Denník N

Prípad Chopin: Ako břeclavský výpravca do Viedne zmizol

Príbehy Železnej opony sú plné vynaliezavosti ľudí, ktorí túžili po živote v slobodnejšej krajine. Aj neustále zdokonaľovaný systém stráženia občanov v jednom veľkom väzení, akým Československo vtedy bolo, dokázali jednotlivci oklamať. Niekedy až kuriózne jednoduchým spôsobom. Ale len na prvý pohľad, pretože také pevné nervy, aké preukázal pán Bohuslav, nemá každý. Výpravca na železničnej stanici v Břeclavi jedného májového dňa v roku 1977 nadránom jednoducho nastúpil do rýchlika R-203 Chopin smerujúceho do Viedne a Železnú oponu proste „projel“. Ako sa na správneho výpravcu patrí, vlakom.

Bohuslav Baláč (nar. 1947) sa narodil do zmiešanej česko-nemeckej rodiny. Po vojne odsunuli z republiky jeho starých rodičov z matkinej strany, pretože boli Sudetskí Nemci. Keďže bol jeho otec Čech, dostali Bohuslavovi rodičia na výber: buď tu ostanú alebo môžu pešo do Nemecka. Zostali, a keď mal Bohuslav asi 10 rokov, dostali dokonca povolenie navštíviť jeho starých rodičov v Nemecku. Samozrejme, že do Nemecka nepustili celú rodinu. Cestoval len Bohuslav so svojou matkou. U babičky v západnom Nemecku strávil asi mesiac.

„V 10ti letech, když jsem byl ve Stuttgartu, tak už jsem tenkrát přemýšlel, jak tam zůstat. No jenomže protože mi nebylo 18 let, to by mne šipovali rychle zpátky. Já jsem viděl, přestože tam bylo to město pořád pobombardovaný, že tam je rozhodně lepší život.

Bohuslav chodil potom štyri roky na dopravnú školu vo Valticiach. Už vtedy sa ho blízka Železná opona dotkla.

„Když jsem chodil do školy ve Valticích, to je hned na hranicích, tenkrát tam tři kluci se snažili pomocí štaflí pŕelézt ty hranice. No a oni je chytli. Tak jsem si říkal sám sobě: Já abych lezl pod drátama, v blátě, za takových podmínek, kdy člověk neví, jestli ho zastřelí nebo ne… Prostě tam by šlo o život.“

Po vyštudovaní strednej školy Bohuslav pracoval ako výpravca, okrem iného aj v Lúkach pod Makytou. Potom sa nechal preložiť do Hraníc na Morave a nakoniec do Břeclavi.Baláč-003

„V pět hodin ráno každý den tam odjížděl rychlík do Vídně. Tak jsem si to tam obhlížel a obhlížel. Mezi prvním a druhým nástupištěm byl plot. Byly tam průchody, na začátku a na konci, u kterých hlídali vojáci. Tak jsem si to zkoušel prostě prolézt ten rychlík. Ve službě. S červenou čepicí na hlavě. Vojáci měli k výpravčímu respekt.“

Tu je potrebné vysvetliť systém kontroly rýchlika, ktorý smeroval do Viedne. Břeclav bola pohraničná stanica. Bohuslav sám osobne tento rýchlik nevypravoval, na to bol určený iný jeho kolega. Vlak dorazil z Varšavy na prvé nástupište. Vpredu a vzadu boli hliadky Pohraničnej stráže. Nástupište bolo pod kontrolou vojakov a pasovej kontroly a za prvou koľajou bol plot, aby do vlaku nikto nemohol vojsť z druhého nástupišťa. V plote boli priechody, ktoré strážili pohraničníci v základnej vojenskej službe. Zamestnanci zo železničnej stanice mali zakázané počas pohraničnej kontroly a po nej prechádzať cez vlak. Ale Bohuslav si pohraničníkov „vycvičil“.

„Na druhém nástupišti byla budka pro výpravčího. A tam já jsem šel za kolegou poklábosit. A čekal jsem, až dispoziční výpravčí ohlásí, že má volnou kolej pro rychlík do Vídně. Jak jsem to slyšel, šel jsem od kolegy pryč, prolezl jsem tím průchodem kolem toho vojáčka. Vlezl jsem druhými dveřmi do služebního vozu a měl jsem tím vagonem jen prolézt na druhou stranou, na první nástupiště. Vojáci to tolerovali, protože já jsem byl jediný výpravčí, který si to dovolil. Já jsem vlastně nesměl vstoupit do toho vlaku. Jenomže jsem byl tak drzý, že jsem si je vychoval, aspoň z té druhé strany z druhého nástupiště, kde nebyli ti velitelé. Pro ně už to byla taková samozřejmost, že tak přes ten vlak lezu.“

Na útek sa pripravoval. V práci dal výpoveď, tá sa však dávala rok dopredu. Do konca pracovného záväzku mu zostávali už len tri pracovné smeny. 19. mája 1977 nastúpil na nočnú smenu a o piatej ráno uskutočnil svoj drzý plán.

„Před odjezdem rychlíku Chopin jsem jako obvykle od druhého nástupiště vlezl do vagónu, ale na první nástupiště už jsem nevylezl. Místo toho jsem se schoval na záchodě. Vlak se rozjel z Břeclavi. Zastavil ještě na stanovišti na Pohansku, kde ho pohraničníci zkontrolovali zvenčí. Tam jsem ještě počkal na záchodě a pak jsme konečně projeli hranice. Až pak jsem se ukázal vlakvedoucímu. Ten se jenom pokřižoval a pro jistotu mne ještě schoval v takovém kumbálku. No a jeli jsme dál do Vídně. Po cestě ješte vyhodil výpravku někam do lesa.“

PohanskoKontrolná stanica Pohansko

Na stanici v Břeclavi nastal poplach až o 5.40, keď nikto nevypravil osobný vlak. Najprv hľadali kade-tade, či výpravcu neprešiel vlak. Kým sa spamätali, bol Bohuslav vo Viedni. Mal so sebou tisíc československých korún. Vo Viedni si kúpil lístok a odcestoval rovno do Salzburgu. Mal pri sebe nejaké telefónne čísla na rodinu v Nemecku. Až tam sa im telefonicky ohlásil a rodina mu pomohla. Prihlásil sa na policajnej stanici a dostal povolenie na ročný pobyt v Rakúsku. Neudával politické dôvody úteku.

„Jedna z dcer mých příbuzných uměla anglicky a tak mi pomohla napsat dopisy na konzuláty Austrálie, Kanady a USA. Z Austrálie mne přišlo, že nemají zájem o výpravčího, ale z kanadského napsali, abych se přišel k nim pobavit. Ta paní říkala, že teď nemám žádnou zemi, ale můžu k nim do Kanady. Tak jsem řekl: dobře. A jel jsem do Kanady.“

V máji 1978 priletel do Kanady. Po anglicky nevedel, takže si viete predstaviť tú situáciu. Výpravca v Kanade? Prebíjal sa ako sa dalo. Začal umývaním riadu na letisku. Nikdy mu ani nenapadlo len tak sa poflakovať a brať od štátu dávky.

Baláč-004Bohuslav Baláč v Seattle, sťahuje sa cez USA z Toronta

„Přiletěl jsem do Winnipegu. A tam bez angličtiny… Tak jsem bral práci jaká byla. Nebylo to moc peněz, bral jsem 1,95 dolaru na hodinu. No vydělal jsem si na nájem a na jídlo. V tý době zas to jídlo nebylo tak drahý, takže člověk tak nějak přežíval. Vím ze svých zkušeností, že lidé tam přijdou a začnou brát od státu dávky a vůbec tam nešáhnou na práci. Pro mne to je prostě… Nemohol jsem to pochopit, protože jsem byl celej život zvyklej pracovat.“

Bohuslav ostal rok, potom sa na rok presunul do Toronta, kde už pracoval ako doručovateľ nábytku za 7,50 na hodinu. Mal aj príležitosť vrátiť sa k svojej profesii, ale ťahalo ho to ďalej. Po roku znova odišiel, do Vancouveru. Tam je dodnes.

„Pak jsem se dostal k práci ve skladišti a pracoval jsem pro firmu Nissan. To byla velice dobrá firma. Když jste se uchytili, čekalo vás pravidelné zvyšování platu. Tam jsem se udržel dobrých dvanáct let, dokud se firma nepřestěhovala do Edmontonu. Dělal jsem pak ješte na několika místech, také jako vedoucí skladu. Od 65 let jsem v důchodu, dostávám z Česka nějaký malinký důchod a z toho kanadského si v pohodě vyžiju.“

Baláč-005Bohuslav Baláč (Coquitlam v Britskej Kolumbii, 28. apríla 1985)

Po úteku do Rakúska Bohuslava v Československu odsúdili na dva roky nepodmienečne za trestný čin opustenia republiky. V roku 1991 bol v rámci rehabilitácie rozsudok zrušený. Bohuslav zhruba dvakrát do roka pricestuje na Moravu, kde má sestru, a obýva tu svoju tretinu domu po rodičoch. Na záver svojho rozprávania mi Bob Baláč povedal:

„Dělejte dál svůj blog, ať mladí lidé vidí, čím lidi procházeli… Teďka oni mají možnost cestovat, kam chtějí. Je to škoda, nám to nebylo dovoleno. No ale já jsem si potom z Kanady procestoval víceméně přes polovičku světa. Takže já jsem se svým životem spokojenej.“


„Každý má právo opustiť ktorúkoľvek krajinu, aj svoju vlastnú, a vrátiť sa do svojej krajiny.“

(Všeobecná deklarácia ľudských práv, čl. 13, bod 2)

Občanom žijúcim v Československu bola v rokoch 1948-1989 odopieraná jedna zo základných ľudských slobôd. Na hranici neslobody umierali ľudia, ktorí sa snažili svoju slobodu naplniť.


Zdroje:

Bohuslav Baláč

Luděk Kozlovský: Proryvy – útěky na státní hranici ČSSR s Rakouskem (str. 40-42)

Text je súčasťou blogov Denníka N, nie je redakčným obsahom.
Administrátorov blogov môžete kontaktovať na adrese blog@dennikn.sk.

Teraz najčítanejšie