Denník N

Sto rokov od VOSR (7.11.1917) VII

Pikošky tohto obdobia

Dnes si dáme k tejto téme niečo ľahšie. A možno aj zaujímavejšie. Keďže som si práve kúpil novú Rachmanovú: Továreň na nového človeka a objavil som tam veľmi zaujímavé pasáže, rozhodol som sa, že v dnešnom pokračovaní tejto ságy vás oboznámim s niektorými detailami, ktoré sa týkajú témy skôr okrajovo ako prvoplánovo. Myslím, že čítanie to bude oveľa menej náročné a lepšie uchopiteľné.

Vždy mi vŕtalo hlavou, z čoho ten Lenin vlastne žil, keď celý život len písal svoje chorobné výplody a vládol hlavne dekrétmi. K výsledku som sa dopracoval obnovením čítania knihy Dmitrija Volkogonova: Lenin – počátek teroru.

Zo zmienenej novej „Rachmanovovej“ ma zase doteraz (som asi v polovici, lebo som si ju kúpil iba včera popoludní a do toho futbal…) najviac upútala nasledujúca pasáž o krstných menách. Už dávnejšie som si prečítal aj knihu pikošiek o manželkách „červených cárov“. Takže ich môže byť nakoniec celkom dosť.

Takže najprv Rachmanovová:

Súdruh Vladimírov, prišiel som vám povedať čosi dôležité!“ zašepkal súdruh Surkov. „Je našou povinnosťou nahlásiť, ak si všimneme, že sa ktosi zo súdruhov odklonil od vytýčenej straníckej línie. Tak teda… viete, súdružka Petrenkovová trochu ideologicky zaostáva. Veď len uvážte, dala svojej dcére meno Mária, také typické buržoázne meno! A navyše je všeobecne známe, že sa tak volala Matka božia! Povedal som jej „Občianka, spamätajte sa, dajte dieťaťu nejaké revolučné meno. Napríklad Bastila, Okťabrina, alebo – také, ako dala dcére súdružka vedúca kancelárie – Revolúcia. Aj súdruh Trošenko dal dcére pekné meno Donera – Dcéra novej éry.“ Mimochodom, súdružka Petrenková nenosí na hrudi žiadne revolučné odznaky. A včera – len si to predstavte – zavesila si na krk malého zlatého slona. Veď tu ide o nefalšované buržoázne povery. Ak je presvedčená proletárka, nech si zavesí na krk Lenina, Marxa alebo Stalina, nie slona!“…

Mimmochodom moja učiteľka ruštiny na vysokej škole sa volala Ninel, odzadu Lenin!

Aktuálne som si vygúglil toto: …krstné meno Letecký dispečer je fakt vtipné!

Z iného súdku je informácia z „Volkogonova“ o tom, kde bral Lenin peniaze nielen na živobytie:

Někteří profesionální revolucionáři si žili docela dobře. Člověk marně hledá v sovietských pramenech vysvětlení, odkud Lenin a jeho rodina brali po smrti otce peníze na živobytí, a přece mohli cestovat do zahraničí, žít v Německu, Švýcarsku a ve Francii. Po sedmnáct let bydlil Lenin v hlavních městech Evropy a rekreoval se v nejpříjemnějších letoviscích. Jaký byl zdroj prostředků, které potřeboval nejen pro svou činnost jako vůdce bolševiků, ale také proto, aby mohl nic nedělat?

V čase, keď už bol Lenin v čele komunistov – ako si sami vraveli, platilo, že len najvyšší stranický činitelia majú mať podrobné informácie o financovaní strany. Často iba generálny tajomník. Milióny komunistov teda platili pravidelné príspevky, bez toho, aby čo i len matne tušili, kam tie peniaze idú. Napríklad 20. apríla 1922 prijalo politbyro predbežný rozpočet pre činnosť Kominterny 3 150 600 zlatých rubľov….

Z čoho ale žil Lenin dovtedy? V januári 1892 nastúpil ako koncipient u advokáta A.N.Chardina, vydržal tam však iba 18 mesiacov. V dobe revolúcie mal za sebou Lenin len necelé dva roky platenej práce. ….

Po smrti Ilji Uljanova jeho manželka, jako vdova po státním radovi a nositeli Stanislavova řádu první třídy, dostávala penzi sto rublů měsíčně. Porovnejme tuto částku s osmi rubly měsíčně, které dostával Lenin od státu jako vyhnanec v Šušenskom a které mu stačili na nájemné, jednoduchou stravu a na prádelnu.

V roku 1889 kúpila Leninova matka 200 akrov obrábateľnej pôdy za 7500 rubľov, ktoré ale nakoniec predala, aby svoje nemovitosti spolu s peniazmi, ktoré zdedila po svojom bratovi uložila v banke a mohla žiť z úrokov.

Peníze uložené v bance a proměněné ve státní dluhopisy spolu s penzi tvořily zvláštní „rodinný fond“, který po mnoho let s přehledem spravovala Leninova velmi šetrná matka. Všichni členové rodiny z tohto fondu čerpali… Zajisté nebyli žádní boháči, ale po dlouhou dobu měli „dost“. Dost například pro Vladimíra, aby mohl napsat matce ze Ženevy: „Doufal jsem, že Maňuška (Marie) přijede…, ale pořád příjezd odkládá. Bylo by dobré, kdyby přijela ve druhé polovině října, protože bychom společně vyrazili do Itálie….

Dôležitým zdrojom Leninových príjmov v období po neúspešnej revolúcii v roku 1905 bol fond strany. Nerodinným a trochu výdatnejším prameňom príjmov bola teda strana. Lenin musel venovať veľkú pozornosť vybudovaniu vlastného boľševického fondu. Potreboval ho, aby si udržal svojich profesionálnych revolucionárov, aby mohlo organizovať schôdze a zjazdy, aby mohlo agitovať v Rusku a podporovať vlastnú vydavateľskú činnosť. Profesionálni revolucionári o tomto fonde vedeli, ale konečné rozhodnutie robieval vždy Lenin.

Časem měli bolševici k dispozici značné fondy, některé z legitimních zdrojů, jiné nikoliv…. V předvečer revoluce v roce 1905 bylo pravděpodobně deset tisíc platících členů strany. Bývalý bolševik Naglovskij napsal ve svých pamětech, že v létě roku 1905 byl vyslán kazaňským výborem do Ženevy, aby předal Leninovi dvacet tisíc rublů a aby tam počkal na instrukce. Ve skutečnosti byl původ těchto peněz velice pochybný. Po revoluci Lenin sám úpřimně připustil: „Starý bolševik měl pravdu, když vysvětloval, co znamená bolševizmus, kozákovi, který se ptal, zda je pravda, že bolševici kradou. „Ano“, řekl, „krademe to, co už jednou bylo ukradeno“. Na IV. sjezdu Ruské bolševické demokratické strany (RSDDS) v roce 1906, kdy se předpokládalo, že se obě frakce opět sjednotí, došlo k prudkému střetnutí mezi bolševiky a menševiky, zda se má tolerovat takové „vyvlastňování“ v zájmu revoluce. Bolševici navrhovali, aby bylo povoleno ozbrojené přepadavání bank. Menševici se proti tomu důrazně stavěli a nakonec se jim podařilo přijat svou vlastní rezoluci. Loupeže však přesto pokračovaly a Lenin o tom věděl. Krupská, která byla o celé záležitosti dobře informována, napsala otevřeně, že bolševici berou jako samozřejmost, že se mohou zmocnit carského pokladu a povolovat vyvlastňování. Největší vyvlastnění se uskutečnilo v poledne 26. července 1907 na Jerevanském náměstí v Tbilisi v Gruzii. Na náměstí vjely dva vozy naplněné bankovkami pro banku, když tu vyskočil z faetonu (lehkého čtyřkolového kočáru) muž v důstojnické uniformě a začal vykřikovat rozkazy. Najednou se z neznáma vynořila banda vyvlastňovatelů, házela ruční granáty a začala střílet. U vozu byli zastřeleni tři lidé a mnoho dalších bylo raněno. Pytle obsahující tři sta čtyřicet tisíc rublů byly rychle naházeny do kočáru a ve třech nebo čtyřech minutách bylo náměstí prázdné. V ukradených pytlích byly bankovky vysoké hodnoty a bolševici je nedokázali směnit ani do revoluce. Ti, kdož se o to pokusili, byli zatčeni, jak později vzpomínala Krupská… Další vyvlastnění uskutečnili bolševici, když ukořistili velké částky peněz na parníku Nikolaj I. v přístavu Baku a vyloupili poštovní úřady a nádražní pokladny. Oficiálně s tím bolševická centrála neměla nic společného, avšak část kořisti poslali Džugašvili a Ter – Petrosjan bolševikům a Lenin vyplácel malé „stranícke mzdy“ – sumy mezi 200 až 600 francouzských franků – asi tak tuctu členů vnitřního stranického jádra bolševické centrály.

Lenin a jeho strana mali aj iné zdroje príjmov od súkromných donátorov. Napríklad milionár Sáva Morozov, ktorého príbuzní boli boli známi ako mecenáši umenia a spoločenských podujatí. Sáva začiatkom storočia, pod vplyvom Maxima Gorkého, venoval peniaze na vydávanie sociálno – demokratických novín Iskra a na pomoc sociálno – demokratickým organizáciám. Tento zmätený jedinec, ktorý vyjadroval túžbu hlavne podporiť nielen kultúru, ale aj utlačovaných, spáchal v máji 1905 v Cannes sebevraždu v okamžiku hlbokej depresie. Prostredníctvom Gorkého zanechal boľševikom veľkú sumu peňazí – podľa niektorých prameňov až sto tisíc rubľov. Jeho synovec Nikolaj Pavlovič Schmidt bol majiteľom továrne na nábytok a tiež podporoval sociálnych demokratov. Behom ozbrojeného povstania v Moskve v decembri 1905 bol zatknutý za podporu povstalcov a vo februári 1907 sa v dvadsiatich troch rokov za podozrivých okolností vo väzení zabil. Nie je jasné, prečo to urobil, lebo mal byť prepustený na kauciu, ktorú zložila rodina. Každopádne odkázal časť majetku revolučnému hnutiu, aj keď nie výlučne boľševikom. Podľa zákona mal majetok pripadnúť sestrám Kataríne a šestnásťročnej Alžbete a mladšiemu bratovi. Ale v tom okamžiku vstúpili na scénu dvaja mladí – Nikolajovi boľševickí známi, Nikolaj Andrikanis a Viktor Taratuta.

Podle všeho byli tito dva mladí příslušníci strany vyslání, aby zajistili Nikolajovy peníze pro bolševiky. Jejich úkolem bylo dvořit se dívkám, dobýt jejich srdce a oženit se s nimi. O nic jiného nešlo. Taratuta, jehož Lenin dobře znal, a jeho soudruh zahráli svoje role dokonale a obě dívky úplně okouzlila romantická představa, že budou připravovat revoluci v Rusku. Brzy však Andrikanis začal přemýšlet o tom, jak si dědictví ponechat. Lenin uvádí (text uchovaný v archivu je psán rukou Inessy Armandové), že jedna ze sester, Jekatěrina Schmidtová (provdaná za pana Andrikanise), zpochybnila předání peněz bolševikům. Konflikt byl vyřešen arbitrážív Paříži v roce 1908 za pomoci členů socialistické revoluční strany…Rozhodnutí znělo, že Schmidtovy peníze mají připadnout bolševikům.

A nakoniec – záver kapitoly o Leninových financiách:

Finančními záležitostmi se zabýval rád. V červenci roku 1921 nařídil, aby do Kremlu přinesli 1878 krabic s cennými předměty. Snad se tak cítil bezpečnější. Patnáctého října toho roku politbyro nařídilo, že se žádny výdej zlatých rezerv nesmí uskutečnit bez jeho – to jest Leninova – povolení. Rád trávil dovolenou v drahých letoviscích a často chodil do divadla a biografu. To všechno bylo přirozené zvlášť u dědičného šlechtice, za něhož se Lenin vydával, a nemusel s tím dělat žádné zvláštní tajnosti. Co však zůstávalo záhadou, to nejsou finanční podrobnosti jeho každodenního života, ale že si on – který si stejně jako jeho soudruzi Trockij a Stalin nikdy na živobytí nevydělávali prací a nikdo z nich neměl nikdy nic společného s pracujíci třídou – mohl myslet, že má právo určovat osud velkého národa a uskutečňovat svůj krvavý, obludný experiment.

Leninových ženách, ako aj o iných jeho intimitách sa zase môžeme dozvedieť aj z knihy Rudolfa Ströbingera: Intimity rudých bossů … i osudy kremelských žen. O tom, že Lenin nebol žiadnym askétom už vieme svoje. A čo sa týka jeho „osudových“ žien?

Na schůzku do bytu v domě na jednom z petrohradských předměstí přišla tehdy poprvé. Pozvali ji tam soudruzi na ilegální „rande“. U kuchyňského stolu seděli čtyři muži. Toho nejmladšího si povšimla nejdříve. Upoutal ji svýma tatarsky šikmýma očima, řídkou rezavou kozí bradkou. Prestože mu bylo teprve čtyřiadvacet let, byl již téměř holohlavý, a snad proto mu přátelé říkali „starej“. Žena, která vešla do bytu, byla o rok starší. Měla popelavě světlé vlasy a velké šedozelené oči. Kvetoucí krasavice, dalo by se o ni říci. Vnější protiklady však nezměnily nic na tom, že je brzy bylo vidět stále častěji pospolu – Vladimíra Iljiče Uljanova, který si říkal Lenin, syna ultraortodoxního a caru věrného školního inspektora ze Simbirsku na Volze. A ona, jménem Nadja Krupskaja, které říkali Naděžda, dcera bývalého carského soudce ze zchudlé, nižší šlechtické rodiny…

Brzy poté, co se Vladimír a Naděžda seznámili, byl Lenin zatčen. V roce 1897 nastoupil cestu do sibiřského vyhnanství. Jeho matka napsala soudu žádost, aby zvolili takové místo, kde by Lenin, který měl slabé plíce, neonemocněl. Soud matce vyhověl. Byl vykázán do vesnice Sušenskoje. Matka mu dala na cestu dost peněz, tskže si mohl pronajmout čistý světlý pokoj i zaplatit pradlenu. Jídla bylo dost a dost. Řízky a kotlety, mléko a pečivo – dost pro Vladimíra Iljiče i pro psa, který jej do vyhnanství doprovázel. O rok později se k Leninovi a jeho psu připojila i Naděžda Krupská. Vladimíra i Naděždu ve vesnici Sušenskoje navštívila jeho sestra Anna. Ve svých vzpomínkaách Anna o tomto pobytu píše: „Tehdy jsme si pronajali polovinu domu s velkou zeleninovou zahradou“. Carská policie a soudy však dbaly na morálku. Uljanov – Lenin dostal podmínku: Buď se se svojí spolubydlící, Naděždou Krupskou ožení, nebo bude ona muset opustit Sušenskoje. Milenci nezaváhali. Souhlasili se svatbou. Konala se v pravoslávnem kostele vesnice Sušenskoje 22. června 1898. Pop je pokropil svěcenou vodou, pomodlil se za ně a popřál jim mnoho štěstí… V roce 1910 vstoupila do Leninova života žena, která se mu stala osudnou. Francouzska Inessa – Elisabeth d´Herbenville Armandová. Byla o pět let mladší než Lenin. Narodila se 16. června 1875 v domě na pařížském nábřeží Seiny. Její otec Théodor Stephan byl velmi známy operní zpěvák a také její matka Nathalie, poloviční Francouzka a poloviční Skotka, byla umělkyně… Když bylo Inesse sedmnáct, vášnivě se zamilovala do Alexandra Jevgenijeviče Armanda, syna bohatého textilního podnikatele z Puškina nedaleko Moskvy. Armandova textilka byla v tehdejší době jednou z největších továren v Rusku. Pracovalo v ní na dvanáct set dělníků.

Tretieho októbra 1893 sa 18-ročná Inessa vydala za Alexandra Jevgenijeviča v pravoslávnom kostole v Puškine a Inessin svadobný list je prvým dokumentom vo zväzku nadpísanom „Súdružka Inessa“ v Leninovom osobnom tajnom archíve.

Inessa měla poněkud rozpolcený charakter. Na jedné straně byla silně nábožensky založená. Na straně druhé vše kritizovala, bouřila se proti starým zvyklostem a zastaralým názorům. V patnácti letech četla Tolstého „Vojnu a mír“ a doslova se vžila do postavy Nataši. Chtěla mít hodně dětí. Během prvních pěti let manželství porodila tři – syna a dvě dcery. Když v roce 1898 trávila dovolenou na Krymu, četla knihu vedoucího ideologa ruských narodniků L. Lavrova a byla jí nadšena. Nadšení pro narodniky za pět let vyprchalo. Tehdy, v roce 1903, přijela s dcerou a synem do Švýcarska. Zde se ji dostala do ruky Leninova stať o kapitalismu v Rusku. Nadšení pro narodniky bylo zapomenuto. Jejím „bohem“ se stává Lenin. Vřele souhlasí s každým řádkem, ba s každým Leninovým slovem. Lenin. To byl podle Inessy muž činu. Ale kde je Lenin? Inessa po něm marně pátrala. V roce 1909, když se dověděla, že je možná v Belgii, odjela do Bruselu, v roce 1910, když se dovídá, že Lenin mohl být ve Francii, nechala se zapsat na Sorbonnu v Paříži. A zde se konečně její přání splnilo: seznámila se s Leninem. Leninovi bylo tehdy čtyřicet, Inesse Armandové pětatřicet. Byla to krásná, atraktivní žena. Lenin byl malý, holohlavý, s rezatou bradkou. Podivný pár. (…) V roce 1914 pověřil Lenin Inessu Armandovou, aby odjela do Bruselu, kam ve dnech 16.-17. července 1914 Mezinárodní socialistické byro svolalo sjednocující konferenci všech skupin a frakcí sociálních demokratů a s nimi spřátelených národních stran. Odjela tam v čele tříčlenné delegace bolševického ústředního výboru a měla přednést Leninovo prohlášení, plné bolševických argumentů a demagogických tvrzení, že jedině jejich – bolševický – názor na revoluci je správný. Když Inessa Armandová dočetla Leninův text, nesl se sálem pískot a velmi hlasité projevy nesouhlasu. Zkušený revolucionář – ruský sociální demokrat Georgij Plechanov se přihlásil o slovo. Lenina ostře napadl. Obvinil ho, že jeho odmítnutí smíru s ostatními sociálně demokratickými ruskými organizacemi má jen jediný důvod: musel by vrátit straně peníze, které jí – prý ve jménu revoluce – odcizil. Lýdia Alexandrovna Fotijevová – další žena z nejbližšího okolí Vladimíra Lenina. Nebyla provdaná, a když nastoupila v Leninově sekretariátu bylo ji tehdy třiačtyřicet let – měla za sebou již bohatý život v bolševickém hnutí. Neznala pracovní dobu a byla Leninovi věrně oddána. Než se stala Leninovou sekretářkou, už léta ho osobně znala. Poprvé se setkali v exilu v Ženevě. Bylo jí tehdy třiadvacet a za Leninem ji poslala, poté co byla propuštěna z carského vězení, Leninova sestra Maria Iljičovna. Pomáhala tehdy Naděždě Krupské šifrovat a dešifrovat zprávy z Ruska a zpět. Ale byla něco více, než jen pouhou dobrou spolupracovnicí. Zvláště s Naděždou Krupskou ji poutalo osobní přátelství. A později, když začínala rivalita mezi Leninem a Stalinem, byla jednou z nejdůležitějších Leninových pomocnic v tomto souboji o moc.

Srpen 1918 Eserka Dora Kaplanová střílí na Lenina a těžce ho zraní. V kremelské nemocnici bojují lékaři o Leninův život. Pětatřicelitá Dora Kaplanová je dopravena do podzemní cely v budově Čeky na moskovském náměstí Lubjanka. Velitel Kremlu Pavel Malkov v roce 1985 vyprávěl o tom, jakému mučení byla podrobena. Dne 4. října 1918, jen několik dnů po atentátu, přinesly „Izvěstija“ v rubrice „Bílý teror“ zprávu nadepsanou Poprava Roid Kaplanové. Oznamovalo se v ní, že rozhodnutím Všeruské Čeky byla 3. září popravena Fanny Roid (známa též jako Kaplanová), která střílela na Lenina. U Leninova lože se pravidelně střídaly dvě ženy – Naděžda Krupská a Inessa Armandová. Z následků atentátu se Vladimír Iljič Lenin již nikdy neuzdravil. Ale také Inessa Armandová chřadla. Lékaři u ní zjistili nejen tuberkulózu, ale i syfilis. Dne 24. září 1920 v Nalčiku zemřela. (…) Její urnu nesli k místu posledního odpočinku Frunze, Sverdlov, Dzeržinskij a – byla to ironie osudu – Josef Visarionovič Stalin.

Leninův stav se neustále zhoršoval. Psal se rok 1922. proti vůli Lenina byl 2. dubna zvolen generálním tajemníkem ústředního výboru komunistické strany Josef Stalin. Lenin se pokusil navázat spojení s Trockým, aby zabránil dalšímu růstu Stalinovy moci. Ale Stalin už předl svou síť kolem Lenina. Jeho rozhovory byly odposlouchávány, pečlivě byl zaznamenán každý jeho návštěvník. Lenina, kterému to nezůstalo utajeno, to silně rozrušilo. Dne 26. května má první záchvat mrtvice. Z něho se Lenin zotavoval v Gorkách nedaleko Moskvy. Dne 16. prosince 1922 postih Lenina druhý záchvat mozkové mrtvice. Každý ví, že je to konec. Stalin dovedně taktizuje, získáva další spojence a společně s Kameněvem a Zinovjevem vytvářejí triumvirát ve vedení strany bolševiků. Naděžda Krupská mu stojí v cestě. Ještě stále udržuje spojení mezi nemocným Leninem a těmi, kdo jsou Stalinovými odpůrci. Stalin to ví. Dvaadvacátého prosince v telefonickém rozhovoru Krupskou hrubě uráží, vyhrožuje jí zatčením vyloučením ze strany. Lenin se o incidentu dověděl o tři hodiny později, 25. prosince napsal svou pověstnou závěť, ve které varuje před Stalinem, nabádá, aby mu nebyla udělená neomezená moc. Poukazuje na jeho vulgárnost a opovrhování lidmi.

Lenin je opět v Gorkách. Ztrácí paměť, dostává časté záchvaty. Zatemňuje se mu mysl. V roce 1993 byl v tajném archivu generálního tajemníka kmunistické strany objeven film, který zřejmě nechal natočit Stalin. Film z posledních dnů Leninova života. Lenin v něm leze po čtyřech, okusuje nohy u židlí a prosí stůl, o němž se domnívá, že je to někdo komu těžce ublížil, aby mu odpustil. Záběry měly být použity ve filmu o Leninovi. Ruský prezident boris Jeľcin to zakázal.

A ako skončila Krupská?

Dne 26. února 1939 slavila Naděžda Krupská své sedmdesáté narozeniny. Leninova družka se netajila obrovským překvapením, když ji přinesli dárek z Kremlu. Obrovský dort, který ji poslal Stalin. Několik hodin poté, co byl doručen dort z Kremlu, byla Naděžda Krupská s příznaky prudké otravy odvezena do nemocnice. Zemřela, aniž by nabyla vědomí. V pitevním nálezu je uvedeno jako příčina smrti zauzlení střev.

Urnu s popelem Naděždy Konstantinivny Krupské, životní družky „vůdce světového proletariátu“ Vladimira Iljiče Lenina nesli ke Kremelské zdi – Josef Stalin a Vjačeslav Molotov.

A nabudúce? Ešte sám neviem čo! Ale niečo určite bude.

Teraz najčítanejšie

Pavol Polko

Narodený 1953, som na dôchodku, pôvodné povolanie učiteľ (ruština - francúzština). Blogy som sa rozhodol písať, nakoľko ma veľmi frustrujú príspevky, v ktorých ľudia, väčšinou neznalí histórie, glorifikujú zriadenie, v ktorom som prežil viac než 36 rokov a o ktorom som nikdy nemal ani len najmenšiu pochybnosť, že je to zriadenie zločinecké. Chcem byť protiváhou dnešných vyznavačov "alternatívnej" histórie, ktorí sa opierajú o pseudohistorické konštrukcie a pre ktorých je vlastný pocit, umocnený ruskými trolmi, dôležitejší ako historické fakty, či osobné skúsenosti ľudí, ktorých autentické zážitky sú marginalizované. Moje príspevky budú vždy podložené buď vlastnými skúsenosťami alebo serióznymi historickými materiálmi. Od októbra 2017 člen strany Šanca, od septembra 2019 člen strany Za ľudí.