Denník N

Sto rokov od VOSR (7.11.1917) IV

Vojna o Rusko – vraždenie roľníctva, cirkevných činiteľov, rukojemníkov…

Ak sa chcete vyhnúť jednotvárnosti, či skôr suchopárnosti, musíte do oficiálnych dejín vložiť aj nejaký ľudský príbeh. Ja som už v predchádzajúcej časti využil čerstvo objavenú knihu doposiaľ mne neznámej priamej účastníčky toho obdobia. Aľa Rachmanovová si od svojich 17. narodenín začala písať denník, ktorý je obrovskou studnicou informácii z prvej ruky. Ako však opísať udalosť, ktorá názorne popisuje brutalitu príslušníka „robotníckej triedy“ – Gorbunova?, ktorý v nasledujúcej pasáži svoju nenávisť voči Alinmu strýkovi Vasjovi, ničím knižne nepodloženú, preukazuje spôsobom, ktorý slabším čitateľom odporúčam radšej preskočiť. Gorbudov nie je literárna postava vymyslená kvôli pútavejšej horrorovej zápletke. Je to bývalý robotník vo firme starého otca, ktorý bol jedným z najlepších dedových pracovníkov. Ale…dvakrát do roka sa tak opil, že v opilosti bol odhodlaný strýka Vasju rozpárať nožom. Bol za to aj zatvorený, ale predrevolučné obdobie ho vynieslo niekam, kam ani sám nikdy nedúfal, že sa môže dostať. K starému otcovi síce prechovával úctu, nakoľko sa ho starý otec niekoľkokrát zastal po opilostnom vyvádzaní, ale na ostatných členov rodiny veľký ohľad nebral. Respektíve žiadny.

10. října 1917

Před třemi dny, jak nám psala teta v dopise, přišla do dědečkova domu deputace tamního sovětu s Gorbunovem v čele a žádala, aby vydal strýce, protože prý spáchal „zločin proti revoluci a lidu“. Strýc Vasja téměř omdlel, když uviděl Gorbunova. Chopili se ho a chtěli ho odvést. Gorbunov ho udeřil pěstí do tváře a zařval: „Tak, a teď jsi konečně můj, ty čubčí synu! Teď ti konečně můžu rozpárat břicho!“ Babička se vrhla před Gorbunova na kolena a prosila ho, připomínala mu všechno dobré, co pro něho udělala ona i dědeček. Gorbunov ji však kopl do břicha tak silně, až spadla hlavou na kachlová kamna. Z bezvědomí se už neprobrala a za chvíli umřela. Strýce potom odvedli na sovět a po cestě ho mlátili. Tam ho zachránila služka Sima. Zapřáhla nejlepší koňskou trojku a uháněla na sovět, který se ubytoval v domě báťušky Ivana. Když tam Sima přijela, právě strýce bili pažbami pušek. Vyřítila se do středu místnosti, postavila se před strýce a zakřičela: Proč bijete mého pána, vy zvířata, vy dobytkové? Co vám udělal?“ Milicionáři ztuhli překvapením, Gorbunov též. Chytila strýce za ruku, zavedla ho k vozu a zakřičela: „Odjeď tak daleko, jako jen můžeš, pane!“ Strýc vzal mechanicky do rukou opratě a koně se rozběhli, nikdo neví kam. Sima běžela rychle domů. Po chvíli však přišli vojáci a dělníci na čele s Gorbunovem opět do dědečkova domu, hledali strýce. Byli bez sebe hněvem, protože jim unikl, a ještě k tomu kvůli statečnému zásahu „ženské sukně“. Chytili Simu, zbili ji do bezvědomí a potom ji odvlekli pryč. Prý ji zastřelili jěště ten den.

Nastolenie boľševickej diktatúry popisuje vo svojich dejinách 20. storočia Zubov nasledovne:

Ještě před tím, než byl dobyt Zimní palác, 25. října ve 22,40, byl ve Smolném zahájen II. všeruský sjezd sovětů dělnických a vojenských zástupců. Bylo na něm přítomno více než 600 delegátů, z nichž bylo 390 bolševiků a minimálně 90 levých eserů. Lenin tam nebyl: očekával zprávy o dobytí Zimního paláce a nechtěl se do té doby zviditelňovat. Objevil se až následujíciho večera, na druhém zasedání – jako vítěz. V té chvíli již v sále zůstali takřka pouze stoupenci převratu, kdežto praví eseři, menševici a bundovci ho na konci prvního dne zasedání opustili na znamení protestu proti ozbrojenému povstání. Sotva se Lenin objevil, obrátil se na shromážděné delegáty s výzvou, aby přijali jim zformulovaný Dekret o míru. Dokument obsahoval návrh adresovaný všem bojujícím národům a jejich vládám, aby ihned zahájily jednání o uzavření „demokratického míru“ (t.j. míru bez anexí a kontribucí). Dekret byl jednomyslně přijat. Poté Lenin začal číst Dekret o půdě, ale nedokázal přečíst vlastní rukopis. To bylo vpravdě symbolické. Dekret totiž nevyjadřoval jeho názory: proklamoval socializaci půdy a obnovení občiny, což bolševicky vůdce převzal od eserů, ačkoli celý život bojoval proti jejich programu. Bezcharakterní obrat byl zcela v jeho stylu. Již v srpnu 1917 nečekaně pochopil, že masa nejchudších rolníků nejde za bolševiky, nýbrž za esery, neboť „si chtějí ponechat drobné hospodářství, rovnostářsky stanovit normy a periodicky ho znovu egalizovat“. „Budiž“, rozhodl se Lenin, hlavní je získat moc: „Při přechodu politické moci na proletariát vše ostatní (…) napoví praxe.“ podvedené rolnictvo Dekret o půdě uvítalo. Podpořili ho i téměř všichni delegáti sjezdu. Proti hlasoval jediný člověk. Osm se zdrželo hlasování. Bolševik Kameněv, předsedající sjezdu, zveřejnil projekt vytvoření nové vlády Ruska – Rady lidových komisařů (Sovnarkom). Návrh několik hodin před tím na zasedání ÚV bolševiků navrhl Trockij, domnívajíc se, že ze slov „kabinet ministrů“ čpí vysoka byrokratická kariéra“, „kdežto z tohto je cítit revoluce“, podpořil Trockého Lenin.

Zloženie Sovnarkomu (čiastočné): Predseda – Vladimír Uljanov (Lenin)

Ľudový komisár osvety – A. V. Lunačarskij Ľudový komisár zahraničia – L.D.Bronštejn (Trockij) Predseda pre národnostné otázky – J.V. Džugašvili (Stalin) ………

Ľaví eseri účasť v Sovnarkome odmietli, lebo presadzovali širokú koalíciu všetkých socialistických strán. Formálne Sovnarkom predstavoval len novú podobu Dočasnej vlády. Zjazd neodmietal v najbližšom období celoruské voľby Ústavodárneho zhromaždenia. Ale Lenin, majúc na pamäti revolúcie, ktoré skončili neúspechom, bol pevne rozhodnutý tentokrát neúspech nepripustiť. Bol rozhodnutý zničiť starý svet ruského štátu „od základov“.

Všechny kroky pro udržení moci už Lenin s Trockým promysleli. Spočívali v tvrdém násilí, lživé propagandě, zastrašování a vyčerpání potenciálních potivníků hladem a bídou. Především bylo třeba umlčet nezávislý tisk, jenž jednomyslně odsoudil uzurpaci moci. Dne 27. října (9. listopadu podle nového kalendáře) byl vydán Dekret o tisku, kterým byl zakázan „kontrarevoluční“ tisk. V dekretu stálo, že tisk v rukou nepřítele je „stejně nebezpečný jako bomby a kulomety“. Dekret sliboval: jakmile se nové uspořádání stabilizuje, veškeré administratívni zásahy vůči tisku budou ukončeny.“ byla to lež a Sovnarkom dobře věděl, že lže. ……………………………………………………….. Dne 4. listopadu (17. podle nového kalendáře) se Všeruský ústřední výkonný výbor zabýval otázkou, zda Sovnarkom, zodpovídající se sovětům, může vydávat dekrety bez souhlasu ústředního orgánu sovětů. Oba názory měly vyrovnanou podporu. Proto se Lenin a Trockij, kteří nebyli členy ústědního výkonného výboru, posadili do řad hlasujících a převahou dvou hlasů dosáhli rozhodnutí ve svůj prospěch. Už devět dní po převzetí moci se tedy sověty změnily ve formální orgán, který pouze potvrzoval rozhodnutí bolševické strany. A tak tomu bylo více než sedmdesát let. První sjezd sovětů, jehož delegáti se odvážili vystoupit proti bolševikům, se konal roku 1989.

Bezprostředně po vzniku Sovnarkomu vyjádřil negatívni postoj k bolševické diktatuře předseda Všeruského výkonného výboru železničních odborů, jenž se účastnil sjezdu sovětů. Tři dny nato organizace, kontrolující železničnou síť v zemi, pohrozila bolševikům celoruskou stávkou a požadovala „rozumnou dohodu veškeré demokracie“ v podobě vytvoření jednotné socialistické vlády“ od národních socialistů až po bolševiky. V bolševickém ústředním výboru došlo k rozkolu. Kameněv, Zinověv, Rykov, Nogin a Miljukov pokládali požadavky železničních odborů za přijatelné, avšak Lenin byl proti a pokládal za nutné „apelovat na masy“, aby výkonný výbor železničních odborů „svrhly“. Trockij ho bezvýhradně podpořil. Lenin jen velmi pracně získal převahu nad těmi, kteří se železničáři souhlasili. Zinověv, Kameněv, Miljutin a Nogin odešli z ÚV a deset lidi opustilo Sovnarkom. Byli pro „vytvoření socialistické vlády ze všech sovětských stran. „Jinak existuje“, prohlásili ti, kdo opustili ÚV a Sovnarkom, „pouze jediný způsob, jak udržet ryze bolševickou vládu, a to politický teror. Touto cestou (…) se vydat nemůžeme a nechceme.“ „Změkčilce“ nahradili „tvrdí leninovci“. Dne 8. listopadu byl místo Kameněva za předsedu Všeruského ústředního výkonného výboru zvolen Sverdlov.

Čo si v tom období (od 7. do 21. novembra písala do denníka Aľa Rachmanovová?

8. listopadu 1917

Dnes byla domovní prohlídka v domě továrníka Laptěva. Otec tam musel jít jako svědek. Když pro něj v jednu v noci přišli, velmi jsme se lekli, protože jsme si mysleli, že jde zase o nás. Prohlídka trvala pět hodin a nakonec továrnika zatkli a odvedli ho protože u něj našli obrázky z časopisu Niva, na kterých byl car. Jeho žena nám s pláčem vyprávěla, že spálili všechny obrazy s carem, netušili však, že mohou být potrestáni za staré časopisy. Celý den jsme pro jistotu strávili prohlížením starých časopisů a knih a všechno podezřelé jsme vystřihli. Škoda, z pěkně svázaných ročníků Nivy jsme museli vystřihnout každou třetí stránku.

15. listopadu 1917

Vrátneho Pugovkina, kterého otec zachránil před následky jeho opilství, jmenovali nemocničným komisařem. Přidelili mu otcovu kancelář. Otec musí přijímat pacienty v malé tmavé místnosti. Stěpan Petrovič Pugovkin si vykračuje s hrdě zdviženou hlavou, do všeho strká nos a podepisuje všechny dokumenty, které se napíšou v nemocnici. Kromě svého jména však neumí napsat nic, číst umí tak pouze verzálky. Své manželce řekl: „No a ty vypadni. Ve svém postavení potřebuji něco lepšího, možná nějakou učitelku, a ne takovouhle hloupou a nosatou ženskou! A haranty si vezmi s sebou, ty už také nepotřebuji!“ ubohá žena přišla s pláčem k nám. „Posaďte prase za stůl, hned si na něj položí nohy!“ řekla. „Dokud čistil podlahy, byla jsem mu dobrá, teď sedí v plyšovém křesle a najednou mu nestačím!“ tentokrát ji otec samozřejme nedokázal pomoci on sám musí trpět pod „Pugovkinovou vládou“. Stále ho prý blahosklonně poplácává po rameni, a dokonce se míchá i do čistě medicínských záležitostí.

Pokračujme ale ďalej podľa Zubova:

Bolševická uzurpace moci pědstavovala slovy samotného Lenina „dobrodružství celosvětového historického významu“. Bolševici chápali, že jen tak ruskou společnost do „diktatury proletriátu“ (čti „bolševické strany“) nevtáhnou. Proto naděje na prosazení svého politického režimu spojovali s vítězstvím „proletářských revolucí ve vysoce vyspělých zemích Západu. V jejich systému hodnot tvořila bolševická moc v Rusku jen část obrovského celku – světové revoluce, jejíž vítězství se zdálo nadosah.

…………………………………………

Dne 28. listopadu 1917 Sovnarkom přijal Leninův dekret, označující konstituční demokraty za „stranu nepřátel národa“, což vedlo k uvěznění členů řídících kadetských orgánů.(kadeti=KD=konštituční demokrati, pozn. autora blogu). Protože volby do Ustavodárného shromáždění bolševiky rozhodně nepovzbudily (konali sa 12.-14. novembra 1917 a boľševici tam získali len 168 zo 707 kresiel poz. a. b.), prohlásil 30. listopadu vrchní velitel Kralenko ve výzvě všem vojákům „revoluční armády a rolnictva“, že jde o „Ustavodárne shromáždění, jimž lžipřátele národa, zrádci národních zájmů, zaprodanci amerických kapitalistů a bývalí revolucionáři snaží zlikvidovat moc dělníků a rolníků“. Lenin 12. prosince v Tezích o ustavodárném shromáždění předurčil jeho osud a nazval všechny zástupce, respektující demokratické principy, „nepřáteli lidu“. Nesvolat shromáždění si bolševici netroufli, ale tímto učinili krok k jeho rozehnání.

Dňa 25. novembra si Aľa Rachmanovová zapísala:

Dnes jsem tě opět viděla jak šílíš, ty „svatý“ ruský lide! Na rohu jsem uviděla dav lidí a zaslechla jsem pronikavý dětský hlas, křičící ve smrtelné úzkosti o pomoc, někoho bili, to bylo zřejmé z pohybů, které jsem viděla. Ale lidé kolem se jen smáli a žertovali a slyšela jsem, jak někdo zakřičel hlubokým basem: „Jen mu dejte na hubu, svini jedné! Taková drzost! Běhá si tu se starým odznakem na čepici z gymnázia! Ani si ho nepřetřel na červeno! Jen počkejte, my vám dáme na pamětnou, vy buržoázní špindírové, takhle se oblékat v proletářskem státě!“ Když jsem přišla ke skupince, právě se rozestoupila. Tři vojáci vynesli bezduché tělo malého gymnazisty zalité krví. Později vysvitlo, že na nějaké schůzi se vojáci dohodli, že všechny staré odznaky se musí zničit. Slyšela jsem to poprvé, ten chudák chlapec o tom určitě také nevěděl… A teď za to možná zaplatí životem! Když vojáci odnášeli bezvládné tělo, dívala jsem se s hlubokým zájmem do jejich tváří. Téměř jsem oněměla úžasem. Před sebou jsem měla ty nejobyčenější, nejdobráčtější tváře, jaké si jen můžete představit. Kde byl ten ďábel, který je před pouhou chvílí posedl, když trhali na kusy to ubohé dítě?

5. (18.) januára na zasadnutí Ústavodarného zhromaždenia v Tauridskom paláci za účasti 463 delegátov bola prijatá rezolúcia, v ktorej sa hovorilo: „Ruský štát je týmto prehlásený za Ruskú demokratickú federatívnu republiku, spojujúcu do nerozlučného zväzku národy a oblasti, ktoré sú v medziach stanovených federálnou ústavou suverénne.“ Eseri chceli vytvoriť vládu, v čele so zvoleným predsedom tohto zhromaždenia – Černovom – na ktorej by mali podiel všetky socialistické strany a ktorá by bola protiváhou Sovnarkomu. Práve toho sa Lenin najviac obával. Preto bolo nutné toto ústavodárne zhromaždenie rozohnať.

Rozehnání Ústavodárného shromáždění začalo rozehnáním pokojné demonstrace inteligence, ůředníků, studentů, gymnazistů, vojáků a dělníků na podporu tohoto shromáždění 5. ledna 1918 v Petrohradě. „Na rohu Furdštadské ulice narazily zástupy na ozbrojenou hlídku rudých gardistů, kteří namířili zbraně a vyzvali shromážděné k rozchodu. Vyhrožovali přitom střelbou a zasypávali demonstranty vulgaritami. V čele rudých gardistů stál jakýsi voják, asi osmnáctiletý kluk. Pokusy vojáků, účastnících se demonstrace, přesvědčit rudé gardisty o nepřípustnosti střelby na neozbrojené občany k ničemu nevedli. Rudí gardisté začali bez varování střílet. Demonstranti lehli. Gardisté tedy stříleli dál po ležících. Jako první byl zabit výbušnou střelou, jež mu úplně rozdrtila lebku, voják, člen výkonného výboru prvního Všeruského sovětu rolníckych zástupců a člen hlavního pozemkového výboru soudruh Logvinov.

……………………………………………………………………………………………………………… Rozpuštění „žvanírny“ Lenin odůvodnil slovy: „Nikoli celonárodní, ale pouze třídní instituce, jako jsou sověty jsou s to (…) vytvořit základy socialistické společnosti“. Demonstrace na obranu shromáždění v Petrohradě, Moskvě a Kaluze byly rozehnány, desítky lidi byly zabity. Namísto Ústavodárného shromáždění 10.-18.(23.-31.) ledna svolali bolševici v Petrohradě III. sjezd sovětů pod vedením J.M.Sverdlova. Na něm byla přijata Deklarace práv pracujícího a vykořisťovaého lidu a proklamována Ruská sovětská federatívní socialistická republika (RSFSR). Dosud nezávislé rolnické sověty byly začleněny do celkového systému sovětů dělnických, vojenských a rolnických zástupců.

Lenin sa rozhodol obrátiť vyprovokovaný hladomor nielen proti obyvateľom miest, ktorých bolo treba vyčerpať, ale aj proti roľníkom, ktorých bolo treba čo najskôr dostať pod boľševickú kontrolu. Koncom januára určil Trockého za predsedu Mimoriadnej komisie pre zásobovanie a dopravu, ktorá v snahe zlikvidovať „kapitalistickú výmenu tovaru“ uplatňovala najtvrdšie opatrenia. Bol zahájený boj so „špekulovaním“, boli postrieľaní obchodníci, ktorí boli prehlásení za „mešočnikov“ (priekupníkov). Na vidiek začali byť posielané ozbrojené oddiely na rekvizíciu potravín, aj keď to nebolo nevyhnutné.

Podle údajů samotného bolševického Lidového komisariátu zásobování v té době ve skladech hnily „bez jakéhokoli užitku“ „ohromné zásoby nejrůznějšího zboží (…) na celnicích a v přístavech se hromadilo mnoho zemědělských nástrojů“, které bylo možné využít pro rozvoj normálního obchodu s venkovem. Ale právě obchod s rolníky byl tím, co bolševici nechtěli.

15. februára vyšiel Dekrét o znárodnení všetkých sýpok, 9. mája Dekrét o potravinovej diktatúre a 1. mája Dekrét o mimoriadnych právomociach Ľudového komisariátu zásobovania. Dekrét z 13. mája hlásal: „Na násilí majitelů obilí vůči hladovějícím chudákům je nutno odpovědět násilím vůči buržoazii“. … Na pomoc bolševikům byly na venkově od června vytvářeny výbory chudiny („kombedy“), jejichž účastníci získavali za pomoc s konfiskací obilí část tohto obilí bezplatně. Tím se otevřelo nesmírné pole pro zvůli. Bandy „vyvlastňovatelů“ „kolektivizovaly“ občas nejen majetek, ale i ženy „buržoů“.

Roku 1920 vyprávěl Lenin anglickému mysliteli Bertrandu Russelovi, jenž ho navštívil, o tom, jak bolševici dokázali poštvat chudé rolníky vůči bohatým: „Když jsem se ho zeptal na socializmus v zemědělství, nadšeně mi vysvětlil, že se mu podařilo postavit chudé rolníky proti bohatým. (…) A ti je brzy začali věšet na nejbližším stromě -Ha! Ha! Ha! Z jeho chechotu při vyprávění o zavražděných mi krev stydla v žilách“.

Záver tejto časti chcem venovať ešte boju systému s cirkvou.

Již v prvních třech měsících své existene přijal bolševický režim řadu legislatívních aktů, jež měly zlikvidovat všechny organizované a zákonné projevy cirkevního života. Dekretem Sovnarkomu z 11. prosince 1917 byly Ruské pravoslávni cirkvi odebrány veškeré vzdělávací instituce. Jako realizace dogmat Komunistického manifestu o likvidaci náboženství a rodiny byly 17.-18.prosince 1917 přijaty dekrety, jež za platný uznávaly výhradně občanský sňatek s maximálně zjednodušenou procedurou jeho uzavření i rozvodu. Dne 16. ledna byl podepsán dekret, rušící institut armádního a námořního duchovenstva. Rudá armáda měla od té doby mít ve svých řadách jako „duchovní“ vychovatele komisaře, kteří ji vštěpovali nenávist k člověku. Dne 20. ledna 1918 je vyhlášen dekret o svobodě svědomí, církevních a náboženských spolcích, jenž se má stát legislatívní zástěrkou anticirkevní politiky bolševiků.

K první bolševické vraždě pravoslávneho kněze došlo již 31. října 1917, když se oddíl rudoarmějců vypořádal v Carském Sele s protojerejem Ioannem Kočurovem.

Čo píše vo svojom denníku Aľa Rachmanovová na túto tému:

18. prosince 1917

Včera otevřeli skrinku s relikvijemi patrona našeho města, aby lidu ukázali, že duchovní a církev lžou. Oficiálně oznámili, že ve skříňce nebyly žádné relikvie, ale jenom vycpaná panenka a několik zvířecích kostí; ruka, která visela ze skleněné schránky a kterou líbali, byla prý jen kožená. Otec Alexander však z kazatelny prohlásil, že je to jen hnusná lež. Bolševici vzali relikvie sami. Večer ho lůza vyvlekla z domu, zmlátili a zastřelili. Bolševici říkají, že ho zabil lid, protože byl jeho lží rozhorčen. Lidé však říkají, že jim úřady slíbily celý jeho majetek, když ho zabijí, a v skutku byl v noci jeho dům vypleněný bez sebemenšího náznaku, že by se milice uráčila zasáhnout. Popovou manželku odvedli i s jejím čtrnáctiletým synem do vězení a tam je oba zastřelili. Když slyšíte, že zastřelili toho, či onoho, přeběhne vám po zádech mráz. Když to udělají někomu, koho jste vídali denně, tak jako otce Alexandra, potom je to tak hrozné, že tomu odmítáte uvěřit. Máte pocit, že již sami přestáváte žít, jste mrtví, otupělí.

Pokračujem ďalším citovaním Zubobových Dejín:

bolševiky vyprovokané masové vraždění duchovenstva revolučním davem, čekisty prováděné akce, směřované k fyzické likvidaci všech představitelů cirkevní hierarchie, a také všeobecně rozšířené popravy rukojmích, mezi nimiž značné procento představovali duchovní, stálo během občanské války život přibližně 8 000 představitelůpravoslavného duchovenstva a mnichů.

Na budúce: Brest-Litovský mier a občianska vojna, osudy cára a jeho rodiny

Teraz najčítanejšie

Pavol Polko

Narodený 1953, som na dôchodku, pôvodné povolanie učiteľ (ruština - francúzština). Blogy som sa rozhodol písať, nakoľko ma veľmi frustrujú príspevky, v ktorých ľudia, väčšinou neznalí histórie, glorifikujú zriadenie, v ktorom som prežil viac než 36 rokov a o ktorom som nikdy nemal ani len najmenšiu pochybnosť, že je to zriadenie zločinecké. Chcem byť protiváhou dnešných vyznavačov "alternatívnej" histórie, ktorí sa opierajú o pseudohistorické konštrukcie a pre ktorých je vlastný pocit, umocnený ruskými trolmi, dôležitejší ako historické fakty, či osobné skúsenosti ľudí, ktorých autentické zážitky sú marginalizované. Moje príspevky budú vždy podložené buď vlastnými skúsenosťami alebo serióznymi historickými materiálmi. Od októbra 2017 člen strany Šanca, od septembra 2019 člen strany Za ľudí.