Kam nás vedou internetové diskuse v médiích?

Je internetová diskuse (až) tak slabá, jak je tam silná zlomyslnost? Je agresivním diskutérům hej? Bez zapojení se do boje pro neomezenou svobodu slovy a zákaz cenzury na webu (a bez nároku na odborný právní výklad čerstvého rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva), chtěl bych navrhnout, že média, která se snaží být participativní, mohou a mají trpět určitou míru neslušnosti v zájmu udržování otevřeného diskusního prostoru. Současně mají diskuse moderovat tak, aby pomohly diskutérům vést své spory do důsledků.

Lék nebo hrozba?

Achilova pata demokratických společností je toto: dříve, než se naučím angažovat se v politické rozpravě musím nabýt pocit oprávněnosti promluvit veřejně. Musím sám sebe zmocnit k participaci. A to není maličkost. Pocit neoprávněnosti – nezpůsobilosti – de facto vylučuje širokou vrstvu společnosti z debaty k veřejným věcem. Podle Pierra Bourdieua, postupná profesionalizace politiky během dvacátého století stvrzovala a legitimizovala částečné vyloučení občana z veřejného života, neboť laik se už necítil být způsobilý k účasti v profesionalizované politické hře, a raději omezoval svou účast na periodické volení svého zástupce. Navíc v arénách, kde experti hrají významnou roli v rozhodování, ‚obyčejní lidé‘ podstupují ještě druhé odcizení, neboť jsou vyřazení ze hry (tj. označení nezpůsobilí) na základě chybějících znalostí.

Zato jeden z často slyšených povzdechů vůči virtuálnímu světu směřuje k jeho údajnému zaválení hlásnými troubami vyznačenými ničím jiným než svou diskusní nezpůsobilostí. V diskusních fórech každý je odborník na všechno, a svět by byl krásnější, kdyby velká část z těch hlasů raději mlčela.

Jak to, že ‚schopnost‘ internetové komunikace zbavit lidi své mlčenlivosti je vnímaná nikoliv jako lék na jednu z nemocí současných demokracií, ale jako hrozbu demokratickému řádu?

Pouhé tlachání?

Úvod jsem samozřejmě formuloval polemicky a dosavadní argument je zranitelný hned ve dvou místech: za prvé, z čeho (mála) co víme o skladbě účastníků internetových diskusí, víme, že přitahují spíše lidi s nadprůměrnou úrovní vzdělání a s vyšším ekonomickým a sociálním statusem. Internet nezbavuje mlčenlivosti nejchudobnější komunity, které dodnes čekají na připojení na vysokorychlostní síť, anebo ještě nestačily osvojit si potřebu žít v elektronicky přepojeném světě.

Druhý zdroj zranitelnosti mého argumentu je námitka, že diskuse v jakémkoli neformálním prostoru patří mezi ‚nejslabšími‘ druhy politické participace. Je to pouze tlachání, bez dopadu na rozhodování.

Jsme zbabělci!

Copak vlastně víme o tlachání – o každodenní nezávazné (ale často velmi vášnivé) výměně názorů mezi známými i neznámými lidmi? Dvě poučení z behavioristických věd nám praví jednak, že neformální rozhovory bývají spíše nesourodé, často postrádající logická propojení mezi jednotlivými myšlenkami nebo mezi řečníky, a jednak, že jsou zbabělé a hanební. Jsou totiž poznačené povrchním konsenzem dodrženým jen proto, že slovní konflikt je pro většinu lidí nepříjemný. Se sousedy se raději nebavíme o politice, protože zjištění, že máme odlišné hodnoty, by mohlo narušit naše soužití.

Dokonce i v ohniskových skupinách složených z lidí, kteří se neznali, a kteří se s velkou pravděpodobností nikdy potom neuvidí, francouzské socioložky Sophie Duchesne a Florence Haegel našly obdobné zdrženlivé reakce, když namířily na politicky kontroverzní témata (jako imigraci a kriminalitu). Ty a podobné výzkumy potvrzuje, že ve většině společenských situací se bojíme možné ztráty tváře (v jazyku Ervinga Goffmana) a proto se vyhýbáme slovnímu konfliktu.

Virtuální rozbuška

Pozoruhodné na určité typy internetové diskuse ovšem je, že s obyčejným tlacháním sdílí pouze první vlastnost (nespojitost), rozhodně ne druhou (zdrženlivost): účastníci slovenských diskusních fór umějí nesouhlasit! Proč je to tak není úplně jasné. Díky anonymitě? Částečně. Američtí badatelé našli spirálu mlčení na Facebooku: lidé se zdráhali vyslovit názor s kterým mysleli, že jejich známí nemusejí souhlasit. Média, které přesměrovaly své diskuse na Facebook ovšem zjišťují, že ostré hádky a slovní agrese nemizí ani v jeho neanonymním prostředí.

Bude to homogenita? (ve výše zmíněném francouzském výzkumu, největší náklonnost ke konfliktnímu projevu ukázala sociálně nejhomogennější skupina, zřejmě protože názory ostatních byli účastníkům čitelné, a tak mohli celkem spolehlivě odhadnout, jestli daný názor najde ve skupině podporu). Online sice máme sklon vyhledat lidi s podobnými názory, ovšem v kontextu diskusního fóra na zpravodajském portálu sestava účastníků je široká a proměnlivá, takže nemůžeme vědět kdo zrovna ‚poslouchá‘ a předpovídat, jestli jsou nám podobní nebo ne.

Jako možné vysvětlení tak zbývá samotná virtualita a psychologická ochrana, kterou nám poskytuje před obávanou ztrátou tváře. Online – pokud nejsme ‚mezi přáteli‘ na Facebooku – se cítíme řádově menší ostudu a nepohodlí když se ukáže, že náš názor je osamělý, nebo když je ostatními napadán ba dokonce zesměšněn.

Jakkoli ten mechanizmus funguje, výsledná nebojácnost internetových diskutérů je něco, které bychom si měli cenit, jestliže věříme, že co největší zapojení veřejnosti do politické diskuse je dobrou věcí. Dovednost vyslovit konfliktní názor – říct „nesouhlasím!“ – vyžaduje totiž menší ‚politické a kulturní kompetence‘ než schopnost racionálně argumentovat. I když offline nebo na Facebooku je to spíše latentní dovednost, protože ve většině každodenních situací si nedovolujeme vyjádřit zásadní nesouhlas z obavy ztráty tváře.

Hledat konsenzus nebo konflikt?

Některé žánry internetové diskuse tak patří k modelu politické participace, který můžeme nazvat konfliktní, a který je bližší k tzv. agonistickému pojetí veřejné sféry než k Habermasem pojaté veřejné sféře racionální debaty, orientovaná k hledání konsenzu. Problém tkví v tom, že to zpravidla končí vyjádřením nesouhlasu a konstatováním konfliktu (občas ještě osoleného pěknou nadávkou). Chybí v internetové diskusi ochota nebo schopnost vést konflikty do svých důsledků. A chybí to v první řadě samotným diskutérům.

• nezavadzaj do dosledkov ;) a ak, tak dosledne
  • Preco by som nemal zvadzat vyroky do dosledkov? Ved predsa tak sa testuje spravnost kazdeho vyroku!

Co prakticky znamená jít ‚do důsledků‘ v diskusi? Velmi schematicky můžeme rozeznat následující kroky:

• poznat nesouhlas tam, kde se vyskytuje
• uznat, že jsem účastníkem sporu
• přijímat nutnost někdy volit mezi neslučitelnými hodnotami nebo identitami
• být připravený je zastat
• předvídat a domyslet logické důsledky volených postojů
• vzít za ně osobní odpovědnost
• hledat podporu pro svůj názor mezi ostatními
• společně tak zviditelnit co nejvíc implikací, které vyplývají z názorového sporu.

Všimnete si, že podle toho schémata diskuse se zaměřuje nejen na vědění – na hledání pravdy nebo, slovy Michela Callona, na prozkoumání možných podob světa. Zahrnuje taky vyjednávání aliancí a vytváření dočasných spolků (Callon mluví o tvoření kolektivu).

Implikovat (se)

Slovo implication má v angličtině nebo francouzštině dvojí smysl – logický a kvazi-právní. Můžu vyvodit logické důsledky z nějakého výroku. Ale můžu se taky v něm implikovat nebo být implikován: zapojit se do boje o jeho (ne)platnosti nebo být zapleten do toho boje – být obviněn ze spolupachatelství. V konfliktním modelu diskuse se obě roviny prolínají.

Je možné, že tu leží jeden zdroj častého napětí mezi novináři a diskutéři. Novinář hledí především na logické implikace výroků, a pokud jsou slabé, tento ‚fakt‘ buď vynechá anebo zdůrazňuje, že je to tvrzení konkrétního zdroje, za které sám neručí. Dává ruce pryč – ‚od-implikuje‘ se. Z hlediska diskutéra tento způsob zacházení s informací – který pro novináře představuje jediný odpovědný přístup – se může zdát alibistický. To platí v případě, že uvažuje ‚konfliktně‘ a tedy oceňuje výpovědi, ve kterých se mluvící silně implikuje (v kvazi-právním smyslu).

To samé nezaručuje výpovědní přesvědčivost, ale poskytuje alternativní měřítko relevantnosti nebo zajímavosti informací. Rozdíl nespočívá tolik v odlišném ‚důkazném břemeně‘ obou stran jako v odlišných zkouškách, kterým jsou výpovědi vystavené. Jde o odlišná pojetí toho, co je ve hře v diskusi – buď odosobněné hledání pravdy anebo konfrontace mezi tábory, které se objevují a přeskupují v samotné diskusi. Parafrázující výše citovanou ukázku z jedné diskuse na sme.sk: buď systematické ‚zavádění‘ prošetřujících procedur anebo hravé ‚svádění‘ výroků do (různých možných) důsledků.

Jaké důsledky oceňují diskutéři?

Rád hledám přídavná a příslovečná jména v textech, které (jako sociolog) analyzuji, protože upozorňují na standardy, normy a kategorie významné pro jejich autora v dané situaci – které mu pomohly se orientovat v spleti řeči. Jsou totiž hodnotící slova. Mezi opakujícími se adverbálními výrazy na sme.sk najdeme už zmíněné ‚do dôsledkov‘. Toto slovní spojení je mobilizované nejčastěji pro odkrytí absurdity něčího postoje a zpochybnění jeho logických důsledků. Jako tu například:

Stačí tie vaše úvahy domyslieť do dôsledkov a ukáže sa, o ako veľký nezmysel ide.

Užívá se to taky pro obvinění někoho, že není důsledný, teda pro zpochybnění jeho oddanost k názorům, které prohlašuje a tím způsobem ho implikovat ve kvazi-právním smyslu:

Ak beriem zivot ako posvetny – tak by som sa tak mal aj spravat – a to do dosledkov aj pre mna neprijemnych. Inak to beriem ako pokrytectvo.

Nasadíme-li trochu tvrdší kalibr, výraz najde dobré uplatnění v útocích ‚ad hominem‘:

Ak dovedieš svoje technokraticko-komerčno-sedlácke(ni e sedliacke) uvažovanie do dôsledkov , tak neviem v čom nájdeš krásu a zmysel svojej existencie na tejto planéte

Mobilizuje se to ovšem i pro obhájení se proti ad hominem útokům:

Skôr než budeš pokračovať vo svojom presvedčení, že nedokážem svoje postoje doviesť do dôsledkov, prečítaj si moje staršie příspěvky.

Cestu ven z podobných přestřelek nabízejí náznaky, že i nesdílený názor je ocenitelnější, pokud je opatřen takovým uvážením o důsledcích, které napomáhá prozkoumání možných světů:

Ale, koniec koncov, aj tvoj nazor ma mozno nieco do seba, ak ho dovedieme do dosledkov.

Čekat od internetové diskuse na zpravodajských portálech, že lidé budou tam „hledat v diskusi řešení“ je marné. Koneckonců máme na to lepší nástroje: deliberativní (rozvažující) hlasování, občanské poroty, konsenzus-hledající konference a jiné procesy, jejichž účastníci jsou umožňováni odhodit osobní zájmy a podívat se na věc s nadhledem. To raději ani nechtějme od internetové diskuse. Její silná stránka je právě ta vlastnost, kterou komentátoři zatracují: schopnost zbavit lidi strachu z vyslovení nesouhlasu ve veřejném prostoru. To není málo, pokud Michal Hvorecký má pravdu, že absence kritického diskurzu na Slovensku souvisí se sklonem považovat odlišný názor „za osobný útok či urážku.“ Jasně, že diskutéři podléhají zvyklosti reagovat agresivně na jiné názory, ale i to může být cestou k pochopení. Mnou vybrané příklady z diskusí (všechny jsou ze sme.sk) měly pouze naznačit, že konfliktualizace názorů sice může vést k odsouzení myšlenky a ponížení autora, a zřídka vede k vyřešení sporů; občas však aspoň vede k jejich domyšlení.

Svádět naše spory do důsledků

Slabost diskuse nespočívá v její náklonnost k projevům neslušnosti a zlosti. Nespočívá ani v neužitečnosti svých výstupů z hlediska institucionalizovaných producentů veřejného mínění (médií, politických stran, marketingových agentur, společenskovědních institucí apod.). Za určitými podmínkami mohou oba faktory být naopak devízy. To, že internetová diskuse není úplně definovaná svým vztahem ani k médiím ani k politické sféře (není nikým objednávaná, nikomu přímo neodpovídá), znamená, že nemusí překládat své úvahy v jazyk srozumitelný a přijatelný těmi institucemi, což dává její laickosti a světskosti nefalšovaný punc, který výš uvedené deliberativní procesy často postrádají (protože překládat znamená vzdálit se od každodennosti). Bylo by chybou pokusit ji dirigovat a umravnit shora. Na druhé straně, najít vhodné způsoby nastavení a moderování diskusních fór, které pomáhají lidi poslouchat, uznávat existenci sporů, porovnávat se, zainteresovat ostatní, a společně prozkoumat důsledky svých názorových střetů, je možné a žádoucí. Takže motto pro participativní úlohu médií by mohlo znít: ‚Zinscenovat každodenní svádění sporů do důsledků‘.