Študovaní a takú velice dúležitú vjec neví…
“Čuješ, Viktor, tú borovičku cos´ dostaų pret tídňem k narodzeňinám uš okoštovaųs´?”
“Samosebú, spoųem s kamarádama, vícej jak tri centimetre uš ve flašce neňi.”, zahaňbit sa nenechaų…
“A ti, Dubáku, tis´ ten záhoráckí džin, cos´ k padesátce dostaų, též uš okoštovaųs´?”
“Né, ešče né a tak skoro to aňi nespravím, protože sem tú flašku s džinem uš archivovaų.”
“Hmm, a aspoň jednu stranu z kniški, cos´ pret dvoma tídňama dostaų uš do neskaj prečítaųs´?”
“Neňi na ňu čas, prez deň mám robotu a večer sem f šenku, proto sem ju račik též archivovaų.”
A f tem sa do našej šenkovej debati zapojių aj prísedzící, velice pozorňe posúchajúcí, Radek
a z vlastňího archívu nekonečních spomínek vitáheų nečekaní, no prevelice zaujímaví poznatek.
“Ked sceli na Záhorí utracit koňa kvúlivá masu dicki presňe vjedzeli kedi sa to mosí spravit…”
Vúbec sem nerozumjeų, co tim vlastňe míňí, tak sem podotkeų, lesik to može bliší visvjetlit.
Otpovidaų: “Dicki sa čekaųo na tú správnú chvílu … kedi sa temu koňovi šulín porádňe postaví.”
“A víš proč?! Nevíš! Študovaní a takú velice dúležitú vjec neví… Preca proto, abi vícej masa biųo!”
Šecí prítomní sa smíli na plné hubi, ot ucha k uchu, no biųo vidzet, že to zdúvodňeňí ich vúbec neprekvapiųo.
19.02.2023
Jazyková korektúra: Andrea Danišová
