Ne ponuře, fanfáry, prezident panáček, městem se nese kýč.
V hledisku pozdraví rusáka, před kterým se nemohl a ani nechtěl ubránit.
Divadlo pro lidi, památka pro zlomek, zahořkli ty, kteří nemají proč.
Poslední přeživší, které se nebojí zneužít, a to jich již není moc.

Bylo i nebylo, mnohé co kdysi bylo, co z naší minulosti zbylo.
Zdánlivě ztraceno, nalézt se ne-po-da-řilo.

Kdo by to pamatoval?
– když za chvíli nebude žít z nich již nikdo

Věci, jež neměly být zapomenuty,
se časem ztratí.
A z historie se stane pověst,
v rukou tech co jsou mistry bájí.

V čtyřicátém čtvrtém kdy národ povstal,
tak jak mu to o pár let bylo sebrané.

A nic se nezměnilo ani když lidé chtěli.
Copak, vždyť uplynulo jenom dvacet let.

Dalších dvacet a jeden k tomu.
Něžně, jemně se štrngá svoboda.

Ani odtud dál to neuměl téměř nikdo z nich zodpovědně.
A tak raději na to co nikdy nebylo vzpomíná.

Poté co kočky hřbitov opustili a všude rozlezli se myši.
Nedbají na památku hrdinů, jenom své „věcné pravdy“ si všude piští.
Mrtvým, jakýsi páni si tam s pompou kladou věnce.
Nasrat jim, nasrat, časy se nezměnili, živí jsou jim stále u prdele!

…