Denník N

„Tunelom smrti“ za slobodou

Takto pomenoval nemecký Bild železničný tunel medzi dnešným Slovinskom a Rakúskom, keď opisoval príbeh úteku pôvodom maďarského hudobníka a producenta László Mándoki (Leslie Mándoki), ktorého si možno pamätáte zo skupiny Dschinghis Khan. Veď kto by sa púšťal pešo do 8 kilometrov dlhého tunela? Napríklad Jan Kulísek, vtedy 22-ročný študent vysokej školy. Použil túto únikovú cestu na Západ, aby si splnil svoj sen žiť v slobodnej krajine, kde sa nebude musieť pretvarovať. V súčasnosti je už 19-ty rok príslušníkom americkej armády v aktívnej službe a porozpráva nám nielen o svojom dramatickom úteku tunelom Karavanky.

Videli ste koprodukčný seriál Konec velkých prázdnin? Spomínate si na príbeh jednej dvojice, ktorú zahrali Martin DejdarVilma Cibulková? Áno, reč je práve o tuneli, ktorým utekali z Juhoslávie. Ak chcete, pozrite si krátku ukážku na osvieženie pamäte.

Oproti seriálovej podobe je tento železničný tunel dvojkoľajný. V roku 1906 ho slávnostne otvoril arcivojvoda František Ferdinand d’Este. Spája slovinské mesto Jesenice s rakúskym Rosenbachom. Je dlhý presne 7975,23 metrov.Karavanky tunel

Tunel Karavanky (zdroj: Panoramio)

Neviem, koľkí utečenci ho použili na prechod z Juhoslávie do Rakúska. Ani to, či v ňom niekto z nich nezahynul. Isté ale je, že to bola jedna z únikových ciest na Západ. Podľa všetkého nebol južný (juhoslovanský) portál tunela nijako zvlášť strážený. Žiadalo si to ale pevné nervy vydať sa na 8 kilometrov dlhý pochod po koľajniciach v tme, len s baterkou. A čakať každých dvadsať minút okolo frčiaci vlak. V súčasnosti prejde tunelom denne 80 vlakov. Popri koľaji nie je dosť miesta, kam by sa človek uhol. Prejsť tunelom sa dalo len so základnou batožinou. Každých 50 metrov bol výklenok ako úkryt pre železničných robotníkov. Dalo to zabrať po pražcoch a štrku rýchlo dobehnúť do najbližšieho úkrytu, keď človek zaregistroval, že prichádza vlak. Celý tunel sa dal prejsť povedzme za 3-4 hodiny.


Jan KulísekHonzo, mal si 22 rokov, keď si sa s kamarátom rozhodol vycestovať do Juhoslávie a pokúsiť sa o prechod hranice na Západ. Čo ťa k tomu viedlo? Bol rok 1984 a ty si sa konečne na druhý pokus dostal na vysokú školu. Prečo práve vtedy útek z „raja robotníkov a roľníkov“?

Už jsem toho zkrátka měl plný zuby. Bolševik utahoval šrouby, zakázal bigbít. Viz „Atentát na kulturu“ (pozn. autora: dobový dokument Československej televízie). A ještě k tomu ty lži a přetvářka všude kolem. Připadal jsem si jak v koncentráku. Potřeboval jsem zkrátka ven. Poslední rok jsem se pokoušel sbalit jednu holku a když jsem velmi opatrně naznačil, že se mi nechce moc žít v 15-ti milionovém koncentráku, tak se z ní vyklubala uvědomělá svazačka, která naznačila, že kdybych měl takové úmysly, že by mne bez jakýchkoliv výčitek udala. Byla to pro mne dost velká rána, i když jsme v podstatě nic spolu neměli. Těsně před odjezdem jsem svým nejlepším kamarádům a kamarádkám rozprodal svoji velkou sbírku gramodesek a byl jsem docela překvapen, že v podstatě nikdo nic netušil. Byla to téměř dokonalá konspirace i když jsme byli dva se spolužákem z techniky.

Podarilo sa vám získať cestovné doklady do Juhoslávie, vycestovali ste tam a začali ste skúšať prechod na Západ. Vtedy sa to robilo rôznymi spôsobmi – trajektmi do Talianska, rybárskymi člnmi cez Jadran, dokonca cez Úrad vysokého komisára OSN pre utečencov v Belehrade. Čo všetko ste podnikli?

Po příjezdu do Jugošky jsme si napřed řekli, že to zkusíme trajektem z Terstu do Benátek. Ale pak jsme usoudili, že šedivé pasy by byly určitě velký problém (pozn. autora: pasy vydávané v ČSSR výhradne na cestu do Juhoslávie). Tak jsme se rozjeli k italským hranicím. Před námi jsme viděli Němce v bavoráku, jak se jim ani na pasy nepodívali a odmávli je do Itálie. Ale jakmile jsme se trochu přiblížili my a celníci zmerčili českou značku, hned dali závoru dolů a vyžádali si pasy. Po chvilce nás nechali otočit s varováním, že pokud nás ještě načapají v blízkosti hranic, tak nás zavřou. Takže nastoupil plán B, který spočíval v nalezení uprchlického tábora v Bělehradu. Už z Prahy jsem od kamarádky věděl, že v Bělehradě je jakýsi uprchlický tábor v podobě autokempu. Rozjeli jsme se tedy směrem Bělehrad. První kemp v předměstí Bělehradu to nebyl. Byl poměrně malý, ale potkali jsme se tam s mladším párem českých turistů. Stěží jsme si řekli „Dobrý den“, jelikož oni měli asi podobné úmysly a neznali jsme se. Tam jsme přespali a hned druhý den dopoledne jsme dorazili do velkého autokempu v centru Bělehradu. Velké množství aut s českými značkami nás nenechalo na pochybách. Dali jsme se do řeči s československými krajany, kteří většinou bydleli v chatkách s rodinami. Dali nám rady, kam jít si zažádat o politický azyl. Zažádali jsme si o pohovor, který se uskutečnil asi druhý či třetí den. Mezitím jsme přespávali v křoví v Bělehradu, na předměstí v povodí Dunaje s nepředstavitelným množstvím komárů. Dost hrůza, když si na to dnes vzpomenu. A pohovor byl jak ve špatném snu. Úředník Vysokého komisaře pro uprchlíky při OSN, pravděpodobně srbský komunista, se nám smál do obličeje, že prý jsme mladí, že jsme měli se sovětským okupantem bojovat v roce 1968 (já ročník 1962, kamarád 1965), že oni Srbové by bojovali a jestli nás v ČSSR strčí do báně, tak to vydržíme, jsme mladí, nějakých pět či kolik let v kriminálu nás nezabije. V Bělehradě nezaměstnaní doktoři zametají celý život ulice a my se máme v Československu skvěle. „Jděte zpátky k mamince a už mi sem nelezte!

Oklepali jsme se z toho brzy, v kempu jsme obdrželi mnoho informací, jak překročit hranice do Rakouska dokonce od československých Vietnamců, kteří se dostali do Jugošky velmi záhadnou cestou. Měli jsme několik možností: ve městě Mariboru překročit hranici s dělníky v pátek odpoledne, prostě se mezi ně vmísit a takhle prý uniklo i pár Vietnamců, kteří jsou daleko nápadnější. Ale nebyl pátek a tak jsme se rozhodli pro železniční Karawanken tunel v dnešním Slovinsku.

Jan Kulíšek v Sarajeve 1984

 Počas dovolenky v Juhoslávii, Sarajevo 1984 (zdroj: Jan Kulísek)

Tak ste sa vybrali do Jesenice…

Do Jesenice jsme jeli nočním vlakem z Bělehradu s přestupem v Lublani. Jak jsme k tunelu dorazili, byla už skoro tma, tunel byl pod námi a viděli jsme jasně, že je ústí stráženo policistou s autem zaparkovaným u blízké silnice. Vlaky jezdili sem a tam po dvoukolejné trati asi tak každých 20 minut. Čekali jsme co bude. Asi o půlnoci jsme najednou zjistili, že policista nasednul do auta a odjel. Cesta byla téměř volná. Jelikož u ústí tunelu byly domky a u domků psi, kteří mohutně štěkali, tak jsme se rozhodli, že do tunelu vběhneme hned za vlakem a psi nás pak nebudou moci zmerčit. Tak jsme to udělali. Podrobně jsem to popsal na své staré webové stránce.

Čo ste s kamarátom vedeli o tom tuneli? Poznali ste jeho dĺžku? Ako sa v ňom treba správať najmä pri prejazde vlaku? Ako veľmi to bolo riskantné?

Ano, věděli jsme přesně, kde tunel je a jak je dlouhý. V Lublani na nádraží při přestupování jsme koupili v trafice turistickou mapu jugoslávského pohraničí. V Československu se samozřejmě takové mapy koupit nedaly. V tunelu byla orientace celkem snadná. Na obou zdech, vpravo i vlevo, byla tlustá bílá čára, která šla nahoru a dolů. Když šla nahoru, tak malý úkryt pro dělníky byl vzadu a když dolů, tak před námi. Totiž zalehnout před vlakem ke zdi tunelu by byla sebevražda, nebylo tam žádné místo a člověka by určitě něco sebralo, nárazník nebo cokoliv co mohlo vyčnívat. Když jel vlak, tak jsme ho nejdřív viděli od světla lokomotivy. Slyšet nebylo kupodivu nic, tlukot v kolejích nebyl skoro vůbec slyšet až do doby, kdy vlak byl hodně blízko. Jak jsme zahlédli světlo, tak jsme v panice klopýtali po pražcích do úkrytu podle čáry na zdi. Když jsme museli běžet dozadu, tak to byla docela depka, jelikož jsme se museli vracet i když jenom kousek zpátky do Jugošky ke komunistům. Uprostřed tunelu byl na zdi nakreslen hraniční kámen a to byla obrovská vzpruha. Přeci jenom vědomí, že jsme byli v Rakousku, nám dodalo hodně sil.

Čo ste si niesli so sebou?

Nic moc. Bágly jsme nechali v úschovně v Jesenici a měli s sebou jenom tašku přes rameno s nejnutnějšími potřebami, jako čutoru s vodou, kartáček na zuby, tepláky na studenější klima, byli jsme přeci jenom vysoko v horách a už bylo 8. září.

Ako dlho vám to vlastne trvalo, kým ste vyšli na druhom konci tunela v Rakúsku?

Přechod nám trval asi tak dvě hodiny i když jsme šli hodně rychle a i chvílemi poklusem. Čas nám totiž zabíraly neustále projíždějící vlaky. Ono to trvalo kolikrát pěkně dlouho od spatření světla lokomotivy do doby, kdy vlak přejel.

Boli ste na vytúženom Západe. Ako ste postupovali potom? Prihlásili ste sa na policajnej stanici?

Na rakouské straně jsme dorazili k ránu do nějaké malé vesničky na nádraží a koupili jízdenky až do Vídně. S přestupem v Klagenfurtu jsme dorazili do uprchlického tábora Traiskirchen 9. září k večeru, asi tak v 18:30. Nahlásili jsme se u brány a pak události byly poměrně standartní: týden na izolaci, výslech od agenta StB či KGB pana Holoubka, který byl jinak v rakouských policejních službách, a pak čekání na odlet do USA. Měli jsme napřed zájem o Kanadu, nechal jsem se totiž ukecat kamarádem, ale pak jsme si to oba změnili na USA.

Jan Kulíšek s matkou vo Viedni 1985

S matkou pri jej návšteve vo Viedni 1985 (zdroj: Jan Kulísek)

Úrady v Československu za tebou do Rakúska dvakrát pustili matku. Aby ťa presvedčila, že sa máš vrátiť? Odsúdili ťa doma v neprítomnosti za trestný čin opustenia republiky?

Ne, mě neodsoudili. Myslím, že to bylo kvůli tomu, kdyby mě třeba přemluvili k návratu a pak mohli vydírat. Odsouzen za opuštění republiky nebyl zdaleka každý. A ohledně mé maminky, ano, ona mě byla v Rakousku přesvědčovat celkem dvakrát. Jednou na podzim v 84 a podruhé na jaře příštího roku a samozřejmě neúspěšně. Jak se dalo očekávat, před a po návštěvách musela absolvovat výslechy na StB. Dokonce i jiní mí rodinní příslušníci byli předvoláni, ale díkybohu, nikdo z rodiny mi neměl útěk za zlé. Všichni Kulískové a z matčiny strany Maryškové se ukázali i přes konfrontace s StB jako fajnoví lidi.

Podarilo sa, leteli ste do Ameriky. Aké boli pocity, keď si tam konečne priletel?

Z Rakouska jsme odletěli směr Idaho dne 15. června 1985. Fantastické. To se ani nedá popsat. Bezvadní lidi, to je na celou knihu. Na druhou stranu, bylo to hodně jiné, než jsem si představoval. Ale zklamán z Ameriky jsem nikdy nebyl.

Predpokladám, že ešte len teraz nastali tie ťažšie chvíle. Úplne iná krajina, bolo treba nájsť si zamestnanie, bývanie… Pomáhal vám niekto v začiatkoch? A čo jazyk, vedel si po anglicky?

Pomáhali nám americké neveřejné a státní agentury, kromě normálních amerických lidí, kteří prostě chtěli pomáhat dobré věci v té debilní studené válce. V místním kostele v Boise ve státě Idaho nás učili anglicky. Sice jsem anglicky bifloval z učebnice a magnetofonových pásek snad dva roky před útěkem, ale bylo to těžké, hlavně první rok. Ze začátku jsem nerozuměl ani slovo. Ale trochu jsem se mohl vymáčknout ohledně základních věcí a práci jsem měl zhruba za 6 týdnů po příletu. Asi 10 dní jsme bydleli u jedné americké rodiny a pak byla možnost se nastěhovat do dvouložnicového bytu s velkým obývákem. Měsíc jsme dostali nájem zaplacený od státu Idaho, pak jsme to museli platit ze svého. Na podpoře jsem byl měsíc, ale mohl jsem být mnohem déle.

Honzo, si seržant prvej triedy americkej armády. Vymenovať celú tvoju dráhu vojaka by bolo určite minimálne na jeden ďalší blog. Povedz nám aspoň, ako si sa do americkej armády dostal.

Chodil jsem na Bellevue Community College ve státě Washington studovat strojírenství. Pokračoval jsem vlastně kde jsem začal na pražské technice. Jednou jsem tam viděl náboráře US Army a moc jsem nevěřil, že by mne mohli vzít. O službě v US Army jsem snil dávno před útěkem z ČSSR. Ale přeci jenom jsem byl čerstvý uprchlík z nepřátelské země a moc jsem nevěřil, že by mne kvůli tomu vůbec vzali. A oni vzali. Nemusel jsem mít ani občanství a nabídli mi mechanika na helikoptérách Apache, tenkrát to bylo pro mne neuvěřitelné. Do základního výcviku jsem nastoupil v srpnu 1989 ve Fort Dix, New Jersey a do učiliště mechaniků ve Fort Eustis, Virginia pak v říjnu. A v listopadu byla doma revoluce… Výcvik US Army vzhledem k militaristické výchově v komunistickém Československu byl pro mne snadný, kolikrát jsem si říkal, kdy to peklo přijde a ono ani nepřišlo. Drill instruktoři měli ze mne respekt, dávali mne za vzor ostatním a když jsem dělal to, co po mne bylo vyžadováno, nikdo na mne ani nekřičel. Výcvik v US Army byla pro mne obrovská škola neskutečné hodnoty, za ty léta v US Army jsem potkal tolik fantastických lidí s neuvěřitelnými příběhy včetně veteránů z Vietnamu. Ano, to je na celou knihu či celý blog…

Jan Kulíšek v Iraku 2005

Počas služby v Iraku v roku 2005 (zdroj: Jan Kulísek)

5 rokov po tvojom úteku sa režim v Československu zrútil. Kedy prvýkrát si sa do svojej pôvodnej vlasti znova pozrel?

Poprvé jsem se podíval koncem dubna 1990. Bylo to trochu zklamání, jel jsem autem a jak jsem přejel hranice byla tma a smrad z hnědého uhlí z kamen ve vesnicích a auta také neskutečně smrděla. Hned na mne dolehlo to, co jsem za komunismu nevnímal. Nebyl to vůbec pěkný pocit, ale na druhou stranu jsem byl obrovsky nadšený a vlastně jsem dodnes, že komunisti jsou pryč. Vlastně ne tak úplně pryč, ale alespoň na hranicích už nejsou dráty a nikdo mne tam nezavře a mohu se setkat zase s rodinou, kamarády a to je to nejdůležitější.

Myslím, že vôbec neľutuješ svoje rozhodnutie odísť. Hovorí sa však, že každé „pre“ má aj svoje „proti“. Takže predsa len… Čoho ti bolo ľúto? A urobil by si to znova aj s tým všetkým, čo už dnes vieš?

To „proti“ je deprese z nemožnosti komunikace s lidmi, s kterými člověk vyrostl a ta velká vzdálenost mezi námi, což je v podstatě dodnes. Pro mladého a vůbec pro každého člověka jsou rodinné vazby a přátelství lidí, s kterými vyrostl, naprosto to nejdůležitější. Najednou se člověk ocitne na druhé straně a i když ti lidé kolem chtějí všichni pomoci a usnadnit život ze všech sil, při čemž jsou strašně srdeční a vstřícní, ani tohle nenahradí, co člověk nechal tam doma. Komunisti se na nás strašně provinili, v životě jim to nezapomenu i když mě v podstatě umožnili poznat svět jako málokomu. A samozřejmě, udělal bych to znova!

Honzo, za seba aj za čitateľov blogu ďakujem za zaujímavý rozhovor a prajem aj v ďalšom živote „za veľkou mlákou“ všetko dobré.

Jsem velmi vděčný za možnost přispět svým příběhem. Peter, děláš něco, co je hrozně potřeba pro oba naše národy. Trauma komunismu je hrozné a je nutno ho překonat. Tvůj blog odvádí v tomto obrovský kus práce. Ještě jednou, velké a velké díky především tobě!

…tak teda ďakujem :)


„Každý má právo opustiť ktorúkoľvek krajinu, aj svoju vlastnú, a vrátiť sa do svojej krajiny.“

(Všeobecná deklarácia ľudských práv, čl. 13, bod 2)

Občanom žijúcim v Československu bola v rokoch 1948-1989 odopieraná jedna zo základných ľudských slobôd. Na hranici neslobody umierali ľudia, ktorí sa snažili svoju slobodu naplniť.


Titulný obrázok: Wikimedia Commons

Zdroje:

Jan Kulísek: Z Jugošky Karawanken tunelem do Rakouska

E-mailová korešpondencia s Janom Kulískom

Tunel Karavanky (SL)

Teraz najčítanejšie