Sto rokov do VOSR (7.11.1917) III

Jedným z mnou uvedených zdrojov k týmto článkom je aj denníkovou formou písaná kniha Studenti, láska, Čeka a smrt. Autourkou tohto diela je pomerne zabudnutá Aľa Rachmanovová, ruská emigrantka, ktorá si začala tento denník písať v deň svojich 17. narodenín. Bolo to 24. septembra 1916. Teda zhruba rok pred vypuknutím VOSR. Vyrastala v bezstarostnom prostredí a jej „hlavnou starosťou“ bolo to, že všetko, čo si želala mala bez akejkoľvek námahy. Chcela sama sebe dokázať, že vie pomôcť ľuďom v núdzi a sama sa o seba postarať aj v nepriaznivých časoch.

Snažila jsem se být veselá a vděčná, ale v srdci jsem cítila úzkost. Jako první z mých spolužákyň mi přišla popřát Máňa Běljajevová, dcera vdovy po felčarovi, velmi chudá a nehezká. Hned po maturitě musela do práce, i když toužila po studiu na univerzitě. Přinesla mi maličkou bonboniéru, která mě potěšila, ale zároveň přivedla do rozpaků. Věděla jsem, že pro ni nebylo jednoduché koupit mi tenhle skromný dárek. „Jsi dnes někajá smutná, Aljo!“ řekla. „Jsem moc nešťastná.“ Překvapeně se na mne podívala. „Závidím ti, Máňo!“ „Ty – mně?“ opakovala a najednou se malá tichá Máňa rozčílila a vykřikla: „Co ještě chceš? Jsi bohatá, krásna nadaná, máš úžasné rodiče, gymnazium jsi skončila s vyznamenáním, ty jsi…“ Několikrát jsem ji chtěla přerušit, ale marně. „Každý tě má rád“, pokračovala, půjdeš na univerzitu, máš před sebou skvělou budoucnost…“ zakryla jsem ji ústa rukou a řekla jí něco, s čím jsem se jěště nikomu nesvěřila: „Jsem příliš šťastná, a proto jsem nešťastná! Mám všechno, všechná přání se mi plní, všichni mě milují a já miluju je. Můj dnešek je stejný jako včerejšek i jako zítřek, a když si pomyslím, že to tak bude i za deset let, zmocňuje se mě hrůza. Všechno, co mám, Máňo, jsem dostala zadarmo. Ani nadání mě nic nestálo. Kreslím, píšu básně, tancuji a nevím co ještě všechno! Nic mě však netěší. Toužím po starostech, utrpení, boji! Chci zažít bídu a nouzi, nenávist! A potom si chci všechno vydobýt sama, vlastníma rukama, až potom budu šťastná!“

To sa jej vrchovatou mierou splnilo, asi viac ako by si sama bola priala. Jej plynulo tečúci život bol síce narušený vojnou, ale jej sa to týkalo skôr sprostredkovane. Zmena nastala až v období predrevolučných nepokojov a neskôr.

V Zubovových Dejinách… sa o tomto období uvádza:„ V průběhu celého léta 1917 ve společnosti dozrávala nespokojenost se slabou vládou. Po zatčení Kornilova se ve vzdělané části společnosti únorové nálady postupně začali proměňovat v touhy po restauraci. Ti kdo se v březnu pyšnili rudými stuhami a karafiáty, najednou začali litovat, že starý režim zkrachoval, protože přes všechny své nedostatky byl vlastenecký, stabilní a předvídatelný. Léta dumské monarchie byla obdobím hospodářského vzmachu a občanské i politické výstavby, kdežto nyní všechno rychle spělo k rozpadu a zániku. Také Mikuláš II. v září v Tobolsku nejednou vyslovil lítost nad tím, že se trůnu zřekl. Teď viděl, že tento jeho krok nepřinesl Rusku ani uklidnění, ani vítězství. Leninův propagandistický stroj jede na plné obrátky: týdenní celkový náklad bolševických listů se počátkem podzimu pohybuje kolem 1,5 miliónu kusů. Protiválečnou propagandu, financovanou Němci, bolševici usměrňují na rozhodující místa – do obou metropolí a na frontu. Počátkem září získávají bolševici v doplňovacích volbách do petrohradského a moskovského sovětu rozhodující většinu.

Priebeh vtedajších volieb je možné ilustrovať ďalším výňatkom z Rachmanovovej denníkovej knihy:

Dnes se konají volby do městské dumy. Všichni jsou velmi rozrušení. Hlavně naše Máša, které nečekaně udělili volební právo, klesá pod tíhou odpovědnosti, kterou musí nést na svých bedrech místo státu. Obrátila se na mě s otázkou: „Slečno, kterou stranu mám volit, aby nám zůstalo náboženství a Bůh a aby se nám vrátil báťuška car?“ „Taková strana není.“ „Tedy tak, aby nám aspoň nerozkazovali mužíci, protože tak či onak Rusko zničí.“ „Dávej tedy pozor!“ vysvětlila jsem jí. „Strana číslo jedna je pro majitele domů, to se tě netýka. Strana číslo dvě, to je demokratický blok, strana číslo tři, to jsou sociálni revolucionáři a sociálni demokrati a strana číslo čtyři, to jsou zástupci dělníku a vojáků. Musíš hlasovat buď za stranu číslo dva, nebo číslo tři. V žádnem případě za stranu číslo čtyři, to jsou bolševici a ti jsou proti Bohu a náboženství.“ Máša se vrátila z voleb ve vynikající náladě. „Och, slečno,“ řekla mi, myslela jsem si, že to bude bůhvíco, ale bylo to velmi klidné. Byl zam takový přátelský mladý muž, který nám přesně řekl, jak máme volit. Koho chcete volit?, zeptal se nás a my mu řekli, že náboženství a aby se vrátil car. Řekl, že musíme tedy volit stranu číslo čtyři. Vysvětlili jsme mu, že naše slečna nám radila opačně, a on nám řekl, že v poslední minutě změnili čísla stran. Jen si pomyslete, slečno, kdyby nebylo toho mladého muže, tak bychom zvolili ty bezbožné ďábly, bolševiky!“ Když jsem ji vysvětlila, že se stala obětí volebního triku, rozplakala se jako dítě.

Předsedou petrosovětu jse stal Trockij. Kerenskij, který se panicky obával obnovy monarchie a jehož k smrti vylekala Kornilovova iniciativa, nečekal na Ústavodárné shromáždění a v rozporu se zákonem vyhlašuje 1.září Ruskou republiku, v níž sám sebe pasuje na diktátora. Napoleonský příběh se opakuje, přesne jak si to advokát Kerenskij přál, tentokrát však v podobě frašky“.

Lenin sa po neúspechu júlového puču bál o svoj život a úplne vážne premýšľal o prenesení štábu boľševickej strany do Švédska, či do Nórska. Bol si však vedomí, že Dočasná vláda nie je schopná vyvíjať žiadnu aktivitu proti nebezpečenstvu zľava, a preto sa odhodlal na ďalší pokus o prevrat. Niekedy od 10. septembra začal svojich spolubojovníkov vyzývať k okamžitému prevzatiu moci ozbrojeným povstaním.

„Čekat nemůžeme! Mohli bychom ztratit vše!“ Jeho spolubojovníci si ale mysleli, že ich strana ešte na úspešnú akciu nie je pripravená. Chceli počkať na 25. október, nakedy bol zvolaný II. všeruský zjazd robotníckych a vojenských poslancov a povstanie zahájiť až s jeho podporou. Pod Leninovým nátlakom boľševický ÚV 10. októbra schvaľuje rezolúciu o prípravách na ozbrojené povstanie. Ísť proti Leninovi sa vtedy odvážili len dvaja ľudia – L.B.Kamenev a G.J.Zinovjev. Tí to nakoniec v období stalinských procesov priznali ako chyby.

Předseda sovětu poslanců Iraklij Georgijevič Cereteli o mnoho let později přiznal, že on a jeho menševičtí souputníci si tehdy „vůbec neuvědomovali ani pravou povahu, ani skutečný význam bolševického nebezpečí. (…) Revoluční demokracie s ochranou demokratického zřízení před nebezpečenstvem zleva váhala se stejnou zavilostí, jakou prokazovala vůči nebezpečí zprava.“

Během příprav k povstání bolševici získali spojence v levých eserech, ultrarevoluční frakci socialistů revolucionářů, která se zrodila v létě 1917. Ti se přimlouvali za uzavření míru s Trojspolkem, za okamžitou likvidaci statkářského hospodaření na půdě a také odmítali poskytovat podporu Prozatímní vládě.

Dňa 23. októbra boľševici a ľaví eseri zorganizovali vojensko-revolučný výbor formálne na odrazenie možného nemeckého útoku na Petrohrad. V skutočnosti bol vojensko-revolučný výbor bojovým nástrojom, ktorého zmyslom bolo zorganizovať vojenské prevzatie moci v Petrohrade. Výbor fakticky viedol Trockij, ktorý sa stal hlavným organizátorom prevratu, ktorý prepukol 24. októbra.

Dočasná vláda o chystanom boľševickom prevrate vedela, ale nepodnikla nič, aby mu predišla. Kerenskij niekoľko dní pred pred prevratom na zasadnutí vlády prehlásil: „Kdyby taková bolševická vzpoura přišla, tak snad dám na modlení – sil mám víc, než je zapotřebí. Rozdrtíme je s konečnou platností.“

Prevrat sa rozhýbal dosť pomaly. Až 24. októbra neskoro večer menšie oddiely Červenej gardy obsadili radu mostov a tiež stanicu, telegraf, telefónnu ústredňu a elektráreň, odkiaľ vytlačili junkerských obrancov. Lenin počítal s tým, že do ulíc privedie 50 000 červenoarmejcov, ale robotnícke oddiely poskytol len Baltský závod (255 mužov) a Putilovský závod (80 mužov). Menšie oddiely vyslali tiež Pavlovský a Keksgolmský pluk. Ostatné vojská petrohradskej posádky vyhlásili neutralitu. V noci prišiel do petrosovietu, v budove bývalého Smolného inštitútu pre mladé šľachtičné, električkou Lenin. Okamžite začal požadovať dobytie Zimného paláca, kde bolo sídlo Dočasnej vlády. O tom, čo podniknú ďalej, v tej chvíli neuvažoval.

„Politické cíle se vyjasní až po dobytí“, domnieval sa. Dňa 25. októbra ráno červené oddiely Zimný palác od zbytku mesta odrezali, ale útok stále nezačínal. Na Podbojského (oficiálny náčelník vojensko-revolučného výboru) výzvu sa k metropole začali sťahovať bojové lode a zároveň do mesta vlakom odišli kronštadskí námorníci-anarchisti. Priamo sa na októbrovom prevrate podieľalo 10 000 námorníkov a 11 lodí. Keď Kerenskij zistil, že je zle, 25. októbra ráno autom odišiel na štáb Severného frontu, aby nejakú podporu hľadal tam; právomoci vrchného veliteľa predal jednému zo svojich ministrov – Kiškinovi. K „striedaniu stráži“ došlo vlastne nenápadne. Mesto žilo bežným životom, podniky fungovali, električky jazdili, kto mal čas, ten sa bavil, a neklesol dokonca ani kurz akcií. Podvojskij a ďalší velitelia obliehania Zimného paláca sa k útoku dlho nemohli odhodlať, pretože sa chceli vyhnúť zbytočnému krvipreliatiu. O 10-tej hodine ráno Leninovi došla trpezlivosť a, bezohľadu na to, že nemal ešte moc v rukách, rýchlo spísal výzvu K občanům Ruska. Tá začínala slovami: „Prozatímní vláda je svržena.“ o 14.35 Trockij otvoril mimoriadne zasadnutie petrosovietu. Po ňom vystúpil sám Lenin: „Dělnícka a rolnícka revoluce, o jejíž nezbytnosti bolševici neustále mluvili, se uskutečnila,“ prehlásil.

Dňa 25. októbra (7. novembra) zasadala Dočasná vláda v Zimnom paláci. Na Palácovom námestí celý deň prešľapovali skupiny červenoarmejcov. Podvečer do mesta dorazilo 2000 až 3000 baltských námorníkov. Útok na Zimný palác však začal až v okamžiku, keď Lenin členom vojensko-revolučného výboru pohrozil, že ich nechá postrieľať. Z krížnika Aurora a z Petropavlovskej pevnosti zazneli výstrely z diel.

Jeden z junkerů bránících palác si počátek útoku vybavuje takto: „Nejdřív bylo úplné ticho, jako před blížící se bouří. Nervy jsme všichni měli napjaté. Už nebylo slyšet smích, ani vtípky. A najednou se ve tmě na protější straně náměstí několikrát zablýskalo a ozvaly se tři, či čtyři výstřely. A pak ještě a ještě. To už jsme na povel nečekali a sami z naši barikády zahájili tím směrem neuspořádanou odvetnou palbu. Podíval jsem se na hodinky, bylo kolem šesté hodiny večerní. Začalo dějství poslední.“

Přes Palácové náměstí se rozběhli námořníci, ale junkeři je odrazili kulometnou palbou. Útočníci však do paláce pronikli nestřeženým postranním vchodem od Zimního kanálu. Propukl chaos – vybuchovaly granáty, střílelo se, tu tam, tu onde se ozýval křik a bylo těžké odlišit útočníka od obránce. Ženy od úderné roty se držely do posledního dechu. Kolem druhé hodiny noční začala palba utichat. Bolševici Prozatimní vládu zatkli. „Vláda se nevzdala, jen se podřídila síle,“ oznámil tajemníkovi vojensko-revolučního výboru V.A.Ovsejenkovi ministr zahraničních věcí Těreščenko. Zatčené ministry dopravili do Petropavlovské pevnosti. Když vítězové ve sklepech objevili obrovské zásoby lihovin, začali slavit svůj triumf, rozbíjet vzácny porcelán, vylamovat zásuvky a ničit nábytek.

Hrdinkami obrany Zimného paláca boli ženské roty ženského úderného práporu, ktoré vítali plukovníka Osvalda Germanoviča von Prűssnica, veliteľa spojených práporčíckych síl. Dobrovolníčky sa rozdelili: jedna rota sa vydala brániť prístup k palácu zo strany ulice Miliónová, odkiaľ sa očakával útok vojakov záložných práporov Preobraženského a Pavlovského pluku. Druhá sa stiahla do obrany vnútri paláca. Jednotlivé boľševické oddiely do paláca prenikli od Zimného kanálu už behom dňa, takže boje v jednotlivých miestnostiach začali ešte pred generálnym útokom na palác. Slovami von Prűssnica: „Naše situace začínala být kritická: vodovod kdosi kdesi zavřel, elektřina byla vypnuta, a jak sdělovali naši „průzkumníci“, rudogvardějci, námořníci a vojáci Preobraženského záložního praporu se dostali na půdu. Brzy jsme docela jasně slyšeli, jak nad naší štábní místnosti někdo shora rozebíra strop. Nařídil jsem, aby ve všech chodbách a na schodištích byly z nábytku, který byl po ruce, zbudovaly barikády. Po třetí hodině se za nimi objevili bolševici. Začal klasický boj o jednotlivé místnosti, který trval asi hodiny, dokud se úplně nesetmělo. Útočníci, z kterých se vyklubala opilá banda, palác zase opustila, a my si mohli trochu vydechnout. Někde se našla krabice svíček a já začal obcházet naše barikády. To, co se naším očím naskytlo v mihotavém světle svíci, se dá jen těžko popsat. Jakmile opilá banda pochopila, že za barikádami jsou ženy, snažila se přetáhnout je na svou stranu. Junkeři je bránili. Hromady pobitých bolševiků šířku a výšku našich barikád zdvojnásobily a vznikly tu jakési předprsně z mrtvol. Většina dobrovolnic se ale přesto dostala do spárů rozvášněných banditů. Vše, co s nimi prováděli ani popsat nemohu – to by ani papír neunesl. Většina z nich byla nahých, znásilněných a na bodáky ve vztyčené poloze nasazených na barikády. Když jsme tak obcházeli celou naši vnitřní frontu, narazili jsme v chodbě u vstupu do Georgijevského sálu na strašlivý výjev: ve svělte dohořívajícich svíček jsme spatřili lidskou nohu, uvázanou ke stojací skleněné lampě; z břicha se vyvalila hrouda vnitřnosti, zpod nichž trčela druhá noha, přimáčknuta k zemi mrtvým tělem vojáka, na druhé straně spočíval v nepřirozené napjaté poloze rudogvardějec, který křečovitě zaťatými zuby svíral levou ruku objěti a v rukou držel potrhanou sukni. Hlavu objěti zakryla noha námořníka, který ležel přes ni. Abychom ženě mohli pohlédnout do tváře, nezbylo než námořníkovu mrtvolu odtáhnout, což ale nebylo snadné, protože ta se ve smrtelném zápasu zakousla námořníkovi do nohy a pravou rukou mu do srdce vrazila dýku. Všichni čtyři už byly ztuhlí. Když jsme námořníka odtáhli, poznali jsme velitelku dobrovolnic. O. von Prűssnitz, Zaščita Zimněvo dvorca. Soprotivlenije bolševizmu 1917-1918 gg., Moskva 2001.

V závere kapitoly sa píše: Revoluce spláchla vše poctivé, světlé a pokrokové, co se v Rusku hromadilo za staletí petěrburského období jeho dějin. V této všeobecné zkáze vzalo za své také všechno, co bylo učiněno za dobu existence Státni dumy v oblasti soudnictví, jeho rozvoje a vůbec upevňování práva a zákonnosti.

V období normalizačných previerok (začiatok sedemdesiatych rokov) u nás koloval vtip:

Na previerkach hovorí predseda komisie úspešnému absolventovi previerky: „Odpovedali ste na všetky otázky komisie a previerku ste úspešne absolvovali. Na záver už len jedna formálna otázka. Ako sa volal sovietsky vodca proletárskej revolúcie?“ Opytovaný mlčí a zamračene dáva najavo, že nerozumie otázke. „No to je predsa jasné“, s úsmevom pokračuje predseda komisie, „bol to Vladimír…, no Vladimír?“ Stále žiadna odpoveď. „No…Vladimír Iľjič…?“ Žiadna odpoveď. „No predsa Vladimír Iľjič Lenin!“ Dotyčný mlčí akoby chcel tromfnúť Sfyngu. A tak sa predseda komisie opýta: „prosím vás a vy ste odkiaľ?“ „Z Čiernej Lehoty.“ Na to predseda komisie zasnene dodá: „Z Čiernej Lehoty, no tam musí byť krásne!“

Tento vtip nám pripadal tak originálny preto, lebo v čase, keď u nás pravidelne vysielali v televízii seriál o Leninovi (my sme ho nazvali OLENDO – O Leninovi do omrzenia), že nikto u nás nemohol predsa nevedieť, kto bol V.I.Lenin.

Tak kto to vlastne bol?                                                                                                                                                                     Narodil sa v roku 22. apríla 1870 v Simbirsku v rodine školského inšpektora, ktorý bol roku 1882 povýšený do šľachtického stavu. Medzi Leninovými predkami boli Švédi, Nemci, Kalmyci, aj Udmurtovia. Jeho dedo z matkinej strany bol pokrstený Žid Alexander (Israil) Blank. V roku 1887 Vladimír Uljanov študoval na právnickej fakulte Kazanskej univerzity, ale za účasť na študentských nepokojoch bol zo štúdia vylúčený. V tej dobe sa začína zaujímať o marxizmus. Roku 1895 sa podieľal na budovaní petrohradského sociálnodemokratického Zväzu boja za oslobodenie robotníckej triedy, ale onedlho nato bol zatknutý a poslaný do vyhnanstva na Sibír. V roku 1900 odišiel do zahraničia; začal tam vydávať noviny Iskra, ktoré mu priniesli značnú popularitu. Od roku 1903 sa stáva vodcom boľševickej frakcie v RSDRP. V rokoch 1905-1907 žil v Petrohrade a riadil tam boľševické akcie. Na konci 1907 sa znovu ocitá v emigrácii. Viedol boľševické noviny Vperjod, Proletarij, a Novaja žizň. Roku 1912 potom založil noviny Pravda. Od začiatku prvej svetovej vojny horoval za jej premenu na vojnu občiansku. Od roku 1905 dostával od nemeckej štátnej moci peniaze na vedenie revolučnej činnosti v Rusku, takže sa ocitol v roli nemeckého tajného agenta. Po februárovej revolúcii, konkrétne 3. apríla 1917, sa ako člen skupiny politických emigrantov vracia do Petrohradu, a to za pomoci nemeckých tajných služieb, ktoré zaistili voľný prechod celej skupiny cez nemecké územie. Podieľal sa aj na príprave a uskutočnení októbrového prevratu roku 1917, po ktorom sa stal predsedom Rady ľudových komisárov. Zároveň stál od roku 1918 v čele Sovietu (Rady) robotnícko-roľníckej obrany a od apríla 1920 Sovietu práce a obrany. Od roku 1919 bol členom a faktickým predsedom politbyra ÚV boľševickej strany. Bol hlavným organizátorom „červeného teroru“, masových krvavých represií a občianskej vojny, zaviedol koncentračné tábory a zúrivo prenasledoval predstaviteľov iných názorov, než boli tie jeho. Roku 1919 stál pri zrode Komunistickej internacionály, teda ústredia svetového komunistického hnutia, a v roku 1922 sformoval aj Sovietsky zväz. Zomrel v Gorkách, neďaleko Moskvy, 21. januára 1924 na následok krvného výronu do mozgových tkanív. Nabalzamované Leninove telo dodnes leží v mauzoleu na Červenom námestí v Moskve.

Tento životopis je prepisom z uvedených Zubovových Dejín Ruska 20. storočia, str. 114.

Nabudúce : Vojna o Rusko 1917 – 1922