Denník N

Neznámá kinematografie: Tři netypické japonské samurajské filmy

V nepravidelné rubrice „Neznámá kinematografie“ budu upozorňovat na filmy, které u nás registruje pouze malý počet nadšenců a kterým se distribuční společnosti pro kina a DVD vyhýbají. Úvodní díl je věnován netypickým samurajským filmům. První je velmi emancipovaný, druhý velmi rodinný, realistický a nádherný, třetí je mnoha nadšenci označován za dosud nejlepší převedení anime do hraného filmu. Každý je jiný a všechny jsou odlišné od toho, co je divák na Slovensku zvyklý za samurajské filmy považovat.

Pod japonskými samurajskými filmy si našinec představí buď Akira Kurosawu, levné masové mlátičky nebo Posledního samuraje s Tomem Cruisem. Přestože považuji kurosawových Sedm samurajů za lepší než remake a řadím je kvalitativně velmi vysoko, blog o nich jsem napsal už v roce 2007. Levné masové mlátičky mě příliš nezajímají, přestože například Azumi je považováno více lidmi za kult a ani já mu neodepírám kvalitu. Poslední samuraj – hm – druhý film v mém pořadí popisuje stejné období, přičemž je neporovnatelně realističtější, stylově někde jinde a kvalitativně o dvě třídy výš.

■ Dokonale emancipované: Raiou (2010)

„Kdybych byla na tvém místě, unesla bych tě.“
Film, ze kterého je i horní obrázek, se vyznačuje nestandardním příběhem. Úvodní obraz: Seta je název vesnice obklopené horami. Hlouběji do nich se ale vesničané neodvažují. Žijí tam goblini. Dvojice, která si v úvodu filmu přece jen troufne, na jednoho narazí. Má tvář zakrytou srstí a míří na ně šípem. Ve zmatku utíkají. Druhý obraz: Narimiči je synem mocného samuraje v Edu (dnešní Tokyo). Od dětství trpí stavy úzkosti, které vybuchují do nekontrolované agresivity. Rozhodne se, že by mu prospěla změna. Je vybrána vesnice Seta – místo, odkud pochází jeden z jeho vazalů.

Pointa (kterou zjistíme hned v úvodu) spočívá v tom, že v horách nežijí goblini, ale muž s dcerou (ve skutečnosti není jeho dcera, ale to bych předbíhal). Rai vyrůstala pouze se svým otcem, bez kontaktu s jinými lidmi. Což je vpodstatě jediný způsob, jak dostat moderní emancipovanou dívku do středověkého samurajského filmu. Rai nechápe třídní rozdíly mezi lidmi, není zvyklá komukoli prokazovat respekt, se samuraji jedná jako se sobě rovnými (přičemž jí to věříme), když vyjadřuje „já jsem“, vyslovuje „ore wa“.

Blesková jazyková vsuvka. Výraz „já jsem“ se řekne japonsky, pokud hovoří žena „wataši wa“, pokud hovoří muž „ore wa“. Jak po jednom rychlokurzu vyjádřila má dcera, i žena může v japonské společnosti říci „ore wa“, pokud je dostatečně drsná – například potetovaná motorkářka v kožené bundě :).

Ti dva na sebe samozřejmě narazí, bojují spolu a vytvoří si vztah. Delší trailer najdete na ČSFD.

Takovýto film vyžaduje hodně „jiného“ režiséra a hodně typově atypickou herečku. Režisér Rjúiči Hiroki začínal na erotických filmech, všeobecně tvoří často silné ženské charaktery. Z jeho dalších věcí doporučuji například Love on Sunday (ten dosud jediný komentář na ČSFD je můj).

Jú Aoi patří mezi nejzajímavější ze současných mladých japonských hereček. Ve spoustě svých filmech působí jako otevřená, přímá, lehce trhlá a emancipovaná osobnost (prostě fajn holka) a zřejmě taková doopravdy je. Když jsem v roce 2013 psal blog o krásných tvářích asijské kinematografie, nemohl jsem ji opomenout.

■ Neskutečná, nádherná srdeční záležitost: Soumračný samuraj (2002)

https://www.youtube.com/watch?v=9l-NlkGBWPc
„Dívám se na své dcery jak rostou … a … velmi se mi to líbi.“
Jódži Jamada je geniální režisér. Má za sebou bohatou kariéru, do Soumračného samuraje natočil asi sedmdesát filmů, ale až tento film, který tvořil ve svých 69. letech, mu přinesl oscarovou nominaci. Přestože Jódži Jamada do té doby nerežíroval samurajský film, do čtyř let po Soumračném samuraji stvořil další dva: Skryté ostříLáska a čest (což je jediný jeho film, který u nás dosud vyšel na DVD).

Zajímavé je, že ve Skrytém ostří do značné části remakoval Soumračného samuraje, aniž by mi to zásadně vadilo. Naproti tomu Láska a čest je ještě komornější záležitost, kterou kvalitativně hodnotím stejně vysoko jako „první díl“ jeho samurajské trilogie (jak se těmto třem filmům dohromady hovoří).

Všechny tři filmy jsou krásné, velmi lidské, obrazově nádherné. V Soumračném samuraji je vše ušmudlané, zamazané – a přitom nádherné barvy!

Bleskové historické okénko: Samurajský systém fungoval tak, že měl každý samuraj pevně daný roční příjem, počítaný v „koku“ rýže (1 koku = odhadem 50 kg rýže). Samurajové vykonávali přidělené činnosti, aniž by dostávali jakékoli další peníze navíc – všechny životní potřeby své, své rodiny a svých služebníků museli zaopatřovat z pevně daného ročního příjmu. Někteří měli 150, jiní i 400 koku na rok.

Budeme sledovat chudého samuraje jménem Seibei, kterému po dlouhé nemoci zemřela žena, jehož matka byla senilní, měl dvě malé holčičky a to vše při padesáti koku rýže na rok.

„Až toto všechno skončí, vzdám se postavení samuraje a budu rolníkem. To se ke mě hodí nejlíp.“

Intro do děje: Polovina 19. století, chvíli před začátkem reformy Meidži. Příběh je vyprávěn retrospektivně pětiletou seibeiovou dcerou: „Veškeré práce zůstaly na mém otci. Protože se musel starat o své dcery a starou matku, nemohl chodit s ostatními samuraji po práci pít a ještě před soumrakem pospíchal domů. Jeho kolegové mu vymysleli zlomyslnou přezdívku Soumračný Seibei.“

Jak jsem zmínil, je to film z podobného období jako Poslední samuraj, ale je úplně jiný a při jeho sledování má člověk pocit, že vidí skutečný život. Věřím, že to takto doopravdy mohlo vypadat. Rodinný film. Nečekejte akci!

„Také víš, jaké to je, dívat se na dno své truhlice na rýži.“

■ Dokonale stylové, dokonale cool: Rurouni Kenshin (2012)

https://www.youtube.com/watch?v=pv2iYoyt-d4
„Oro?“
Rok 1869. Poslední bitva občanské války Bošin, začátek reformy Meidži (historicky to navazuje na předchozí film). Mladý samuraj, proslulý Hitokiri (zabiják) Battousai, zabodává na konci bitvy katanu do země a zapřísahá se, že už nikdy nebude zabíjet. Začíná používat jméno Kenshin (rurouni znamená „tulák“) a začne nosit „opačně nabroušenou katanu“, kterou není možné při konvenčním boji zabít.

O deset let později. Začátek vzniku moderního Japonska. Mimo policii nesmí nikdo veřejně nosit meč. Kenshin přijde do jednoho města a zjišťuje, že je po něm vyhlášeno pátrání. Kdosi se totiž za něj vydává a zabíjí jeho jménem. Na Kenšina vzápětí zaútočí dřevěným mečem dívka, která se domnívá, že skutky „nepravého“ Hitokiri Battosaie má na svědomí právě on.

Točit film podle mangy nebo anime seriálu má jednu výhodu a jednu nevýhodu. Nejprve nevýhoda: Spousta věcí se do filmu nevejde. Teď výhoda: Každá jedna postava má perfektně propracovaný charakter a osobnost. Tvůrci Rurouni Kenshina nabízenou šanci zvládli a perfektně tohoto využili. I na x-tou projekci je radost se dívat. Těžko popisovat, najděte si sami a přesvěčte se.

Názor, že Rurouni Kenshin je zřejmě nejdokonalejším převedením anime do hraného filmu je dost rozšířen a film měl značný úspěch. Až natolik, že v roce 2014 vznikla pokračování – byly natočeny rovnou dva filmy (Kyoto Inferno, The Legend Ends) a to s rozpočtem, který se pomalu přibližuje rozpočtům standardním na západě. Shodou okolností, právě necelý týden je už i druhý z těchto filmů dostupný online. Stručné hodnocení: V druhém filmu se dost šíleným způsobem přidávají nové postavy (což není na škodu, ale vypadá to zajímavě). V třetím filmu se nová postava přidá již pouze jedna, děj se zrychlí a jediné, co bych vytkl, že jsem měl několikrát pocit déjà vu. Ale jsem rád, že jsem viděl a těším se na pokračování!

Konce úvodního dílu Neznámé kinematografie. Minimálně jeden film z uvedených tří se vám musel trefit do nálady :).


Pro zájemce o japonskou kinematografii doporučuji jednak web A Japonsko!, který píše Zíza (studentka japanologie v Čechách, na ČSFD ohodnotila již téměř tisíc japonských filmů nebo seriálů) nebo skupinu na FB Japonské, Korejské a Čínské filmy, kterou založil Čech trvale žijící v Japonsku (tudíž má o mnoha věcech přehled dřív, než jsou dostupné online).


Můj první blog zde na N, věnovaný asijským seriálům.
blogy o filmech na Sme.

Text je súčasťou blogov Denníka N, nie je redakčným obsahom.
Administrátorov blogov môžete kontaktovať na adrese blog@dennikn.sk.

Teraz najčítanejšie

Jiří Ščobák

Jiří Ščobák

Pocházím z Prahy, déle, než polovinu života jsem v Bratislavě. Calleruji square dance, rád cestuji, fotografuji. Baví mě zoologie, archeologie, antropologie, historie, evoluce a etologie. Doma mám 15 akvárií nebo miniakvárií. Sbírám filmy, přibližně polovinu z toho, co vidím, tvoří japonská, jihokorejská nebo čínská kinematografie. Komentuji na ČSFD (jirka_šč). Sbírám akvarijní rostliny, moje akvária jsou low-tech. Mám ženu a tři dcery. Moje firma organizuje soutěž finančních produktů Zlatá minca. Od roku 2006 bloguji na Sme, teď jsem také na blogu N.