Sto rokov od VOSR (7.11.1917) II

Na úvod chcem upozorniť, že nie som historik, ani dejepisár, aj keď som sa počas svojho učiteľovania dejepisu nevyhol, naopak určité obdobie som ho aj učil ako vedľajší predmet. Bolo to v čase (ešte pred nežnou revolúciou), keď sa mi po prvýkrát dostali do rúk, vtedy len prvé dva zväzky, Solženicinovej „trilógie“ Súostrovie GULAG. Následne ma moji žiaci vtipne premenovali na „dobrák Stalin“. Nie kvôli mojej povahe, ale kvôli slovnému spojeniu, ktoré som používal, samozrejme ironicky, pri objasňovaní obdobia stalinizmu. Tridsiate roky boli vtedy(hovoríme o období 1987- 89) mojou obľúbenou témou, nakoľko som mohol rozprávať o téme, ktorú som si práve naštudoval. Žiaci s otvorenými ústami počúvali, za čo všetko sa mohol vo vtedajšom ZSSR človek dostať do basy, na 10, či 25 rokov, alebo mohol byť odsúdený na trest smrti.

Príklad: v krajčírskej dielni sú na nástenke vystavené výstrižky z novín, ktoré sú preplnené fotografiami predstaviteľov sovietskeho režimu. Jeden z krajčírov, bez toho, aby si to uvedomil, pripichol na nástenku špendlík, ako to už krajčíri zvyknú robiť. Mal smolu, špendlík zapichol Kaganovičovi do oka. Kaganovič bol v tom čase Stalinovou pravou rukou, a nikto neuveril, že sa jednalo o náhodu. A vyšetrovať nebolo treba. Celá dielňa bola bez vyšetrovania odsúdená na 10 rokov. Vďaka „dobrákovi Stalinovi“. V tom čase bol celý ZSSR zaplavený letákmi so Stalinovým portrétom (viď list Anny Pavlovovej z môjho predchádzajúceho blogu), s textom Život sa stal lepším, so Stalinovým podpisom. V originále „Žiť stálo lučše“ Stalin. V istej kancelárii nejaký nešťastný „vtipálek“ dopísal k Stalinovmu menu u. Vzniklo z toho „Žiť stalo lučše“ Stalinu. (Život sa stal lepším pre Stalina). Opäť nebol dôvod vyšetrovať. Celá kancelária dostala po 25 rokov.

Tento úvod má za cieľ upozorniť na skutočnosť, že moje články nemajú ambíciu pasovať sa za historickú štúdiu, ale len za snahu zrozumiteľnou formou a očami laika osvetliť časť histórie krajiny, ktorá je doteraz považovaná za svetovú veľmoc, v ktorej sa ale, bohužiaľ, usídlil najkrutejší režim 20. storočia.

Obdobie pred VOSR bolo poznačené tzv. „prvou revolúciou“ teda revolúciou v roku 1905. Tá sa začala 9. januára pokojnou demonštráciou. Organizátorom demonštrácie bol kňaz Georgij Apollonovič Gapon, ktorý bol zakladateľom a vodcom legálnej organizácie Zhromaždenie ruských továrenských robotníkov, ktorá združovala približne 9000 členov. Celá akcia sa začala 1. januára 1905 štrajkom robotníkov Putilovského závodu v Petrohrade po prepustení štyroch robotníkov tohto závodu.

Nasleduje výňatok zo „Zubovových Dejín…“

„Už 4. ledna se petrohradský metropolita Anatolij obrátil na Synod s návrhen odvolání „kněze sociaslisty“, jenž nezabránil členúm své organizace v nelegálni činnosti (stávky byly v Rusku zakázané od roku 1886). Dělníci touto dobou v podstatě jednomyslně podpořili Gaponův návrh na zaslání petice carovi, pouze hrstka z nich však znala přesný seznam požadavků, jež obsahovala. Konečné znění petice bylo vypracováno 6. ledna ve spolupráci s esery (eseri – členovia strany SR=socialistická revolúcia, pozn. autora blogu) a sociálnimi demokraty (ačkoli je všeobecně známo, že dělnícke masy se dlouho od revolucionářů-provokatérů distancovaly). Samotná petice byla rozdělena do dvou částí. První část začínala slovy: „Panovníku! My, dělníci a obyvatelé Sankt-Petěrburgu různých stavů, naše ženy, děti a nemohoucí staří prarodiče se obracíme na Tebe (…) abys vystoupil na naši obranu. (…) Již nemáme sil. (…) Ocitli jsme se v situaci, kdy je lepší zemřít než snášet nesnesitelná muka“. Zcela jiná, konkrétní a věcná, byla druhá část přímeho apelu, začínající takto: „Okamžite přikaž…“ ………. Zaprvé žádali, aby bylo svoláno Ustavodárni shromáždění: „Pohlédni pozorně a bez hněvu na naše žádosti, neshledávej v nich ničeho zlého, neboť jejich jediným smyslem je dobro jak pro nás, tak pro Tebe, vladaři. (…) Rusko je příliš velké a jeho potřeby příliš početné, aby ho mohli řídit jen úředníci. Je zapotřebí zastoupení lidu, aby se lid sám podílel na vládě nad sebou samým. (…) Nechť jsou si všichni rovní a mají svobodné právo volby, proto přikaž, aby volby do Ustavodárného shromáždění probíhaly dle princípu všeobecného, tajného a rovného hlasování. (…) „Pokud tak nepřikážeš, a nevyjdeš vstříc naši žádosti, zemřeme zde, na tomto náměstí pěd tvým palácem“, uvádělo se v provolání.

Kvôli zostručneniu vynechám ďalšie detaily a uvediem len, že v nedeľu 9. januára 1905 po nedeľnej liturgii vyrazilo k Zimnému palácu tisíce sviatočne oblečených robotníkov aj so svojimi rodinami. Vojaci dostali príkaz začať strieľať v prípade, že sa dav priblíži na menej ako 50 metrov od vojakov. Nakoľko robotníci na výzvy vojenských veliteľov, aby sa rozišli, nereagovali, zahájili, po výstražnom výstrele, ostrú paľbu do pokojných demonštrantov. Výsledkom bolo, podľa špeciálnej lekárskej petrohradskej komisie, 1216 zabitých a viac než 5000 zranených.

Po Krvavej nedeli muselo podať demisiu niekoľko vysoko postavených úradníkov, včetne ministra vnútra. Cár nariadil, aby bolo vyčlenených 50 000 rubľov na pomoc postihnutým rodinám.

Krvavá nedeľa vyvolala v továrňach a v školách na celom území Ruska vlnu štrajkov, demonštrácii a protestov. V Rige pri stretoch s vojakmi zomrelo 70 ľudí, vo Varšave 93. V januári štrajkovalo viac než 400 000 robotníkov. Nepokoje sa rozšírili aj na vidiek. V priebehu februára a marca zachvátili viac než šestinu všetkých okresov (újazdov). Vydrancovaných a vypálených, „iluminovaných“, ako sa vtedy hovorilo, bolo tisíce panských statkov, nenávratne bolo stratené obrovské množstvo hodnotného inventáru a tisíce hláv dobytka. Došlo k znesväcovaniu kostolov a hanobeniu duchovenstva.

Revolučné napätie sa prelialo aj do radov armády a námorníctva. 14. mája 1905 sa vzbúrila posádka krížnika Knieža Potemkin Tauridský. Námorníci prevzali velenie, povraždili väčšinu dôstojníkov včetne kapitána, odstreľovali Odesu z diel najväčšieho kalibru a očakávali, že sa k ich povstaniu pripoja ďalšie lode Čiernomorskej flotily (pripojila sa len jedna).

Celé Rusko bolo v plameňoch. Bolo zavraždených toľko gubernátorov, že menovanie do tejto funkcie sa rovnalo rozsudku smrti. V druhej októbrovej dekáde zachvátil Rusko generálny štrajk. Celé Rusko v polovici októbra vznieslo cárovi politické požiadavky – „slobodu a ústavu“. V ovzduší absolútnej deštrukcie štátu predložil 9.10. ministerský predseda S.J.Witte panovníkovi dva návrhy na prekonanie revolučnej krízy: buď okamžité prijatie ústavy, zaručujúcej občianske práva a slobody so zákonodárnym parlamentom, vytvoreným na základe široko formulovaného volebného práva, alebo zavedenie tvrdej vojenskej diktatúry. Sám sa prihováral za konštitučnú variantu.

Mikuláš II. neodpovedal hneď. Dňa 13.10. povolal do Peterhofu veľkoknieža Nikolaja Nikolajeviča a chcel ho menovať diktátorom. Keď sa veľkoknieža o týchto plánoch dozvedel, vytiahol revolver a vykríkol: „Pokiaľ panovník nepríjme Witteho plán a bude ma chcieť menovať diktátorom, zastrelím sa týmto revolverom priamo pred jeho očami“.

Po týchto udalostiach nasledovalo v dejinách Ruska obdobie, ktoré sa nazýva Dumská monarchia. Je to obdobie v ktorom sa v priebehu rokov 1907-1914 vystriedali štyri vlády. Najúspešnejšou bola vláda vedená ministerským predsedom Petrom Stolypinon, ktorého program, ktorý sa snažil počas necelých piatich rokov svojej vlády uskutočňovať, bol obsiahnutý v týchto základných bodoch:

– Dosiahnutie skutočnej slobody vyznania

– Dosiahnutie občianskej rovnoprávnosti

– Nedotknuteľnosť osobnosti

– Skvalitnenie podmienok pre roľnícke vlastnenie pôdy s možnosťou slobodného prechodu od občinového vlastníctva k súkromnému

– Reforma miestnej správy

– Reforma miestneho súdnictva

– Zlepšenie životných podmienok roľníkov, včetne ich štátneho poistenia pre prípad nemoci, úrazu, invalidity a staroby; legalizácia odborových zväzov, beztrestnosť hospodárskych štrajkov, skrátenie pracovnej doby

-Školská reforma

– Reforma finančného systému

– Policajná reforma

Stolypin by bol potreboval na uskutočnenie svojich reforiem 20 rokov. Avšak po štyri a polročnom pôsobení vo funkcii predsedu vlády bol dňa 1. septembra 1911 pred očami cára zavraždený policajným agentom Bogorovom.

Rok pred prvou svetovou vojnou bolo Rusko na vrchole hospodárskeho rozkvetu. S rokom 1913 sa neskoršie porovnávali výsledky dosiahnuté v jednotlivých fázach porevolučného (po VOSR) vývoja ZSSR.

VOSR mohla prepuknúť iba „vďaka“ vypuknutiu I. svetovej vojny. Jej (VOSR) možnosť naznačil už ruský minister vnútra Pjotr Nikolajevič Durnovo, ktorý vo februári 1914 predložil cárovi memorandum o nebezpečí, ktoré vojna pre Rusko predstavuje: „Budou-li se pro nás válečné události vyvíjet nepříznivě, pak je u nás sociálni revoluce v jejich nejextremnejších projevech nevyhnutelná, neboť současné uspořádání umožňuje vinit ze všech neúspěchu vládů a monarchu. Na místo důstojníku z povolání, kteří padnou v prvních měsících války, přijdou rekruti z civilu, kteří nebudou mít autoritu mezi vojáky ani pocit povinnosti. Následně se rolníci začnou z armády rozprchávat, v obavě, že jim uteče rozdělování půdy na vesnicích. Liberálové nebudou schopni udržet v nastalém zmantku moc, jelikož lid nezná a nechápe jejich myšlenky, a Rusko bude vrženo do bezútěšné anarchie, jejiž východisko lze jen těžko předvídat.

(text této zprávy byl zveřejněn v časopise Krasnaja Nov, č. 6(10), 1922, s. 182-199.

Nakoľko téma prvej svetovej vojny je veľmi obšírna a nezmestí sa do tohto rozprávania, skúsim prejsť k meritu veci a teda k tomu, čo bezprostredne predchádzalo boľševickému prevratu.

Nemecko sa po Brusilovovej ofenzíve snažilo vyhnúť ťažkostiam spojeným s vedením vojny na dvoch frontoch. Po neúspechu vyjednávania o uzavretí separátneho mieru s cárom ešte Nemci skúšali jednotlivé rokovania s predstaviteľmi najvyššej vrstvy ruskej buržoázie (A.D.Protopopov a ďalší). Aj tieto snahy vyšli navnivoč. Následne začala nemecká vláda hľadať stúpencov separátneho paktu v radoch sociálnych demokratov, robotníckych hnutí a pod., včetne ruských emigrantov – revolucionárov.

Člen Ruskej sociálne demokratickej robotníckej strany (RSDRS), menševik Alexander Ľvovič Parvus (Geľfand) sa na začiatku svetovej vojny obrátil na nemeckého veľvyslanca v Konštantinopole s návrhom na poskytnutie pomoci Centrálnym mocnostiam vo vojne s Dohodou. Dňa 15. januára 1915 bol Parvus prijatý v kancelárii cisára Wilhelma a 9. marca predložil nemeckému ministerstvu zahraničných vecí memorandum, v ktorom navrhoval vyvolanie masového štrajku v Rusku, ktorý by mal paralyzovať prinajmenej všetky železničné trate, smerujúce na front. Hlavnú pozornosť však sústredil na podporu politických strán boľševikov a menševikov, ktoré bojujú s ruskou vládou a ktorých vodcovia pobývajú vo Švajčiarsku. Na začiatok požiadal Parvus o poskytnutie 2 miliónov zlatých mariek (926 000 rubľov). Peniaze mu boli vyplatené. O dva týždne mu bolo vyplatených ďalších 500 000 mariek. Následne nemecký minister zahraničných vecí von Jagow 6. júna 1915 žiada o 5 miliónov zlatých mariek zo štátnej pokladne na podporu revolučných činností v Rusku. V tej dobe nadviazal Parvus styky s Leninom a jeho skupinou. Lenin spočiatku bol priaznivcom rozpútania vojny medzi Rakúskom a Ruskom. Potom sa ju snažil zmeniť na občiansku vojnu:

„Z hlediska dělnické třídy a pracujících mas všech národů Ruska by byla nejmenším zlem porážka carské monarchie a jejich vojsk, utiskujících Polsko, Ukrajinu a celou řadu ruských národů a rozdmýchavajících nenávist mezi národy s cílem posílení velkoruského útlaku a upevnení reakční a barbarské vlády carské monarchie.

(V.I.Lenin, Zadači revoľucionnoj social-demokratii v jevropejskej vojne, díl 26, Moskva 1969, s. 6.

Nemecký generálny štáb plánoval vyvolanie revolúcie v Rusku už v roku 1916. Ale, ani s pomocou obrovských finančných injekcií, vtedy k rozsiahlym vlnám štrajkov nedošlo.

Dňa 2. marca 1917 abdikoval ruský cár Mikuláš II. v prospech svojho brata Michaila. Ten 3. marca odmietol prijať následníctvo, nakoľko právoplatným následníkom trónu mal byť cárov chorľavý neplnoletý syn, ktorý ale vzhľadom na vývoj zdravotného stavu (hemofília) tento post zastávať nemohol a nechcel ani v zastúpení.

Už 27. februára sa ale na zasadnutí Dumy rozhodol prevziať moc Dočasný výbor Štátnej dumy. Ešte toho večera bola navrhnutá dočasná vláda, na čele s kniežaťom G.J.Ľvovom.

„Prozatímní vláda slibovala, že zemi dovede ke vzniku Ústavodárného shromáždění, které mělo stanovit příští politické zřízení Ruska. Legitimita této vlády spočívala v tom, že její členové jakožto poslanci Státni dumy byli „zvolenými zástupci lidu“. Car před abdikací knížete G.J.Lvova potvrdil jako svého premiéra a velkokníže Michail v aktu, jímž se rovněž vzdával nejvyšší moci, vyzval „všechny občany Říše ruské, aby se podřídili Prozatímní vládě, vzniklé z vůle Státni dumy“.

Nakoľko bol knieža Ľvov bol mimoriadne čestný človek a idealista, ale veľmi zlý organizátor, v júni 1917 podal demisiu a ako dôvod uviedol:

„Abychom zachránili situaci, museli bychom rozehmat soviety a do lidu střílet. To jsem udělat nedokázal“.

Následne sa predsedom vlády stáva najpopulárnejší minister Dočasnej vlády, minister spravodlivosti Kerenskij: „tento výborný řečník a zdatný demagog, který se vlastními projevy sám vyloženě opájel, dokázal pouhým slovem elektrizovat davy, Státní dumu i frontové vojáky. Na jedné straně to byl věřící člověk, na straně druhé však trpěl chorobnou samolibostí, ctižádostivostí, bažil po moci a v chování neustále napodoboval Napoleona.

Neviem, prečo mi jeho správanie pripomína jedného nášho „Otca zakladateľa“.

Dočasná vláda sformulovala dávno uzreté zákony, ktoré rušili všetky obmedzenia občianskych práv na základe stavovských, národnostných a náboženských princípov, zavádzali rovnoprávnosť mužov a žien a stanovili termíny nových volieb do mestskej a zemskej samosprávy, ktoré by sa už neriadili stavovskými výsadami, ale by boli všeobecné a rovné.

Teraz sa pokúsim objasniť atmosféru, ktorá vládla v Rusku pred príchodom Lenina a celú „odyseu“ príchodu Lenina do Ruska. A to citovaním môjho základného zdroja:

Únorová revoluce, která z Ruska udělala „nejsvobodnější zemi světa“, rozpoutala v lidu ty nejtemnější vášně. V zemi sílilo bezvládí, které vláda nedokázala potlačit, kdežto sověty, které věřili v živelnou sílu lidu, vlastně ani potlačovat nechtěly. Vojáci sesazovali a zabíjeli nepohodlné velitele, radikálni skupiny „ konfiskovaly paláce a vily, rolníci pálili panské usedlosti a rozebírali si statkářsky inventář i dobytek. Vzniklé situace samozřejmě spěchal využít vůdce bolševiků Lenin, který se už dávno a důsledně snažil rozpoutat v Rusku občanskou válku, na její vlně se zmocnit „jedné šestiny světové pevniny“ a poté celého světa.

V únoru 1917 představovali bolševici jen malou část (asi 5 000 lidí) masy socialistů nejrůznějšího ražení a žádné velké úkoly si nevytyčovali. Jenže Leninovi, který sotva přede dvěma měsíci ani nedoufal, že se snad nějaké revoluce dožije, stačilo , aby si přečetl o unorových událostech v novinách, a už 6. března do Petrohradu telegrafoval: „Nové vládě vyslovit naprostou nedůvěru a neposkytnout jí žádnou podporu. Jedinou zárukou je vyzbrojení proletariátu. (…) Žádné sbližování s jinými stranami!“ tyto tři věty v podstatě vymezily příští úkol – svrhnout Prozatimní vládu ozbrojeným povstáním a vytvořit diktaturu jedné strany. Ještě ve Švýcarsku, konkrétně v březnu 1917, Lenin vyložil plán akcí, směřujících k přípravě socialistického převratu v Rusku. Tento plán se vší rozhodností podpořil císař Vilém i německý generální štáb. Dne 22. března (4.dubna) německý velvyslanec v Bernu zasílá do Berlína telegram, v němž oznamuje, že se tajemník sociálně-demokratické strany jménem ruských socialistů a jejich vůdců Lenina a Kameněva obrací na německé úřady s prosbou o okamžité povolení jejich průjezdu přes Německo. Vyslanec svou depeši uzavřel slovy: „Vše je třeba zařídit tak, abychom je do Ruska dopravili co nejrychleji. (…) V našem mimořádném záujmu je, aby povolení získali okamžitě. Císař Vilém nařídil, že pokud ruští socialisté nebudou moci projet přes Švédsko, je třeba je do Ruska dostat přímo přes frontovou linii. Pár lidí bez prostředků, by toho ale mnoho nedokázalo. Dnes odtajněné dokumenty německého ministerstva zahraničí však svědčí o tom, že na záškodníckou činnost v Rusku Německo vyčlenilo 50 miliónů zlatých marek, tedy přes 9 tun zlata. ……………………………………………………………….

Německo Leninovu stranu financovalo, protože jakákoli činnost, směřující k odchodu Ruska z války, zájmům Německa i jeho spojenců vyhovovala. Když Němci nedokázali Rusko porazit na frontě, měli zájem na jeho rozvrácení zevnitř; komunistická ideologie je přitom nezajímala. A stejně tak bolševici německé peníze nebrali ze sympatií k císaři, nýbrž z důvodů zcela jiných. Ruska se ovšem chtěli zmocnit jak bolševici, tak císař Vilém.

Dne 27. března (9. dubna) v 15.20 vyrazilo 32 ruských socialistických emigrantů z Curychu. Bylo mezi nimi 19 bolševiků, 6 členů Bundu a 3 příznivci Trockého. Na hranicích s Německem přesedli do malého zvláštního vlaku, sestávajícího jen ze dvou vagonů, a přes Stuttgard a Frankfurt dorazili do Berlína. Dne 30. března v baltském přístavu Sasnitz nastoupili na palubu švédského parníku. Lenin se velmi obával, aby v Rusku nebyl označen za německého agenta. Rozhodl se proto pro četná preventívní opatření. Odvolal kompromitující setkání se svým financiérem Parvusem ve Stockholmu a už vůbec se nestýkal se žádnými oficiálnimi německými představiteli. Ruské velvyslanectví ve Stockholmu Leninovi i celé jeho společnosti vystavilo víza, ale při přejezdu rusko – finské hranice se Lenin přece jen zajímal, zda nebude ve vlasti zatčen. Prozatímní vláda se však natolik bála obvinění z omezování osobní svobody v „nejsvobodnější zemi světa“ ze strany petrosovětu, že se uvěznit Lenina neodvážila.

Hneď po úspešnom vstupe na ruské územie, predniesol Lenin na petrohradskom Fínskom nádraží krátky prejav z obrneného auta. Následne odišiel do paláca Kšešinskej, ktorý boľševici obsadili a zriadili si v ňom svoj stranícky štáb. Tam predniesol svoje povestné aprílové tézy: „Žiadna podpora Dočasnej vláde!“, „Všetká moc sovietom!“, „Vojna by mala byť okamžite ukončená, bez anexií a kontribúcií“, celá pôda mala byť rozdelená medzi roľníkov a v továrňach a na závodoch mala byť zavedená robotnícka samospráva. Ústredný a petrohradský výbor boľševickej strany tieto tézy odmietol a G.V.Plechanov do novín Jedinstvo napísal článok: Prečo blábol niekedy býva zaujímavý.

Lenina to ale neodradilo. Od marca do júna rozbehol za nemecké peniaze vydávanie Pravdy v náklade 85 000 kusov a potom novín Okopnaja pravda, Golos pravdy a Soldatskaja pravda, ktorých celkový náklad predstavoval 75 000 výtlačkov. Začiatkom júna už bol celkový denný náklad boľševických novín 320 000 kusov.

Ešte v apríli však dostali boľševici prvú šancu na prevrat:

Ve dnech 20.-21.. dubna zachvátila politická krize, vyvolaná prohlášením ministra zahraničí Miljukova o nutnosti pokračování války až do vítězného konce. Ulice Petrohradu zaplavili davy dělníků, vojáků a zběhů (bylo jich celkem přes 100 00), kteří požadovali okamžité uzavření míru, „bez anexí a kontribucí“ a předání veškeré moci sovětům. Bolševický ÚV demonstranty okamžitě podpořil a vyzval je ke svržení Prozatímní vlády. Ta se ale obrátila na své příznivce a požádala je o podporu. Do ulic tedy vyšly protidemonstrace s hesly jako: „Ať žije prozatímní vláda“ či „Válka až do vítězství!“ nakonec se dubnovou krizy podařilo uhladit: do vlády bylo kooptováno pěť socialistů a Miljukov i ministr války a námořnictva Gučkov kabinet opustili. (…) Velitel Petrohradského vojenského okruhu, generál Kornilov, který chtěl bolševiky rozehnat silou, k tomu ale od vlády nedostal svolení, tedy na protest na svou funkci rezignoval a žádal, aby byl odvelen na frontu.

Aj keď v apríli Lenin ešte prehral, jeho boľševická strana začala získavať na popularite. Od konca apríla do začiatku mája sa rozrástla na viac než 100 000 členov. Zo zagitovaných vojakov a robotníkov začali boľševici formovať Červenú gardu, ktorú platili nemeckým zlatom a falošnými desaťrubľovkami.

Ešte v máji 1917 sa do Petrohradu z New Yorku vrátil Lev Davidovič Trockij (Bronštejn), ktorý od roku 1906 zastával teóriu permanentnej revolúcie. Z jeho zorného uhla bolo víťazstvo ruskej revolúcie mysliteľné jedine v podobe diktatúry proletariátu, inými slovami tvrdej, úzko straníckej kliky. Keďže Lenin prebral Trockého predstavu permanentného revolučného zápasu, nebolo prekvapením, že koncom mája vo voľbách do petrohradských obvodných dúm už vystupovali spoločne.

Na I. všeruskom zjazde sovietov (3.-24. mája 1917 Lenin verejne prehlásil, že jeho strana „je každou minutou připravena (…) pěvzít veškerou moc.“

V júli 1917 sa Lenin opäť neúspešne pokúsil o puč snahou postaviť proti sebe vojakov, ktorí odmietali bojovať vo vojne, proti vlasteneckým vojakom, ktorým viac záležalo na vojenskej cti a obrane vlasti. Po potlačení júlového puču bolo u zatknutých vojakov a námorníkov nájdených plno falošných desaťrubľoviek, vyrobených v Nemecku. Boľševici úplne nehanebne klamali dokonca aj tých, ktorých si sami najímali do „revolučných služieb“. V tom období sa Lenin zachránil pred uväznením len vďaka tomu, že sa oholil, nasadil si ryšavú parochňu a ako robotník Ivanov, k veľkému rozhorčeniu svojich spolubojovníkov, utiekol do Fínska.

Nakoľko sa nedá v jednom blogu prezentovať celú mnou avizovanú oblasť : Obdobie pred revolúciou, revolúcia a jej bezprostredné následky, priebeh a následky revolúcie si nechám nabudúce!