Denník N

Rudolf Krautschneider – Kerouac oceánov, ktorý kvôli pierku z tučniaka oboplával svet

Existujú rôzne typy cestovateľov. Tí, ktorí sú ochotní zaplatiť vysoké sumy za výlety do najexotickejších častí sveta v honbe za predstavou, že ich čaká niečo jedinečné a nikým nepoznané. Sú aj takí, ktorí samotný proces cestovania neznášajú, a preto sa uspokoja so snívaním či premýšľaním o neznámych miestach a možno popritom, nechtiac, vytvoria svety nové. Rudolf Krautschneider nie je ani jedným z nich.

Rudolf Krautschneider (1943) staviteľ jácht a moreplavec tvorí totiž úplne samostatnú, vzácnu kategóriu cestovateľov (aj keby seba samých určite tak neoznačili), ktorí na cestu nepotrebujú množstvo peňazí, fixné plány či dátum návratu. Ich cesta je aj cestou duchovnou.

Rudolf Krautschneider
Rudolf Krautschneider, Foto: Nakladatelství 65. pole

Pri čítaní knihy Plachetnicí kolem světa pro pírko tučňáka vám nevdojak (a pri čítaní iných názorov na knihu zisťujem, že v tom nie som sama) napadnú paralely s Kerouacovým románom Na ceste, no pri niektorých pasážach vám z diaľky „zamáva“  Steinbeck či Thoreau.

POLRKA1C
Polárka, Foto: © Rudolf Krautschneider

Krautschneider v knihe opisuje svoju plavbu okolo sveta na jachte Polárka, ktorú absolvovali traja Česi v priebehu skoro štyroch rokov. Navštívili Austráliu, Afriku, Južnú Ameriku a polárne stanice. Stavbu svojich jácht si vždy financoval sám a s pomocou rodiny či priateľov a mohol si tak, ako píše, dovoliť žiť „ … v přepychu, který spočíval v tom, že jsem se neklaněl mocným a bohatým tohto světa.“

Slnko, ukážka ilustrácie z knihy
Illustrations © Rudolf Krautschneider, 2014

Nečakajte však typický cestopis. Jeho rozprávanie je popretkávané autorovými vtipnými kresbami, ilustráciami máp (ich autorom je Ladislav Vlna), pesničkami s notovými prepismi, fotkami, kópiami rôznych listov či dokumentov. A pozor, do každého výtlačku knihy (na signete) je vložené naozajstné pierko tučniaka z Antarktídy.

„Věřím totiž, že pírko tučňáka udělá každého lepším. Ale nevím, jestli zrovna to moje. Možná, že byste si je měli dobře prohlédnout a potom se rozjet pro to svoje pírko. Na každého z vás nějaké čeká.“

Pierko z tučniaka na signete knihy
Pierko z tučniaka na signete knihy, Foto: Nakladatelství 65. pole

Za zmienku určite stojí aj krásne prevedenie knihy: poloplátená väzba s lacetkou, príjemná grafická úprava a sadzba z písma Skolar, ktoré získalo niekoľko ocenení (je z dielne českého dizajnéra Davida Březinu) a ako uvádza Miloslav Kučera z portálu DeTePe nesie v sebe „určitú dávku osobitosti a ľudskosti.“

 

possessionW
Illustrations © Ladislav Vlna, 2014

Vizuálnu rozmanitosť knihy, ktorá vďaka vyššie spomínaným prvkom pôsobí veľmi prívetivo, dôverne – máte pocit, akoby ste čítali zápisky najlepšieho priateľa, sprevádza autorovo mimoriadne pestré rozprávanie. Prekvapia vás rôzne štýly, občasné, meniace sa osoby rozprávača, spomienky, mýty, legendy, námornícke povery, vtipné poznámky , filozofické úvahy, niekedy až priam zenové momenty, opisy krajín a miest, ktoré sa vynárajú pred vami ako obrazy starých majstrov a vy máte chuť do nich vkročiť a nevrátiť sa späť. Rozprávanie je tak mimoriadne živé, osviežujúce, no zároveň dôstojné a vyrozprávané s veľkou sebareflexiou.

„Hladina. Ano! Určitě je od slova hladit!
Voda hladí a hřeje. Častokrát připlují delfíni. Jejich blízkost je lékem pro duši civilizovaného člověka. Téměř sem mě dotýkají. Vidím jejich těla, jak prolétávají vodou a zanechávají za sebou bílou stuhu jako proudové letadlo ve vzduchu.
Už dávno vím, že ve vodě se neplave, ale létá. Horizont je napnutý luk a loď je střela. Paprsek slunce nebo měsíce, který ozářil hladinu, je tětiva.“

059_hvezdy
Illustrations ℗ Rudolf Krautschneider, 2014

Dôležitým aspektom diela je aj jeho environmentálny presah. Veľmi dojímavým je autorov opis jeho prvého stretnutia s kosatkou:

„Jestli jsem se bál? Těch několik kroků ve studené vodě a to, že jsem mohl holou ruku položit na hlavu největšího a nejsilnějšího mořského dravce, mi vynahradilo desítky let práce. Byl jsem šťastný. Nestydím se přiznat, že mi z očí tekly slzy.“

Či opis panenskej prírody:

„Všude je pusto a nikde žádný člověk, aby mohl krajinu „vylepšovat“ ničením. A my? Chodíme po špičkách a skoro nemluvíme. Člověk v panenské přírodě spíše šeptá, nežli křičí.“

crozetyW2
Illustrations © Ladislav Vlna, 2014

Počas plavby na Polárke spolu s jej posádkou spoznáte mnoho nevšedných ľudí a jachtárov, ktorých spoločnosť zvykne označovať za outsiderov či bláznov. Mnohí z nich sú autorovi priatelia, ktorí mu v ťažkých chvíľach ochotne a nezištne pomáhajú. Nájdete medzi nimi bývalých česko-slovenských emigrantov; ľudí, ktorí opustili vysoké posty a vyplávali na more; rodiny s deťmi; maliarku; pár, ktorý má na jachte koncertnú sieň; odborníka na kosatky; hľadajúcich i strádajúcich. Každý z nich túži uniknúť kolotoču civilizácie a naplniť svoj život niečím, čo považuje za dôležitejšie a vzácnejšie ako rutinný život na pevnine. Spája ich hlboká láska k moru, radosť zo života a plavby. A tiež fakt, že sa o nich nikde nedočítate.

„Že jste o nich nikdy neslyšeli ani nečetli? Vím proč. Mohu některým z vás křivdit, ale jste převážně zvyklí na cestovatele exhibicionisty… Opravdu moudří a zajímaví lidé nás míjejí často nepoznáni.“ 

RAPA_1
Rapa Nui, Foto: © Rudolf Krautschneider

Pri čítaní knihy vám stránky knihy bude šuchoriť nielen morský vánok, ale prestúpi vás aj sila pravého priateľstva a tiež neľahký údel hľadajúcich a večne nespokojných. Tých, ktorí sa nikdy neuspokoja s dosiahnutým (a ak áno, tak len na chvíľku, aby si oddýchli) a pokračujú vo svojej púti a úsilí ďalej. Aby sa čo najviac priblížili k vysnívanému ostrovu. A keď sa slnko stratí za horizont, ich myseľ vyprázdni odliv.

 

viktorka vlna
Illustrations © Ladislav Vlna, 2014

 

Výpisky pekných myšlienok z knihy:

  • „Nejcennější je na nás právě to, čím se lišíme od jiných.“

  • „Možná, že obyčejné je jenom to, co jsme dobře nepoznali.“

  • „Žena svižně vstala a usmála se. Usmála se celou tváří i očima. Takhle se smějí lidé s čistým svědomím.“

  • „Ale jak čas v našem životě plyne, zjišťuji, že se daleko méně divím a daleko více obdivuji.“  

Ukážka z knihy, kde autor veľmi živo opisuje, ako to vyzerá v škole na Novom Zélande:

Jediný veřejný vodovod je u  školy. Sotva jsem zastavil, už ke mně běží děti. Většina z  nich je snědá, ale všechny jsou rozpustilé a  veselé. Některé potom pijí z  vodovodu a  stříkají po sobě. Ze školy vychází učitelka. Je to starší maorská žena. Podává mi ruku a  hned mě zve do školy na kávu.

Vykročili jsme školní zahradou. Děti mi mile překáží v  chůzi a  svádí boj o mé ruce. Za každou ruku se mě drží několik dětí najednou. Přichází školník. Učitelka mu něco říká. Ale už ji přerušil nadšený dětský křik. Děti se rozběhly k  bazénu, který byl oplocený a  uzamčený. Teprve teď jsem si uvědomil, že všechny jsou oblečeny do plavek. Sotva školník otevřel branku, dětská lavina se vrhla do bazénu. Potom nastalo ticho. Všechny děti způsobně plavaly z  jedné strany bazénu na druhou. Školník tu a  tam opravoval radami jejich styl. Správné pohyby naznačoval rukama.

„Káva je hotová,“ řekla učitelka a  zvala mě dál.

Ve sborovně pilo kávu pět učitelek. Čtyři byly Maorky a  jedna, ta nejstarší, byla Angličanka. Samozřejmě, ke kávě jsou keksy. Povídají mi zaníceně o  škole.

„My jsme tady celý den. Ani  děti někdy nespěchají domů. První dva roky si hlavně hrají a  učí se malovat. Nechceme je vyrušit jenom proto, že je konec vyučování.“

Provádějí mě třídami. Ve třídě, která je velmi prostorná, jsou stolky a  židličky asi na jedné třetině plochy, zbytek pokrývají koberce, na kterých děti leží nebo volně sedí v  hloučcích podle libovolného výběru. Všude po stěnách visí výkresy a  různé dětské práce z  hlíny, kamení, kůry a  mušlí. Jsou to malé výstavy, které si děti samy vyhodnotí. Totéž udělají i  učitelé. Potom následuje volná diskuse o  „uměleckých dílech“, jejímž výsledkem jsou známky.

Až do čtvrté třídy mají děti výuku hlavně hrou. Nejméně dvakrát za hodinu zpívají maorské písně a  doprovázejí je tancem s  výjevy z maorské historie. Celá řada textů a  písní je zaměřena i  na výuku. Děti zpívají a  tančí rády.

„Co skolióza?“ ptám se.

Maorské učitelky nevědí, co to je. Angličanka se usměje.

„To je evropská choroba. U  nás jsou děti v  neustálém pohybu, za stolky sedí, jen když píší. Snažíme se, aby to nebylo déle nežli deset minut za hodinu. Samozřejmě u  starších ročníků. Mladší žáci by to ani tak dlouho bez pohybu nevydrželi. Jsou neposední a  to je dobrá vlastnost. Je potřeba ji posilovat, aby jim zůstala celoživotně.“

Učitelky mi rády vše vysvětlují. Přicházíme i  do třídy starších dětí. Všude je prostor a  světlo. Samozřejmě i  silné koberce na podlaze. Jen si lehnout.

Součástí školy je i  školka. Matky tady často zůstávají na výpomoc. Je samozřejmostí, že nežli si dítě zvykne na prostředí, je matka ve školce s  ním. Malé černovlasé děti se na mě ustrašeně dívají a  tisknou se ke svým matkám nebo učitelkám. Myslím, že splňuji v  dětských očích představu ďábla, který musí být bílý.

„Lehni si na zem,“ vybízí mě učitelky.

Položil jsem se na koberec. Za chvíli mi jedno dítě přináší v  ruce kostku. Vzal jsem si ji a  poděkoval. Teď ji už zase chce zpátky. Vracím kostku. Ostatní děti to pozorují. Nyní mi začínají dávat jedno přes druhé různé hračky. Ale hned je chtějí zpět. Hrajeme si. Do takové školy bych chtěl chodit i  já. Děti mluví přirozeně dvěma jazyky  – maorsky a  anglicky.

Vrátili jsme se do vyšší třídy.

„Chtěl bych u  vás, děti, chodit do školy. Moc by se mi to líbilo.“

Vyprávím jim o  naší škole, jak ji znám já. Nejvíce se smějí sezení se založenýma rukama. Závěrem učitelka otevírá diskusi otázkou: „Může Ruda chodit s  vámi do školy?“

Děti se hlásí. Mají různé názory. Například: „Nemůže, je moc starý,“ nebo „má doma dvě děti a  musí za nimi zpátky,“ nebo „nemůže, protože má loď a  musí odplout“. Honey, která má hlavičku utopenou v  dlouhých copáncích, říká: „Může, protože si lehne za nás dozadu a  nikdo ho neuvidí!“

Domlouvám se s  učitelkou i  s  dětmi na zítřek. Přinesu videofilmy z  jiných míst, kde žijí Maorové, a  promítneme je. Loučí se se mnou písničkou a  tancem.

Druhý den jdeme s  Vojtou do školy a  Sorel se sedlem na rameni na ranč za Karin.

Děti ve škole zpívají. Zastavili jsme se s  Vojtou před okny třídy. Při zpěvu po nás pošilhávají. Jen dozpívají písničku, už nám běží naproti a  vedou nás do třídy. Od učitelky se dozvěděly o  naší plavbě kolem světa. Za domácí úkol dostaly připravit si otázky.

Sedíme na zemi a  povídáme si. Nejvíce ze všeho je zajímá, jestli jsme viděli žraloka a  velrybu, jakou nejhroznější bouři jsme zažili, co jíme, ale také odkud máme na všechno peníze. Také se ptaly, kdy jsme se naposledy zamilovali. Učitelka se sice snažila nás té otázky ušetřit, ale děti na ní trvaly. Vojta natáčel na video a  já jsem odpovídal.

Potom se měl promítat náš film ze sopečného ostrova, který patří Maorům (Maorové mají část území ve svém vlastnictví). Jenomže televizor nechtěl fungovat. A  tak ho Vojta se školníkem začali opravovat. No a  já? Protože v  každé maorské škole je kytara, vzal jsem ji do ruky a  začal jsem hrát a  zpívat.

Zpíval jsem na přání dětí písničky různých národů. Pochopitelně jsem je parodoval. Nejvíce se smály čínštině a  němčině. Trvalo to přes půl hodiny, než byl televizor opraven. Děti se teď přely, kterou písničku mám na závěr zopakovat. Vyhrála to cikánská Oj, mamo, oj, dado. Byl jsem překvapen, s  jakou vážností poslouchaly.

Konečně je televize opravená. Na obrazovce se objevily maorské vesnice, lidé, sopky, ostrovy, moře a  zpívající Maorové. Děti se k  tomu zpěvu hned přidaly a  začaly tancovat. Všudypřítomná pohoda  – tak bych označil klima ve škole. A  opět je na závěr beseda. Děti se ptají bez ostychu. Natáčíme s  Vojtou jednotlivé třídy, školu a  okolí. Zítra je ve vesnici slavnost. Srdečně nás zvou. Děti nás potom doprovázejí až na pláž ke člunu.

(Ukážka z knihy Plachetnicí kolem světa pro pírko tučňáka, © Rudolf Krautschneider, 2014)

Text je súčasťou blogov Denníka N, nie je redakčným obsahom.
Administrátorov blogov môžete kontaktovať na adrese blog@dennikn.sk.

Teraz najčítanejšie