znacích a odpovídá na Wallacův problém (proč jazyk a k čemu), ale nedokáže – podobně jako většina ostatních – uspokojivě objasnit Linného a Descartův problém. Na druhou stranu, existují i různé lingvistické teorie. Třeba ty dominující na starém kontinentu (navazující především na dílo Ferdinanda de Saussura) chápou jazyk jako společenský fenomén založený na principu podobném společenské smlouvě. Byť je filosoficky tento proud velice plodný, nemá žádnou teorii o evoluci jazyka, pouze o jeho změnách, jakmile je jednou ustanoven.

Jedno z nejnovějších konzistentních vysvětlení, které odpovídá na všechny tři zmíněné problémy, podal Noam Chomsky ve spolupráci s profesorem komputační lingvistiky Robertem Berwickem ve společné knize Proč jenom my? Jazyk a evoluce z roku 2016 (vydalo nakladatelství MIT Press).[6] Jejich teorie kombinuje Chomského lingvistiku s tzv. moderní evoluční syntézou (neodarwinismem) a pracuje se současnými poznatky z kognitivních a komputačních věd. Čili je toho docela dost a zde si stručně představíme jejich příběh a řešení výše zmíněných problémů.

Řešení Descartova problému

Aby dítě mohlo mluvit a aby se naučilo mluvit v komplikovaných větách, jejichž teorii (rozuměj gramatiku) nemůže znát ani jí rozumět, musí mít něco vrozeného. Je to určitá jazyková schopnost, které se v angličtině říká language faculty a ve starší češtině by se dala přeložit nádherným a příhodným spojením „jazyková mohutnost“. Tato vrozená schopnost sice není žádným jazykem, avšak řídí utváření jakéhokoliv jazyka. Představte si počítačový program, kterému sice nerozumíte, ale když tento program aktivujete vstupními daty (lidská řeč), začne generovat gramatická pravidla toho kterého jazyka a jedinec podle nich umí mluvit. Tomuto programu se vědecky říká Univerzální Gramatika.

Zkonstruovat takovou Univerzální Gramatiku je věc těžká a zatím to úplně neumíme. Respektive umíme to do určité míry, ale jazykové úkazy vědce nakonec vždycky přechytračí podobně jako neposlušná realita ne vždycky zapadá do fyzikálních vzorců. Komplikace na cestě k jednotné Univerzální Gramatice přivedly Chomského v devadesátých letech 20. století k novému náhledu. Metaforicky řečeno: program, který píše všechny jazyky světa, nemůže mít bambilión gigabajtů! Musí se vyznačovat konečným souborem základních instrukcí a řídit se přísnou ekonomií. Musíme předpokládat, že je to něco naprosto elementárního, něco, co existuje v mozku a jde to „zapnout“. Přece i něco tak grandiózního jako (speciální) teorie relativity stojí na pouhých dvou přitrouble jednoduchých axiomech a v tom je její krása.

Co je tedy tou naprosto elementární operací, která umožňuje míti jazyk? Než na to odpovíme, pojďme si říct, co je základní vlastností jazykové schopnosti. Vtip je v tom, že zatímco my si běžně pod „jazykem“ představujeme „to, čím mluvíme“, vědec lingvista si pod jazykovou schopností, „mohutností“ (která je dědičná), představuje komputační systém produkující nekonečný řetězec hierarchicky strukturovaných výrazů.[7]

Takže ještě jednou a pomaleji. „Komputační systém“ je předprogramovaná část mozku, něco jako centrální počítačový procesor se základním softwarem (poznámka pro programátory: takový CPU a BIOS). Tento stručný komputační systém je schopen vzít nějaké elementární jednotky (taková jakoby-slova), skládat je do potenciálně nekonečné struktury a dodržovat přitom určitá (univerzálně gramatická) pravidla. Tím se zároveň říká, že ta operace musí být rekurzivní, jinak z konečného vstupu nedostanete nekonečný výstup. Rekurzivní funkce je taková, kde výstup první operace je zároveň vstupem do druhé operace a tak dál. Tudíž ta struktura, kterou komputační systém produkuje, je navíc hierarchická. My si představujeme jazyk lineárně, tak jak ho slyšíme nebo zapisujeme. To je však jenom externí, povrchová stránka jazyka. Hlubinná jazyková struktura je hierarchická a lze ji znázorňovat pomocí syntaktických stromů.

Všichni lidé mají tu samou vrozenou jazykovou schopnost, něco jako „jazykový orgán“. Proč tedy existuje tolik jazyků? Protože mluvení, jak jste mohli postřehnout, nesouvisí přímo s jazykovou schopností. Ptáčkové zpívají a papoušci dokonce jakoby mluví, mravenci spolu komunikují, a co teprve takoví bonobové. A přece žádný z nich nemá jazyk, poněvadž nemají tuto vrozenou jazykovou schopnost. To, co mají – a co s nimi sdílíme ­– je evolučně mnohem starší senzomotorický (audio vokalizační) aparát. Ten se vyvíjí po milióny let. Naše vrozená jazyková schopnost se připojuje na tento senzomotorický aparát jako na externí rozhraní, podobně jako když připojujete tiskárnu k počítači. Říká se tomu externalizace. Způsoby externalizace jsou formovány fyziologickými či jinými danostmi a historickými okolnostmi. Proto máme různé jazyky. Jazyky se proto mění i v čase, ale nevyvíjí se v evolučním smyslu.

Když se narodí dítě, mluvíme na něj a ono nalézá „rozhraní“, jak napojit vrozenou a evolučně mladou jazykovou schopnost na svůj evolučně velmi starý artikulační senzomotorický aparát. Ve dvou až třech letech má plně aktivovanou jazykovou schopnost a do osmi let je napojeno na externalizační rozhraní. Tím se vysvětluje Descartův problém. Problém biolingvistiky, tj. evoluční teorie jazyka, tudíž vůbec není postupný vývoj a změna toho, jak člověk mluví, nýbrž emergence, objevení se jazykové schopnosti.

Řešení Linného problému

Zde selhává mnoho evolučních hypotéz, které si představují evoluci jazyka jako postupnou, krok po kroku vylepšující se schopnost mluvení. Jenže na to není dost evolučního času. Vývoj jazyka souvisí s vývojem mluvení jenom sekundárně. Linného princip platí a příroda skoky nedělá. Na objevení se jazykové schopnosti stačila relativně malá genetická změna. Co za ni může, nevíme přesně. Může to být náhodná mutace, vliv změněného jídelníčku, záření nebo Marťani, prostě něco, co mělo za důsledek jev, kterému se říká „předrátování“ v mozku (angl. rewiring). Určitá propojení mozkových okruhů, která třeba u šimpanze mají k sobě blízko, ale nejsou propojená, jsou horkými kandidáty na lokalizaci jazykové schopnosti v mozku. Nemůžeme si ale představovat, že jazyk řídí nějaký konkrétní gen. Jsou to nejspíš desítky genů různých specializací, již přítomných i v jiných liniích druhu homo, které „předrátování“ vybudilo k rapidní evoluci. Šimpanz Cézar ve filmu Zrození planety opic z roku 2011 (rež. Rupert Wyatt) dostane dávku léku, která „předrátuje“ a vylepší spojení nervové soustavy. Tak nějak si to můžeme představit, na rozdíl od legendární verze Planety opic z roku 1968 (rež. Franklin Schaffner; podle stejnojmenného románu Pierra Boulleho), kde se lidští cestovatelé vrací na planetu Zemi, do její vzdálené budoucnosti. Výsledkem mezitím proběhlé evoluce je, že opice mluví a jsou civilizované, zatímco lidé mluvit zapomněli. Tak to je, prosím, scénář dnes již naprosto vyloučený.

Jak tedy počal jazyk? To, co bylo aktivováno „předrátováním“ mozku, je operace, která je základní vlastností (angl. basic property) jazykové schopnosti. Připomeňme si, že jazyková schopnost je takový malý komputační systém, který něco generuje. To právě dělá pomocí té nejjednodušší komputační operace, jakou lze myslet, a tím řeší Linného problém. Je to jenom jeden evoluční krok. Té operaci se říká anglicky Merge, což můžeme přeložit jako „slučování“. Je to opravdu jednoduché a znáte to z prvního stupně základní školy. Máte-li dva prvky, X a Y, můžete je sloučit do jedné množiny {X, Y}. Nezapomeňme, jak již bylo zmíněno výše, že je tato operace rekurzivní, což znamená, že vytváří hierarchické struktury. (Pro programátory: např. XML markup dokáže tyto hierarchie dobře ilustrovat.) Slučování (Merge) je součástí Univerzální Gramatiky, vrozené předstruktury jazyka, která tvoří konkrétní jazyky (gramatiky) pomocí dalších transformačních pravidel.[8]

Označování (angl. labeling) umí nejspíš i šimpanzi nebo obecně vyšší savci, i když jinak než lidé. Šimpanze naučíte pět set až šest set znaků, ale nikdy, nikdy mu nezasvítí kontrolka v mozku. Nemá totiž schopnost operace slučování, tj. základní vlastnost jazykové schopnosti, a tudíž nemůže vytvářet syntaktické struktury. Každá naše promluva je vlastně překlad mezi „tím, co máme na mysli“ (i když pro to nemůžeme najít slova) a rozhraním, prostřednictvím kterého externalizujeme myšlenky. Jednoduchá komputační rekurzivní operace, mající určité specifické vlastnosti a parametry, generuje potenciální nekonečnou hierarchickou strukturu, která se prostřednictvím externalizačního rozhraní transformuje do temporálně sekvenční podoby, což vnáší do jazykové promluvy další variabilitu a diverzitu. Jinými slovy: konečnost se proměňuje v nekonečno.

Řešení Wallacova problému

Proč se takový systém u lidského druhu sapiens vlastně vyvinul? K čemu vlastně je? Abychom tento problém zodpověděli, položme si otázku jinak: Už víme, že jazyková schopnost se připojuje na externí rozhraní senzomotorického aparátu, prostřednictvím kterého mluvíme, slyšíme řeč atd., přičemž tento systém vůbec není jedinečný pro člověka. Je to jediné rozhraní, na které se jazyková schopnost „připojuje“? Není.

Existuje primárnější rozhraní než to externí. Jazyková schopnost primárně spolupracuje s rozhraním, kterému se učeně říká konceptuálně-intencionální. Biologická funkce jazykové schopnosti je sloužit jako vnitřní „mentální nástroj“. Je to kognitivní nástroj pro optimalizaci inferencí, interpretaci, plánování a organizaci jednání, jinými slovy – myšlení. Existují dva druhy komunikace. Jeden druh komunikace, který máme velice podobný s jinými primáty, a druhý, který je založen na externalizaci jazykové schopnosti. Avšak primární účel používání jazyka je interní. Je to orgán myšlení, orgán části vědomého života. A zpětně, myšlení není nic jiného než tyto „vnitřní hovory k sobě“.

Neandrtálci měli větší mozky a byli fyzicky silnější i zručnější než jejich příbuzní z rodu sapiens. A přece sapiens opanoval planetu, vymýtil násilně nebo nenásilně (to nevíme) všechny ostatní příbuzné druhu homo a prohlásil se za vrchol stvoření. Tento evoluční úspěch je zcela jistě zprostředkován schopností, kterou mu příroda vnutila kdesi v jižní Africe před sto či dvě stě tisíci let. Jazyková schopnost otevírá brány intelektu a poznání světa, vědě, kultuře a možná i sebezničení.

V odlehlém koutě kosmu

Říká se, že lingvistika je v podobném stavu jako genetika hned po Mendelovi. Existují pravidla produkce vět, ale neznáme mechanismy, které jsou zodpovědné za jejich produkci. Co však víme, je, že i jazyk, podobně jako všechno na zemi, se řídí přírodními zákony, včetně těch komputačních. Jako se vločka utváří podle těch samých zákonů fyziky, a přece je každá stejná i jiná zároveň, tak všichni sdílíme tu samou jazykovou schopnost i Univerzální Gramatiku: myslíme, mluvíme, poznáváme stejně, a zároveň jinak.

Descartes považoval jazyk za důkaz, že člověk má mysl a tím že je jiné podstaty než zvíře. Také si představoval, že zvířata jsou vlastně takové stroje. Stroji se rozuměly katapulty, hodiny, hradla a takové věci. Nedokázal si představit, že by jazyk mohl být stroj. My si to už představit dokážeme, neboť komputačnímu mechanismu se říká Turingův stroj.

Descartova intuice je správná: jazyk je jako šém, jenž oživuje tělesnou existenci a rodí v pozemském stvoření ducha. V 17. století si však přirozený původ „ducha“ nedokázali představit. Darwin i Wallace si to už představovali, byť Wallace s obtížemi. Jedním z těch, kdo si jako první uvědomili existenciální důsledky přirozeného původu jazyka, ducha či intelektu a dopad tohoto faktu na místo člověka v celku světa, byl Friedrich Nietzsche, když už v roce 1873, jenom dva roky po Darwinově díle O původu člověka, napsal: „V jakémsi odlehlém koutě kosmu, třpytivě rozlitého v bezpočet slunečních systémů, byla jednou jedna hvězda, na níž chytrá zvířata vynalezla poznávání. … Po několika nadechnutích přírody hvězda vyhasla, a ona chytrá zvířata musela zemřít. … [J]ak uboze, jak stínovitě a prchavě, jak neúčelně a libovolně se vyjímá lidský intelekt v přírodě; existovaly celé věčnosti, kdy nebyl; až opět vezme za své, nic se nestane. Neboť tento intelekt nemá žádné další poslání, které by přesahovalo život lidí. Jest totiž jenom lidský, a pouze jeho majitel a tvůrce jej bere tak pateticky, jako by se v něm otáčely veřeje světa.“[9]

 

___________

[1] WALLACE, Alfred Russel. Sir Charles Lyell on Geological Climates and the Origin of Species. Quarterly Review. Duben 1869, roč. 126, s. 393.

[2] DARWIN, Charles. On the Origin of Species. London: John Murray, 1859, s. 194.

[3] Někteří vědci se domnívají, že počátky jazyka lze datovat již dříve, za předpokladu, že se určitá jazyková kompetence vyvinula již u předchůdce homo sapiens. V tomto kontextu probíhala diskuse, jestli si sapiens, migrující z jižní Afriky, mohl nějak popovídat s neandertálcem, s nímž má společného předka, když se potkali v evropských stepích. Prozatím tuto otázku nejde úplně rozhodnout, spíše však lze předpokládat, že člověk neandertálský jazyk neměl. Předpokládá se, že „kognitivní revoluce“, v jejíž rámci vzniká i jazyk, přináší celou řadu kulturních projevů, jako jsou rituály nebo nástěnné malby, a ty u předků homo sapiens nelze doložit.

[4] DESCARTES, René. Rozprava o metodě. Praha: Jan Laichter, 1947, s. 64.

[5] HARARI, Yuval Noah. Sapiens. Stručné dějiny lidstva. Voznice: LEDA, 2018, s. 32–35. Jako autoritativnější zdroj bychom mohli uvést známého psycholingvistu Stevena Pinkera, autora slavné knihy The Language Instinct (New York: Harper, 1994/2007), jehož teorie se opírá o přesvědčení, že jazyk je adaptační mechanismus pro komunikaci. Abychom byli fér, je třeba říct, že Pinker by pravděpodobně jinak formuloval problémy, na které zde budeme odpovídat.

[6] BERWICK, Robert C. a CHOMSKY, Noam. Why Only Us? Language and Evolution. London – Cambridge, MA: The MIT Press, 2016.

[7] Tento Chomského předpoklad vrozené jazykové schopnosti můžeme datovat do padesátých let 20. století, kdy Chomsky vydal svou přelomovou knihu Syntactic Structures (The Hague/Berlin: Mouton, 1957/2002), čímž zásadně ovlivnil vývoj lingvistiky. Dnes je tento předpoklad potvrzován výsledky experimentálního neurovědeckého výzkumu; viz DING, Nai, MELLONI, Lucia, ZHANG, Hang, TIAN, Xing a POEPPEL, David. Cortical Tracking of Hierarchical Linguistic Structures in Connected Speech. Nature. Leden 2016, roč. 19, č. 1, s. 158–167.

[8] Chomsky, spolu s některými evolučními biology, už v roce 2002 formuloval myšlenku, že schopnost generovat syntaktické rekurze je vlastně jediný rozdíl mezi lidmi a zvířaty, pokud se jedná o design jazykové kompetence. V nové knize právě na tuto myšlenku navazuje. Ne všichni stoprocentně souhlasí. Např. již zmiňovaný Steven Pinker publikoval v roce 2005 studii, ve které vyjadřuje nesouhlasné stanovisko. Pinker jaksi předjímá, že Chomsky se soustřeďuje na tento jediný aspekt, protože dobře zapadá do jeho evolučního příběhu. Proto nesouhlasí, a naopak obhajuje myšlenku postupné evoluce jazyka jako komplexní adaptace pro komunikaci. Pokud se však jazyk neobjevuje náhle a zároveň platí pozdní datování objevení se jazykové schopnosti, nelze teorií komplexní adaptace zodpovědět Linného problém. Viz HAUSER, Marc D., CHOMSKY, Noam a FITCH, W. Tecumseh. The Faculty of Language: What Is It, Who Has It, and How Did It Evolve? Science. Listopad 2002, roč. 298, č. 5598, s. 1569–79 a Pinkerovu odpověď PINKER, Steven a JACKENDOFF, Ray. The Faculty of Language: What’s Special About It? Cognition. Březen 2005, roč. 95, č. 2, s. 201–36.

[9] NIETZSCHE, Friedrich. O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním. Praha: OIKOYMENH, 2007, s. 7.

Teraz najčítanejšie