Denník N

Ako Hynek kamarátov za čiaru dostal

Pred časom sme tu mali prípad pohraničníkov, ktorí chceli do Austrálie, a previedli so sebou za hranice ďalších troch ľudí. Bol to na osemdesiate roky výnimočný prípad. Nedávno som však narazil na ďalší podobný. Len pár mesiacov pred nežnou revolúciou bývalý pohraničník pomohol dostať sa za zátarasy svojim dvom spolužiakom, ich partnerkám a jednému dieťaťu. Hynek mi porozprával, ako to celé bolo.

20. mája 1989 došlo na úseku 17. roty Pohraničnej stráže Staré Město v okrese Jindřichův Hradec k úspešnému úteku 5 ľudí do Rakúska. Ten útek by sa nikdy nemohol podariť bez pomoci pohraničníka, ktorý dokonale pozná systém. Autor knižného zdroja si sám v závere kapitoly kladie otázky KTO im poskytol veľmi dôležitú radu, AKO sa dostať k hranici, AKÝ vybrať úsek a hlavne AKO prejsť signálnou stenou bez signálu. Na tieto otázky som zistil odpoveď a našiel som človeka, ktorý toto všetko zariadil. Rok predtým na jeseň končil na tejto rote základnú vojenskú službu. Bývalý pohraničník-záklaďák Hynek Chudý.

Keď som sa prvý raz spojil s Hynkom, zareagoval tak, že nemá problém porozprávať mi o prípade skupinového úteku, v ktorom sám figuroval ako „prevádzač“. Doslova mi napísal: „Snad mě už nikdo nezavře…

Hynku, som si istý, že teraz ťa už za to naozaj nikto nezatvorí. Vtedy si ale riskoval pár rokov basy. To ty ale dobre vieš. Poďme však poporiadku. Ako si sa dostal k Pohraničnej stráži?

Narukoval jsem na vojnu na podzim 1986 a končil o dva roky později. Otec byl na čáře, brácha byl na čáře a já tedy taky.

Hynek ChudýHynek Chudý počas základnej vojenskej služby (zdroj: Hynek Chudý)

Ten útek sa odohral v máji 1989. Najprv som si myslel, že si v tej dobe na rote slúžil… Kto teda boli tí ľudia, čo si im pomohol za hranice? Viem ich mená: Pavel Harašín a Lenka Harašínová s 3-ročným synom Janom, Richard Pertlíček a Regína Tabáková.

Ne, ne… Já byl již z vojny doma. Kluci byli moji spolužáci ze střední školy. My jsme si po maturitě říkali, že po vojně utečeme, že tady nás nečeká nijak zvlášť dobrá budoucnost. No, jako mladí kluci… Pak když jsme přišli z vojny, já jsem ani nechtěl ven. Po vojně jsem se hned oženil a s manželkou jsme čekali dítě. Pavel nechtěl jít sám, tak si vzal sebou druhého spolužáka. Kluci byli od nás, z města Odry v okrese Nový Jičín. Harašín za mnou přišel vlastně až půl roku po vojně, někdy v dubnu 1989. Moje manželka už byla v sedmém měsíci, já tedy nechtěl pryč. Že vzal sebou toho Pertlíčka, to jsem vlastně ani nevěděl.

Ako si im teda s útekom pomohol? Viem, že bez tvojich znalostí systému signálneho plota, režimu hliadkovania a vedomostí z terénu by sa im nikdy nič také nemohlo podariť.

Mne to na vojně zajímalo. V těch plotech byli brány a ty se otevírali klikami. Jednotlivé brány měli kliky různého tvaru. Tak jsem udělal kliku, pak jsme udělali dráty, kterými bylo potřeba propojit dva vodiče v signální stěně. Pak bylo možné dveře otevřít bez toho, aby došlo ke zkratu a poplachu na rotě. Řekl jsem jim, na kterém úseku nebudou vojáci. Tušil jsem to, protože na tenhle úsek hlídka ani nedošla, vojáci chrápali v seníku v úseku před ním. Takže kluci měli propojit vodiče, otevřít si branku tou mojí klikou, pak za sebou zavřít, vzít ten propojovací drát a zahrabat za sebou stopy v kontrolním orním pásu. Nikdo by se ani nedozvěděl, že tudy někdo prošel. Jenomže to trochu zvorali.

20. mája 1989 poobede bol na rote zaznamenaný signál o narušení signálneho plota. Ten signál spôsobila búrka, nemal nič spoločné s útekom pätice ľudí. Vďaka nemu však hliadka našla otvorenú bránku a stopy v kontrolnom páse, keď museli skontrolovať celý úsek.

Oni prošli ještě den předtím ve tři ráno. Pertlíček dostal po otevření branky strach, tak tam v panice nechali ty propojovací dráty a branka zůstala otevřená. Kliku zahodili někam do lesa. Ta tam možná leží do dneška.

Staré Město-001Otvorený priechod v signálnej stene (zdroj: Luděk Kozlovský cez ABS)

V knihe sa uvádza, že sa na tom úseku mesiac predtým našla pohodená rukavica. Oni si to vopred skúšali?

Já jsem o tom nechtěl nic vědět, abych to pak nemohl prozradit. Vlastně jsem vůbec nevěděl, kdy to chtějí udělat. Vím, že tam byli čtrnáct dní předtím a nějak se jim to nepovedlo, tak se vrátili. O té rukavici kluci nevěděli. Já jsem dokonce volal na rotu kamarádům, které jsem tam měl, a zjišťoval jsem jak se jim vede, jestli nemají něco nového. Vojáci nic neříkali a tak šli kluci za 14 dní znova.

Staré Město-002Vyznačené stopy v kontrolnom páse (zdroj: Luděk Kozlovský cez ABS)

Od signálnej steny to mali na hranicu ešte 2,5 kilometra, to je dosť ďaleko. Ale vďaka tomu, že obišli signálny systém, a vďaka lajdáckemu hliadkovaniu nikto na to celý deň neprišiel. Je to také odľahlé miesto… Hynku, dostal si potom od nich nejakú správu z Rakúska?

Jo, bylo to tam daleko. Na druhé straně úseku roty směrem na Slavonice byla signálka jenom 300 metrů od hranice, jenomže tudy by se nikdy nedostali, tam to bylo těžký.

Pavel mi po svém bráchovi poslal dopis na rozloučenou. Ten dopis jsem pak musel před StB zatajit. Později mi Harašín řekl, že Rakušáci jim vůbec nechtěli uvěřit jak prošli. Nechápali, jak mohlo pět lidí projít přes ty dráty. Až jim pak nějaký myslivec dosvědčil, že je viděl přicházet od hranice.

Áno, aj Štátna bezpečnosť sa až z rakúskych novín dozvedela, koľko ľudí tam vtedy vlastne prešlo. Novinári sa tiež čudovali. Písali, že také prechody neboli v tej dobe možné. Teba doma čakalo pár krušných chvíľ. Viem, že si mal kvôli tomu úteku veľké problémy s eštébákmi.

Nejdřív došli kontráši (vojenská kontrarozviedka) za mým otcem do práce, za matkou… A zkoušeli to na ně. Říkali jim, že mají fotky našeho auta v Českých Budějovicích. Jenomže to byla blbost. Kluky zavezl na hranici Harašínův bratr. Ti kontráši mě vytáhli z práce, v montérkách, a vzali mě k policajtům. Tam vyslýchali taky toho jeho bratra. Ve vedlejší místnosti, to jsem se pak dozvěděl až za půl roku. Tak to zkoušeli, já jsem zapíral jak Fučík. Takže nic… Pak mě vzali na StB do Ostravy. Tam mě 5 hodin vyslýchali, ať se přiznám. Nic jsem nepřiznal. Dělali dusno celé rodině. Máma z toho byla špatná, za otcem chodili, za bráchou, protože ten taky sloužil na čáře…

Pak jsem si ještě udělal alibi. Jiný kamarád chtěl do Rakouska a tušil, že já o tom něco vím, tak se mne ptal, kudy má jít. Řekl jsem mu, ať to zkusí přes Maďarsko, že tam se rušili nějaké dráty.

To je pravda. Maďarsko zrušilo drôtené zátarasy ešte pred nežnou revolúciou v Československu. Na slovensko-maďarsko-rakúskom trojmedzí sa jedným okamihom ocitla naša Železná opona vo vzduchoprázdne. Náš plot končil na hranici s Maďarskom a dal sa proste obísť do Rakúska.

20131022-001Toto miesto asi mnohí, hlavne Bratislavčania, poznáte. Tu končila československá časť Železnej opony. Niekedy koncom leta 1989 Maďari demontovali svoj plot, ktorý odtiaľto viedol k hraničnému priechodu Rajka, a trojmedzie sa cez Maďarsko dalo obísť do Rakúska (zdroj: autor)

Tak jsem Harašínovi napsal dopis, který mu měl tento kamarád v Rakousku odevzdat. V dopise jsem se Harašína ptal, jak se vlastně dostal do Rakouska, kdo mu pomohl… Jako kdybych o tom vůbec nic nevěděl. No a toho kamaráda fakticky chytli asi sto metrů před Rakouskem a ten dopis se dostal do rukou StB. Udělal jsem si tím alibi. Ptali se mě, já přiznal, že jsem ten dopis Harašínovi napsal a poslal po kamarádovi. Estébák mi řekl „Já stejně vím, že si to udělal…“ Jenomže mi nic nemohli dokázat.

Prišiel november 1989 a tým to teda skončilo. Kde žiješ dnes a čo robíš?

Žiji u nás v Odrech. Jsem konstruktér, děláme krbová kamna.

A ako dopadli kamaráti v Rakúsku?

Vím, že Pertlíček si v Rakousku dodělal inženýra. S tou holkou se vzali až v Rakousku. Harašín dělal v nějaký továrně mistra na frézce. Oni na tom byli dobře, akorát že Harašín měl pak úraz, spadl na něj nějaký 800kilový balík a rozdrtilo mu to pánev. Je invalidní důchodce, chodí sice, ale těžce. Rozvedl se pak a jeho manželka Lenka zůstala v Rakousku s přítelem. Pavel je tam sám, nemá s kým pokecat, často si voláme. Byl jsem u něj už mnohokrát a teď zrovna tam znova za ním pojedu.

Hynek a PavelZľava: Hynek Chudý a Pavel Harašín v roku 2007 počas ich prvého stretnutia po emigrácii (zdroj: Hynek Chudý)

Tak ho teda pozdravuj aj odo mňa a želám mu pokiaľ možno pevné zdravie. Hynku, ďakujem aj za čitateľov blogu o Železnej opone, že si nám porozprával tento zaujímavý príbeh.


„Každý má právo opustiť ktorúkoľvek krajinu, aj svoju vlastnú, a vrátiť sa do svojej krajiny.“

(Všeobecná deklarácia ľudských práv, čl. 13, bod 2)

Občanom žijúcim v Československu bola v rokoch 1948-1989 odopieraná jedna zo základných ľudských slobôd. Na hranici neslobody umierali ľudia, ktorí sa snažili svoju slobodu naplniť.


Titulný ilustračný obrázok:

Jan Lakosil: Šumava krásná i smrtící

Zdroje:

Luděk Kozlovský: Útěky přes jižní hranici 1987-1989 (str. 93-96)

Rozhovor s Hynkom Chudým (1. 10. 2015)

Vojensko.cz

Text je súčasťou blogov Denníka N, nie je redakčným obsahom.
Administrátorov blogov môžete kontaktovať na adrese blog@dennikn.sk.

Teraz najčítanejšie