Neznámá kinematografie: Dětské filmy
Druhý díl ze série filmů, které u nás registruje jen malý počet nadšenců. Tentokrát příběhy, která od začátku do konce táhnou dětští herci.
Sedmadvacetiletý, svobodný a bezdětný Daikichi přijde na pohřeb svého dědečka. Mezi pozůstalými se motá malé, smutné, šesti-sedmileté děvčátko. Vyplyne, že dědeček měl ještě v pokročilém věku dceru, kterou vychovával sám. Nikdo se o ni nechce starat. Daikichi si ji vezme k sobe a ze dne na den se stává „otcem“.
Velmi … milé. Pozitivní. Realisticky zobrazený příběh člověka, do jehož života vstoupí dítě.
Ohromné pozitivum filmu se jmenuje … a to jméno si, prosím, zapamatujte … Mana Ashida. V době uvedení jí bylo čerstvě sedm let, přičemž již měla za sebou role ve více než deseti filmech a seriálech. Podle více lidí aktuálně nejlepší dětský herec Japonska. Můj názor je, že si nepamatuji, že bych v posledních letech viděl v některém filmu dítě hrát lépe (kdo jste v roce 2013 viděl sci-fi Pacific Rim/Ohnivý kruh, musel jste ji registrovat – měla nezapomenutelných pět minut).
Jediné negativum, které občas nadšenci pro japonskou kinematografii u tohoto filmu uvádí, je, že existuje anime seriál a ten prý je ještě lepší.
Japonsko, 2011.
■ Božské děti / The Children of Heaven
(omlouvám se, trailer má naprosto neautentický holywoodský komentář, ale jiný se prostě najít nedá)
Íránská tvorba dokáže být jedinečná a toto dílko to dokazuje. Totálně jednoduché. Chlapec má vyzvednout spravené boty své sestřičky, ale nešťastnou náhodou o ně přijde. Jejich rodiče jsou však tak chudí, že se děti neodváží říci, že boty ztratily a místo toho se střídají o chlapcovy tenisky.
Film, který má velmi ráda moje žena.
„Vcelku by mě zajímalo zinscenovat pokus, při kterém by se Božské děti promítaly v perštině bez titulků. Mám totiž dojem, že by fungovaly úplně stejně jak s nimi a všem divákům by bylo úplně jasné, co postavy mají právě na mysli.“ Iluk, ČSFD
Írán, 1997
Vraťme se do Japonska. Zatímco Mana Ashida je hvězda a ověřená značka, v čase natáčení osmiletá Kokone Hamada do své role Oshin nikde nehrála a byla vybrána z 2471 kandidátek.
Děj: Rok 1907. Čerstvě po Rusko-Japonské válce. Země, ve které část populace stále žije v období feudalizmu a existují rodiny, které nemají přes zimu dostatek rýže pro všechny. Malá Oshin je místo do školy poslána rok do služby. Rok a půl života malé holčičky.
V Japonsku příběh Oshin všichni znají. V roce 1983 se začala vysílat asadora a stala se nejsledovanější asadorou Japonska všech dob (asadora – patnáctiminutový ranní seriál – nejčastěji okolo 300 epizod). Asadora mapovala celý život Oshin (začínala v roce 1907 a končila 1983), tvůrci filmu sáhli velmi rozumně jen do prvních dvou let.
„Môže osemročné decko potiahnuť celý film? Áno, môže.“ Babulik, ČSFD
Japonsko, 2013
Chtít od dítěte, aby bez boje přijalo zradu a novou realitu, je asi nemožné.
Holčička, kterou otec odvede do sirotčince a nechá ji v něm. Musí si zvyknout a žít dál. Nic víc, nic míň.
Příběh důsledně vyprávěný očima dítěte. Zaznamenaný tak, jak si ho dítě bude jednou vybavovat. Autentický tím, že režisérka doopravdy žila v sirotčinci a doopravdy z něj byla adoptována. Mnohé věci, které se dějí, nejsou dovyprávěny, protože nejsou podstatné. U mnoha postav chybí pohled do hloubky. Ale nevadí to. Tak to má být.
Jižní Korea, 2009
■ Le Ballon Rouge / Červený balónek
Tento půlhodinový filmeček sem časově napatří, ale nedokážu ho nezmínit. Kouzelný, poetický, nostalgický, beze slov.
Francie, 1956
Předchozí – Neznámá kinematografie: Tři netypické japonské samurajské filmy