Blog
utorok

O pohraničníkovi, ktorý si zahral na klavíri

Prípad „Pianista“ – takto pomenovala vojenská kontrarozviedka vyšetrovací spis úteku vojaka základnej služby Lubomíra Čuraja, ku ktorému došlo na Silvestra v roku 1979. Nebyť zbytočnej buzerácie, asi by sa z mladého muža so záľubou v hre na klavír nestal zbeh a emigrant, ktorý sa nikdy celkom nevyrovnal s tým, že musel opustiť svoj domov. Vďaka jeho kamarátom pohraničníkom sa dnes môžeme začítať aj do jeho osobnej spovede.

Lubomír Čuraj (* 31. 7. 1960 – † 28. 9. 1999) pochádzal z Bohumína. Vyučil sa za strojného zámočníka s maturitou. Bol to slušný a obľúbený mladík, ktorý roky pravidelne cvičil hru na klavír v ľudovej škole umenia. V zamestnaní ho hodnotili ako pracovitého a nekonfliktného. Na jeseň roku 1979 musel narukovať na základnú vojenskú službu. Po absolvovaní základného výcviku v Suchdole nad Lužnicí dostal 15. decembra 12 dní dovolenky, ktoré strávil doma. 28. decembra 1979 sa dostavil so skupinou nových pohraničníkov na 4. rotu Pohraničnej stráže Cetviny, kde mal ďalej slúžiť.

CetvinyRota Cetviny v súčasnosti (zdroj: Google StreetView)

Prosinec 1979. Jsem po Vánocích doma pár dní na rotě z výcvikáče a už jsem si tu pěkně zavařil s furťákem Setlou. A začlo to tak nevinně! Soudruh Setla se mě ptal na záliby a co dělám v civilu a já řekl o hraní na klavír. On mě poslal do patra roty si nástroj prohlédnout. Netušil jsem, že v takové pustině bude křídlo! Mazáci mě chytli u klavíru a zjišťovali, proč jako mladý šmejdím po rotě. Vyzvali mě, abych zahrál. A průšvih je na světě, mámo a táto! Měl jsem se na klavír jen podívat...

To je citát z posledného listu, ktorý Lubomír poslal z vojny domov svojim rodičom. Na rote ho nečakalo dobré privítanie. Vojak z povolania mu dával zabrať.

Poslední dny nemám chvíli klidu. Pořád mám v hlavě hudbu, jak se rozléhala chodbami roty Cetviny. Taky na mě dotírá Setla a vyhrožuje, jak tu vojnu nepřežiju. Jdu od rajonu k rajonu a po tom všem ještě noční před zaváděním jako pomocník dozorčího. Ještěže dozorčí je normální chlap. Setla ho zaúkoloval, abych dostal zabrat! Ale jak šel na kutě, tak mě dozorčí řekl, že to musím vydržet a že to Setlu přejde, jen co si najde druhého koně! Nechal mě čistit můj samopal a dovolil, abych trénoval rozborku a sborku. Do rána jsem trénoval se samopalem rozhodnut opustit rodiče a svoji zem.

Pasečná-001

Ilustračná snímka (zdroj: kronika pohraničnej roty Pasečná)

Posledný deň roku 1979 bol Luboš v skupine nových pohraničníkov, ktorých „zaviedli“ na hranici. Každý vojak, ktorý mal slúžiť za zátarasami, musel najprv absolvovať podrobné zoznámenie sa s líniou štátnej hranice. Aby potom v službe nedošlo k nepovolenému prechodu na cudzie územie, čo bolo predpismi prísne zakázané. Skupina celkovo 23 pohraničníkov postupovala v zástupe pozdĺž štátnej hranice s Rakúskom. Na čele skupiny bol psovod, ktorému do civilu zostávalo pár mesiacov. V skupine bol aj technik roty a na jej konci kráčal zástupca veliteľa roty, veliteľ 1. čaty poručík Drahonínský.

Dvacetdva chlapů, pes a já, budoucí desertér, seskakujem z korby a poučeni vyrážíme k hraničnímu mezníku IV/6. U hraničního mezníku IV/3 nováčci sahají na kámen. Slib peésáka. Jsem uprostřed skupiny a najednou zírám na mezník mého života! Na několik desítek metrů je rakouské hospodářství a z něj na nás koukají zvědavě Rakušané. Teď anebo nikdy!

Zavádzanie„Zavedenie“ pohraničníkov po hranici nasnímané bavorskou pohraničnou políciou (zdroj: ČT)

Lubomír vybočil zo skupiny a rozbehol sa k rakúskemu domu. V tej chvíli sa v tesnej blízkosti hranice pohybovali dve deti, z domu tiež vyšiel muž a žena a prekryli tak Lubomírovu dráhu. Veliteľ čaty nemohol urobiť viac, iba na vojaka Čuraja zakričať „Stoj! Vráťte sa!“ Ten však už dobehol za roh domu a utekal ďalej.

Za mnou křik, povely abych se zastavil a zkoprnělí nováčci! Ale byl jsem rozhodnut nechat se zastřelit, než se pověsit kvůli jednomu furťáckému bláznovi! Rozháním drůbež, zdolávám plot a běžím o život! O život svůj! Nevím, jak dlouho jsem běžel! Je čerstvě nasneženo. V lese jen málo sněhu! Mám srdce až v krku! Jsem unaven na smrt a vím, že se nesmím zastavit! Ve chvílích absolutního vyčerpání narážím na své stopy! Šok!!! Běžím do kruhu! Je konec! Ve zkratu sedám a dávám pod bradu hlaveň zbraně.

Medzitým veliteľ čaty odviedol pohraničníkov do lesa, na mieste nechal hliadku a vyrozumel o situácii veliteľa roty, ktorý skupinu čakal asi 700 metrov od miesta úteku. Lubomíra na rakúskom území našla hliadka rakúskej pohraničnej stráže. Ešte ho čakala skúška nervov.

Příslušník rakouské pohraniční stráže s puškou mě vyzývá abych přišel k nim. Jedeme asi 20 minut a najednou jsme na malém pohraničním styku s Československem! V hrůze si uvědomuji, že mě chtějí předat zpět a zalézám pod sedadla. Ti dva si zapálí cigaretu! Pak nastartují a otáčejí vůz do Rakouska. Byla to první zkouška, zda nejsem nasazený špion.

Lubomíra čakajú výsluchy a potom ho previezli do utečeneckého tábora v Traiskirchene. Prostredie tábora na neho vplýva desivo. Tiesnia sa tam tisíce ľudí. A čaká ho ďalšia skúška nervov. Československé úrady za ním posielajú otca, aby ho prehovoril na návrat. Otec to naoko robí, ale Luboš vie, že po návrate by ho čakalo niekoľko rokov Sabinova. Otec mu nenápadne do ruky strká lístoček s adresami známych v Nemecku.

Konečně se mám o koho opřít. Vyřizuji odjezd z Rajchu do Německa. U strejdy získávám práci ve svém oboru. Mám velice pěkný plat. Po roce mě navštěvují mí rodiče. Velice těžce získavali vízum a jejich cesta za mnou z Antošovic u Ostravy byla dlouhá tísícsto kilometrů. Jsem šťastný, jak jen může být syn milujících rodičů, když se po roce vidíme. Omlouvám se za to, co nejde vzít zpět. Rodičům v Antošovicích převrací StB dům naruby. Vyslýchají tátu a mámu. Těžce to nesu. Dovídám se, že jsem byl v nepřítomnosti odsouzen ke čtyřem rokům vězení.

Luboš sa v Nemecku oženil a takmer presne po 3 rokoch od jeho úteku sa mu narodila dcéra. Po páde komunistického režimu mu súd z trestu jeden rok odpustil. Rodičia požiadali prezidenta Václava Havla o milosť a ten mu odpúšťa aj zvyškový trest. Lubomír sa môže vrátiť domov.

Po jedenácti letech se sám vracím domů. Mohu! Pocit, že mě Němci nepřijali a stesk po domově byl silnější než manželství. Dcera k nám jezdí každý rok na prázdniny. Práci mám v Bohumíně.

Nie je úplne jasné, čo všetko Luboša trápilo aj po návrate domov. Na jeseň roku 1999 ako 39-ročný dobrovoľne svoj boj so životom vzdal.


Zdroje:

Ivo Pejčoch: Vojáci na železné oponě (str. 171)

Luděk Kozlovský: Proryvy – útěky na státní hranici ČSSR s Rakouskem (str. 108-112)

Hlásenie o mimoriadnej udalosti zbehnutia voj. Čuraja Lubomíra

Za cenné informácie ďakujem Jaroslavovi P., ktorý s Lubomírom Čurajom slúžil na základnej vojenskej službe. Lubomírovu spoveď zapísal Vlastimil B., bývalý príslušník pohraničnej roty Cetviny.

 

Text je súčasťou blogov Denníka N, nie je redakčným obsahom.
Administrátorov blogov môžete kontaktovať na adrese blog@dennikn.sk.

Aj priestor pre blogerov Denníka N vznikol vďaka vám. Predplaťte si nás a podporte našu snahu o kvalitnú žurnalistiku.

Sme závislí len od vás! Predplaťte si nás

Dnes na DenníkN.sk

→Blog o Železnej opone←

Blogy

|