Velice veseųo sa mi s dúfťipnoscú záhorákú na Smolinskem žije…
O: „Tak co, tú sųaňinu, co sem Ťi fčéra daų, uš zedeųs´?“
T: „Ano, enem pret chvílú, na večeru sem ju jedeų.“
O: „A chuciųa?!“
T: „Skutečňe víborná biųa.“
O: „Víš, mosím sa Ťi priznat, já sem Ťi ju enem tak nedaų.“
(Co tím mislí … hmm … vúbec sem temu nerozumjeų…)
T: „Jak to mislíš, že enem taks´ mi ju nedaų?!“
O: „No, keds´ tu nebių, f tídňi, dvje polénka sem Ťi ukradeų,
potrebovaų sem ich na údzeňí a uš sem žádné doma nemjeų.
Ale velice dobre sem to zamaskovaų, na to bis´ aj tak nedošeų…“
Na druhí deň …
Zavoųaų mja a další dva kúški uš zaúdzenej sųaňini mi daų.
A já sem s úsmjevem poznamenaų:
„Že bi ti polénka bili až štiri?!“
Usmíų sa aj on a reagovaų:
„Né, bili enem dva a nakonec sem ich aňi nepotrebovaų.“
Z teho možná viplívá, že budú ešče ňejaké kuse údzenej sųaňini,
ked ti dvje nespotrebované polénka voňavého dreva ňekedi
v budúcnosci na údzeňí dalších bokú adidaskovej sųaňinki spotrebuje …
Múj Ti Bože, jak velice veseųo sa mi s dúfťipnoscú záhorákú na Smolinskem žije!
07.12.2022
Jazyková korektúra: Andrea Danišová z obce Smolinské.