Denník N

Možno som prišla do tejto krajiny zomrieť, ale zomriem šťastná

Prednedávnom ste mali na tomto blogu možnosť prečítať si o dvoch dramatických útekoch cez rieku Mura na vtedajšej hranici Juhoslávie a Rakúska. Dnes vám prinášam rozhovor s pani Navarovou, ktorá figurovala v druhom príbehu, v tom šťastnejšom. Pani Václava (v Amerike ju všetci volajú Wendy), mi podrobne porozprávala, ako jej rodina utekala z komunistického Československa.


Prečítajte si: Drámy na rieke Mura


Wendy, teší ma, že sa nám konečne podarilo na Skype „stretnúť“ a zladiť sa aj napriek tomu veľkému časovému posunu. Žijete na západe USA. Ako sa momentálne máte? Ste veľmi zaneprázdnená žena…

Ano, pořád pracuji, je toho dost. Mám spoustu starostí. Tady v Americe se člověk musí pořád starat, aby se uživil. Kromě toho tady mám 4letou vnučku, o kterou pečuji. Taky včera jsem šla pomoct synovi, čekají druhý přírůstek do rodiny a přistavuje dům. V Praze mám otce, kterému je již 90 let a momentálně je ve specializovaném zařízení pro seniory s Alzheimerovou nemocí. Snažím se do Čech často jezdit, tak dvakrát do roka. Takže pořád jsem v jednom kole.

Wendy NavarováWendy Navara s vnučkou

Rád by som sa teraz vrátil späť do 70. rokov, kedy ste ešte boli v Československu. Už vtedy ste chceli preč z komunistického „raja“?

Věnovala jsem se gymnastice a byla jsem koncem 60. let mezi nejlepšími československými sportovními gymnastkami. Ano, s Ivanem, mým budoucím manželem, jsme mluvili o odchodu snad již v době, kdy jsme ještě nebyli svoji. Já jsem však kvůli mamince odejít nechtěla. Byla nemocná na srdíčko a nakonec dostala i rakovinu. Bohužel velice mladá zemřela. V roce 1981, když jí bylo jen 49 let. Zůstal otec a sestra. Ale to jsme již měli s Ivanem syna Viktora, takže jsme zase nějakou dobu čekali. Nechtěli jsme utíkat, dokud byl velmi malý. Po smrti mámy nám otec řekl „Běžte, proč tady čekáte? Já vám pomůžu.

Ako to bolo s vaším cestovaním do zahraničia?

Jako celou rodinu nás nechtěli pustit na Západ. Žádné Rakousko… Tak jsme měli jedinou možnost – přes Jugoslávii. Rozhodnutí jsme byli dva roky předtím. Byli jsme tam na dovolené a tu řeku Mura jsme si vyhlédli. Byla to taková říčka a říkali jsme si, že tudy by to šlo. Jenomže jsme se zmýlili. V průběhu naší další dovolené v Jugoslávii v září 1984 to tam bylo celé jinak. Pršelo týden v kuse. Měli jsme i alternativu, přes hory. Ale když jsem ty hory viděla, a to špatné počasí… Slyšeli jsme, že se tam nějací lidé i zabili.

Takže sme v roku 1984, vy ste vycestovali z Československa s tým, že z Juhoslávie utečiete do Rakúska.

Věděli jsme, že na jugoslávské straně necháme auto a nějaké věci. Měli jsme známé v Německu, na jejich konto jsme poslali z Československa peníze. Taky naše auto jsme nechali doma a otec nám dal své embéčko. Byt, ve kterém jsme doma bydleli, byl napsaný na otce, takže jsme věděli, že nám ho pak nezkonfiskují. No a v Jugoslávii jsme měli z té dovolené před 2 roky hodně kamarádů a tak jsme si tam udělali ještě pěknou dovolenou a s jejich pomocí jsme si poslali věci vlakem předem do Rakouska.

Rodina NavarovcovRodina Navarovcov (foto je z r. 1988)

A tú rozhodujúcu noc to bolo teda ako? V predchádzajúcom blogu som mal len informácie z knižky Jožku Pejskara.

Bylo asi deset hodin večer. Opravdu jsme museli do té řeky skočit a plavat. Můj muž držel pod rukou malého Viktora. Já jsem to nemohla přeplavat. Dostala jsem se do takového vodního víru, ale naštěstí jsem se zachytila nějaké větve a křičela jsem o pomoc. Vedle byla nějaká papírna a ti pracovníci si právě měnili šichty a slyšeli mě. V podstatě skočili do řeky a vytáhli mě z ní. Byla jsem tak omráčená a ani jsem nevěděla, kde jsem. Vzali mě do fabriky, dali mi pracovní mundúr. Vždyť jsem byla prakticky polonahá, ztratila jsem tričko.

Seattle Times 1988-001V úvode novinového výstrižku z The Seattle Times z 11. januára 1988 sa píše o pokuse Navarovcov o útek cez Juhosláviu

A čo tí juhoslovanskí pohraničníci?

Zavolali je až lidé z papírny. Přišli vojáci a ptali se mě, kdo tam se mnou ještě byl. Nevěděla jsem, co mám říct, tak jsem nejprve tvrdila, že jsem tam byla sama. Ale pak jsem jim tedy řekla, že tam byl i manžel a syn. A oni začali hledat na břehu řeky. Měli takové velikánské světlomety a těmi to tam prohledávali. Mě posadili do vězení. Byla tam jedna Češka z Karlových Varů, ta mi pomohla. Zaplatila za mě i nějakou pokutu u soudu. Já jsem ale chtěla do Rakouska a nevěděla jsem jak to udělat. Jak jsem tak stála v té věznici, přišel jeden pán a ptal se „Vy jste paní Navarová? Pojďte se mnou.“ Byl to ředitel té věznice a ten mi pomohl. Ubytoval mě v hotelu, postavil tam dokonce stráž, protože jsme se báli, aby mě někdo neunesl. Vyčistili mi i auto a pak jsem do něj mohla nasednout a jet na hraniční most. V polovině mostu stál starosta rakouského města a řekl: „Vítejte ve svobodné zemi.

Neviem si predstaviť, čo ste si za tých pár dní museli prežiť. Manžel a syn na rakúskej strane a vy v juhoslovanskom väzení… Ale privítanie asi potom stálo za to.

Bylo tam neskutečně mnoho lidí. Byla tam televize a vysílalo to rádio, a byl tam můj muž s naším klukem. A v ruce měl obrovskou kytici květin. Bylo to strašně dojemné. Rakušané nás hned pozvali na oběd. Ten jsem si ani neužila, měla jsem žaludeční problémy z té vody v řece. V městečku jsme zůstali asi 10 dní. Bydleli jsme v takovém penzionu u jedné paní, manžel jí tam pomáhal s údržbou a já s domácností. Říkali nám tam, že nám dají azyl. Ale my jsme chtěli do Ameriky. Takže jsme pak odjeli do uprchlického tábora v Traiskirchenu. Tam jsme byli asi čtyři-pět dní. Ale protože jsme byli rodina, tak jsme se dostali do penzionu u Salcburku. Do USA jsme se dostali ten další rok. V New Yorku jsme přistáli 25. července 1985. Nikdy na toto datum nezapomenu.

Rodina Navarovcov

Chceli ste do Seattle.

Přicestovali jsme do Bostonu na východním pobřeží. Tam jsme byli ale jen měsíc a přestěhovali jsme se do Iowy. Tam jsme zůstali asi rok. Bylo tam dobré školství pro našeho syna Viktora, který tam začal chodit do školy. A bylo to tam takové bezpečné. Bydleli jsme v domku, který jsme si pronajali od našeho přítele, Čecha. Dal nám i trochu práce a já jsem začala na univerzitě trénovat gymnastiku. To byla v podstatě celý život moje profese. A pak jsme se konečně dostali do Seattlu a začali žít náš nový život.

Tu by som čakal, že už všetko pôjde len k lepšiemu. Bolo to tak?

Po roce jsem jako 33letá dostala rakovinu a dávali mi 6 měsíců života. Bojovala jsem. Snažila jsem se přežít. Hledala jsem všechny zdroje, jak se z toho dostat. Dvakrát mě operovali. Dva roky jsem měla chemoterapie. A přežila jsem to. Musím si zaklepat na dřevo, od té doby uběhlo již 30 let a dodneška jsem naživu.

Seattle Times 1988-002Novinový výstrižok z The Seattle Times z 11. januára 1988. Wendy bola diagnostikovaná rakovina vaječníkov.

Musím poděkovat za lidi v Americe. Pomáhali nám se vším. Přes fond se zaplatili moje operace. Lidé nám například dovezli dva náklaďáky dřeva, když jsme neměli čím topit. Američané jsou prostě zvyklí pomáhat. Totéž jsem pak dělala i já, pomáhala jsem například cizím dětem zaplatit školy. Domek jsme si koupili na splátky, nemuseli jsme složit ani žádný depozit.

Wendy, ste bojovníčka. Popasovali ste sa so životom tak, že mnohí by si z vás mali vziať príklad. Vrátim sa k vašej vlasti. Kedy ste sa prvýkrát od úteku znova pozreli do Československa?

Manžel vycestoval do Evropy hned po pádu Berlínské zdi. Ještě ani neměl americký pas, dali mu jen takzvaný bílý pas, aby se na něj mohl do Ameriky vrátit. Byl velmi nabuzený odcestovat a podívat se domů. Takže ještě v roce 1989 hned letěl. Já jsem přijela až v roce 1991, to jsme cestovali celá rodina. Bylo to tu pro nás takové nezvyklé… Nikde žádné hranice. Půjčili jsme si v Německu auto a dojeli jsme až do Prahy.

A ako sa vám darí v Amerike dnes?

Manžel se vrátil do Česka natrvalo. Nakonec jsme se i rozvedli. Syn Viktor zůstal se mnou. Má svoji rodinu, jak jsem říkala. Pomáhám jim, staví dům. Mám přítele, se kterým žiji. Máme i domek v Arizoně, kam chodíme, když je v Seattlu zima. No a v Praze mám byt. Jsem pořád velice aktivní.

Wendy, ďakujem aj v mene čitateľov blogu o Železnej opone za zaujímavý rozhovor a prajem vám, nech vám ten váš optimizmus a životná energia vydržia ešte mnoho rokov.

Seattle Times 1988-003Wendy Navara: „Možno som prišla do tejto krajiny zomrieť, ale zomriem šťastná.“


„Každý má právo opustiť ktorúkoľvek krajinu, aj svoju vlastnú, a vrátiť sa do svojej krajiny.“

(Všeobecná deklarácia ľudských práv, čl. 13, bod 2)

Občanom žijúcim v Československu bola v rokoch 1948-1989 odopieraná jedna zo základných ľudských slobôd. Na hranici neslobody umierali ľudia, ktorí sa snažili svoju slobodu naplniť.


Súvisiace: Drámy na rieke Mura

Titulný obrázok: Most cez rieku Mura (Google Maps)

Zdroj: Wendy Navara

Text je súčasťou blogov Denníka N, nie je redakčným obsahom.
Administrátorov blogov môžete kontaktovať na adrese blog@dennikn.sk.

Teraz najčítanejšie