Denník N

Sto rokov od VOSR (7.11.1917) VI

 Čeka, červený teror, občianska vojna 

Určite najväčším problémom pri písaní týchto statí je „čo vynechať?“! Čítam „Zubova“ a hovorím si: toto by ľudia vedieť predsa mali! Ale aj toto a toto. Čo teda vynechať, aby sa dvesto preštudovaných strán zmestilo do jedného päť, či šesť stránkového blogu? A ak vynechám toto, nebude to chýbať na komplexné pochopenie celkového problému, či celkovej situácie? Pri dnešnej téme to mám pomerne zjednodušené. O Všeruskej mimoriadnej komisii (Čeka) a červenom terore je to len asi 15 strán. Ale hustých. Začnem teda takmer doslovným prepisom prvých a teda najdôležitejších pasáži z týchto Dejín:

Na konci roku 1917 a začátkem roku 1918 měl rudý teror v mnoha ohledech „neoficiální“ charakter, jako například zúčtování vojáků a námořníků s důstojníky. V té době se však ústřední moc připravovala na realizaci masového teroru, a rozvíjela proto represívní aparát. Zpočátku se sovětský právní systém vytvářel pro boj se všemi osobami nespokojenými s činy bolševiků. Dne 2. prosince 1917 Trockij vysvětloval bolševickému výkonnému výboru: „V tom, že proletariát dobíjí padnuvší třídu, není nic nemravného. Je to jeho právo. (…) Znepokojujete se oním měkkým terorem, který směřuje proti svým třídním protivníkům, ale vězte, že nejpozději za měsíc tento teror nabude hroznějších forem po vzoru francouzských revolucionářů. Nikoli pevnost, nýbrž gilotína bude čekat naše nepřátele.“ Rudý teror představoval zákonitý jev. Bolševici uchvátili moc nelegitímně, cestou převratu a akceptováním radikálních způsobů přisvojení si cizího vlastnictví, a proto nutně naráželi na odpor lidu. Ten potlačovali pomocí represívního aparátu, fyzickou likvidací potenciálních protivníků, jak to dokázali již v lednu 1918, když rozehnali Ústavodárné shromáždění, jež s jejich postupy nesouhlasilo, a stříleli do demonstrantů, kteří ho bránili.

Dne 7. (20. podle nového kalendáře) prosince 1917 Sovnarkom zřídil Všeruskou mimořádnou komisi pro boj s kontrarevolucí, spekulací a sabotáží (VČK, neboli Čeka) pod předsedníctvím Felixe Edmundoviče Dzeržinského. V roli hlavního represivního orgánu Čeka vystřídala bolševický vojensko – revoluční výbor. Masové násilí začalo již v prosinci 1917: v Sevastopolu a Oděse námořníci zabili přibližně 500 důstojníků. Po rozehnání Ústavodárního shromáždění a sepsání Trockého provolání Socialistická vlast v nebezpečí se zvedla první vlna rudého teroru. V lednu až březnu 1918 bylo zabito mnoho důstojníků, junkerů a civilní inteligence v Armaviru, Jovpatorii, Simferopolu, Jaltě, Minerálních vodách, znovu v Sevastopolu, Kyjevě, Taganrogu, Rostově na Donu a dalších městech. Vraždy byly provázeny mučením a vynikaly neuvěřitelnou krutostí: v Taganrogu byli junkeři za živa házení do vysokých pecí, jinde byli sadisticky mrzačeni, topení v moři. Vraždy prováděli místní revoluční výbory z rozhodnutí revolučních tribunálů. Na začátku roku 1918 ve Voroněži, Tule, Tveru, Omsku bolševici stříleli na cirkevní procesí. Byli tu mrtví a ranění. Na III. sjezdu sovětů v lednu 1918 Lenin prohlásil, že „ani jediná otázka třídního boje nebyla v dějinách řešená jinak než násilím“ a navrhl, aby spekulanti byli střílení na místě. Dne 31. ledna 1918 Sovnarkom nařídil zvýšit počet věznic a „zbavit sovětskou republiku nebezpečí třídních nepřátel jejich izolací v internačních táborech“. Kromě toho byl pro zastrašení protivníků sovětské moci použit systém rukojmí. Dne 21. února 1918 dostala Čeka právo mimosoudního zůčtování s protivníky bolševiků. Čekisté oficiálně zavedli do vyšetrovací praxe mučení a její vedení přímo požadovalo, aby byl takto doplněn výslech, dokud „zadržený neřekne všechno“. Všeruská Čeka roku 1918 obsadila v Moskvě domy pojišťovacích společností Jakor a Rossija na Ljubjance a začala budovat vlastní systém podle gubernií (gubernské Čeky – GubČK) a okresů. Dne 24. března 1918 Všeruská Čeka stanovila, aby byly vytvářeny místní – guberské a újezdní – Čeky. Mnoho klášterů se změnilo ve věznice. S rozšiřením sítě orgánů Čeky se k masovým vraždám přidává množství vražd individuálních. Masové popravy rukojmích po dekretech o rudém teroru z roku 1918 již neprobíhají živelně, ale podle nařízení z Moskvy. Za službu carské moci jsou zabíjení někdejší úředníci, soudci, strážní, policisté. Aby nepovstali proti sovětské moci, jsou vražděni důstojníci a bývalí vojáci úderních oddílů obecně, zejména kornilovci.

Na ústřednu volá redakce novin Vlasť naroda: Dejte mi, prosím 60-42. Ústředna hovor spojuje, jenže telefon je obsazen a Vlasť naroda zcela nečekaně odposlechne čísi telefonát do Kremlu: „Mám tu patnáct důstojníků a Kaledinova pobočníka. Co s nimi?“ „Okamžitě postřílet“. / I.A. Bunin, Okajannyje dni, zápis z 24. února 1918.

Dne 18. července byly na pomoc Čece vytvořeny mimořádné soudní orgány, tzv. revoluční tribunály. Nepředpojaté rozsudky byly prakticky vyloučny, neboť jak obhájci, tak žalobci reprezentovali zájmy bolševiků. Dne 26. června 1918 píše Lenin Zinověvovi: „Je těba podporovat energii a masovost teroru proti kontrarevolucionářům, zvláště v Petrohradě, jehož příklad je rozhodující.“ Jen podle novinových zpráv, na které narazil S. Pmelgunov, autor první shrnující práce o rudém teroru, bylo v červenci 1918 vykonáno 1115 poprav zastřelením. Po atentátu na Lenina a Trockého z 30. srpna vyhlásil Sovnarkom 4. a 5. září dva dekrety o rudém teroru. Zabití rukojmích „z řad buržoazie a důstojníctva“ je prohlášeno za legitímní opatření k zamezení „i nepatrných pokusů o odpor“ sovětské moci. A nezůstalo jen na papíře. Po celém Rusku byly stovky tisíc lidí zavražděny tím nejhrůznějším způsobem jako rukojmí, bez soudu a vyšetřování, neboť tyto konkrétní osoby neměla za co odsoudit ani sovětská moc. V říjnu 1918 v Pjatigorsku místní Čeka v čele s Georgijem Atarbekovem pobila na hřbitově 73 rukojmích z řad aristokracie a důstojníků, mezi nimi i generála N.V.Ruzského a bulharského dobrovolníka v ruské službě generála Radko-Dmitrijeva.

Po zavraždeníkatana a sadistyUrického napísala Krasnaja Gazeta pod vedením Zinovjeva: ….Za jednoho našeho bojovníka musí zaplatit životem tisíce nepřátel“.

Karel Marx učil, že člověk je produkt svého prostředí, a proto nemá být souzen na základě „subjektívni“ viny, nýbrž podle „objektivního“ příznaku příslušnosti k určité třídě. Dne 1. listopadu 1918 M.I.Lacis dává svým podřízeným instrukce: „Nevedeme válku s konkrétními osobami – vyhlazujeme buržoazii jako třídu“. Plánovitý, cílený teror, jenž zachvátil veškeré obyvatelstvo, se rozšířil i na Rudou armádu. V červenci bolševici vytvářejí v Rudé armádě „zvláštní oddíly“ s funkcemi Čeky. Dne 14. srona 1918 po porážce na Volze Trockij varuje: „Jestliže některá jednotka svévolně ustoupí, jako první bude zastřelen komisař jednotky a jako druhý velitel.

Trockij vytvořil speciální oddíly, které měly střílet do ustupujících vojáku RKKA, a jako forma represe byly zavedeny percentuální kvóty poprav vojáků z každé jednotky. Řádění rudého teroru v září až listopadu 1918 mnohé komunisty znepokojovalo. Ve straně se začalo diskutovat o vymezení právomocí Čeky, o jejím podřízení Lidovému komisariátu spravedlnosti, o omezení její činnosti na vyšetřovací funkce. (…) Čekistů se však zastal Lenin a po celou občanskou válku jejích činnost ostávala prakticky bez kontroly.

Dokument komisie, ktorá vykonávala svoje šetrenia po obsadení Kyjeva Dobrovoľníckou armádou v auguste 1919:

Celá cementová podlaha velké garáže byla zalitá krví, která už kvůli horku netekla, ale stála do výše několika palců, a byla smíchaná v děsivou masu s mozkem, lebečními kostmi, chumáči vlasů a jinými lidskými pozůstatky. Všechny stěny byly postříkany krví, vedle tisíců otvorů od kulek se na ně nalepily části mozku a kousky kůže z hlavy. Z prostředku garáže vedl do sousední místnosti, kde byla podzemní stoka, žlab čtvrt metru široký a hluboký a asi deset metrů dlouhý. Žlab byl po celé své délce až po okraj plný krve….Našli jsme mrtvolu s klinem zatlučaným do hrudi. Několik mrtvých nemělo jazyky. V jednom hrobu nalezli jisté množství samotných rukou a nohou….Když po několika dnech lékaři provedli pitvu, ukázalo se, mají rty, dýchací a trávicí cesty plné hlíny. Znamenalo to, že tito nešťastníci byli pohřbeni zaživa a ve snaze dýchat polykali hlínu. …Byli tu starci, muži, ženy i děti. Jedna žena byla svázaná provazem se svou dcerkou, asi osmiletou holčičkou….

Od januára 1918 do konca roku 1922 bol počet popravených a umučených, podľa sčítania najznámejších prípadov masového teroru, asi pol milióna! obetí.

Pro představu každodenní tvářnosti rudého teroru ocitujeme výňatky z vyšetřovacích spisů a soudní lékařské expertizy různých úřadů jak Kolčakovy a Děnikinovy, tak bolševické vlády.

Jeden ze zachránivších se z lodi popsal strašnou smrt nešťastných rukojních, kteří byli postupně zabíjení sekerami, puškami a kladivy. Exekuce trvala celou noc. Těla umučených byla hozena do Kamy. (…) Byla popsána hrůzná mučednická smrt dvadceti šesti Čechů, zajatých rudými na ufimské frontě. Byli mučeni bez přestání tři dny a tři noci a pak jim sekerou usekávali jednotlivé údy dokud v strašných mukách nezemřeli.“ „Jednoho svátečního dne procházeli dva opilí rudoarmějci kolem městských lázní, kde se koupali děti. Jeden z rudoarmějců se začal chvástat, že nikdy nemine cíl, a na důkaz navrhl, že zastřelí koupajícího se chlapce. Pak k hrůze kolemjdoucích občanů opravdu zamířil na koupajíciho se chlapce, vystřelil a zabil ho.“

Bylo tehdy zastřeleno sedm lidí, mimo jiné úřednice ze zásobovacího oddělení. (…) Vystoupil komisař Okulov a prohlásil, že by si teď rád vyskoušel svůj browning a zastřelil jím prvního z odsouzených. Pak vystoupil patrně komunista Zajakin, mávající svou šavlí a nadvakrát usekl druhému odsouzenému hlavu. Třetí komisař nevěděl, čím by se předvedl před svými soudruhy. Poručil dalšímu odsouzenému, aby si vykopal hrob. Hrob se ukázal příliš krátky. Komunista tedy popadl sekyru a usekl podle hrobu nešťastníkovi nohy.“ „V posledních bojích došlo k několika případům mrzačení a výsměchu rudými nad našimi raněnými, kteří zůstali na bojišti. Když napřiklad naše jednotky obsadily 13. září ves Menščikova…, byly nalezeny pozůstatky našich střelců, kteří padli do zajetí a byli zmrzačeni a umučeni rudými: jeden měl oči vypíchnuté zápalkami, mnoho bodných ran a stopy bytí po celem těle. Podle svědectví obyvatel vsi Menčšikova byly zápalky zapíchnuty do očí ještě živému střelci a takto byl pak veden do lesa, kde byl dobít bodáky. ….

O vytvorení režimu jednej strany „Zubov“ vo svojich dejinách píše:

Na obranu „diktatury proletariátu“ Lenin napsal: „Vědecké pojetí diktatury neunamená nic jiného než ničím neomezenou, žádnými zákony, absolútně žádnymi pravidly neomezenou, bezprostředně o násilí se opírajíci moc. (…) Zločnnými postupy vládnutí bolševici rychle ztratili ve společnosti politickou podporu, a proto si od jara a léta 1918 začali budovat novou oporu – organizační. Za prvé to byl strannícky aparát, za druhé aparát Čeky, za třetí jimi kontrolovaná armáda. Osm měsícu po uzurpaci moci nabyl „stát nového typu“ svých charakteristických rysů: 1) Koncentrace veškeré moci v rukou strany, tzn. skupiny soukromých osob, nárokujícich si absolutní pravdu. 2) Této moci je podřízen s ní propojený státní aparát, usilující o politický, ekonomický a informační monopol a o řízení veškerého života obyvatel státu. 3) Zabezpečení tohto monopolu orgány neomezeného teroru, otevřená diskriminace nevyhovujících skupin obyvatel až po jejich fyzickou likvidaci.

Prvou úlohou bolo budovanie strany: zo 115 000 členov strany z jari 1918 sa jej počet rozšíril na 733 000. V tom období malo 0,6% členov strany vysokoškolské6,4% stredoškolské vzdelanie. Straníci mali zvláštne prídely a privilégia. V októbri 1918 bol založený Komsomol – Komunisticky zväz mládeže s cieľom vychovať si dorast. 25. októbra 1919 bol na plenárnom zasadnutí zjazdom zvoleného ÚV po prvýkrát vytvorené Politické byro (Politbyro), ktoré sa na celú dobu boľševickej diktatúry stalo hlavným reálnym centrom vlády nad stranou aj krajinou.

Strana zůstávala soukromou organizací stejně smýšlejícich osob. (…) Když tato strana v řijnu 1917 uchvátila moc, nepustila ji z rukou až do roku 1991 – tři čtvrtě století. Strana byla vybudována jako striktně centralizovaný systém. Byla řízena ústředním výborem a politbyrem, do nějž jsou členové jmenování (kooptování) samotným ústředním výborem a plitbyrem, a nejsou tedy voleni nižšími organizačními jednotkami. Strana jmenovala své členy na všechny vládní posty, a ti řídili stát a jeho resorty, podřízující se přitom pouze stranníckym rozhodnutí. Svobodné volby do jakýchkoli státních orgánů neexistovaly až do roku 1989. Existence jiných „soukromých korporací“, nezávislých na komunistické straně, stejně jako dalších politických stran byla nemyslitelná.

Občianska vojna

Odpor proti boľševickému zlu sa začal prakticky hneď po násilnom prebratí moci boľševikmi, resp. ešte predtým:

Již v době od února do října 1917 se v různých městech země začalyy formovat skupiny patriotů, prosazujících znovuzavedení pořádku v týlu i na frontě, obnovení vojenských operací proti útočícím Rakušanům a Němcům.(…) Většinou šlo o mladé důstojníky a studenty vojenských škol, ale stáli při nich také jejich civilní přátele a lidé stejně smýšlející. Spolu s muži v těchto prvních protibolševických organizacích pracovaly i odvážné ženy. Co mohli, podporovali je generálové a admirálové, státní úředníci, universitní profesoři, nacionálně smýšlející podnikatelé. Tito lidé zdaleka nebyli bezvýhradnými přívrženci starého předrevolučního režimu. Měli vzdělání a politické zkušnosti a lépe než kdokoli jiný chápali všechny nedostatky a chyby starého Ruska. Milovali však svou vlast a přáli si nápravu jejich nedostatků, nikoli její skázu. Je příznačné, že základ protibolševického hnutí netvořila šlechta…, nýbrž vnuci nevolníků, děti venkovských kněží, synové dělníků, kozáci, kteří získali středoškolské odborné a vysokoškolské vzdělání a stali se důstojníky, učiteli, bankovními úředníky, podnikateli, inženýry.

Kdyby se v tomto tragickém okamžiku našich dějin nenašli v ruském národě lidé odhodlani povstat proti šílenství a zločinům sovětské moci a obětovat svou krev a život pro rozbíjenou vlast, nebyl by to národ, ale hnůj dobrý pro pohnojení nekonečných polí starého kontinentu a odsousený ke kolonizaci lidmi přicházejícími ze západu i východu. Naštěstí patříme ke zmučenému, ale velikému ruskému národu,“ psal již po skončení občanské války generál Anton Děnikin.

Protesty proti bolševické uzurpaci moci začaly již v den převratu. Dne 25. října (7. listopadu) večer na II. sjezdu sovětů přijali delegáti eserů, menševiků, židovského Bundu a frontových armádních výborů deklaraci proti „vojenskému spiknutí a uchvácení moci“ a opustili sál. (…) Vojenská komise Výboru pro záchranu se pokusila 29. října (11. listopadu) ozbrojenou cestou zlikvidovat štáb bolševiků ve Smolném, avšak Avksenťjev (predseda parlamentu) nenanšel podporu u kozáků a dalších jednotek petrohradské posádky. Důstojníci a kozáci byli proti Kerenskému, protože zradil Kornilova, a řadový vojáci nespatřovali velký rozdíl mezi Kerenským a Leninem a považovali jejich konflikt za osobní boj o moc.

Odpor, ktorý sa zdvihol už nie z donútenia, ale z pocitu zodpovednosti za Rusko sa stal jedným z prvých prejavov protiboľševického boja. Rôzne zdroje hovoria o 250 až 300 obetiach. Nedôslednosťou (neochotou odzbrojiť a uväzniť boľševikov) po dobytí Kremľa 10. novembra podľa nového kalendára, sa podarilo boľševikom stiahnuť z predmestia posily a o šesť dní potlačiť akýkoľvek odpor.

Již od jara 1918 se menševici a eseři stali přirozenou alternativou pro ty, kdo věřili v socializmus, ale chtěli, aby měl „lidskou tvář“. (…) V dubnu až červnu 1918 ve volbách do sovětů Kazaně, Orlu, Tambova, Tuly, Jaroslavle dostala koalice menševiků a eserů 67-87% hlasů. V třiadvaceti velkých městech, jež byla pod sovětskou mocí získala většinu opozice, což znamenalo, že na příštím sjezdu sovětů by opozice mohla dosáhnout většiny ve Všeruském ústředním výkonném výboru a odvolat Lenina. To bolševici nemohli připustit a 14. června 1918 ústřední výkonný výbor prostě vyloučil všechny menševiky a esery ze sovětů.

Aj keď po porážke Nemecka, keď sa k moci dostali sociálni demokrati, Lenin prikázal prepustiť z väzenia menševikov, následne v marci 1919 poslal proti štrajkujúcim robotníkom v Putilovských petrohradských závodoch (bolo ich okolo 60 000) zvláštne jednotky Čeky – 18 000 mužov s 250 guľomentmi. Proti boľševikom, po zamietnutí detailného plánu na zavraždenie Lenina a Trockého esermi, dochádzalo v niektorých mestách k aktom individuálneho teroru.

V červnu 1918 dělník Sergejev v Petrohradě zavraždil komisaře tisku Volodarského, 30. srpna zabil básník Leonid Kanegisser šéfa petrohradské Čeky Urického a téhož dne v Moskvě Fanny Kaplanová dvěma výstřely z revolveru těžce zranila Lenina. Dne 8. října 1919 anarchisté pod vedením dělníka Kazimira Kovaljova vyhodil do vzduchu dům v Leontjevovské uličce v Moskvě, kde byl na zasedání městského výboru komunistické strany očekáván Lenin. Niečo o atentáte na Lenina:

Dne 30. srpna, když Lenin usedal do svého rolls-royse po svém vystoupení v Michelsonově závodě u Serpuchovské hlídky, vystřelila na něj Fanny Kaplanová třikrát ze svého revolveru otrávenými náboji. Dvě kulky trefily cíl – jedna ruku, druhá prošla spodní čelisti do krku. Leninův stav byl velmi vážný, záchranu pokládali lékaři za málo pravděpodobnou, nicméně Lenin přežil a ze zranění se vzpamatoval velmi rychle. „Zastřelila jsem Lenina“, vypověděla Fanny Kaplanová v Čece, „protože ho pokládám za zrádce. Kvůli tomu, že tak dlouho žije se nástup socializmu odsouvá o desítky let..“ prohlásila, že sympatizuje s politikou Výboru členů Ústavodárného shromáždění v Samaře a důvěřuje Černovovi. Oproti spojenectví s Německem dává přednost spojenectví s Anglií a Francií. Fanny Kaplanová odmítla prozradit společníky, byla převedena do kremelského Vězení a na příkaz Čeky bez soudu zastřelena velitelem Kremlu, námořníkem P. Malkovem. Tělo Fanny Kaplanové bylo na pokyn Sverdlova „zlikvidováno beze stop.(…)

A čo druhá strana?

Kryty Čechoslováky, vyšly z ilegality družiny eserů a důstojnické organizace: v Omsku (vedoucí P.P.Ivanov-Rinov – asi 2000 osob) v Novonikolajevsku (A.N.Grišin – 600 osob) … . Celkový počet ozbrojených bílých v ilegalitě na Sibři dosahoval 13 000 osob. V Samaře, osvobozené Čechoslováky od bolševiků, vytvořilo 8. června 1918 čtyřiatřicet delegátů Ústavodárného shromáždění, především eserů, Výbor členů ústavodárního shromáždění (Komuč) v čele s eserem V.K. Volským, jenž reprezentoval občanskou vládu. (…) Výbor zřídil Lidovou armádu bez výložek a s praporem sv. Jiří. Předním velitelem se stal podplukovník V.O.Kappel. Armáda čítající na 17 000 členů,byla uspořádána podle teritoriální milice, ale dobrovolníků do ní vstupovalo málo a mobilizace se nezdařila. (…) Do armády vstupovala převážně městská mládež. Češi, jejichž přítomnost v Samaře byla tehdy velmi žádoucí, však sami potřebovali pomoc, neboť bolševici pronásledovali jejich zadní voje, postupující z Penzy na východ. Svržení sovětské moci probíhalo prakticky za úplné lhostejnosti obyvatelstva: většina z nich uvítala zavedení pořádku a zákonnosti, ale málokdo chtěl jít bojovat s bolševiky, neboť to považovali za věc armády. Problém spočíval v tom, že právě armáda neexistovala: bylo ji třeba teprve vytvořit. Bylo nutné rozvinout ofenzivu a spojit síly povstalců na Volze, Uralu a na Sibiři. Bílí stratili nanejvýš dva týdny na vytvoření vojenských jednotek a po 20. červnu 1918 přešli do ofenzívy v různých směrech: český velitel Radola Gajda a podplukovník Anatolij Pepeljajev vytáhli na východ podél linie Transsibiřské magistrály, zatímco plukovník Grigorij Vebržickij a velitel českých legionářů plukovník Jan Syrový postupovali na západ. Naplno tak začalo formování východní fronty.

Ako vnímala rozdiel medzi „červenými“ a „bielymi“ Aľa Rachmanovová, sa dozvieme z už slovenskej verzie jej denníkov:

25. decembra 1918

Vianoce! Bieli sú v našom meste! Otec je doma! Ako sa môže v priebehu niekoľkých hodín všetko tak zmeniť? Onej nešťastnej noci, keď som sa s matkou zakrádala z jedného rohu izby do druhého, zaklopal niekto na úsvite na dvere. Bol to komisár, ktorý býva vo vedľajšom vchode. Stál pred dverami, v jednej ruke držal písací stroj, cez plecia mal prehodených niekoľko kabátov a v druhej ruke držal ešte niekoľko vecí. „To všetko som zabavil červeným!“ povedal, zmätene sa usmievajúc. „Blahoželám vám, bieli obsadili mesto!“ Vyrazilo nám to dych. „Vari sa netešíte, že prišli bieli?“ spýtal sa začudovane. Tešiť sa! Samozrejme, že sme sa tešili, ale boli sme také ustráchané, že sme sa báli prejaviť našu radosť pred niekym cudzím. A napokon, čo to bolo za zvláštnu metamorfózu v priebehu niekoľkých minút? Červený komisár, ktorý nám prišiel zablahoželať k príchodu bielych? „Keby ste vedeli koľko červených padlo! Ešte teraz sa strieľa pri rieke!“ povedal komisár. Všimla som si, že bol vydesený a úplne bledý v tvári. Keď zbadal, že neodpovedáme, rýchlo sa s nami rozlúčil a ponáhľal sa preč. Stáli sme tam ako sochy. Je to pravda? Je to možné? Obsadili bieli naše mesto? Vari už nebudeme trpieť? A túto správu nám priniesol červený komisár, jeden z tých vrahov? Nie, to nie je možné, bola to pravdepodobne provokácia, chceli nás vyprovokovať k nejakému nevhodnému prejavu! Bežali sme k vchodovým dverám, vyšli sme z brány na chodník. Nikdy na ten moment nezabudnem. V diaľke sa ešte strieľalo, zo šera úsvitu sa vynárali postavy, zaznela pieseň. Bol to malý oddiel vojakov. Nie, neboli to červení! Hneď sme ich rozpoznali podľa bielych pások na ramene, vysokých papách, plstených čižiem a krátkych kožuchov. Tváre mali plné radosti a vyštípané od zimy. Šli a nahlas spievali:

Statočne tiahneme do boja za svätú Rus…“

Áno, boli to naši osloboditelia, bojovníci za slobodné, Sväté Rusko! Až vtedy sme uverili, že sme zachránení. Teraz budú o našom osude rozhodovať opäť ľudia! Ľudia! Ako krásne znie to slovo! Ľudia! To môže pochopiť len ten, koho telo a duša boli rok hračkou v labách najhroznejších zverov, beštií bez srdca, najhorších, aké kedy žili na svete! Boli sme slobodní, opäť sme mohli žiť! Žiť! Strieľalo sa do až do piatej hodiny večer. Ako netrpezlivo sme len čakali na ukončenie boja! Mimochodom, nemôže byť ani reči o skutočnom boji. Bieli len prenasledovali utekajúcich červených. Veľmi nás však znepokojoval otcov osud. Mysleli sme si, že ho odviedli červení. Večer však prišiel. Tých, čo mali evakuovať, pripravili na transport, ale zrejme už nemali čas, aby ho uskutočnili. Komisári utiekli a ostatní sa vrátili do mesta.

26. decembra 1918

Bieli sú tu! Ešte vždy tomu nemôžeme uveriť, také šťastie! Môžeme jesť, piť, spať, môžeme sa rozprávať, nemusíme myslieť čochvíľa na smrť! Prišli ste v roztrhaných šatách, s omrzlinami, obetovali ste životy, aby ste nás zachránili! Vďaka vám, vďaka, záchrancovia! Spolu s bielymi prišiel i náš vzdialený príbuzný. Prihlásil sa k nim ako dobrovoľník. Rozprával nám, s akými ťažkosťami sa presúvali. Cez hory, priesmyky, záveje, bez jedla. Mužíci ich takmer všade vítali ako záchrancov. Najhorším bol nedostatok oblečenia. Mínus tridsať stupňov a kráčali takmer bosí!

27. decembra 1918

Trh zaplavil tovar. Zrazu, akoby mávnutím čarovného prútika, sa všetko vynorilo: maslo, cukor, syr, pivo. Všetko sa dá kúpiť v neobmedzených množstvách. Mesto je v radostnom opojení. Na počesť bielych osloboditeľov ľudia organizujú bály a večierky. Kolčakovi zasielajú blahoprajné telegramy a robotníci z oceliarní sa mu ako prví poďakovali za oslobodenie od „robotníckeho režimu“. Matka by si priala, aby som sa tiež zúčastňovala týchto osláv, no ja nemôžem. Je to, akoby sa vo mne niečo zlomilo. Tie nekonečné ukrutnosti červených, nekonečné popravy, popravy, popravy…! Moja duša je utrápená. Chcem len jediné: nič nevedieť a spať, dlho spať…

Pre dnešok stačí, som unavený a musím začať čítať druhý diel Rachmanovovej denníkov: Manželstvá v červenej búrke

Nabudúce pokračuje občianska vojna a k tomu, …možno aj niečo navyše!

Teraz najčítanejšie

Pavol Polko

Narodený 1953, som na dôchodku, pôvodné povolanie učiteľ (ruština - francúzština). Blogy som sa rozhodol písať, nakoľko ma veľmi frustrujú príspevky, v ktorých ľudia, väčšinou neznalí histórie, glorifikujú zriadenie, v ktorom som prežil viac než 36 rokov a o ktorom som nikdy nemal ani len najmenšiu pochybnosť, že je to zriadenie zločinecké. Chcem byť protiváhou dnešných vyznavačov "alternatívnej" histórie, ktorí sa opierajú o pseudohistorické konštrukcie a pre ktorých je vlastný pocit, umocnený ruskými trolmi, dôležitejší ako historické fakty, či osobné skúsenosti ľudí, ktorých autentické zážitky sú marginalizované. Moje príspevky budú vždy podložené buď vlastnými skúsenosťami alebo serióznymi historickými materiálmi. Od októbra 2017 člen strany Šanca, od septembra 2019 člen strany Za ľudí.