Sto rokov od VOSR (7.11.1917) VIII

Dlho som sa vyhýbal tejto téme (občianska vojna) nakoľko je to tak obšírna téma s toľkými zvratmi a takými zákrutami, že mám v tom, možno ešte stále veľký zmätok. A čo ešte čitateľ, ktorý „moje“ informácie nemá. Ako ho neunaviť len prepisovaním dejín zo „Zubova“ ako nájsť a vybrať podstatu? A znovu pomohla Rachmanovová. Znovu a znovu čítam pasáže o jej strastiplnom úteku pred červenými. Znovu si v duchu preberám jej priame rozhovory s esermi, ktorí sú, možno, jednou z hlavných príčin porážky nielen bielych, ale aj ich samých. Popritom mi chodia po rozume aj kľúčové pasáže z môjho najväčšieho zdroja. Včera (sobota) som si so záujmom pozrel na ČT 2 film Nikolaj a Alexandra a s radosťou som konštatoval, že som „bol v obraze“ aj vďaka štúdiu k týmto svojím blogom. A jedným z kladných, ale nakoniec (ako ukázala história) možno najzápornejších hrdinov bol aj eser Kerenskij,

Kto to teda vlastne tí eseri boli:

To, čo už vieme je, že názov mali odvodení od SR (es er) Socialistická Revolúcia. O eseroch sa ale podrobné informácie dozvieme predsa len od „Zubova“. Zubova dávam do úvodzoviek preto, lebo stále mám na mysli dielo 44 historikov – autorov dlhodobo spomínaných Dejín Ruska 20. storočia.

…Jejich první organizace vznikly v 90. letech 19. století. Formálně byla stranická struktura ustavena na zakládajícim sjezdu, který schválil stanovy a program (prosinec 1906 ve finském městě Imatra). (…) Hlavním autorem stranického programu byl vnuk nevolného rolníka, nedostudovaný právnik, šlechtic a nadaný literát Viktor Michajlovič Černov. Eseři podobně jako narodnici a na rozdíl od demokratů považovali za myslitelný nekapitalistický přechod Ruska k socializmu. Zvláštní roli v tomto procesu připisovali rolnictvu, rolnické občině. Eseři se nedomnívali, že drobná hospodářství samostatně pracujících rolníků jsou maloburžoazní. Hlavním kriteriem třídního dělení pro ně byl zdroj příjmů. Nikoli vztah k majetku. Výsledkem bylo, že rolnictvo, dělnictvo i inteligence se ocitly v jednotné ruské třídě a zvláštní úloha rolníctva byla dána tím, že představuje v ruském národě drvivou většinu a je zorganizováno v občinách. Eseři přicházeli s požadavky demokratických svobod, svolání Ústavodárního shromáždění a založení Demokratické federatívní ruské republiky. Za svůj cíl eseři prohlašovali demokratický socializmus, k němuž hodlali dospět mírovou revoluční cestou, přestože možnost násilného svržení monarchie nevylučovali. Revoluce eseři definovali sociálně; jejich smyslem bylo zahájit přechod od buržoázních pořádků k socialistickým v důsledku socializace půdy, tedy jejího bezplatného předání do všeobecného vlastníctví, jež budou spravovat demokraticky volené pozemkové výbory. Eserský přístup se dočkal podpory rolnických mas, v nichž se utvrdilo povědomí, že právě eseři jsou stranou rolnictva. Eseři připouštěli využití individuálního teroru v případech, kdy neexistují podmínky pro legální boj. Teror považovali za „prostředek zadržování zvůle samoděržavně – byrokratické moci, její dezorganizace a za inspiraci mas k revolučním vystoupením.“ V praxi se ale k individuálnímu teroru uchylovali s oblibou, protože jim řinášel proslulost a popularitu. Roku 1902 eserský student Stěpan Balmašev smrtelně zranil ministra vnitra Dmitrije Sergejeviče Sipjagina. K atentátu došlo v petrohradské budově výboru ministrů, kam terorista v pobočnické uniformě přinesl falešný dopis od moskevského generálního gubernátora. Sipjagina vystřídal V.K.Pleve (1864 – 1904). „Už znám den, kdy mě zabijí,“ říkával Pleve. „Bude to čtvrtek. Ve čtvrtek vždy jezdím s hlášeními.“ Ve čtvrtek 15. července 1904 pod kočár, v němž Pleve projížděl po petrohradské Izmajlovské třídě a směroval s hlášením k carovi, hodil bombu terorista Jegor Sozonov. Pleve na místě zahynul. Společnost přijala správu s nadšením! V roce 1905 bylo členy eserských organizací asi 2500 lidí. Většinu eserského hnutí tvořili mladí lidé, kteří obvykle studovali, ale nedostudovali, a vynikali emocionalitou a horkokrevností. Mnoho teroristických útoků zorganizovali Grigorij Geršuni a Jevno Azef, kteří v čele bojové organizace eserů stáli v letech 1901 – 1908. Ta měla neustále kolem třiceti členů. Eserský teror napomáhal tomu, aby ruský národ uvykal násilí a krvi často náhodných obětí, což vedlo k dalekosáhlým duchovně psychologickým důsledkům, které se nakonec obrátili i proti eserům samotným.

A čo si o eseroch do denníka zapísala Aľa Rachmanovová 11. decembra 1919?

Pred univerzitou na mňa čakala Marusia Petuchovová. Podľa jej rozžiarenej tváre som hneď vedela, že má novú, pre nás nepríjemnú správu. Povedala: „Takže naši zatkli vášho generála Sacharova, do ktorého vkladáte toľko nádeje. Na stanici Tajga ho zatkli bratia Pepeľajevovci!“ „To nie je možné!“ zakričala som jej do tváre, „Pepeľajev, ktorý nás pred rokom oslobodil od červených?“ „Pepeľajev je eser, náš!“ odpovedala Marusia hrdo. „Potom teda zradil všetko, čo povedal a spravil.“

O tom kto to bol generál Sacharov sa dozvedáme o stranu skôr, keď si Rachmanovová zaznamenala 21. novembra 1919:

Dnes sme sa dozvedeli, že veliteľom východného frontu sa stal generál Sacharov. Všetci hľadia teraz na tohto muža, ktorý je známy svojou nepoddajnosťou a energiou. Azda sa mu podarí zachrániť naše Rusko? A o deň neskôr

Generál Sacharov prehlásil, že Biela armáda neprináleží žiadnej strane a má len jedinú úlohu – poraziť červených. Potom nech ľud rozhodne, akú vládu chce.

Asi najznámejšou postavou občianskej vojny bol admirál Kolčak. Ten sa dostal aj do našich – vtedy ešte komunistických – dejín ako symbol zla. Po nežnej revolúcii sme sa však mohli niečo dozvedieť aj o jeho skutočnej povahe prostredníctvom jeho sfilmovanej biografie „Admirál“.

O Kolčakovi sa ale viac dozvieme od priamych svedkov prostredníctvom môjho asi druhého najdôležitejšieho zdroja – stále citovaných „Denníkov“:

20. december 1919

Každý deň teraz chodím na stanicu, aby som sa učila na skúšku z filozofie. Tam je aspoň svetlo a teplo. (…) Tu na stanici počuť všetko, tu sa všetko dozviem. Ach, to je strašné, také hrozné! Ľudia si v hlúčiku čosi šepkajú, šíri sa hrôza, strach, zúfalstvo. Pokúšam sa koncentrovať na filozofiu, no dnes sa mi to nedarí. (…)A namiesto toho, aby som si písala poznámky, píšem do svojho zošita slová, ktoré sa vznášajú vo vzduchu: „Počuli ste? Počuli ste? Česi zajali Kolčaka!“ „Úbohý Kolčak!“

„Zajali ho v Nižneudinsku, vysmievali sa mu, nalepili mu na okna vagónu anglické, francúzske a bohvie ešte aké vlajky, len ruskú nie – na tú vraj nemá právo!“ „Zradili ho, zabijú ho!“ „Preboha! A spojenci? Vari to dopustia?“ „Spojenci nás opustili! Rusko je mŕtve!“ Horúčkovito hľadím do zošita, do ktorého som trasúcou sa rukou napísala slová, ktoré okolo mňa víria… Vtom sa zdvihne môj sused, mladý dôstojník. Je pravdepodobne smrteľne chorý a doteraz ležal nehybne na zemi. „Prečo nás opustil!“ pýta sa s námahou. „Keby s nami ostal, do poslednej kvapky krvi by sme s ním bojovali!“ …

21. december 1919

Dnes sme sa konečne dozvedeli, ako zatkli Kolčaka. Česi ho jednoducho vydali boľševikom a Janin len mlčal, nič na to nepovedal. Keď som sa opäť raz túlala na stanici pomedzi vagóny, začula som jedného robotníka, ktorý práve olejoval osy vozňov, ako hovorí svojmu kolegovi: „Áno môj milý, zadržali sme jeho vlak v Čejomchove a chceli sme mu rozbiť lebku kameňmi, no nedovolili nám to. Ale to, aby ho strážila naša červená stráž, to sme si presadili! Teraz nám už holúbok neuletí!“ „Kde je teraz ten vlak?“ opýtal sa ho druhý. „Tam!“ Pozrela som sa smerom, ktorým robotník ukazoval. Bola to odstavená koľaj, na ktorej stál vlak s niekoľkými vozňami. Rýchlo som k nemu podišla, aspoň raz som chcela vidieť muža, ktorý nás chcel zachrániť, ktorému sme zverili do rúk náš osud, kvôli ktorému sme šli na Sibír… Áno, tam pri okne ozdobenom vlajkami našich priateľov, stál muž. Mal bledú tvár, tvár mučeníka. Do konca života nezabudnem na tú tvár! Orol v klietke, okolo neho ako odporné muchy pestré, ligotavé vlajky Francúzov, Angličanov, Japoncov, Čechov, Američanov…Zachmúrene a stŕpnuto hľadel pred seba, na sneh, ktorý ležal medzi koľajami. Navôkol vládlo hlboké ticho, ticho zúfalstva, smrti. Vedela som že Kolčak musí umrieť, a on to vedel tiež. A vedela som, že umiera hrdina… „Čože tam robíš?“ zakričal na mňa niekto. Robotník v čiernom kabáte mal na opasku pripevnenú šabľu a veľký revolver. „Už aj odtiaľ zmizni! No? Bude to? Výhražne sa na mňa zahnal. Pomaly, smutne som šla domov.

22. december 1919

O štvrtej som videla Kolčaka, vodili ho po meste. Hneď som ho spoznala podľa bledej tváre a pevne zomknutých pier. Kam ho viedli? Neeskortovali ho Česi, ale súdruhovia. Ich tváre žiarili radosťou a zadosťučinením. Takto asi viedli Krista na Golgotu, pomyslela som si mimovoľne. Eskorta nevzbudila žiadnu pozornosť, v posledných dňoch sa veľa zatýkalo. Kam ho viedli? Čo s ním budú robiť? Kolčak kráčal pokojne, rovnomerne, ústa mal stiahnuté v trpkej a opovržlivej grimase. Okoloidúci dôstojník zasalutoval, Kolčak mu poďakoval, výraz v jeho tvári sa však nezmenil. Chvíľu som šla za nimi, kým jeden člen eskorty na mňa neskríkol: „Odíď, lebo…!

7. február 1920

Kolčak je mŕtvy. Práve som sa to dozvedela od vojaka, ktorý ho zastrelil a ktorý pobehoval po meste a každému to oznamoval. Keď som ho začula, bolo to asi po stý raz, čo to rozprával ľuďom, ktorí so zatajeným dychom počúvali. A predsa spravil na všetkých hlboký dojem, zapamätala som si každé jedno jeho slovo: „Nuž, bratia, ráno sme ho vyviedli von a postavili ho ku stene. Stál tam pokojne a ticho. Potom si vytiahol tabatierku a zapálil si cigaretu. Stojíme pred ním a hľadíme naňho. Začali sa mi triasť kolená, cítil som, že nebudem môcť vystreliť. Mal tvár ako Kristus! Síce neverím v Boha a Diabla, všetko sú to blbosti, no predsa… Ako tak fajčí, podáva mi tabatierku a vraví: „Na, bratku, ber na pamiatku!“ Zobral som si ju, dal do vrecka a chcem mu pobozkať ruku. Vtom si spomeniem, že je zločincom, že ho musíme zastreliť. Zrazu rozkaz: „Páľ!“ Všetci stojíme, zbrane namierené naňho, nik však nevystrelil, nik! Vtom Kolčak zahadzuje cigaretu, dvíha ruku a sám vydáva rozkaz: „Páľ!“ A vtedy sme vystrelili! Sám vydal rozkaz na streľbu! Utiekol som, keď padol na zem a stále som sa ešte nespamätal. To bol človek! Jeho minister však zavýjal ako pes. Chytal nás za kolená a prosil o život. Toho sme zastrelili bez milosti! Veru, keby Kolčak sám nevydal rozkaz, nemohli by sme ho zastreliť!“

Veľkým nešťastím pre bojujúcich vlastencov a demokratov bolo to, že v oblastiach, do ktorých ešte červený teror neprenikol, neinformované obyvateľstvo sa nielenže nepripravovalo na „červený mor“, ale dokonca sa na „červených“ priam tešili. Utečencov pred nimi nechceli uchýliť, považovali ich za akýchsi zradcov, škodcov…V nasledujúcej pasáži sa prostredníctvom „denníkov“ dozviete niečo o utečencoch, ich strastiplnej anabáze a o vzťahu civilného obyvateľstva, ešte nepoškvrneného červeným morom:

25. jún 1919

Náš vlak sa volá „sanitný vlak“, mal by sa však volať „vlak smrti“. Zranení a chorí neležia na pričniach, ale na zemi. Slama pod nimi je presiaknutá exkrementami a hnije. Väčšina pacientov sa nemôže hýbať. Je veľmi veľa personálu a aj tak je nemožné postarať sa počas krátkych a občasných prestávok o všetkých, keďže vozne sú prerobené z dobytčích vagónov, čiže nie sú navzájom prepojené. Niet obväzov. A nemáme takmer nijaké jedlo. Kto aspoň trochu vládze, vyplazí sa počas zastávok z vozňa, čo tiež nie je maličkosť, lebo je treba prekonať vzdialenosť medzi vozňom a zemou, ktorá je nemalá. Ľudia, ktorí vyliezajú von, sú len temné tiene, namáhavo sa vlečúce k ostatným utečencom, aby si vyprosili kúsok chleba. Niektorí im dajú, iní nie, pretože sami nič nemajú. Ale tam, na vedľajšej koľaji, stoja pekné, čisté, priestranné vozne, ozdobené obrázkami v rámoch z brezovej kôry. Vystupujú z nich krásne oblečení, veselí, dobre živení, červenolíci ľudia a pozerajú sa so zle skrývaným opovrhnutím na úbožiakov, ktorí patria k porazeným bielym. Sú to Česi. Ich vozne sú napchaté zásobami. Niečo málo zo svojho prebytku sú ochotní vymeniť za prstene, hodiny atď. Tak veľa masla, cukru a kakaa som ešte nevidela. A naši ranení umierajú od hladu! Sibír. Veľmi ma prekvapuje správanie obyvateľov. Šli sme v Ťumeni na trh, aby sme výmenou získali potraviny, a obrátili sme sa na jednu sedliačku, ktorej sme ponúkli prsteň za maslo. Spýtala sa : „Ste utečenci?“ „Áno.“ „Nuž, tak vám nepredám nič! Keby ste len ostali doma! Červení sú tisíckrát lepší než bieli! Čert nám bol dlžen, že ste sem prišli!“ A začali nás zahŕňať vulgárnymi nadávkami, ktorými sa slovník sibírskych trhovkýň len tak hemží. S nami šla i manželka tajného radcu a slová trhovkyne sa jej dotkli o to viac, že sa okolo nás zhromaždil dav ľudí, ktorí sa k nej pridávali. Manželka tajného radcu vyskočila na jeden z vozňov a začala kričať: „Nechcete bielych, ale červených? Dobre, výborne! Čakajte na svojich osloboditeľov! Už čoskoro budú tu! Zamknú vám kostoly, postrieľajú mužov , umučia synov a zoberú vám všetko, čo máte! Už nebudeš predávať svoje maslo, holubička moja, na tom si budú pochutnávať komisári! A keď budete žobrať, spomeňte si na utečencov, ktorým ste však ani za peniaze nechceli dať váš cukor!“ Sotva skončila, zmocnil sa jej záchvat plaču a len s námahou sme ju odvliekli preč. Pane Bože, akí sú len tí ľudia hlúpi! Najprv musia sami okúsiť, aké to je až potom tomu uveria. Ako psy, ktoré musia najprv okúsiť bitku, aby pochopili, čo to je. Zvláštne je, že červených očakávajú práve tí, pre ktorých si boľševici pripravili najsladšie prekvapenie, a to síce obchodníci, strední úradníci a inteligencia.

26. jún 1919

Ťumen, ktorá nás včera tak priateľsky privítala, nám v noci pripravila ďalšie príjemné prekvapenie. Náš vlak preložili na druhú koľaj. Zrazu nás obkľúčil dav chuligánov a kričali: „Sú tam buržuji! Utečenci! Rozdrvte ich! Vytrhajte im vnútornosti! Obesiť! Zastreliť! Zastreliť!“ A začali hádzať kamene. Malé okienka okamžite rozbili a chuligáni začali otvárať dvere. Zavesili sme sa na závoru, aby sa im to nepodarilo. Samozrejme dlho by sme nevydržali, a tak sme boli presvedčení, že toto sú naše posledné chvíle. Už sa dvere začali poddávať, keď sme začuli niekoľko výstrelov z revolveru, ostrý príkaz v cudzej reči a o niekoľko sekúnd nastalo hlboké ticho. Nejakí cudzinci, asi Česi alebo Američania, zahnali tú bagáž.

Jedným z hrdinov protiboľševického odboja bol aj Vladimír Oskarovič Kappel. Čo sa o ňom dozvedáme zo „Zubovových dejín“?

…Kappel zastával demokratické názory, nebyl kategorickým stoupencem návratu ke „starým pořádkům“, nicméně přesvědčením byl monarchista. Kappelovi začíná nová etapa služby národu a vlasti: vstupuje do boje na straně bílých. Pro jeho velení byla charakteristická odvaha, téměř troufalost a víra v podřízené, v jejich obětavost a odvahu. Vítězství, díky nímž se jeho jméno stalo na východě Ruska jedním z nejznámějších, si nepřipisoval. Vyrypajev vzpomíná, jak Kappel přijal velení lidové armády: „Konala se schůze důstojníků generálního štábu, na kterém se diskutovalo o tom, kdo by měl stanout v čele dobrovolníckých jednotek. Zájemci nebyli žádní. Bylo rozhodnuto, že se bude losovat. Tehdy požádal o slovo od pohledu skromný, málokomu známý důstojník, který nedávno přijel do Samary v rámci štábu Povolžského frontu. „Pokud nejsou zájemci, pak tedy dočasně, než se najde někdo starší, dovolte mně, abych vedl tyto jednotky proti bolševikům“. Tímto důstojníkem byl Kappel.“(…) Kappel měl pod svým vedením jednotku s 250 pěšáky a 45 jezdci. S těmito nepatrnými silami bylo nutné dobýt Syzraň, odkud útočili bolševici. Dne 9. června v 5 hodin ráno Kappelovi muži čelně zaútočili na město. Bokem byl na stanici Zaborovka vyslán oddíl jízdy pod vedením kapitána Vyrypajeva a dvě děla s deseti dělostřeleckými náboji. Jakmile vypukl boj, děla vystřílela všechny náboje a jezdectvo zaútočilo na bolševiky, kteří v panice prchali pryč. Podle očitých svědectví obyvatelstvo uvítalo Lidovou armádu s jásotem: Vyrypajev o osvobození Syzraně napsal: Tato prví operace mladého oddílu pod Kappelovým velením znamenala závratný úspěch a proběhla naprosto přesně, dokonce až do úplných detailů podle Kappelových pokynů. V celé operaci padli pouze čtyři lidé. (…) Toto vítězství představovalo jakoby podnět pro další akce a bojovníkům dalo nejen hlubokou důvěru v jejich velitele, ale i úctu k jeho znalostem válečníctví a jasnému chápání atmosféry a ducha občanské války.“….. Kappel byl neustále se svými dobrovolníky, žil stejně jako oni a jeho lidé si svého velitele stále více cenili a byli mu absolutně oddaní. Podplukovník neustále zdůrazňoval, že je především nutno šetřit lidi – cenný je každý bojovník a „kappelovci“ za to nevyžadovali ani vyznamenání, ani solidní žold, neboť si byli vědomí, že v danou chvíli je nejdůležitější jejich odhodlání k sebeobětování. V prudkých bojích u Stavropolu, Sengileje a Klimovky dobrovolníci opět vítězili. U Klimovky byli dva dobrovolníci z Kappelova oddílu zajati rudými a umučeni. Rolníci pak vyprávěli bílým, jak rudí ty dva šesnáctileté chlapce vodili po ulicích vsi, bili je uřezali jim uši a nosy a nakonec je zabili. Jejich těla byla k nepoznání zohavena. To, co bolševici provedli mladičkým dobrovolníkům, na oddíl těžce zapůsobilo. Brzy na to zajali velitele Sengilejevského fronty, bývalého poručíka Melnikova, nyní sloužícího bolševikům. Ukázalo se, že právě on vydal dobrovolníky na hrůzné lynčování. Na základě rozsudku vojenského polního soudu byl Melnikov zastřelen. Dne 7. srpna Lidová armáda vstoupila do Kazaně. Byl zajat celý rudý 5. lotyšský pluk. Očitý svědek vzpomíná: Ulice Kazaně byly plné lidí. Hlas zvonů všech kostelů oznamoval naše vítězství, lidé nás zasypávali květy a bylo jasně slyšet, jak tisíce hlasů zpívají: „Kristus vstal z mrtvých“. Bílí zde získali zlatý poklad Ruska, ukradený bolševiky v Moskvě v listopadu 1917. Zlatý poklad byl naložen na parník Maršal Suvorov – bylo to 650 milionů zlatých rublů v mincích, 100 milionů rublů v bankovkách a další ceniny. To vše bylo nedotčeno předáno vládě Výboru členů ústavodárného shromáždění.

Kvôli doplneniu uvediem aj ďalších významných veliteľov bielych gárd, ktorí sa pričinili o to, že Rusi nevytvárali len dojem negramotných baranov, idúcich za krvavými chimérami aj za cenu miliónov umučených! Uvediem len ich mená s odkazom na existujúce stránky.

Anton Ivanovič Denikin, Piotr Nikolajevič Wrangel, Nikolaj Nikolajevič Judenič a ďalší, ktorých si môžete, v prípade záujmu sami vyhľadať.

Čo uvádzajú moje zdroje ako hlavný dôvod porážky bielych a víťazstva červených:

Príčiny porážky bieleho hnutia popisuje „Zubov“ vo svojich dejinách na takmer šiestich stranách. Skúsim to teda skrátiť:

Hlavní důvod je velmi prostý a patrný na první pohled: většina Rusů bílé nepodpořila a k jejich výzvám zůstala lhostejná, ne-li nepřátelská. Roku 1919 nastal okamžik, kdy Sibířská armáda admirála Kolčaka osvobodila celou Sibiř a Ural a přiblížila se k Volze a Vjatce, jižní armáda generála Děnikina osvobodila celý Kavkaz a Ukrajinu, došla až k Caricynu, Orlu a Voroněži, severozápadní armáda generála Juděniče stála na Pulkovských výšinách a bílí vojáci viděli zářit zlatou kopuli chrámu sv. Izáka (Isaakijevskij sabor v Petrohrade, pozn. autora blogu), severní

armáda generála Millera osvobodila Archangeľsk, Murmansk a blížila se k Vologdě. Kdyby veškeré bojeschopné obyvatelstvo osvobozených oblastí vstoupilo do řad bílé armády, její početnost by převýšila početnost carské armády během světové války a bolševici by byli za pár týdnů poraženi. Bílá armáda však byla dobrovolnícká a bylo jen velmi málo těch, kdo šli dobrovolně umírat za Rusko. Ukázalo se, že pro většinu Rusů bylo Rusko cizí zemí. Lživé bolševické sliby, že vybudují „nový svět“, kde všechna půda bude v rukách rolníků a továrny dělníků, kde už nebudou existovat páni, statkáři a dokonce ani Bůh, byly podstatně atraktivnější než čestné výzvy bílých, aby lidé položili své životy za Rusko, jeho čest a slávu, za svobodu a důstojnost člověka. Navíc generálům se zlatými výložkami a tělnatým kněžím vyzývajcím k boji s novou mocí, mužíci nevěřili – příliš dlouho totiž takoví generálové a kněží byli jejich pány a až do únoru 1917 nechtěli rolníkům vracet půdu, obhajujíce nespravodlivý systém poukazováním na boží vůli… Občanská válka rozštěpila ruský národ podle kriéria vědomé lásky k vlasti. S bolševiky šli ti, kteří nemysleli v první řadě na vlast, národní čest a svobodu, nýbrž na sebe: na vlastní kousek půdy, vlstní poklidní život, a byli lhostejní vůči jiným a rozhněvaní na ty, kdo jim bránili, aby si takto pohodlně zařídili vlastní život. Ukázalo se, že takových lidí je v ruském národě většina. Rolnické masy toužili po jediném: aby jim všichni dali pokoj a nezatahovali je do občanské války. Rolníci bránili své dvory, ale do armády, která by chránila všechny, nechtěli… Politické strany byly tvořeny vzdělanými a odpovědnými lidmi, ale často neviděly dál, než za své stranické doktriny. Monarchistická extrémní pravice v čele s poslancem dumy Markovem, usilující o restauraci samoděržaví, nechtěla mít nic společného s býlími, neboť v nich viděla „muže února“. Marně se pokoušeli vytvořit vlastní oddíly a skončili nesmyslnou „bermontiádou“ tažením na Rigu, jež zničilo Juděničovou ofenzivu. Hlavní „muži února“, eseři, pohlíželi na bílé generály jen jako na „reakci“ a „diktaturu“ a přišli se zhubným heslem „Ani Lenin, ani Kolčak“. Menševici, pokládající se za dělnickou stranu, se postavili na stranu bolševiků ve chvíli, kdy ti potlačovali povstání dělníků v Iževsku. Obchodníci těžili ze svobodného obchodu, ale nehrnuli se do toho, aby se dělili s armádou, která jim tuto svobodu dala. Za Rusko, za jeho čest a slávu, šlo umírat jen velmi málo lidí a velmi málo lidí zatoužilo pomáhat tomuto boji svým majetkem, svým intelektem, svou nezištnou prací. Stejně jako se ve světové válce Rusové nechávali zajmout mnohem častěji než Angličané nebo Němci, rovněž v občanské válce nešli bojovat za svou vlast zdaleka tak jednomyslně jako Finové či Poláci. Proto nemohli uhájit svou svobodu, svou vlast, a nemohli adekvátně odpovědět na výzvu rudé internacionály.

Na záver tejto ťažkej kapitoly ešte zhrnutie občianskej vojny z Dejín Ruska českých autorov: Švankmajer, Weber, Sládek, Moulis:

Občanská válka byla vedena barbarskými prostředky. Absolutórium v tomto směru nepatří žádné bojující straně. Ztráty na lidech byly obrovské nejen na vojenském poli. Jenom na frontách padlo 550 000 lidí. S masakry zajatců, civilního obyvatelstva a obětmi koncentračních táborů a trestních výprav si občanská válka vyžádala na milion obětí. Podle sovětských oficiálních statistik zahynulo v letech 1918 – 1920 celkem na devět miliónů lidí. Válka, hlad, epidemie a chybějící lékřská péče vykonaly své dílo. Revoluce je nákladná cesta ke spáse lidstva.

Uf! To bola šichta! Nabudúce niečo ľahšie!